Neil Gaiman
překlad: Ladislava Vojtková

AMERIČTÍ BOHOVÉ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ŠESTÁ

Dokořán a bez stráží jsou naše brány

a přepestrý dav jimi hrne se k nám.

Tu muži z volžských a tatarských stepí,

tam bez rysů postavy z Chuang-che.

Malajec, Skyth, Teuton, Kelt a Sláv

před bídou prchají, jež starý svět kruší.

Ten v srdci neznámé bohy a mýty si nese,

ta tygra zas vášeň, co drápy rozpíná.

Jazyky podivné dnes v ulicích zní,

přízvuk zla ucho zachytí,

ty hlasy kdys Babylon znal.

— Thomas Bailey Aldrich: Brány bez stráží, 1882

 

Jednu chvíli jel Stín na Největším kolotoči světa, držel kolem krku orlohlavého tygra, a v dalším okamžiku se červená a bílá světla kolotoče natáhla a roztřásla a zhasla. A on padal oceánem hvězd a valčík z automatu vystřídalo řinčení a rytmické dunění jako nárazy činelů nebo příboje u pobřeží vzdáleného oceánu.

Jediným světlem byl svit hvězd, ale ozařoval všechno kolem chladným jasem. Jeho oř se pod ním vzpínal a hnal kupředu, v levé ruce cítil teplou tygří srst, v pravé orlí peří.

„Dobrá jízda, že?“ Ten hlas přicházel odněkud zezadu, z jeho uší a z jeho vědomí.

Pomalu se otočil. Při tom pohybu se mu před očima odvíjel kaleidoskop obrazů sebe samého, zmrazené okamžiky, každý zachycený ve zlomku vteřiny, každý ten kratičký okamžik trvající nekonečně dlouho. Ty obrazy nedávaly žádný smysl: bylo to jako vidět svět složenýma očima vážky, ale kdy každá faseta ukazuje něco zcela jiného. A on v té chvíli nedokázal spojit ty věci, jež viděl, nebo myslel, že vidí, do celku, který by měl nějaký smysl.

Díval se na pana Nancyho, starého černého muže s knírem, v kostkovaném saku a citrónově žlutých rukavicích, jak jede na kolotočovém lvu, který se houpal nahoru a zase dolů. A zároveň na stejném místě viděl pavouka posázeného drahokamy – byl vysoký jako kůň, místo očí měl smaragdové kameny a upíral je na Stíná – a současně se díval na úžasně vysokého muže s temně hnědou pletí a třemi páry paží. Na hlavě měl ozdobu z pštrosích per, obličej měl pomalovaný červenými pruhy, seděl na podrážděném zlatém lvu a dvěma ze svých šesti rukou se pevně držel hřívy. A k tomu viděl otrhaného černošského chlapce, jehož levá noha byla celá opuchlá a obalená muchničkami, a konečné, vzadu za těmito obrazy, viděl Stín hnědého pavoučka, ukrývajícího se pod uschlým okrovým listem.

Všechny ty věci viděl a věděl, že jsou jedna věc.

„Jestli nezavřeš ústa,“ řekla ta mnohověc, která byla pan Nancy, „něco ti do nich vlítne.“

Stín zavřel ústa a prudce polkl.

Na kopci, asi míli před nimi, byla dřevěná budova. Klusali k ní, kopyta jejich zvířat se nehlučně bořila do suchého písku na okraji moře.

Černobog klusal na svém kentaurovi. Poplácal lidskou paži svého oře. „Nic z tohohle se ve skutečnosti neděje,“ řekl Stínovi. V hlase měl smutek. „Je to jen v tvé hlavě. Radši o tom nepřemýšlej.“

Stín viděl šedovlasého imigranta z východní Evropy v obnošeném baloňáku, s jedním šedivě železným zubem v ústech, to ano. Ale zároveň viděl přikrčenou černou věc, temnější než temnota, jež je obklopovala, s očima jako dva žhnoucí uhlíky. A viděl prince s dlouhými černými rozevlátými vlasy a dlouhým černým knírem, na rukou a na obličeji krev, jak uhání, nahý až na kus medvědí kůže přes rameno, na stvoření, které je napůl člověk, napůl zvíře, s tváří a trupem tetovanými modrými kruhy a spirálami.

