Neil Gaiman
překlad: Ladislava Vojtková

KORALINA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Nazítří svítilo sluníčko a maminka vzala Koralinu do nejbližšího většího města koupit oblečení do školy. Tatínka nechaly na nádraží, neboť jel do Londýna na nějaké jednání.

Koralina mu zamávala na rozloučenou.

Zašly do obchodního domu.

Koralina tam viděla zelené fluoreskující rukavice. Moc se jí líbily, ale maminka jí je odmítla koupit; raději koupila bílé ponožky, tmavomodré školní punčocháče, čtyři šedé halenky a tmavošedou sukni.

"Ale, mami, každý ve škole má šedou halenku a to všecko. Zelené rukavice nebude mít nikdo. Mohla bych být jediná."

Maminka ji ignorovala. Bavila se s prodavačkou. Domlouvaly se, který svetr Koralině koupit, a shodly se, že nejlepší bude ten nemožně veliký a neforemný, v naději, že do něho jednou možná doroste.

Koralina šla raději pryč a prohlížela si gumáky ve tvaru žab, kachen a králíků.

Pak se vrátila zpátky.

"Koralino? Á, tady jsi. Kde jsi proboha byla?"

"Unesli mě mimozemšťané," vysvětlila Koralina. "Přišli z vesmíru, měli laserové pistole, ale já jsem je zmátla - nasadila jsem si paruku a smála jsem se s cizím přízvukem. Tak jsem jim utekla."

"Ano, zlato. Tak, myslím, že bychom měly koupit také pár sponek, co říkáš?"

"Ne."

"No, aspoň šest, pro jistotu."

Koralina neřekla nic.

V autě cestou domů se Koralina zeptala: "Co je v tom prázdném bytě?"

"Nevím. Nejspíš nic. Asi vypadá jako náš byt, než jsme se nastěhovali. Prázdné místnosti."

"Myslíš, že by se tam dalo dostat z našeho bytu?"

"Jedině pokud umíš procházet zdí, zlato."

"Aha."

Domů přijely kolem poledne. Slunko svítilo, i když den byl jinak chladný. Maminka se koukla do ledničky a našla opuštěné rajče a kousek sýra porostlého čímsi zeleným. V krabici na chleba byla jen kůrka.

"Asi bych měla skočit do obchodu pro nějaké rybí prsty nebo něco," usoudila maminka. "Jedeš se mnou?"

"Ne," odmítla Koralina.

"Jak chceš," řekla maminka a vyrazila na nákup. Pak se vrátila, vzala si peněženku a klíče od auta a vyrazila podruhé.

Koralina se nudila.

Listovala knížkou, kterou maminka četla. Bylo to o domorodcích v daleké zemi, jak každý den vezmou kousky bílého hedvábí a kreslí na něm voskem, pak ponoří hedvábí do barvy, pak na ně zase něco nakreslí voskem, potom ten vosk vyvaří v horké vodě a konečně, když už jsou ty hadříky krásné, hodí je do ohně a spálí na popel.

Koralině to připadalo absolutně nesmyslné, ale doufala, že to ty lidi baví.

Pořád ještě se nudila a maminka ještě nebyla doma.

Vzala židli a přisunula si ji ke dveřím v kuchyni. Vylezla na židli a natáhla se. Slezla dolů a vyndala z úklidového přístěnku smeták. Vyšplhala se zpátky na židli a zvedla smeták.

Cink.

Seskočila dolů a zvedla klíče. Vítězně se usmívala. Pak opřela smeták o stěnu a šla do salónu.

Rodina ten pokoj nepoužívala. Zdědili nábytek po Koralinině babičce zároveň s dřevěným konferenčním stolkem, ještě dalším stolečkem, těžkým skleněným popelníkem a starou olejomalbou misky s ovocem - Koralina nikdy nechápala, proč by někdo chtěl malovat misku s ovocem. Jinak byl pokoj prázdný: žádné parádičky na krbové římse, žádné sošky a hodiny, nic, co by pokoj zútulnilo a zabydlilo.

 

Ten starý černý klíč studil víc než ty ostatní klíče. Vsunula ho do klíčové dírky. S uklidňujícím cvaknutím a úplně hladce se otočil.

