<<< Literární doupě
Literární doupě

František Gellner

CESTA DO HOR A JINÉ POVÍDKY

ukázky

 

Povídky a satiry ? Spisy II - Gellner František
 
 
cena původní: 189 Kč
cena: 177 Kč
Povídky a satiry ? Spisy II - Gellner František
František Gellner - Kořínková Lucie
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 331 Kč
František Gellner - Kořínková Lucie
Básně - Spisy I - Gellner František
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 205 Kč
Básně - Spisy I - Gellner František

 

    1    

 

 

Cesta do hor

O životě starých Slovanů nemáme nijakých přesných a spolehlivých záznamů, a jazykozpyt musí nám nahražovati scházející dějinné prameny. Pozorujeme-li naši mluvu, shledáme i beze vší vědecké průpravy, že sloveso píti je stejného kmene jako pivo, kdežto podstatné jméno voda se svrchu uvedeným slovesem v žádném jazykovém vztahu není. Z čehož následuje, že již staří Slované pivo za určené k pití považovali, vodě jiné obory zužitkování poukazujíce.

Vděčně potomstvo vážilo si drahocenného odkazu předků a název plzeňského či prostě českého piva hlásá slávu národa po celém světě a činí zároveň cizí země a říše pro věrné syny vlasti obyvatelny. Čechovi menšího sebezapření je třeba k pobytu mezi odvěkými německými nepřáteli než v kruhu bratří Slovanů, kteří však o dobrý doušek špatně mají postaráno. Z jižních zemí habsburského mocnářství utíkají čeští úředníci po nedlouhé době s výkřikem nejhlubšího zklamání: Není tam piva!

Starý Peregrin Vobloha měl pravovárečný dům – sice ne v Plzni, ale tím spíše mohl si každého roku svou várku odpít. V nejbližším okolí města byly ještě čtyři pivovary, a Peregrin často v neděli ubíral se do některého z nich s celou svou rodinou na výlet. Vedl za ruku malého Emánka, a když přišli za město, dával otec synovi vzácná poučení v zeměpise a místopise kraje. „Tamhle,“ vykládal, ukazuje svou holí, „leží Praha. To je hlava českého království a jsou tam veliké restaurace a pivovary, Choděrovy, u Fleků, u Kuřího Oka. Tam v tu stranu je Plzeň, tam dostaneč u Salcmanů za osm krejcarů nejlepší plzeňské, plnou sklenici bez pěny. A tadyhle tím směrem je Vídeň, sídlo rakouských panovníků; taky je tam dobrá hospoda, Liberecký Pajzl, blízko nábřeží. A vidíš v dálce ty hory? To je chudý kraj. Špatná půda, bídný dobytek, a pivo tam vůbec není k pití. Pijou tam většinou kmínku a alaš.“

Emánek vstoupil záhy do šlépějí svého váženého otce. Začal chodit buď sám nebo se stejně starými městskými synky do útulné hospody na náměstí, kde posluhovala – ovšem často se střídající – sklepnice.

Hoši navštěvovali oblíbenou svou místnost hlavně v odpoledních hodinách, kdy jiných hostů bylo po málu, ale ne snad proto, že by byli měli strach před přísnými rodiči! Stalo se, že Peregrin Vobloha také náhodou v týž čas zapadl do této hospody. Sedl si pouze k jinému stolu a když se napil, obrátil se přes celou místnost k svému synu a pravil rozvážným hlasem: „Emane, nějaké pivo si můžeš koupit, abys zesílil, ale nekuř! Zkazíš si jen plíce!“

Přes to naučil se Eman i polykat kouř i pouštět nosem i dělat kolečka, ale ustálil se konečně na viržinkách. V ochutnávání piva vyrovnal se brzy nejlepším mužům obce a při prvním doušku rozeznal malorohozecké od klášterského. Jinak prožíval svoje jinošská léta jako všichni ostatní mladí lidé, zhasínal svítilny, sepral se se strážníkem a ponocnému utekl s halapartnou.

