Neil Gaiman
překlad: Ladislava Vojtková

AMERIČTÍ BOHOVÉ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA SEDMÁ

Jelikož hindští bohové jsou ‚nesmrtelní‘ jen v jistém zvláštním smyslu – neboť se rodí a umírají – prožívají většinu velkých lidských dilemat a často to vypadá, že se od smrtelníků liší jen v několika bezvýznamných detailech... a od démonů ještě méně. Přesto je Hindové považují za bytosti naprosto odlišné od všech ostatních: jsou to symboly, jakými by člověk, ať už by jeho životní příběh byl jakkoli ‚archetypalní‘, nikdy být nemohl. Jsou herci hrajícími role, jež jsou skutečné jen pro nás. Jsou maskami, za nimiž vidíme vlastní tváře.

— Wendy Doniger O’Flahertyová, Úvod, Hindské mýty
(Penguin Books, 1975)

 

Stín šel směrem na jih, nebo aspoň směrem, o němž doufal, že je jižní, už několik hodin, úzkou a neznačenou lesní cestou kdesi, jak se mu zdálo, v jižním Wisconsinu. Jednu chvíli se proti němu objevila skupina džípů s rozsvícenými dálkovými světly – rychle uskočil mezi stromy a přikrčil se, dokud neprojely. Mlha časného rána mu sahala až do pasu. Auta byla černá.

Když asi o půl hodiny později zaslechl v dálce na západě hluk helikoptér, uhnul z dřevařské cesty do lesa. Helikoptéry byly dvě a on ležel schoulený v prohlubni pod spadlým stromem a poslouchal, jak nad ním přelétají. Opatrně vykoukl k šedé zimní obloze a potěšilo ho, že byly obě natřené matnou černou barvou. Čekal v prohlubni, dokud nebylo v lese opět úplné ticho.

Tady pod stromy tvořil sníh jen lehký poprašek, který křupal pod nohama. Byl hluboce vděčný za chemické ohřívače rukou a nohou, bez nich by mu určitě omrzly končetiny. Jinak byl naprosto otupělý – otupělé srdce, otupělá mysl, otupělá duše. Uvědomil si, že ta otupělost zasahuje celou jeho osobnost a zasahuje ji už dlouho.

Co tedy chci? ptal se sám sebe. Nedokázal odpovědět, a tak šel dál, kladl automaticky nohu před nohu, lesem dál a dál. Stromy mu připadaly povědomé, jednotlivé úseky krajiny představovaly dokonalé déja vu. Chodí snad stále dokola? Možná by měl prostě jít a jít, dokud mu nedojdou ohřívače a čokoládové tyčinky, a pak si sednout a už nikdy nevstat.

Dorazil k dost velkému potoku, takovému, co mu místní lidé říkají řeka a vyslovují to říka, a rozhodl se jít podle něj. Potoky vedou k řekám a všechny řeky se vlévají do Mississippi, takže když půjde pořád dál nebo ukradne člun nebo si postaví vor, nakonec se dostane do New Orleansu, kde je teplo. Ta představa ho uklidňovala.

Helikoptéry už se neobjevily. Říkal si, že ty dvě, které nad ním prolétly, nejspíš uklízely tu spoušť ve vlaku a nepátraly po něm, jinak by se byly určitě vrátily. Už dávno by mu byli v patách psi a sirény a celá ta mašinérie pronásledovatelů. Ale ne, nic z toho se nedělo.

Co tedy vlastně doopravdy chce? Aby ho nechytili. Aby ho neobvinili ze smrti těch mužů ve vlaku. „To jsem nebyl já,“ slyšel se, jak jim vysvětluje, „to moje zemřelá manželka.“ Dovedl si představit výrazy na obličejích policejních úředníků. Až ho povedou k elektrickému křeslu, budou se hádat, jestli je cvok, nebo to jen předstírá...

Nemohl si vzpomenout, jestli je ve Wisconsinu trest smrti. Uvažoval, jestli na tom záleží. Chtěl pochopit, o co tu jde – a chtěl zjistit, jak to dopadne. A konečně, to mu na tváři vyskočil trochu lítostivý úsměv, ze všeho nejvíc chtěl, aby všechno zase bylo normální. Chtěl, aby nikdy nebyl šel do vězení, aby Laura byla dosud živá, aby se nic z toho všeho nebylo stalo.