„Kdo jste?“ zeptal se Stín. „Co jste?“

Jejich zvířata dusala podél břehu.

Středa zavedl svého vlka – nyní obrovské temně šedé zvíře se zelenýma očima – vedle Stíná. Stínovo zvíře se k němu začalo točit zády a Stín je hladil po krku a uklidňoval je. Přesto útočně švihalo ohonem. Stíná napadlo, že je tu někde ještě jeden vlk, dvojče toho, na kterém jede Středa, a že kluše písečnými dunami zároveň s nimi, ale tak, aby ho neviděli.

„Znáš mě, Stíne?“ Jel na svém vlkovi s hlavou vysoko vztyčenou. Pravé oko se mu třpytilo a blýskalo, levé bylo matné. Přes ramena měl plášť s hlubokou, mnišskou kápí a jeho obličej se v ní ztrácel. „Řekl jsem, že ti povím svá jména. Tady jsou: Válkorád, Ponurý, Jezdec a Třetí. Taky Jednooký. Občas Nejvyšší nebo Hadač pravdy. Jsem Grímni a jsem Ten v kápi. Jsem Otec veškerenstva a jsem Göndli, bůh kouzel. Mám tolik jmen, kolik je větrů, tolik titulů, kolik je způsobů smrti. Mí havrani jsou Hugin a Munin, Myšlenka a Paměť, mí vlci jsou Freki a Geri. Mým koněm je šibenice.“

Na Středových ramenech přistáli dva přízračně šediví havrani jako průhledné ptačí kůže, vsunuli zobáky do Středových spánků, jako by ochutnávali jeho mysl, a opět odlétli do světa.

Čemu mám věřit? uvažoval Stín. A opět se mu ozval odkudsi zpod světa ten hlas, jako dunění basy: Věř všemu.

„Ódin?“ zeptal se Stín a vítr mu to slovo ukradl od úst.

„Ódin,“ zašeptal Středa a tříštění vln na pláži z lebek nebylo dost hlučné, aby ten šepot přehlušilo. „Ódin,“ řekl Středa a vychutnával zvuk toho slova v ústech. „Ódin,“ řekl Středa a jeho hlas byl triumfální výkřik, rozléhající se od horizontu k horizontu. Jeho jméno se vzdouvalo a rostlo a plnilo svět jako bušení krve v Stínových uších.

A pak, jako ve snu, už nejeli ke vzdálenému sídlu. Už tam byli a jejich zvířata byla připoutána v přístřešku vedle hlavní budovy.

Ta budova byla obrovská, ale primitivní. Došková střecha, dřevěné stěny. Uprostřed sálu hořel oheň a kouř štípal Stíná do očí.

„Měli jsme to udělat v mý mysli, ne v tý jeho,“ stěžoval si pan Nancy. „Bylo by nám tam teplejc.“

„My jsme v jeho mysli?“

„Víceméně. Todle je Valaskjálf. Jeho stará síň.“

Stín si oddechl, když viděl, že Nancy je opět ten stařík ve žlutých rukavicích, i když se jeho stín chvěje a třese a mění se v plamenech ohně, a při těch změnách nevypadá vždycky úplně jako lidský stín.

Podél stěn síně stály dřevěné lavice a na nich sedělo nebo postávalo vedle nich snad deset lidí. Každý z nich se snažil být co nejdál od ostatních. Byla to zvláštní směsice: nějaká snědá matrónovitá žena v červeném sán, několik ošuntělých obchodníků, a další, ti byli příliš blízko u ohně, takže je nedokázal rozpoznat.