Pozvolna přidržoval otec Peregrin svého synka k vážnému životnímu povolání a sotva dvacetiletého poslal jej poprvé za různými nákupy do Prahy. „Vyhledej hostinec u Mariánského Obrazu,“ pravil posléze, „budeš-li mít hlad a žízeň a jdi se tam občerstvit!“

Studenou telecí, kterou mu otcova hospodyně dala s sebou na cestu, snědl Eman, než vlak dojel na první stanici. Jakmile pak v Praze sestoupil s vlaku, pocítil znovu hlad a žízeň, i počal se sháněti po hostinci u Mariánského Obrazu. Ptal se lidí, jeden ho posílal na levo, druhý na pravo, a bylo již odpoledne, když hledanou místnost nalezl. Pojedl, popil si, pak se podíval na hodinky a vida, že hodina odjezdu se blíží, šel zase na nádraží a přijel domů, pro hledání Mariánského Obrazu nic ze vznesených naň úkolů nevyřídiv.

Pozdější obchodní cesty Manovy byly již šťastnější a získal si jimi naprostou spokojenost otcovu. Z jedné takové cesty přivezl si Emanuel Vobloha taky nevěstu, zrovna z těch hor, o kterých mu jeho otec jako malému chlapci vykládal, že se tam nic pořádného nerodí a pivo tam není k pití.

Emanova vyvolená byla jednou z osmi dcer evangelického faráře. Novomanželé byli po evangelicku sezdáni, a Eman musil podepsat revers o příslušnosti ženského svého potomstva k evangelické církvi. V rodném městě, které bylo dočista katolické – až na několik židů – sňatek s pastorovou dcerou nijak Manovi neubral obliby, ba i jemnostpán děkan hrál dále s mladým i starým Voblohou karty, jako by se nic nebylo stalo.

Po veselce jel Eman s mladou svou paní do Prahy a do Vídně, za čtrnáct dní se vrátili, ale pak ještě se nikde neukazovali. Tu potkal mladého Oblohu soused Kadlátko, truhlář a obchodník rakvemi, a řekl mu: „Emane, mně se zdá, že jsi pod pantoflem.“

Na důkaz své mužné nezávislosti šel Eman s milým přítelem a nevrátil se až k ránu, a to byl trochu chybný na chůzi. Mladá paní se dala do pláče, když svého zbloudilého chotě spatřila, chodila po domě se sepjatýma rukama jako vyjevená, a zatím co Eman vyspával, psala dopis plný nářků svým rodičům.

K odeslání této první stížnosti ovšem nedošlo, neboť než psaní několikráte proudem slz zkažené bylo opravdu dohotoveno, byl již spánkem osvěžený manžel na nohou a dovedl se ženě tak pěkně zalichotit, že se zase smířila. Však se Eman v tom vyznal! Byl vůbec hezký člověk, pomenší, s veselýma očima novorozeněte, a chtěl-li, dovedl vytahovat obočí na vrch hlavy. Když se rozněžnil, hladil svou manželku po rukou a po zádech jako kocour, nazýval ji nejsladšími jmény a chválil její krásu, její černé vlasy a její ztepilý vzrůst. „Nevím, nevím,“ říkával, „tam u vás v horách koně jsou malí, krávy taky – a ty jsi taková dlouhá!“

Otci Peregrinu nastaly šťastné doby druhého mládenectví. Uchýlil se do soukromí, zůstával však v témže domě jako syn a snacha, u které se také stravoval. Ovšem ponejvíce jedl v hospodách. Již o desáté hodině dopoledne zašel si na jedno plzeňské, z kterého byly i dvě nebo tři. K tomu snědl malou papričku, někdy taky ještě dušené ledvinky nebo malou roštěnku na cibuli a pak šel domů k obědu. „Ale, tatínku, vždyť nic nejíte!“ naříkala snacha . „To víš, milá holka, starý člověk!“ omlouval se vážně otec Peregrin. Ale ani ta nejhezčí věc nemůže trvat věčně. Jednou po návratu z hospody natáhl se starý Vobloha zrovna mezi dveřmi svého pokoje jak byl široký a dlouhý. Klepla ho mrtvička a byl v pánu.