„Obávám se, že nemáš na výběr, chlapče,“ řekl si v duchu Středovým nakřáplým hlasem a přikývl na souhlas. Nemáš na výběr. Spálil jsi za sebou mosty. Tak šlapej dál. Odkruť si svoje...

Někde kus dál bubnovala žluna do prohnilého stromu.

Stín si uvědomil, že ho někdo sleduje: hrstka červených kardinálů na něho upírala oči z holé větve černého bezu. Po chvíli se zase vrátili k ozobávání střapců černých bobulí. Vypadali jako ilustrace v kalendáři Zpěvní ptáci Severní Ameriky. Jejich trylky, štěbetání a křik ho ještě dlouho provázely pěšinou podél potoka. Pak se opět rozhostilo ticho.

Na palouku ve stínu kopce ležel zmrzlý kolouch a černý pták velký jako menší pes mu kloval bok velkým zlověstným zobákem a škubal a rval kusy červeného masa. Oči už v hlavě mrtvoly nebyly, ale jinak byla netknutá. Na zádech jí svítily bílé skvrny. Stíná napadlo, jak asi koloušek zemřel.

Černý pták naklonil hlavu na stranu a pak pronesl hlasem, jako když o sebe tlučou kameny: „Ty jsi muž stínu.“

„Jsem Stín,“ řekl Stín. Pták vyskočil na zadek koloucha, zvedl hlavu a načepýřil peří na hlavě a na krku. Byl skutečně obrovský a měl oči jako černé korálky. Tak zblízka vypadal až hrozivě.

„Říká, že se sejdete v Krá-hiře,“ krákl havran. Stín by byl rád věděl, který z Ódinových havranů to je: Hugin, nebo Munin: Paměť nebo Myšlenka.

„V Krá-hiře?“ zeptal se.

„V Egyptě.“

„Jak se dostanu do Egypta?“

„Podél Mississippi. Jdi na jih. Najdi Šakala.“

„Poslyš,“ řekl Stín, „nechci vypadat, jako bych byl – Ježíši, poslouchej...“ zarazil se. Zpět. Je mu zima, stojí v lese a baví se s velkým černým ptákem, který přitom rozklovává Bambiho. „Dobrá. Snažím se ti vysvětlit, že nestojím o záhady.“

„Záhady,“ souhlasil pták ochotně.

„Já chci vysvětleni. Šakal v Káhiře. To mi moc nepomáhá. Je to věta ze špatného špionážního románu.“

„Šakal. Přítel. Krá. Krá-hira.“

„To už jsi říkal. Chtěl bych se dozvědět něco víc.“

Pták se pootočil a vytrhl další kus srnčího z žeber koloucha. Pak odlétl mezi stromy. Maso mu viselo ze zobáku jako dlouhá krvavá žížala.

„Hej! Nemohl bys mě aspoň dovést k nějaké opravdové silnici?“ křičel za ním Stín.

Havran poodlétl. Stín hleděl na mrtvé srnče. Kdyby byl opravdový zálesák, odřízl by si biftek a upekl ho na ohni. Jenže on sedí na pařezu a jí čokoládové tyčinky a ví, že není žádný zálesák.

Havran na okraji palouku zakrákal.

„Ty chceš, abych šel za tebou?“ zeptal se ho Stín. „Nebo Timmy už zase spadl do studny?“ Pták zase zakrákal, teď už netrpělivě. Stín se vydal k němu. Pták počkal, až byl docela blízko, pak ztěžka přelétl na další strom. Mířil trochu víc doleva od směru, kterým šel Stín původně.

„Hej,“ křikl Stín, „Hugine nebo Mugine, nebo jak ti říkají.“

Pták se otočil, hlava se podezíravé naklonila na stranu. Hleděl na něho korálkovýma očima.

„Řekni ‚víckrrát ne‘,“ zkusil to Stín.

„Trrhni si,“ opáčil havran. To bylo poslední, co řekl. Celou cestu lesem už nepromluvil.

Za půldruhé hodiny dorazili k asfaltové silnici na okraji města a havran odletěl zpátky do lesů. Stín uviděl vývěsní tabuli Culverových butterburgerů a mraženého krému a vedle ní benzínovou pumpu. Zašel ke Culverovi. Bylo tam prázdno, jen za pokladnou seděl ochotný mladík s vyholenou hlavou. Stín si objednal dva butterburgery a hranolky. Pak zašel na toaletu. Vypadal příšerně. Provedl inventuru kapes: měl několik mincí, včetně stříbrného dolaru Svobody, kartáček na zuby a pastu, tři tyčinky, pět chemických ohřívačů, peněženku (zůstal v ní jen řidičák a kreditka – uvažoval, jak dlouho ještě bude platná) a ve vnitřní kapse kabátu tisíc dolarů v padesátkách a dvacítkách, jeho podíl na včerejší bance. Umyl si obličej a ruce horkou vodou, přihladil si vlasy a vrátil se do restaurace, zrovna když mu nesli burgery a hranolky. Zapil je kávou.

Přistoupil k pultu. „Dáte si náš mražený krém?“ zeptal se ten ochotný mladík.

„Ne. Děkuji. Nevíte, kde by se tu dalo pronajmout auto? Mé se rozsypalo na silnici kousek odsud.“

Mladík se poškrábal ve strništi na lebce. „Tady nic takového není. Pokud se vám pokazilo auto, můžete si zavolat do opravny. Nebo se na benzínce poptejte na odtahovou službu.“

„Dobrý nápad. Dík.“

Přešel rozbředlým sněhem přes parkoviště od Culverů k pumpě. Koupil si oplatky, minisalámky a další ohřívače.

„Dá se tu někde najmout auto?“ zeptal se ženy u pokladny. Byla tlustá, brýlatá a nadšená, že má s kým promluvit.

„Počkejte. Víte, jsme tu tak trochu stranou. Tyhle služby jsou spíš v Madisonu. Kam chcete?“

„Do Káhiry. Nemám tušení, kde to je.“

„Já vím kde. Podejte mi tamhle z poličky mapu Illinois.“ Stín jí podal mapu v plastovém obalu. Rozložila ji a zabodla vítězně prst do spodního rohu. „Tady je to.“

„Cairo?“

„V Egyptě se to jmenuje Káhira. Ale té v Malém Egyptě, té říkají Cairo. Mají tam i Théby a tak. Má švagrová pochází z Théb. Zeptala jsem se jí na ty v Egyptě a ona na mě hleděla jak na cvoka.“ Žena se zasmála – žbluňkalo to jako voda v odtoku.

„Nějaké pyramidy?“ To město bylo pět set mil daleko, skoro přesně na jih.

„Nemám páru. Říká se tam tomu Malý Egypt, protože kdysi dávno, takových sto, sto padesát roků zpátky, tu byl hladomor. Neurodilo se. Ale tam dole úroda byla. A tak tam všichni jezdili nakupovat potraviny. Jako v bibli, víte. Josef a Kouzelnej plášť Technicolor. Hurá do Egypta, tra dá.“

„Takže kdybyste byla na mém místě a měla se tam dostat – jak byste jela?“

„Autem.“

„Auto se mi rozpadlo na silnici. Byl to zkurvený rezavý křáp, pokud mi prominete ten výraz.“

„Zet-Er-Ká,“ řekla. „Znám. Tak jim říká můj švagr. Tak trochu s nimi kšeftuje, víte. Kupuje a prodává auta. Sem tam mi brnkne a řekne: „Zrovna jsem střelil jedno Zet-Er-Ká, Mattie. Poslyšte, třeba by měl zájem o vaše staré auto. Na šrot nebo tak.“

„Patří mému šéfovi,“ odmítl Stín a byl sám překvapený, jak hbitě a snadno dokáže lhát. „Musím mu zavolat, aby si pro něj poslal.“ Pak ho náhle napadlo: „Ten váš švagr, bydlí daleko?“

„V Muscodě. Deset minut odtud, na jih. Proč?“

„No, myslíte, že by měl nějaké Zet-Er-Ká, které by mi byl ochotný prodat za nějakých pět, šest stovek?“ Sladce se usmála. „Pane, na jeho dvorku není auto, které byste za pět stováků nedostal, i s plnou nádrží. Ale neříkejte, že jsem vám to řekla.“

„Zavolala byste mu?“

„Jako by se stalo,“ řekla a zvedla telefon. „Zlato? Tady je Mattie. Hned sem přijeď. Mám tu člověka, co chce koupit auto.“