František Gellner

DON JUAN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dona Juana vstup do života

Studené srdce, jakou si to spřádáš
zas píseň ve své rozmrzelosti?
Do staré svojí chyby opět padáš?
Stýská se ti zas po společnosti?
Svět živými je lidmi přeplněný,
a roztomilí jsou a rozmarní.
Proč ku besedám svým vkus převrácený
tvůj fantomy si zve jen bizarní,
postavy groteskní a nemoderní,
ubohé minulosti ozvěny,
směšného vzhledu, stínové jak černí,
jež plamen lampy vrhá na stěny?

Známa je profilu mi toho svůdnost
poloevropská, poloafrická.
Nemýlím se. Toť don Juan je. Zrůdnost,
dnes řeklo by se, patologická.
Ba, stará maska! Často za večera jsem
čtením Byrona a Moliera
se bavil. Není z téže rodiny
tvůj host ze starých spisů hrdiny?
Zda jím rod žití hříšného a zloby
se nezachoval do naší až doby?
A tedy chceš jen znovu odříkat,
co tisíckráte bylo vyprávěno?
Nevím. Don Juan, toť jen vlastní jméno
a jakýs cizozemský predikát.

V Seville krásné, ve španělské zemi,
v slunečné vlasti býčích zápasů,
úzkými, stinnými kde ulicemi
s růžemi vetknutými do vlasů
se procházejí nejkrásnější ženy,
v krajkové černé šály zahaleny,
don Juan spatřil světlo toho světa
a tam též strávil mladá svoje léta.

U okna neviděn co hoch již stával
a přes okraje řecké čítanky
očima nadšenýma sledovával
své procházející se krajanky;
a když se s nimi setkal v ulici,
tu krev se vehnala mu do lící,
a zničen cítil, v obličeji rudý
jak je, a hanbil se, že uniká
mu vláda nad neobratnými údy,
což příznaky jsou neurastenika.

Snad rodičů krev zatížila syna
již chorobného stavu zárodkem,
též výchova tím jistě byla vinna –
byl po otci i matce sirotkem –
něžnosti, lásky, návodů všech prost
jako kůl v plotě v domě strýce rost’.

Strýc don Diego byl muž zajímavý,
mládenec starý, člověk bystré hlavy,
jenž v úctě umění měl kuchyňské
a také skládal verše latinské
a sebe rád měl. Ač byl zámožný
a z rodu šlechtického zároveň,
byl v slušné společnosti nemožný
pro galantností svojich úroveň.

Ze zásady, ne pro práce snad nával,
dbal, aby o vše starali se jiní,
a péči o synovce přenechával
své ospalé a hluché hospodyni.
Tak v nejútlejšího již mládí době
don Juan byl vždy přenechán sám sobě.

Nebylo nikoho, kdo vypravoval
by pohádky mu, hraček nekupoval
též nikdo mu, a k jeho velké škodě
sport nebyl tehdy ve Španělsku v módě.

V knihovně rodinné své volné chvíle
sám a sám trávil, v snaze předčasné
nad folianty mladou hlavu chýle,
a představy si tvořil nejasné
encyklopedického ze slovníku
o lidském životě a jeho vzniku.

Přítele neměl. Pouze nepřítele
v osobě domácího učitele,
vážného, hladového bakaláře
v rozbitých botách, vráskovité tváře,
jenž s nevelikým ovšem užitkem
moudrost mu v hlavu vtloukal pravítkem.

A stalo se, že v letech šedesáti
šedivý don Diego, starý bloud,
trvalým žárem počal milovati
a ohněm lásky vzplanul jako troud
a v pozdní žití svého hodinu
se rozhod’ založit si rodinu.
(Snadno se nad lidmi soud vyřkne křivý,
lehko se lidem přezdí hlupáků.
Když svaté prostotě se kdekdo diví,
vězívá pravda často v opaku.)

Jest obsaženo ve statcích a jménu
bezmála všechno, co má v světě cenu,
a proto není divu, roztoužený
že nezůstal hlas srdce bez ozvěny.

Don Diego muž nebyl důvěřivý,
znal podle sebe lidí způsob lživý,
jich bezohlednost, jejich pokrytectví,
jež stále vzrůstá od prvního dětství.
Před společnosti stykem choť svou chránil,
i mladičkého synovce se stranil
a umínil si poslati jej z domu,
jak příležitost naskytne se k tomu.

Plod nejmoudřejších často předsevzetí
je v zkázu vydán dlouhým odkladem.
Neměl jsi, don Diego, otáleti,
měls lépe bdíti nad svým pokladem
měl ti říc’ rozum zkušeného muže,
že hříšné lásky divý oheň může
vzplanouti přes noc srdci ve mladém.

Don Juan v přítomnosti mladé tety,
která mu téměř rovna byla lety,
v neklidu tichém stával nesměle
v skleslosti věřícího v kostele,
zatím co ona úsměvem svých zraků
jej přiváděla stále do rozpaků.

Po krátké době, asi za půl roku,
tak jako Říman zjevu barbarů,
hoch zvyk’ si na požár v tom temném oku,
jenž přiváděl krev jeho do varu,
sledoval němě stopy drahých kroků –
a strýc přec jen zpohodlněl ke stáru –
a vpíjel vděčně každý krásné ženy
úsměv co věrný panoš ponížený.