Koralina se zastavila a naslouchala. Věděla, že dělá něco nesprávného, a chtěla slyšet, že se maminka vrací domů, ale neslyšela nic. Pak vzala za kliku a zmáčkla ji. A nakonec dveře otevřela.

Za dveřmi byla tmavá chodba. Cihly zmizely, jako by tam nikdy nebyly. Z chodby vycházel studený, zatuchlý pach: páchlo to jako něco velice starého a velice pomalého.

Prošla dveřmi.

Uvažovala, jaký asi bude ten prázdný byt - pokud ta chodba vede do něho.

Bázlivě postupovala tmavou předsíní. Připadala jí nějak známá.

Koberec pod nohama byl úplně stejný jako ten, co měli doma. Tapeta byla stejná jako ta jejich. Obrázek na zdi byl stejný jako ten, co visel v jejich předsíni.

Věděla, kde je: je ve svém vlastním bytě. Nikam neodešla.

Zmateně potřásla hlavou.

Pořádně si obrázek prohlížela: ne, nebyl úplně stejný. Na tom v jejich předsíni byl chlapec ve staromódních šatech, který se díval na nějaké bubliny. Tady taky, ale výraz v jeho obličeji byl jiný - díval se na ty bubliny, jako by se jim chystal něco velice ošklivého provést. A na jeho očích bylo cosi zvláštního.

Koralina na ně hleděla a snažila se přijít na to, co je na nich divného.

Už to skoro měla, když někdo řekl: "Koralino?"

Byl to hlas její matky. Koralina šla do kuchyně, odkud se hlas ozýval. V kuchyni stála zády k ní nějaká žena. Vypadala trochu jako Koralinina matka. Jenom...

Jenom měla kůži bílou jako papír.

Jenom byla vyšší a hubenější.

Jenom měla příliš dlouhé prsty, které se bez ustání pohybovaly, a temně rudé nehty, zahnuté a ostré.

"Koralino?" opakovala ta žena. "Jsi to ty?"

A pak se otočila. Místo očí měla velké černé knoflíky.

"Oběd, Koralino."

"Kdo jste?" zeptala se Koralina.

"Jsem tvoje druhá matka," řekla žena. "Jdi říct svému druhému otci, že je oběd na stole." Otevřela dvířka trouby. Koralina si náhle uvědomila, jaký má hrozný hlad. Vonělo to nádherně. "Tak běž už přece."

Koralina šla chodbou tam, kde měl pracovnu její otec. Otevřela dveře. U počítače tam seděl muž, zády ke dveřím. "Ahoj," řekla Koralina. "Já - totiž, ona, říkala, že mám říct, že oběd je na stole."

Muž se otočil.

I jeho oči byly knoflíky, velké a černé a lesklé.

"Ahoj, Koralino. Umírám hladem."

Vstal a šel s ní do kuchyně. Posadili se ke stolu a Koralinina druhá matka jim přinesla oběd. Obrovské, dozlatova vypečené kuře, hranolky, drobounký zelený hrášek. Koralina se cpala jako o život. Bylo to božské.

"Strašně dlouho jsme na tebe čekali," poznamenal druhý otec.

"Na mne?"

"Ano," řekla druhá maminka. "Bez tebe to tu nebylo ono. Ale věděli jsme, že jednoho dne přijdeš a že pak budeme opravdová rodina. Chceš ještě kousek kuřete?"

Bylo to to nejlepší kuře, jaké kdy jedla. Její mamka také občas pekla kuře, ale vždycky bylo mražené nebo z polotovarů. Bylo suché a nemělo vůbec žádnou chuť. Když vařil otec, koupil pokaždé opravdové kuře, ale dělal mu zvláštní věci, jako že ho dusil ve víně, nadíval je sušenými švestkami nebo ho pekl v těstě, a Koralina to pak odmítala jíst už ze zásady.

Přidala si kuřete.

"Nevěděla jsem, že mám druhou matku," řekla opatrně.