Tchánova smrt postrašila důkladně mladou paní i dopsala konečně svému důstojnému otci, aby přijel a manželi vpravil rozumnější názory. Pan farář se nedal dvakrát pobízet, byl tu jako na koni, vzal si Emana stranou a začal mu kázat o alkoholu a zdrženlivosti. Manovi se přednáška líbila, kýval hlavou a říkal: „Svatá pravda, svatá pravda!“ Ale když důstojný pán počal se obírati náhlým skonem starého Peregrina Oblohy a nešťastnou zděděnou náklonností jeho syna, nechtěl tomu pan zeť nijak rozumět a dušoval se: „Kolik myslíte, že jich piju? Vždyť já nic nepiju! A tatínek, chudák starý, měl přece už leta…“

Eman si nedovedl odepřít, aby se nepochlubil tchánem farářem svým známým v hospodě. Strejce příliš nepřekvapovalo, že měl kněz děti – vždyť přítomný obchodník sukny měl za ženu dceru katolického pana děkana. Vousy již spíš leckomu se zdály neobvyklými. „To mají všichni kněží od jejich víry,“ vysvětloval ochotně Eman.

Důstojný pán tchán si k velikému překvapení hostinského neporučil ani pivo ani víno ani kořalku, nýbrž sodovku – jako družička. „On nic lepšího nepije,“ vysvětloval zase Eman. „Taky nekouří, ani nešňupe.“

Strejcům to bylo divné i kroutili hlavami, vysypávajíce popel ze svých dýmek na podlahu.

Na druhý den pravil Vobloha ku svému tchánu: „Dnes bychom mohli jít zase do jiné hospody, kde vás ještě neznají.“ „Milý zeti,“ odvětil farář, „já nejsem žádné zvíře, abyste mne ukazoval po hospodách.“ A přes veškeré úpěnlivé prosby dcery i zetě odjel.

Boží slad chutnal Manovi stále stejně dobře, ale o kouscích, které rozjařený manžel po hospodách a i jinde prováděl, se paní Oblohová málokdy dověděla, a když, tak jen náhodou. Jednou poslala služku s důležitým vzkazem za pánem do hostince. „Co tam pán dělá?“ zeptala se vrátivšího se děvčete. „Zpívá,“ zazněla odpověď. „A pro boha, co?“ děsila se přísná manželka. „Červená růžičko, proč se nerozvíjíš?“ odvětila služka a dodala: „On už je trochu nachmelený.“ Toho dne běhala Emanova paní zase celá vyjevená a uplakaná po domě a naříkala: „Takovou hanbu mi dělá! A před cizími lidmi!“

Paní Oblohová málo vycházela, ale sousedky jí donesly zprávu o věci, která budila v městě značné pohoršení. Truhlář a obchodník rakvemi pan Kadlátko zřídil si pohřební ústav, první podnik v toho druhu v celém kraji. Kadlátkovi čistí přátelé, mezi nimi i Eman Vobloha, jezdili s podnikatelem pohřbů po okolních obcích a pomáhali pozůstalým truchlícím zapíjet smutek. Když pak byli pod obraz boží, vlezli si na pohřební vůz, přikryli se černou plachtou a černě přistrojení koně jeli s nimi do města cestou necestou, jak sami chtěli, a příšerný průvod ten naplňoval hrůzou pozdní i ranní chodce.

Řádná žena, jakou paní Oblohová byla, nikdy si nemohla navyknouti na výstřednosti svého chotě. Pití jí bylo i po dlouhých letech manželství stále stejně protivným, jako jí byli proti mysli mužovi přátelé a celá ta pivní společnost i město samo. A poněvadž nelpěla nijak na mamonu, přemlouvala často svého muže, aby pamatoval na své zdraví a odstěhoval se s ní do hor. Líčila s vřelou touhou a láskou zelené vrchy, svěží lesíky a bublající potůčky mezi skalami. Když byl Vobloha v měkké náladě, zdálo se často, že již svoluje. „Vystavíme si sklep a můžeme mít vždy doma soudek dobrého piva,“ říkal. Ale když věc se stávala vážnou, nechtěl o stěhování ani slyšet. „Hlouposti,“ zlobil se, „tady jsme, tady zůstaneme, mně se zde vede docela dobře!“

Hezká farářova dcera pomalu zešedivěla a jejímu muži vypadaly vlasy a tvář zalila červená záplava. Nevedlo se jim zle, až jednou Eman zpozoroval, že se mu večer špatně zouvají boty. Puchly mu nohy. S počátku chodil o holi, později musil si navléci také bačkory na nohy a tak se loudal po městě. Když ho známí zastavovali a ptali se: „Co se vám to stalo, pane Obloho? Co je s tebou, Emane?“ odpovídal oslovený s jakousi radostnou pýchou, že dovedl udržet v slávě rodinnou tradici: „Ale vrazilo se mi pivo do noh!“

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist