Neil Gaiman
překlad: Ladislava Vojtková

HVĚZDNÝ PRACH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmá

Hostinec U kočáru

 

Když hvězda přijela k průsmyku, byla promočená na kůži, smutná a roztřesená. Měla starost o jednorožce, za celý den nenašli žádnou pastvu - trávu a kapradiny vystřídaly šedivé skály a zakrslé trnové keře. Neokovaná kopyta jednorožce na kamenité cestě velice trpěla a jeho hřbet také nebyl určen k nošení jezdce. Jeli stále pomaleji a pomaleji.

Hvězda proklínala den, kdy spadla na tento mokrý, nepřátelský svět. Z nebeských výšin vypadal tak přívětivě a pohostinně! To bylo tenkrát. Nyní všechno na něm z duše nenáviděla, všechno kromě jednorožce, a když pomyslela na své otlačené a bolavé tělo, říkala si, že i bez něj by jí nejspíš bylo lépe.

Po celodenním lijáku byla světla hospody ten nenádhernější pohled, jaký tu na Zemi zažila. „Dej si pozor, dej si pozor,“ vyťukávaly dešťové kapky do kamení. Jednorožec se zastavil padesát kroků od hostince a odmítl jít blíž. Dveře stavení byly otevřené a zaplavovaly šedý svět teplým žlutým světlem.

„Vítám tě, drahoušku,“ volal na ni hlas zevnitř.

Hvězda hladila jednorožce po mokré šíji a tiše na něho mluvila, ale nepohnul se, stál jako přimrazený a ve světle hospody vypadal jako bledé zjevení.

„Nepůjdeš dovnitř, drahoušku? Nebo raději zůstaneš venku na dešti?“ Přátelský hlas ženy hvězdu hřál a uklidňoval: byla to přesně vyvážená směs soucitu a praktičnosti. „Můžeš u nás dostat jídlo, jestli jsi hladová. V krbu hučí oheň a v kotli je dost horké vody. Pořádná koupel ti vyžene zimu z kostí.“

„Já... já budu potřebovat pomoc...“ odpověděla hvězda rozpačitě. „Sama tam nedojdu. Moje noha...“

„Ubožátko, počkej, můj muž Billy tě donese dovnitř. Ve stáji je seno a čerstvá voda pro tvé zvíře.“

Jednorožec se vyplašeně rozhlížel kolem, když se k nim žena blížila. „No tak, drahoušku. Já moc blízko nepůjdu. Koneckonců, je to už pěkně dávno, co jsem byla panna a mohla jsem si sáhnout na jednorožce. Už dlouho se v našich končinách žádný neukázal...“

Jednorožec nervózně následoval ženu do stáje a přitom si od ní stále udržoval patřičný odstup. Došel až na konec, do posledního stání a tam si lehl do suché slámy. Hvězda se neobratně seškrábala z jeho hřbetu. Byla mokrá a zbědovaná.

Billy, nevrlý chlap s bílou bradkou, ji beze slova zvedl a odnesl do hospody. Usadil ji na dřevěnou trojnožku před praskající ohniště.

„Chudinko malá,“ opakovala žena a spěchala za nimi. „Jen se na sebe podívej, jsi mokrá jako rusalka, už je kolem tebe louže, a ty krásné šaty, ty vypadají! Musíš být promočená na kost...“ Vyhnala muže z místnosti a pak pomohla hvězdě sundat mokré šaty a pověsila je na hák poblíž ohně. Kapky z nich syčely a šuměly, jak dopadaly na rozpálené cihly ohniště.

