<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Nikolaj Gogol
překlad: Pavel a Olga Bojarovi

MRTVÉ DUŠE
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
    1    

 

Ukázka z knihy

Hlava II

”Buďte tak laskav, neznepokojujte se tolik kvůli mně, vstoupím po vás,” řekl Čičikov.

”Ne, Pavle Ivanoviči, ne, vy jste hostem,” řekl Manilov a ukazoval mu rukou na dveře.

”Neobtěžujte se, prosím, neobtěžujte se; račte vstoupit,” pravil Čičikov.

”Ne, to mi promiňte, nedopustím, aby takový příjemný vzdělaný host vešel za mnou.”

”Pročpak vzdělaný?... račte vstoupit.”

”Nu, jen račte vy.”

”Ale proč?”

”Nu tak, proto!” řekl s příjemným úsměvem Manilov.

Konečně oba přátelé vešli do dveří bokem a jeden druhého poněkud přitiskl.

”Dovolte, abych vám představil svou ženu,” řekl Manilov. ”Dušinko! Pavel Ivanovič!”

Čičikov skutečně spatřil dámu, které si až dosud naprosto nevšiml, když se ukláněl ve dveřích Manilovovi. Nebyla ošklivá, byla oblečena slušivě. Pěkně jí padl světlý hedvábný župan; její jemná nevelká ruka odhodila cosi spěšně na stůl a sevřela batistový šáteček s vyšitými rohy. Vstala z pohovky, na níž seděla. Čičikov s patrnou radostí se přiblížil k její ručce. Manilovová pravila, a při tom dokonce trochu ráčkovala, že je velice potěšil, že přijel, a že její muž na něho každý den vzpomínal.

”Ano,” dodal Manilov, ”to ona se mne stále ptala: ‚Proč nejede tvůj přítel?‘ – ‚Počkej, dušinko, přijede.‘ A tak konečně jste nás poctil svou návštěvou. Opravdu, způsobil jste nám takové potěšení – prostě májový den... svátek srdce...”

Čičikov, zaslechnuv, že došlo až na svátek srdce, byl dokonce poněkud v rozpacích a odpovídal skromně, že nemá ani zvučné jméno, ani významné hodnosti.

”Všechno máte,” přerušil ho Manilov s právě takovým příjemným úsměvem, ”všechno máte, ba ještě více.”

”Jak se vám líbilo naše město?” ptala se Manilovová. ”Trávil jste tam příjemný čas?”

”Velmi pěkné město, překrásné město,” odvětil Čičikov. ”I čas jsem trávil velmi příjemně: společnost je velmi milá.”

”A co říkáte našemu gubernátoru?” řekla Manilovová.

”Je to nejúctyhodnější a nejroztomilejší člověk, že ano?” dodal Manilov.

”Svatá pravda,” pravil Čičikov, ”velmi úctyhodný člověk. A jak se vpravil do svého úřadu, jak mu rozumí! Je třeba si přát hodně takových lidí.”

”A jak dovede, víte, přijmout každého, zachovat delikátnost v jednání,” dodal Manilov s úsměvem a spokojeností téměř úplně zamhouřil oči jako kocour, který byl lehce polechtán za ušima.

”Velmi společenský a příjemný člověk,” pokračoval Čičikov. ”A jaký je to umělec! Toho bych se opravdu vůbec nenadál: jak pěkně vyšívá různé domácí vzory! Ukazoval mi váček, který sám udělal: Málokterá dáma umí tak umělecky vyšívat.”

”A místogubernátor, není-li pravda, to je milý člověk, že?” pravil Manilov a znovu trochu přimhouřil oči.

”Velmi důstojný člověk, opravdu,” odpověděl Čičikov.

”Nu, dovolte, a co jste říkal policejnímu prefektu? To je velmi příjemný člověk, není-li pravda?”

”Neobyčejně příjemný a jaký rozumný, jaký sčetlý pán! Hráli jsme u něho whist zároveň s prokurátorem a předsedou soudu až do svítání: je to velmi důstojný člověk!”

”Nu, a jaké je vaše mínění o ženě policejního prefekta?” dodala Manilovová. ”Velmi milá žena, není-liž pravda?”

”Ó, to je jedna z nejctihodnějších dam, jež vůbec znám,” odpověděl Čičikov.

Potom nevynechali ani předsedu soudu, poštmistra a právě tak probrali téměř všechny úředníky ve městě, o nichž o všech vyšlo najevo, že jsou to nejdůstojnější lidé.

