Robert Fulghum

SLOVA, KTERÁ JSEM SI PŘÁL NAPSAT SÁM
Citáty, jež ovlivnily mé myšlení
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Začátek

Je to jen docela obyčejný dar, nic na tom není; jen ten můj rozverný, dovádivý duch plný forem, postav, tvarů, předmětů, ideí, předtuch, pohybů a zvratů: tyto jsou plozeny ve výdutině paměti, vyživují se v lůně blány mozkové a rodí se, když dozraje čas.

(William Shakespeare)

 

Čemu já vlastně věřím? Čemu nejzákladnějšímu, v jádru samé podstaty?

A co je zdrojem takové víry? Kde se bere?

Kořeny. Coby dítě mě naučili křesťanskému světovému názoru v pojetí baptistického kostela na Kolumbově avenue v texaském městě Waco. Na univerzitě mi tento názor překryli nejprve Thoreau, potom Platón a Sokrates a nakonec Emerson a unitáři. V jednadvaceti už jsem měl ve všem jasno, nebo jsem si to aspoň myslel.

Náhodou po mně v postgraduálu chtěli, abych napsal své krédo - shrnutí všeho o čem jsem přesvědčen. Úkol: někam se umístěte v řádu věcí. Kde vlastně stojíte? Žádný problém. Přece už mi to bylo jasné.

O čtyřicet let později jsem si to tlusté pojednání přečetl a musel jsem se smát. Příliš upovídané a nabubřelé. Jako kdyby hloubka a význam myšlenky závisely na délce slov. I tak ale z textu vyplývá, že to mladý spisovatel tenkrát myslel upřímně, i když to s tím svým nitrem trochu přehnal.

V posledních čtyřiceti letech jsem své krédo mnohokrát přepisoval. Někdy to bylo cvičení zachycující osobní zrání, ale častěji jsem to spíš psal, protože nastaly zlé časy. V padesáti jsem sahal k jednoduchosti, která by byla protipólem oné dřívější složitosti, a napsal jsem shrnující esej, v němž jsem tvrdil, že všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. A ještě později jsem své krédo dokonce zúžil na jediné slovo: Možná.

Teď je mi šedesát a moc mě zajímá, co je v onom vyvíjejícím se krédu trvalé a co se naopak mění. Mé staronové úvahy výborně vyjadřují slova dramatičky Lillian Hellman, která napsala v předmluvě ke svým autobiografickým úvahám zvaným Pentimento.

Stará malba na plátně se s lety někdy stává průhlednou. Na některých obrazech se tak objeví původní linky - v ženských šatech třeba najednou prosvítá strom, na místě dítěte je teď pes, loď už nepluje na otevřeném moři. Tomuto jevu se říká "pentimento" a nastává tehdy, když si malíř svůj původní záměr rozmyslel. Snad by to šlo popsat tak, že je-li původní záměr nahrazen něčím novým, vlastně to znamená vidět a pak ještě vidět znovu a nově. Právě to mám v souvislosti s lidmi v této knize na mysli. Malba už zestárla a já si přála vidět, jak jsem věci brala tehdy a jak je beru teď.

Vidět a pak vidět znovu. Co já vidím dnes, když své dlouho hledané krédo přezkoumávám, má právě tuto kvalitu "pentimenta". Průhledná vrstva názorů a přesvědčení se stává autoportrétem namalovaným slovy. Na mých nahromaděných textech je něco průhledného. Když se pod své výroky podívám hodně hluboko, spatřím tam ve spodních vodách myšlenky druhých. Sice jsem se velmi snažil, abych promlouval vlastním hlasem, ale teď si uvědomuju, že hodně z toho, co jsem napsal, není ani originální ani jedinečné. V mých větách jako ozvěna znějí výroky jiných lidí, moje věty je imitují. I tímto poznáním si již přede mnou nad vlastními myšlenkami prošli mnozí. Své myšlenky totiž neustále přebíráme, recyklujeme a obnovujeme. Vynikající malíř Matisse to vyjádřil následovně: "Já se nikdy nebránil cizím vlivům. Považoval bych to za zbabělost a nepoctivost vůči sobě samému."

Omluv proto netřeba. Ničeho nemusím litovat. Mé názory pro mě mají cenu proto, že jsem v laboratoři vlastní mysli experimentoval se směsicí myšlenek těch, co byli přede mnou. A výsledky jsem otestoval na svém vlastním životě. V jedndvaceti jsem nakreslil abstraktní mapu, která vycházela ze závěrů jiných lidí. A v šedesáti jsem pak dal dohromady praktického průvodce vycházejícího z mé vlastní zkušenosti. V jednadvaceti jsem s odborníkem klidně mohl rozmlouvat o teorii dopravy. A dnes v šedesáti vím, do jakého mám nasednout autobusu, chci-li se někam konkrétně dostat, vím, kolik stojí lístek a také jak se pak zase dostanu domů. Můj autobus to sice přímo není, ale já vím, jak ho používat.

Podívejme se na tuto úvahu ještě z jiného úhlu a zvažme následující otázky: Kdyby se z vašeho života stal film a k němu byla doprovodná hudba, kterou bych si koupil na cédéčku, co by to bylo za hudbu? V jaké náladě bych byl při poslechu té nahrávky? Co bych z toho pochopil? Dalo by se při té hudbě tancovat?

To jsou otázky, které jsem nejprve položil sám sobě. Později jsem jimi obtěžoval spoustu přátel, což vedlo k řadě zaujatých rozhovorů. Z oněch otázek nutně vyplývá omezení: Tak například se ta hudba musí opravdu vejít na jediné cédéčko, takže se to musí sestříhat. Rozhodně není nutné výběr nějak vysvětlovat. Předpokládá se, že vybereme motivy charakteristické - nějaké melodie obecné a také motivy, které se vzaly bůhvíodkud.

Ta hudba nahrávky života určitě nebude nic originálního, ale my ji nasáli a teď nám zní v jukeboxu mysli a stala se naší součástí. Zřejmě svou hudbu předáme dál.

V tomto duchu si já prošel staré deníky a záznamníky, které si schovávám od svých sedmnácti, a vybral jsem slova jiných, která vidím ve vrstvách pod svým vlastním krédem. Je to stejné jako s tou životní nahrávkou - musím z praktických důvodů přistoupit k výběru: vše se to musí vejít do knihy menšího rozsahu a mělo by to mít nějaký smysl a užitek pro čtenáře. Vybírat není snadné.

To mě teď přivedlo k výroku o vybírání, jejž Viktor Frankl napsal v knize Lidské hledání smyslu. Citát z Frankla vyjadřuje ducha této knížky. Když jsem si tato jeho slova před mnoha lety přečetl, osvětlilo to mé myšlení jako blesk:

My, kdo jsme byli v koncentráku, se pamatujeme na lidi, kteří chodili po barácích a konejšili ostatní, rozdávali i poslední chleba. Možná jich nebylo moc, ale i tak jsou dostatečným důkaze m, že člověku lze vzít vše až na jedinou věc, a sice tu poslední z lidských svobod - svobodu rozhodnout se za jakýchkoliv okolností pro vlastní postoj, pro vlastní cestu.

Rozhodnout se pro vlastní cestu. Ano. Jenže já při tom hledání zjistil, že tudy už přede mnou kráčeli mnozí. A mluvili o té cestě slovy, která jsem si přál napsat sám, jazykem, jejž už nemůžu nijak vylepšit. Vůbec mě toto poznání nedeprimuje, právě naopak - cítím velkou spřízněnost, uklidňuje mě to a drží nad vodou v boji se samotou.

Takže. Následuje výbor z mých osobních výpisků. Dům mého života stojí na základních kamenech, které položili druzí. V domě mého žití jsou trámy vztyčené těmi, co tu byli přede mnou. Moje kniha je takovým krédovým pentimentem - je to přehlídka myšlenek, které při onom hledání vlastní cesty prolínají mým životem a myšlením.