Neil Gaiman
překlad: Ladislava Vojtková

KORALINA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Svět venku se mezitím proměnil v beztvarou vířící mlhu, za kterou nebylo vidět žádné tvary ani stíny. A dům se jaksi zkroutil a natáhl. Koralině připadalo, že se nahrbil a shlíží na ni shora, jako by to ani ve skutečnosti nebyl dům, nýbrž jen představa domu - a osoba, která tuhle představu měla (tím si byla naprosto jistá), nebyla dobrá osoba. Na rameni měla přilepenou tu lepkavou pavučinovou hmotu; setřela ji, jak to jen šlo. Šedivá okna domu se nakláněla v podivných úhlech.

Druhá matka stála na trávníku přede dveřmi, ruce měla složené na prsou a čekala na ni. V očích z knoflíků nebyl žádný výraz, ale rty měla sevřené ledovým vztekem.

Když spatřila Koralinu, zvedla dlouhou bílou ruku a ohnutým prstem jí pokynula, aby šla blíž. Koralina poslechla. Druhá matka ji mlčky sledovala.

"Mám dvě," řekla Koralina. "Ještě jedna duše."

Výraz ve tváři druhé matky se nezměnil. Jako by vůbec neslyšela, co Koralina říká.

"No, jen jsem si myslela, že by tě to mohlo zajímat."

"Děkuji, Koralino," odpověděla druhá matka chladně a její hlas jí nevycházel z úst. Přicházel z mlhy a z domu a z oblohy. Pak řekla: "Přece víš, že tě miluji."

Koralina neochotně přikývla. Byla to pravda: druhá matka ji milovala. Ale milovala ji jako lakomec miluje peníze, nebo jako drak miluje svoje zlato. Koralina věděla, že v knoflících své druhé matky je jen vlastnictví, nic víc. Trpěný mazlíček, který už přestal být zábavný.

"Nestojím o tvou lásku," řekla Koralina. "Nechci od tebe vůbec nic."

"Ani pomocnou ruku?" zeptala se jí druhá matka. "Koneckonců, vedla sis tak dobře. Myslím, že bych ti měla trochu napovědět, pomoci ti v té tvé honbě za poklady."

"Dokážu to i bez tvé pomoci," namítla Koralina.

"Ano," přikývla druhá matka. "Já jen, pokud by ses náhodou chtěla podívat do toho bytu vpředu, do toho prázdného, zjistíš, že je tam zamčeno. Co budeš dělat pak?"

"Hmm," Koralina to chvíli zvažovala. Pak se zeptala: "Existuje k těm dveřím klíč?"

Druhá matka stála v papírově šedé mlze svého rozpadávajícího se světa. Černé vlasy se jí svíjely kolem hlavy, jako kdyby měly svou vlastní vůli a cíl. Najednou kdesi hluboko v krku zakašlala a pak otevřela ústa.

Sáhla si do nich rukou a sundala si z jazyka malý mosazný klíč od hlavních dveří.

"Na. Jinak se dovnitř nedostaneš."

Nedbale jí klíč hodila a Koralina jej jednou rukou chytila, aniž si stačila rozmyslet, jestli ho chce, nebo ne. Pořád ještě byl trochu vlhký.

Zadul ledový vítr, Koralina se zachvěla a odvrátila se. Když se otočila zpět, byla sama.

Nejistě obešla dům a zastavila se přede dveřmi do prázdného bytu. Jako všechny dveře v domě byly i tyto hráškově zelené.

"Nemyslí to s tebou dobře," zaslechla v duchu zašeptání. "Nevěříme, že by ti chtěla pomoct. Určitě je to podraz."

"Ano, nejspíš máte pravdu," řekla. Pak vsunula klíč do zámku a otočila jím. Dveře se tiše otevřely a Koralina váhavě vešla dovnitř.

Stěny v bytě měly barvu starého mléka. Na podlaze ležela místo koberců vrstva prachu, jen místy přerušená otiskem starého koberce či předložky.

Nebyl tam žádný nábytek, jen místa, kde dříve býval. Stěny zdobily jen tmavší obdélníky na tapetách, které naznačovaly, kde kdysi visely obrazy a fotografie. Bylo tam tak ticho, že měla pocit, jako by slyšela chuchvalce prachu poletující po pokoji.

Strašně se bála, že tam na ni něco skočí, tak si raději začala hvízdat. Myslela si, že možná bude těžší na ni odněkud vyskočit, když si bude hvízdat.

Nejdříve prošla prázdnou kuchyni. Pak prohlédla koupelnu, ve které našla jen litinovou vanu a v ní mrtvého pavouka velkého jako kočka. Poslední místnost, do které nahlédla, bývala kdysi nejspíš ložnice, dovedla si představit, že obdélníkový obrys na podlaze kdysi bývala postel. Pak něco zahlédla a chmurně se usmála. K jednomu z prken na podlaze byl přimontovaný velký železný kruh. Koralina si klekla, uchopila železný kruh do obou rukou a ze všech sil jej tahala nahoru.

Šlo to hrozně těžko, pomalu a ztuha, ale nakonec se jí přece jen podařilo odklopit čtverec podlahy - byly to padací dveře připevněné na jedné straně závěsem. Z otvoru na ni hleděla černá tma. Natáhla do ní ruku, chvíli šmátrala a nakonec zavadila o studený vypínač. Otočila jím, i když si nedělala naději, že by to k něčemu bylo, ale kdesi dole se rozsvítila žárovka a z otvoru se vylilo nažloutlé světlo. V něm spatřila schody vedoucí dolů a víc nic.

Sáhla do kapsy a vyndala kamínek s dírkou. Rozhlédla se po sklepě, ale nic tam nezářilo. Schovala kamínek zpátky do kapsy.

Otvorem vanul pach vlhké hlíny a ještě čehosi, nakyslý zápach - jako ocet.

Spustila se do otvoru. Největší starost jí dělaly ty padací dveře, byly tak těžké, že kdyby se zavřely, byla by tu určitě na věky uvězněná ve tmě. Natáhla ruku a strčila do nich, ale nepohnuly se. Otočila se tedy ke tmě pod sebou a začala sestupovat po schůdcích dolů. Na konci schodiště byl další kovový, zrezivělý vypínač. Mačkala jej, až to konečně cvaklo a holá žárovka visící na kusu drátu u stropu se rozsvítila. Svítila tak slabě, že Koralina ani nedokázala rozluštit, čím byly kdysi pomalované oprýskané stěny. Úplně nahoře, zdálo se jí, byly oči, pak něco, co jí připomínalo hrozny. A dole, ty zpola opadané malby, to by snad mohli být lidé.

V jednom rohu sklepa byla hromada haraburdí: lepenkové krabice plné plesnivého papíru a vedle nich hromada rozpadajících se záclon.

Její bačkorky na betonové podlaze dutě křupaly. Zápach byl teď ještě horší a Koralina se už už chytala utéct, když zahlédla zpod té hromady záclon vyčnívat nohu.

Zhluboka se nadechla (pach kyselého vína a plesnivého chleba jí zaplnil hlavu) a odtáhla vlhkou krajkovinu stranou. To, co se objevilo, mělo tvar i velikost lidské postavy.

V matném světle jí několik vteřin trvalo, než rozeznala, co to je: bylo to bledé a nafouklé jako ponrava s hubenými hůlkovými pažemi a dolními končetinami. V obličeji to nemělo skoro žádné rysy. Byl opuchlý a nadutý jako vykynuté těsto.

Tam, kde měly být oči, byly dva velké černé knoflíky.

Koralina odporem a hrůzou vykřikla a ta postava se začala zvedat, jako by se probouzela. Koralina zděšením úplně ztuhla. Ta věc pomalu otáčela hlavu, až se černé knoflíky upřely přímo na ni. V bezústém obličeji se protrhla ústa se zbytky té bledé hmoty přilepenými ke rtům a hlas, který už ani vzdáleně nepřipomínal tátův hlas, zašeptal: "Koralino."

"No," řekla té věci, která kdysi bývala její druhý otec. "Ještě že jsi na mě rovnou neskočil."

Stvoření zvedlo hůlkovité ruce k obličeji a přesunovalo bledou hmotu sem a tam, až si vymodelovalo něco jako nos. Mlčelo.

"Hledám své rodiče," vysvětlila mu Koralina. "Nebo duše ukradené těm ostatním dětem. Jsou tady dole?"

"Není tu nic," řekla ta bledá věc nezřetelně. "Jen prach a plíseň a zapomnění." Koralině bylo toho stvoření skoro líto. Je to odporné, myslela si, ale taky nešťastné. Dala si kamínek k oku a rozhlédla se sklepem. Nic. Bledé stvoření jí říkalo pravdu.

"Chudáčku," řekla, "vsadím se, že tě sem strčila za trest, že jsi mi toho řekl příliš mnoho."

Věc zaváhala, pak přikývla. Koralina uvažovala, jak se jí kdy mohlo zdát, že se tato ponravovitá věc podobá jejímu otci.

"To je mi líto," řekla.

"Vůbec se jí to nelíbí," řeklo to, co kdysi bylo její druhý otec. "Ani trochu se jí to nelíbí. Úplně jsi ji vyvedla z míry. A když je vyvedená z míry, vylije si zlost na každém, kdo jí přijde do cesty. Už je taková."

Koralina pohladila bezvlasou hlavu. Mělo to lepkavou kůži, jako teplé těsto. "Chudáčku, jsi jen předmět, který vyrobila a pak zahodila."

Věc prudce zakývala hlavou na souhlas. Při tom silném pohybu jí náhle upadl jeden z knoflíků - očí a zacinkal na betonové podlaze. Stvoření se vylekaně rozhlíželo jedním okem, jako by ji ztratilo. Konečně ji spatřilo a s velkým úsilím otevřelo ještě jednou ústa a vyhrklo mokrým, naléhavým hlasem: "Utíkej, dítě. Uteč odsud. Ona chce, abych ti ublížil, abych tě tu zadržel nadosmrti, abys nemohla dokončit vaši hru a ona vyhrála. Strašně mě nutí, abych ti ublížil. Nemám sílu se jí vzpírat."

"Máš," řekla Koralina. "Buď statečný."

Rozhlédla se: ta věc, která kdysi bývala její druhý otec, byla mezi ní a schodištěm nahoru a ven ze sklepa. Přitiskla se ke zdi a pomalu se za jejími zády posunovala ke schodům. Věc se skroutila, jako by neměla žádné kosti, a upírala na ni své jediné oko. Zdálo se, že se nafukuje a taky že je víc vzhůru. "Bohužel," vzdychlo to, "nemůžu."

A vrhlo se to se široce otevřenými ústy bez zubů směrem k ní.

Koralina měla na reagování pouhý zlomek vteřiny. Napadla ji jen dvě řešení. Buď může začít křičet a pokusit se utéct - jenže ta obrovská ponrava ji jistě bude pronásledovat a v polotemném sklepě ji určitě dohoní. Nebo může udělat něco jiného.

Udělala něco jiného.

Když se ta věc dostala na dosah, napřáhla Koralina ruku, sevřela prsty zbývající knoflíkové oko a vší silou jím škubala.

V prvním okamžiku se nic nedělo. Pak se knoflík utrhl, vylétl jí z ruky a několikrát cinknul o stěny, než spadl na podlahu sklepa.

Věc ztuhla. Pak divoce škubla osleplou hlavou, zaklonila ji, hrozivě otevřela ústa a vydala řev plný vzteku a bezmoci. Potom se zbrkle vrhla k místu, kde předtím Koralina stála.

Jenže ona už tam nebyla. Opatrně, po špičkách a co nejtišeji se sunula ke schodům a pak vzhůru po stupních, které ji odvedou pryč z tmavého sklepa s primitivními kresbami na stěnách. Nemohla odtrhnout oči od podlahy pod sebou, na které sebou zmítala a tloukla ta bledá věc. Házela sebou na všechny strany, hledala svou kořist. Pak, jako by jí to někdo přikázal, přestala se svíjet a slepá hlava se jí svezla na stranu.

Poslouchá, kde jsem, uvědomila si Koralina. Musím být velice tichá. Postoupila o další schod - a noha jí sklouzla a věc ji uslyšela.

Okamžitě to naklonilo hlavu jejím směrem. Chviličku se to pohupovalo a zdálo se, že se soustředí. Pak, bleskurychle jako had, se to doplazilo ke schodům a hnalo se to nahoru, za ní. Koralina se otočila, divoce vyběhla po posledních šesti schodech, vtrhla se otvorem ven a na zaprášenou podlahu ložnice. Ještě ani nedopadla a už klečela u padacích dveří. Přitáhla je k sobě a pustila. Dopadly na otvor právě v okamžiku, kdy se něco velkého vymrštilo proti nim. Poklop nadskočil a rozdrnčel se, ale zůstal v otvoru.

Koralina zhluboka vydechla. Kdyby byl v pokoji nějaký nábytek, alespoň židle, byla by jej přitáhla na padací dveře, ale nic tam nebylo.

Spěšně odešla z bytu - tedy ne že by utíkala, to ne, a zamkla za sebou vchodové dveře. Klíč nechala pod rohožkou. Pak sešla na příjezdovou cestu.

Napůl čekala, že tam druhá matka bude stát a čekat na ni, ale svět byl tichý a prázdný.

Koralina chtěla jít domů.

Přitáhla si paže k tělu a opakovala si pořád dokola, že je statečná, až tomu skoro uvěřila. Pak vykročila kolem domu, do šedivé mlhy, co nebyla mlha, a zamířila ke schodům a po schodech nahoru.