”Vy trávíte čas stále na vsi?” zeptal se konečně zase Čičikov.

”Ponejvíce na vsi,” odpověděl Manilov. ”Někdy ovšem zajedeme do města, ale jen proto, abychom se setkali se vzdělanými lidmi. Víte, člověk by zdivočel, kdyby žil stále uzavřen.”

”To je pravda, svatá pravda,” pravil Čičikov.

”Ovšem,” pokračoval Manilov, ”něco jiného by bylo, kdybych měl slušné sousedstvo, kdyby tu na příklad byl takový člověk, s nímž bych si mohl trošičku porozmlouvat o zdvořilosti, o dobrém chování, zabývat se nějakou vědou, aby to duši rozvlnilo, aby to poskytlo, abych tak řekl, takový vzlet...” Tu chtěl ještě něco vyjádřit, ale když zpozoroval, že se trochu příliš rozpovídal, šťouchl jen rukou do vzduchu a pokračoval: ”V takovém případě by ovšem vesnice a samota měly mnoho příjemného. Ale není tu vůbec nikdo... A tak jen si někdy čteme v 'Synu vlasti'.”

Čičikov s tím zcela souhlasil a dodal, že nemůže být nic příjemnějšího než žít na samotě, kochat se divadlem přírody a přečíst si občas nějakou knihu...

”Ale přece, víte,” připojil Manilov, ”není-li přítele, kterému by se člověk mohl svěřit...”

”Ó, to je pravda, zcela pravda!” vskočil mu do řeči Čičikov. ”Čím jsou pak všechny poklady světa! Nemusíš mít peněz, měj však dobré lidi za přátele, řekl jeden mudrc.”

”A víte, Pavle Ivanoviči,” pravil Manilov, tváře se nejen sladce, ale až mdle, podoben onomu léku, který obratný a světem protřelý doktor nemilosrdně osladil, chtěje se tím pacientu zavděčit, ”tu člověk cítí jakousi, v jistém smyslu, duševní rozkoš... Tak jako na příklad nyní, kdy náhoda mně dopřála štěstí, možno říci vzácného, skutečného štěstí mluvit s vámi a kochat se příjemným rozhovorem s vámi...”

”Promiňte, jakýpak příjemný rozhovor...? Jsem bezvýznamný člověk a nic jiného,” odpověděl Čičikov.

”Ó, Pavle Ivanoviči! Dovolte, abych byl upřímný: dal bych s radostí polovinu svého jmění za to, abych měl část oněch výtečných vlastností, jež máte vy!”

”Naopak, já ze své strany bych pokládal za největší...”

Kdo ví, kam by dospěly vzájemné výlevy citů obou přátel, kdyby sluha neoznámil, že je jídlo hotovo.

”Prosím pěkně,” řekl Manilov, ”prominete, nemáme-li takový oběd jako na parketách a v sídelních městech: u nás je to prosté, podle ruského zvyku, šči, ale z upřímného srdce. Pěkně prosím.”

Tu se ještě nějakou chvíli přeli o to, kdo má první vstoupit, a konečně Čičikov vešel bokem do jídelny.

V jídelně už stáli dva chlapci, Manilovovi synové, kteří byli v oněch letech, kdy se děti již posazují ke stolu, ale ještě na vysokých židlích. U nich stál učitel, který se zdvořile a s úsměvem uklonil. Hostitelka se ujala polévkové mísy; hosta posadili mezi hostitele a hostitelku, sluha uvázal dětem ubrousky kolem krku.

”Jaké to milé děti!” řekl Čičikov, pohlédnuv na ně, ”a kolik je jim let?”

”Staršímu jde na osmý a mladšímu bylo právě včera šest,” pravila Manilovová.

”Themistokluse!” řekl Manilov, obraceje se k staršímu, který se pokoušel vyprostit si bradu, již mu lokaj zavázal do ubrousku. Čičikov pozdvihl trochu obočí, zaslechnuv takové částečně řecké jméno, kterému, neznámo proč, dal Manilov koncovku us; ale ihned se snažil tvářit se zase obyčejně.

”Themistokluse, řekni mi, které je nejhezčí město ve Francii?”

Tu učitel obrátil všechnu svou pozornost na Themistoklusa a zdálo se, že mu chtěl vskočit do očí, ale konečně se úplně uklidnil a kývl hlavou, když Themistoklus řekl: ”Paříž.”

”A které je naše nejhezčí město?” zeptal se opět Manilov.