Před krbem stály plechové necky a hostinská před ně postavila papírovou zástěnu. „Jakou vodu máš ráda?“ ptala se starostlivě, „teplou, horkou, nebo co by raky uvařil?“

„Já nevím,“ drkotala zuby hvězda, oblečená jen do stříbrného řetězu s topasem. Hlava se jí z toho všeho až točila. „Protože... já jsem se ještě nikdy nekoupala.“

„Opravdu?“ Žena hostinského se zatvářila užasle. „Ach, ty moje ubohé káčátko - dobře, dobře, neuděláme ji tedy příliš horkou. Zavolej, když budeš potřebovat další džbán vody, v kuchyni jí mám dost. A až budeš vykoupaná, donesu ti trochu svařeného vína a pečený tuřín.“

Než mohla hvězda vysvětlit, že nejí ani nepije, odběhla žena a nechala hvězdu sedět v neckách se zlomenou nohou na trojnožce. Zpočátku byla voda opravdu velice horká, ale když si na to horko zvykla a uvolnila se, byla, poprvé od okamžiku, kdy se skutálela z oblohy, dokonale šťastná.

„Tak co, zlatíčko,“ zeptala se žena hostinského, když se po chvíli vrátila. „Jak se cítíš teď?“

„Mnohem, mnohem lépe, děkuji,“ odpověděla hvězda.

„A co tvé srdce? Jak se cítí tvé srdce?“ otázala se žena.

„Mé srdce?“ Byla to divná otázka, ale žena vypadala, že má o ni upřímnou starost. „Je šťastnější. Klidnější. Míň ztrápené.“

„Dobře. To je dobře. Musíme je rozpálit, aby v tobě hořelo a plápolalo, co říkáš? Aby v tobě hořelo jasným plamenem.“

„Pod vaší péčí mi srdce jistě zahoří a zaplane štěstím,“ odpověděla hvězda.

Hostinská se naklonila a pošimrala hvězdu pod bradou. „Ty jsi ale roztomilá, ty naše káčátko, hezky jsi to pověděla.“ Žena se shovívavě usmála a prohrábla si prošedivělé vlasy. Přes roh zástěny přehodila tlustý koupací plášť. „To si obleč, až skončíš s koupáním - ale ne, žádný spěch, káčátko - bude ti v něm teploučko a tvé šaty se stejně budou ještě chvíli sušit. Jen zavolej, až budeš chtít vyskočit z vany, a já ti pomůžu.“ Znovu se naklonila a dotkla se studeným prstem hvězdy na hrudi, mezi ňadry. Usmála se. „Dobré, silné srdce,“ řekla.

Přece jen jsou na tomto bohem zavrženém světě dobří lidé, řekla si hvězda, prohřátá a spokojená. Do okna ťukal déšť, vítr vyl a kvílel horským průsmykem, ale v hospodě U kočáru bylo teplo a příjemně.

Nakonec žena hostinského a s pomocí své nanicovaté dcery pomohla hvězdě z necek. Světlo z ohniště se třpytilo v topasu na stříbrném řetězu, který měla hvězda obtočený kolem pasu, dokud topas i její tělo nezmizely pod huňatým koupacím pláštěm.

„A teď, má milá,“ řekla žena hostinského, „pojď sem a udělej si pohodlí.“ Pomohla hvězdě dobelhat se k velkému dřevěnému stolu, na jehož čele ležel sekáček a nůž, krásné nástroje s kostěnými rukojeťmi a ostřími z černého skla. Hvězda se posadila na lavici.

Venku prudce zavál vítr a oheň vzplál zelenými, modrými a bílými plameny. Pak se před stavením rozlehl burácivý hlas přehlušující skučení živlů. „Obsluha! Jídlo! Víno! Oheň! Kde je podomek?“

Hostinský Billy a jeho dcera se nehýbali, vyčkávavě hleděli na ženu v červených šatech. Sevřela rty. A pak řekla: „To může počkat. Chvíli. Nakonec, ty stejně nikam nespěcháš, že drahoušku?“ To patřilo hvězdě. „Ne s tou tvou nohou a v tomhle lijáku, že?“

„Jsem vám tak vděčná za vaši pohostinnost, že to ani nedovedu vyslovit,“ děkovala hvězda prostě ale procitěně.

„Jistě, no jistě,“ řekla žena v červených šatech a neklidnými prsty si netrpělivě pohrávala s černými noži, jako by se nemohla něčeho dočkat. „Spousta času, až tihle otravové zmizí, tak.“