"Samozřejmě, že máš. Každý má," ujistila ji druhá matka a blýskla černými knoflíky. "Po obědě by sis mohla v pokojíku hrát s krysami."

"S krysami?"

"Shora."

Koralina ještě nikdy neviděla krysu, jenom v televizi. Docela se na to těšila. Začínal to být velice zajímavý den.

Po obědě druzí rodiče umývali nádobí a Koralina šla do svého druhého pokojíku.

Byl jiný než ten doma. Tak třeba byl vymalovaný odpornou zelenou barvou a divným odstínem růžové.

Koralina si pomyslela, že by tam rozhodně nechtěla spát, ale na druhou stranu tyhle barvy byly mnohem zajímavější než ty v jejím pokojíku.

Byla tam spousta pozoruhodných věcí, které ještě nikdy neviděla: andělé na klíček, kteří poletovali pokojíkem jako vyplašení vrabci; knížky, v nichž se obrázky kroutily, plazily a blikotaly; drobounké dinosauří lebky, co cvakaly zuby, když kolem nich procházela. Plná bedna nádherných hraček.

Tak tohle si dám líbit, pomyslela si. Vyklonila se z okna. Výhled byl stejný jako z jejího pokojíku: stromy, pole a vzadu, daleko na obzoru, fialové kopce.

Cosi černého přeběhlo přes koberec a zmizelo pod postelí. Koralina si klekla a koukla pod postel. Ze tmy na ni hledělo snad padesát červených oček.

"Ahoj. Vy jste ty krysy?"

Vylezly ven a mžouraly v jasném světle. Měly krátké kožíšky černé jako saze, červená očka, růžové pacičky jako drobounké ruce a holé růžové ocásky - jako dlouhé, hladké červy.

"Umíte mluvit?"

Ta největší nejčernější krysa zavrtěla hlavou. Koralinu napadlo, že má nepříjemný úsměv.

"No, co tedy děláte?"

Krysy vytvořily kruh.

Začaly šplhat jedna druhé po zádech nahoru, až vytvořily pyramidu, s tou největší krysou na vrcholku.

Pak začaly vysokými šeptavými hlásky zpívat:

"Máme zuby a ocásky, máme ocásky a zuby, před tvým pádem jsme tu byli, budeš tu, když povstanem."

Nebyla to hezká písnička. Koralina si byla jistá, že už ji někde slyšela, nebo nějakou podobnou, ale nedokázala si vzpomenout kde.

Pak se pyramida rozpadla a krysy se jako prudká černá voda rozběhly ke dveřím.

Stál v nich druhý bláznivý dědek shora a v ruce držel vysoký černý klobouk. Krysy po něm skákaly nahoru, lezly mu do kapes, za košili, do nohavic, za límec.

Ta největší krysa mu vylezla na rameno, zhoupla se na jeho dlouhých vousech, kolem černých knoflíků očí, až na temeno mužovy hlavy.

V mžiku oka o existenci krys nasvědčovaly jen neposedné boule pod jeho šaty, které se bez ustání přesunovaly z místa na místo. A ta největší krysa, co na Koralinu upřeně hleděla červenýma očima z mužovy hlavy.

Dědek si nasadil klobouk a zmizela i ona.

"Nazdar, Koralino," řekl druhý dědek shora. "Říkali, že jsi tady. Krysy musí domů, obědvat. Ale jestli chceš, pojď se mnou. Můžeš se dívat, jak jedí."

V knoflíkových očích mu svítilo cosi hladového. Karolína z toho měla divný pocit. "Ne, děkuji," odmítla. "Jdu ven na průzkum."

Muž velice pomalu kývl. Koralina slyšela, jak si krysy šeptají, ale nerozuměla jim.

Vlastně si ani nebyla jistá, že to chce vědět.

Druzí rodiče stáli ve dveřích kuchyně, když procházela předsíní, usmívali se stejnými úsměvy a pomalu mávali. "Hezky se venku bav," řekla druhá matka.

"Budeme čekat, až se vrátíš," dodal druhý otec.

Koralina došla ke dveřím, otočila se a pohlédla na ně. Pořád tam ještě stáli, usmívali se a mávali.

Vyšla ven a po schodech dolů.