Učitel znovu napjal pozornost.

”Petrohrad,” odpověděl Themistoklus.

”A které ještě?”

”Moskva,” odpověděl Themistoklus.

”Ty jsi rozoumek, dušinko!” řekl na to Čičikov. ”Ale řekněte mi...” pokračoval, obrátiv se ihned s jakýmsi výrazem obdivu k Manilovým. ”Musím vám říci, že toto dítě má velké schopnosti!”

”Ó, to ho ještě neznáte!” odpověděl Manilov, ”je neobyčejně duchaplný. Tuhle mladší, Alkid, ten není takový bystrý, ale tomuto, jak se jen s něčím setká, s broučkem, slunéčkem, hned mu očička planou; hned běží za ním a hned si ho všimne. Chci ho dát na diplomacii – Themistokluse!” pokračoval, znovu se k němu obraceje, ”chceš být vyslancem?”

”Chci,” odpověděl Themistoklus a přitom žvýkal chléb a kýval hlavou vpravo a vlevo.

V té chvíli lokaj, jenž stál za ním, utřel vyslanci nos a udělal velmi dobře, jinak by kápla do polévky pořádná přebytečná kapka. U stolu se začalo hovořit o radosti klidného života a hostitelka rozmluvu přerušovala poznámkami o městském divadle a o hercích. Učitel se díval velmi pozorně na rozmlouvající, a jakmile jen pozoroval, že se chystali k úsměvu, okamžitě otevřel ústa a horlivě se smál. Bezpochyby to byl uznalý člověk a chtěl se tím hostiteli odvděčit za dobré zacházení. Jednou však jeho tvář vzala na sebe drsný výraz, a tu přísně zaklepal na stůl a upřeně se zadíval na děti, sedící proti němu. Bylo to na místě, poněvadž Themistoklus kousl Alkida do ucha a Alkid zamhouřil oči a otevřel ústa a byl připraven se rozbrečet nejžalostnějším způsobem, když však poznal, že by za to mohl být snadno poslán od stolu, uvedl ústa do původního stavu a začal se slzami v očích okusovat skopovou kost, od níž se mu obě tváře leskly mastnotou.

Hostitelka se velmi často obracela k Čičikovu se slovy: ”Vy nic nejíte, vzal jste si velmi málo.” Na to Čičikov po každé odpovídal: ”Děkuji pěkně, mám dost. Příjemný rozhovor je lepší než jakékoliv jídlo.”

Vstali od stolu. Manilov byl neobyčejně spokojen, a přidržuje rukou záda svého hosta, chystal se doprovodit ho tak do přijímajícího pokoje, když tu pojednou host s velmi významným výrazem v tváři prohlásil, že by s ním rád promluvil o jedné velmi naléhavé věci.

”Pak tedy dovolte, abych vás pozval do své pracovny,” řekl Manilov a odvedl ho do nevelkého pokoje, obráceného oknem k modrajícímu se lesu. ”To je můj koutek,” řekl.

”Příjemný pokojík,” pravil Čičikov, přelétnuv jej pohledem.

Pokoj byl opravdu příjemný: stěny byly natřeny jakousi blankytnou barvou, přecházející do šeda; čtyři židle, jedno křeslo, stůl, na němž ležela kniha se záložkou, o níž jsme se již zmínili; několik popsaných papírů; ale nejvíce ze všeho tu bylo tabáku. Byl v různé podobě: v pytlích i v nádobě na tabák a konečně byl prostě nasypán na hromadě na stole. Na obou oknech byly také hromádky popelu vyklepaného z dýmek, rozestavěných pečlivě ve velmi krásných řádcích. Bylo zjevno, že si tím hospodář občas krátil dlouhou chvíli.

”Dovoluji si vás poprosit, abyste si sedl do tohoto křesla,” řekl Manilov. ”Bude vám tu pohodlněji.”

”Dovolte, sednu si na židli.”

”Dovolte, abych vám to nedovolil,” řekl Manilov s úsměvem. ”Tohle křeslo je u mne určeno jen pro hosty: ať je to tak nebo tak, ale musíte si do něho sednout.”

Čičikov se posadil.

”Dovolte, abych vám nabídl dýmčičku.”

”Ne, nekouřím,” odpověděl Čičikov zdvořile a jakoby s lítostí.

”Proč?” otázal se Manilov rovněž tak zdvořile a také jakoby s lítostí.

”Nezvykl jsem si to, bojím se toho; dýmka prý vysušuje.”