Dne jednoho ven z okna mladá paní
melancholicky zřela na stromy
v zahradě tiché. Don Juan stál za ní.
Měl tenkrát ještě klidné svědomí.
S toužícím srdcem v marném zápasu
se na ni díval, a pak znenadání
a ke vlastnímu svému úžasu
jí políbení vtiskl do vlasů.

Zbytečno bylo by tu vypravovat,
jak na sobě rty vřelé spočinou,
a banálním se zdá mi vypisovat
milenců mladých vášeň zločinnou,
však povědět chci věc jen jedinou,
že si vždy vedli velmi ostražitě
a svoji lásku znali chovat v skrytě.

Strýc don Diego míval špatné spaní,
a rovněž trápily jej koliky,
bezesných nocí pro uvarování
prostředek přechovával všeliký
léčebný v uzavřeném pokojíčku,
kde domácí měl svoji lékárničku.

Přihodilo se, že zas k neštěstí,
jsa v noci trápen starou bolestí,
nepostrádatelný klíč ku lékárně
své po všech kapsách dlouho hledal marně
a nikde nemohl ho nalézti.
I řek’ si: „Byl jsem večer u synovce,
snad jsem jej vytrousil tam na pohovce.“

Potichu vkročil v pokoj don Juana,
a hle, co spatřil: postel rozestlána
a prázdná. Darmo v svíčky matné záři
po lehkovážném pátral nocleháři.

Tu starce zmocnila se úzkost náhlá,
jak ruka ledová by po něm sáhla,
a tušil strašnou vlastní krve zradu,
a vetché tělo blízko bylo pádu,
a celý v studeném se potu koupal.
Hned ke komnatě manželky své stoupal,
plížil se tiše, horečný dech taje,
přiložil ucho k stěně naslouchaje,
za hlavu chyt’ se sotva sluchu věře
a zabušil pak na zavřené dveře.

Leknutím ze snu lásky probuzeni
milenci oba jako omráčeni
úderů divých rány uslyšeli.
Vzpamatoval se ale v okamžiku
don Juan, rychle do ruky vzal dýku
a pravil zlobně: „Otevru mu, chce-li.“

Však mladá žena letem spěla za ním
a „Pamatuj se,“ rychle vzkřikla naň,
„v neštěstí nerozumným počínáním
svým uvrhneš nás!“ Odňala mu zbraň.
„Sama chci v rukou s touto ocelí
se postaviti svému manželi.
Neboj se o mne! Že mi neublíží,
si můžeš myslet jeho při věku.
Ty ale musíš hledat v útěku
svou spásu, nepůjde to bez obtíží!
Má čest je v sázce, prosím, pozor dávej
a v úkrytu mé vzkazy očekávej!“

„Nuž dobrá, děj se podle vůle tvojí!
Znáš městský les? V tom směru u trati
hospůdka,“ děl don Juan, „malá stojí.
Tam na tě v touze své chci čekati.
Buď zdráva! Pamatuj, že zaslíbil
jsem ti svůj život.“ Pak ji políbil,
z okna se vrh’, v tmě kráčel po římse
a uvažoval: „Kdy již zřítím se?“

Konečně k drátu, jenž ved’ k hromosvodu,
dospěl a použil ho jako schodů,
a za okamžik půdu pod nohama
ucítil dobře známé zahrady,
zeď přelezl a vbrzku panorama
Sevilly noční měl již za zády
a řidnoucím dál utíkal vždy šerem
za brány města povědomým směrem
k místu, kde plný nedočkavosti
chtěl čekat vzkazy drahé bytosti.

Do rána čekal a pak celý den,
zoufalou nejistotou rozčilen,
a romantické plány kul, k nimž svádí
povahu lidskou nezkušené mládí.
Snil o budoucnosti: Byť v domku chudém,
tož přece oba šťastně žíti budem.
Budu se starat, dělat cokoli,
a kdybych pracovat měl na poli,
a kdybych na stáda měl pozor dávat
či na silnici kupce přepadávat,
vše učiním, by bez jedinké vrásky
skvělo se bílé čelo mojí lásky.

Než večerní když doba nadcházela,
don Juana již všecka přecházela
trpělivost, a na výzvědnou cestu
se chystal nazpět ku rodnému městu.
Tu v poslední však chvíli tetinu
uviděl služku. Chvějícíma rtoma
jí volal vstříc: „Jak dopadlo to doma,
zda dobrou přinášíš mi novinu?“

„Krutou strýc proti vám,“ dí služka, „zlobu
pojal, že příbuzný vy jediný
jste zneuctít chtěl jeho šediny.
I bude radno, po nějakou dobu
byste si hledal v luzích ciziny
před jeho prudkým hněvem útočiště,
pokorně čekal a byl moudrým příště.“

Pochopit nedovedla mladá léta
don Juanova prosté rozuzlení.
Děl hrdina náš: „Osud můj to není,
jenž děsí mne. Než rci, co dělá teta?“

„Strýc don Diego tolik taky má
rozumu,“ odvětila tetina
mu služka pokrytecky očima
kroutíc, „by věděl, že vždy nevinna
při těchto věcech bývá slabá žena.
Jak proti svodům ďábla obrněna
je špatně od dob pramatky již Evy!
Ach, bez srdce je muž, jenž tohle neví!“

Před naším hrdinou, jak to již bývá,
se rozevřela divná perspektiva.
V dálku se táhla žlutá silnice.
Uznal, že tudy nutno pustit se
do ruchu světa, který za všech dob
je lidem hříšným nejskrytější hrob.