„Kde jsou?“ zašeptal Středa zuřivě Nancymu. „No? Kde jsou? Měly by jich tu být tucty. Veletucty!“

„Ty jsi je zval,“ řekl Nancy. „Řekl bych, že je zázrak, kolik jich tu vůbec je. Myslíš, že bych měl začít vyprávět nějaký příběh, pro začátek?“

Středa zavrtěl hlavou. „Nepřipadá v úvahu.“

„Netváří se moc přátelsky,“ namítal Nancy. „Příběhem si je můžeme získat. Stejně nemáš barda, aby jim zazpíval.“

„Žádné příběhy nebudou,“ opakoval Středa. „Teď ne. Později bude čas na vyprávění. Ne teď.“

„Žádné příběhy. Dobře. Tak budu jen rozehřívač.“ A pan Nancy zamířil s nenuceným úsměvem k ohništi.

„Já vím, co si teďka všici myslíte,“ začal. „Všici si myslíte, co to ten compé Anansi dělá, že si sem kliďánko přijde a chce nám tu něco povídat, když vás sem přeci svolal Praotec, stejně jako sem pozval mé? No, víte, lidi vobčas potřebujou, aby se jim věci připomínaly. Vejdu sem, rozhlídnu se a říkám si, kdepak sou vostatní? Ale pak sem si pomyslel, no a co má bejt, jenom proto, že nás je málo a jich moc, že my jsme slabí a voni jsou silný, to ještě přeci neznamená, že musíme prohrát.

Víte, jednou sem viděl tygra, tam dole u tůně: měl ty největší koule ze všech zvířat, co jich jenom na světě je, ty nejvostřejší drápy a tesáky dlouhý jak nože a ostrý jak břitvy. A já sem mu řek’: Bratře tygře, běž si zaplavat, já ti zatím vohlídám koule. Byl na ty svý koule tak pyšnej! A von teda vlezl do vody, že si jako zaplave, a já sem mu štíp ty jeho maxikoule a nechal sem mu tam svoje mrňavý pavouci kulky. A víte, co sem udělal pak? Mazal jsem pryč, co mi nohy stačily.

Zastavil sem se až v sousedním městě. Tam sem uviděl Starýho vopičáka. Tobě to teda sluší, Anansi, řek’ ten Starej vopičák. A já na to: Víš, co všichni tamhle ve městě zpívaj’? Co zpívají? ptá se von. Zpívaj’ tu nejlegračnější písničku, řek’ sem mu. Pak jsem mu zatančil a zazpíval:

 

 Tygří koule, hej
 já ty koule sněd’,
 teď už mě nikdo nikdy nezastaví
 k žádný černý zdi mě nepostaví
 páč jsem zblajznul tygří varle
 já tygří koule sněd’.
 

 

Starej vopičák se může utlouct smíchy, popadá se za boky a nadskakuje a podupává, pak začne zpívat Tygří koule, luská si prsty a točí se dokola. To je prima písnička, povídá, tu zazpívám všem kámošům. To zazpívej, já na to, a zamířím zpátky k tůni.

U tůně tygr chodí sem, chodí tam, mrská a švihá ocasem a uši a srst na krku mu stojí v pozoru. Obrovskejma šavlema zubů seká po každý mouše, co tam přelítne, a z očí mu srší oranžověj oheň. Je pěkně zlej a děsivej a velikej, ale mezi nohama se mu kymácej’ ty nejmrňavější kulky v tom nejmrňavějším, nejčernějším a nejscvrklejším pytlíku, co ste kdy viděli.

Hej, Anansi, povídá, sotva mě zvočí. Tys měl přeci hlídat mý koule, než se vykoupu. Ale když sem vylez z tůně, ležely na břehu jen tydle scvrklý nanicovatý pavouci kulky.

Já se snažil, dušoval sem se, ale to ty vopice, přiběhnou si a schlamstnou tvý koule jako nic. A když sem na ně řval, urvaly mi mý vlastní kulky. Hrozně sem se styděl, tak sem utek’.

Jsi lhář, Anansi, na to ten tygr. Sežeru ti za to játra. Jenže vtom uslyší vopice, šly z vopičího města k tůni. Tucet šťastnejch vopic, hopsaly si tam po pěšině, luskaly prsty a zpívaly, co jim plíce stačily:

 

 Tygří koule, hej
 já ty koule sněd’,
 teď už mě nikdo nikdy nezastaví
 k žádný černý zdi mě nepostaví
 páč jsem zblajznul tygří varle
 já tygří koule sněd’.
 

 

Tygr zavrčí a zařve a vlítne do lesa za nima a vopice ječej a vrhaj’ se na nejvyšší stromy. A já si škrábu své krásné nové velké koule a koukám, jak sou zatraceně hezký a jak se mi fajnově pohupujou mezi tenkejma nohama, a du domů. A Tygr, ten ještě dneska honí vopice. Takže si pamatujte: to, že ste malí, neznamená, že nemáte žádnou moc.“

Pan Nancy se usmál, uklonil se a rozpřáhl ruce. Přijímal potlesk a smích jako profík, pak se otočil a vrátil se ke dveřím, kde stáli Stín a Černobog.

„Měl jsem dojem, že jsem říkal žádné příběhy,“ zavrčel Středa.

„Tomu ty říkáš příběh?“ podivil se Nancy. „Ani sem se nenadechl k řeči. Jen sem ti je zahřál. Teď běž a vodrovnej je.“

Středa vešel do kruhu osvětleného ohništěm. Teď to byl starý muž se skleněným okem, v hnědém obleku a starém převlečníku od Armaniho. Stál tam, díval se na lidi na dřevěných lavicích a mlčel déle, než Stín dokázal uvěřit, že by někdo mohl mlčet a necítit se trapně. Pak konečně promluvil.

„Znáte mne. Všichni mě znáte. Někteří z vás nemáte důvod mě milovat, ale milujte mě, nebo ne, znáte mě.“

Ozvalo se šepot, mezi lidmi na lavicích proběhlo vzrušení.

„Jsem tady déle než většina z vás. Jako vy ostatní, počítám, že bychom mohli vystačit s tím, co máme. Není toho dost, abychom byli šťastní, ale dá se z toho vyžít.

Jenomže tomu tak už nadále asi nebude. Blíží se bouře a nezpůsobíme ji my.“

Odmlčel se. Nyní postoupil dopředu a zkřížil ruce na prsou.

„Když lidé přišli do Ameriky, přivezli si nás s sebou. Přivezli mne a Lokiho a Thora, Anansiho a Lvího boha, lupruchány, koboldy a banshee, Kubem, Frau Holdu a Astaroth a přivezli vás. Dostali jsme se sem v jejich myslích a zakořenili jsme tady. Putovali jsme s osadníky do jejich nových zemí přes oceán.

Země je rozlehlá. Naši lidé nás brzy opustili, vzpomínali na nás jen jako na bytosti staré země, jako na věci, jež s nimi do nového světa nepřišly. Ti, kteří v nás opravdu věřili, zemřeli nebo přestali věřit a my jsem tu zůstali opuštění, vylekaní a ztracení, živořili jsme na drobtech uctívání a víry, jež se nám podařilo najít.

To jsme dělali, živořili, na okraji společnosti, kde se o nás nikdo příliš nestaral.

Přiznejme si, že máme velice malý vliv. Okrádáme je a odíráme a máme sotva na živobytí. Odhalujeme se a kurvíme a chlastáme přes míru. Pumpujeme benzín a krademe a podvádíme a existujeme v dírách na okraji společnosti. Staří bohové, zde, v této nové zemi bez bohů.“

Středa se odmlčel. Zrakem přejížděl po svých posluchačích, vážný a státnický. Oni na něho hleděli bez hnutí, jejich tváře byly jako neprůhledné masky. Odkašlal si a prudce plivl do ohně. Vzplál a rozhořel se vysokým plamenem. V místnosti bylo najednou plno světla.

„Ale teď v Americe vyrůstají noví bohové. Každý z vás měl spoustu příležitostí si toho všimnout. Jsou pevně přisátí na rostoucích uzlech víry: bohové kreditní karty a dálnice, internetu a telefonu, rádia a nemocnice a televize, bohové umělých hmot a dálkového ovládání, bohové neonu. Pyšní bohové, tlustá a hloupá stvoření, domýšlivá na vlastní novost a důležitost.

Vědí o nás, bojí se nás a nenávidí nás,“ pokračoval Ódin. „Klamete sami sebe, pokud si myslíte, že je tomu jinak. Zničí nás, bude-li to možné. Je na čase, abychom se spojili. Přišel čas, abychom jednali.“

Ta stará žena v červeném sárí postoupila blíž k ohni. Na čele měla malý temně modrý drahokam. „To jsi nás sem svolal kvůli těmhle nesmyslům?“ Odfrkla si – gesto vyjadřující pobavení a podráždění zároveň.

Středa stáhl obočí. „Svolal jsem vás, ano. Ale tohle je smysl, Mamaji, ne nesmysl. Musí to být jasné i dítěti.“

„Takže já jsem dítě, ano?“ Pohrozila mu prstem. „Já jsem byla ve svém Kálíghátu stará, ještě než se o tobě vůbec komu snilo, ty pošetilče. Já že jsem dítě? Pak jsem skutečně dítě, protože v těch tvých žvástech není jasného vůbec nic.“

Stín opět zažil ten okamžik dvojí vize: viděl starou ženu s tváří svraštělou věkem a nesouhlasem, ale za ní viděl cosi velikého, nahou ženu s kůží černou jako nová kožená bunda a rty a jazykem jasně červenými tepennou krví. Kolem krku měla náhrdelník z lebek, v mnoha rukou držela nože a meče a usekané hlavy.

„Nenazval jsem tě dítětem, Mama-ji,“ uklidňoval ji Středa. „Ale zdá se nabíledni —“

„Jediné, co je nabíledni,“ skočila mu do řeči stará žena a zabodla prst do vzduchu (a zároveň s ní za ní, skrz ni, nad ní, černý prst s ostrým drápem učinil totéž), „je tvá vlastní touha po slávě. Žijeme v této zemi v míru už dlouhá léta. Některým se vede lépe než jiným, v tom s tebou souhlasím. Mně se daří dobře. Doma v Indii je má inkarnace, která se má mnohem lépe, ale nechť. Nejsem závistivá.“ Ruka jí klesla k boku. Stín viděl, jak ji ostatní sledují: směs výrazů – úcta, pobavení – rozpaky – to vše měli v očích. „Uctívali tady železnici, zdá se to jako dnes. A nyní jsou železní bohové stejně zapomenuti jako lovci smaragdů...“

„Co tedy navrhuješ, Mama-ji?“ zeptal se Středa.

„Co navrhuji?“ Chřípí se jí rozšířilo a koutky úst poklesly. „Já – a jsem zřejmě jen dítě – říkám, že budeme čekat. Nebudeme podnikat nic. Nevíme, jestli nám chtějí uškodit.“

„A budeš stále radit, abychom čekali, až v noci přijdou a zabijí tě nebo unesou?“

Tvářila se zároveň pohrdavě a pobavené: obojí se odráželo na jejích rtech a obočí a postavení nosu. „Pokud si něco takového zkusí, zjistí, že je těžké mě chytit, a ještě těžší zabít.“

Přihrblý mladý muž sedící na lavici za ní si odkašlal, aby upoutal pozornost, a prohlásil dunivým hlasem: „Nejvyšší, Otče veškerenstva, mí lidé jsou spokojení. Snažíme se vystačit s tím, co máme. Když se ta válka, kterou navrhuješ, obrátí proti nám, mohli bychom ztratit všechno.“

„Vy už jste všechno ztratili,“ řekl Středa. „Já vám nabízím šanci vzít si něco zpátky.“

Při jeho řeči oheň vysoko vzplál a ozářil obličeje přítomných.

Já ve skutečnosti nevěřím, myslel si Stín. Já ničemu z toho tady nevěřím. Možná je mi pořád patnáct, máma ještě žije a já jsem zatím nepotkal Lauru. Všechno, co se zatím stalo, je nějaký obzvlášť živý sen. Ale nedokázal uvěřit ani tomu. Všechno, co máme, abychom uvěřili, jsou naše smysly: nástroje, jimiž vnímáme svět, náš zrak, hmat, naše paměť. Pokud nám lžou, pak nelze věřit ničemu. A i když nevěříme, stejné nemůžeme jít jinou cestou než tou, již nám ukazují naše smysly. A musíme tou cestou jít až na konec.

Pak oheň dohořel a ve Valaskjálfu, Ódinově síni, zavládla tma.

„Co teď?“ zašeptal Stín.

„Teď se de zpátky do kolotočovýho sálu,“ zamumlal pan Nancy. „Starej Jednovokej nám všem vobjedná večeři, pár jich podmázne, zlíbá pár miminek a nikdo už nevysloví to slovo na B.“

„Slovo na B?“

„Bohové. Cos dělal, když rozdávali rozum, synku, to by mě fakt zajímalo.“

„Kdosi vykládal příběh o tom, jak tygrovi ukradl koule, a já jsem musel zůstat a zjistit, jak to dopadlo.“

Pan Nancy se uchechtl.

„Ale nic se nerozhodlo. Nikdo se na ničem nedomluvil.“

„Von na nich maká zvolna. Uloví je jednoho po druhým. Uvidíš. Nakonec mu budou zobat z ruky.“

Stín odněkud cítil závan větru. Čuchal mu vlasy, dotýkal se obličeje, tahal ho za šaty.

Stáli v místnosti s Největším kolotočem světa a poslouchali Císařský valčík.

Na druhé straně sálu stála skupina lidí, podle vzhledu turisté. Bylo jich tolik, kolik bylo těch mlhavých postav ve Středově síni. Hovořili se Středou. „Tudy,“ zahlaholil a vedl je jediným východem, udělaným tak, že vypadal jako rozevřená ústa nějaké příšery. Jejich ostré zuby byly připravené je roztrhat na kousky. Středa se mezi lidmi pohyboval jako politik, chlácholil je, povzbuzoval, jemně nesouhlasil, lichotil jim.

„Stalo se to?“ zeptal se Stín.

„Copak se mělo stát, skopová hlavo?“ nechápal pan Nancy.

„Ta síň. Ten oheň. Tygří koule. Jízda na kolotoči.“

„Houby, na kolotoči se přeci jezdit nesmí. Copak si neviděl tu ceduli? Teď kušuj.“

Ústy obludy se dostali do Varhanního sálu, což Stíná vyvedlo z míry – nešli tamtudy už jednou? Podruhé to bylo neméně zvláštní. Středa je vedl po nějakých schodech nahoru, kolem modelu čtyř jezdců Apokalypsy v životní velikosti, a dál podle šipek zkrácené prohlídky.

Stín a Nancy průvod uzavírali. A pak byli před Domem na skále a míjeli obchod se suvenýry a mířili k parkovišti.

„Škoda, že jsme museli vodejít před koncem,“ litoval pan Nancy. „Tak nějak sem doufal, že uvidím největší automatickej vorchestr na celým světě.“

„Já ho viděl,“ řekl Černobog. „Není to nic moc.“