Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Bylo to ve druháku ...

Bylo to ve druháku na střední škole. Ona byla v posledním ročníku na univerzitě. Já každého oslňoval svou němčinou, protože jsem v Německu žil čtyři roky, když tam byl otec služebně jako voják. A ona zase dávala velmi najevo, že vlastně nic moc neumím - uvědomovala si moc dobře, že vůbec nevím to, co si myslím, že vím; ona totiž byla budoucí učitelka a k nám přišla na praxi.

Mně to ale bylo úplně jedno, protože to byla nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. Světlé vlnité vlasy jí splývaly na ramena vždycky stejně - jako by je tak měla úplně pořád. Její oči - modré jak hlubiny oceánu - se dívaly skrze mne a díky nim byl kolem ní vždycky neskutečný klid.

Bylo to malé městečko, a tak jsem na ni občas narazil - v samoobsluze, v dragstóru, ve snu; byla dokonalá po všech stránkách a já musel přijít na to, jak se dostat přes tu propast do jejího světa. "Kdybych jí nějak dokázal sdělit, jak jsem citlivý, říct jí, že jsem žil v Německu, ukázal jí, že jsem opravdu dospělejší než průměrný nudný puberťák před maturitou."

Bylo mi jasné, že právě teď je to poprvé. Prostě láska. Poznal jsem to podle toho, že vždycky, když jsem ji uviděl, tak se mi srdíčko dost zatetelilo... a zatoulalo se až někam k pupíku a za minutu dokázalo asi tak o čtyřicet úderů víc než jindy. Vždycky jsem ztěžka polkl a řekl si: "Panebože, támhle je..."

Být s ní vyžadovalo velmi pečlivý plán. A hodně přemýšlení. Hlava budoucího maturanta na to ani nestačila. Co jsem tak mohl dělat?

Nejvíc mi to myslelo na mém desetirychlostním bicyklu. Takovém tom s řetězem, který se při zahýbání na rohu ulice vždycky pořádně zaleskne. To moje kolo bylo jasně žluté a mělo závodnická řídítka z černé gumy, závodnické třmeny a všechno úplně super... a já, já měl ty nejparádnější šortky ustřižené z džínsů, tričko bez rukávů a brýle Ray Bans!

Přiznávám, že jsem ten den měl na tom kole docela divoké představy. A pak se to stalo.

Tak moc jsem přemýšlel o své životní lásce, že jsem čelně narazil do zaparkovaného auta, které šikmo vyčuhovalo do silnice. Nic se mi vlastně nestalo, jen jsem byl trochu otřesený; ležel jsem rozpláclý na kapotě El Camina z dvaasedmdesátého a kolo leželo rovnoběžně se zadním nárazníkem. Každý by si musel myslet, že se tam na zadku auta pana Moorea jen tak opaluju. A pak jsem to zaslechl. Smích. Vlastně spíš chechtání, pořádný chechtot. Zvedl jsem hlavu, ztěžka polkl a řekl si: "Ježíšmarjá... ona tady je... a všechno to viděla."

Ale moment - teď přece neslyším smích. To někdo startuje harleye z pětašedesátého. Nebo že by se někdo snažil pohled na mnou milovanou ženu podbarvit zvuky, jaké vydává říjný mrož? Podíval jsem se na ženu, do které jsem byl zamilovaný až po uši, a řekl jsem si: "Nejspíš se pobleje." Naprosto nekultivovaný projev. Skoro vulgární. Jak s tímhle budu dál žít?

Cítil jsem, že někde u levého ucha se směju, ale od pravého se mi do tváře šířila červeň. Uznávám, že to byl asi pohled k popukání. Dokonce i já jsem se smál, když jsem se sunul z kapoty auta pana Moorea a ujížděl jsem vstříc zapadajícímu slunci. "A navíc," blesklo mi hlavou, "kdo by dokázal chodit s holkou, která se tak příšerně směje?" A přišel jsem na to, že pro zamilovaného je stejně nejlepší řeč zřejmě francouzština.

(Terry Tomlinson, South Sioux City, Nevada)