”Dovolte, abych vás upozornil, že je to předsudek. Dokonce mám za to, že kouřit z dýmky je mnohem zdravější než šňupat. U našeho pluku byl poručík, velmi výtečný a velmi vzdělaný muž, který nedal dýmku z úst nejen za stolem, ale dokonce, s odpuštěním, ani na všech ostatních místech. A teď je mu už přes čtyřicet, a chvála bohu dosud je zdráv jako řípa.”

Čičikov poznamenal, že se to opravdu stává a že v přírodě je mnoho věcí, které nepochopí ani největší rozum.

”Ale dovolte mi nejdříve, abych vás o něco požádal...” řekl hlasem, v němž se ozval jakýsi podivný nebo téměř podivný přízvuk, a hned, neznámo proč, se ohlédl. Manilov také, neznámo proč, se ohlédl. ”Jak je to dlouho, co jste ráčil podávat revizní seznam?”

”Ale to už je dávno; lépe řečeno – už se ani nepamatuji.”

”Od té doby vám zemřelo mnoho sedláků, že ano?”

”To nevím; na to, myslím, se musíte zeptat správce. Hola, ty! zavolej správce; dnes tu bude.”

Správce přišel. Byl to sotva čtyřicetiletý muž, jenž si holil vousy, chodil v kabátě a zřejmě žil velmi klidně, protože jeho obličej kypěl jakousi kyprou tloušťkou a nažloutlá barva kůže a malé oči svědčily, že věděl příliš dobře, co jsou prachové podušky a peřiny. Na první pohled bylo zřejmo, že udělal kariéru jako všichni panští správcové: byl nejdřív v domě chlapcem – písařem, pak se oženil s nějakou Agaškou, klíčnicí, již si paní oblíbila, sám se stal klíčníkem, a pak dokonce správcem. A když se stal správcem, vedl si ovšem jako všichni správcové: přátelil se a držel s těmi, kteří byli ve vsi nejbohatší, přidával roboty chudším; probudil se obvykle v devět hodin ráno, počkal, až mu přinesou samovar, a pil čaj.

”Poslyš, milý, kolik nám zemřelo sedláků od té doby, co jsme podávali revizní seznam?”

”Jak to, kolik? Mnoho jich zemřelo od té doby,” řekl správce a přitom škytl, lehce si zakryv ústa rukou jako štítkem.

”Ano, přiznávám se, sám jsem tak myslil,” dodal Manilov, ”opravdu, velmi mnoho jich umíralo!” Tu se obrátil k Čičikovu a dodal ještě: ”Skutečně, velmi mnoho.”

”A kolik, na příklad, na počet?” zeptal se Čičikov.

”Ano, jak asi mnoho?” přidal se Manilov.

”Jak bych řekl – kolik? My přece nevíme, kolik jich umřelo: nikdo je nepočítal.”

”Ano, opravdu,” řekl Manilov, obraceje se k Čičikovu, ”také jsem to předpokládal, byla velká úmrtnost; vůbec nevíme, kolik jich zemřelo.”

”Prosím tě, sečti je,” řekl Čičikov, ”a udělej podrobný seznam všech podle jmen.”

”Ano, všechny podle jmen,” řekl Manilov.

Správce pravil: ”Prosím!” a odešel.

”A k čemu to potřebujete?” zeptal se Manilov po správcově odchodu.

Tato otázka, zdálo se, přivedla hosta do rozpaků; na jeho obličeji se objevil jakýsi napjatý výraz, že se dokonce začervenal – úsilí vyjádřit něco, čemu se dobře nechtělo na jazyk. A opravdu, Manilov konečně uslyšel takové podivné a neobyčejné věci, jaké ještě nikdy lidské uši neslyšely.

”Ptáte se k čemu? Je to tak: rád bych koupil sedláky...” řekl Čičikov, zajíkl se a nedomluvil.

”Ale dovolte mi otázku,” pravil Manilov, ”jak si přejete sedláky koupit: s půdou nebo prostě k osídlení v jiném kraji, to je bez půdy?”

”Nikoliv, nechci přímo sedláky,” řekl Čičikov, ”rád bych mrtvé...”

”Jak prosím? Promiňte... trochu nedoslýchám, zaslechl jsem prapodivné slovo...”

”Hodlám získat mrtvé, kteří by však podle revize byli zapsáni jako živí,” pravil Čičikov.

Tu Manilov upustil na podlahu dýmku s troubelem, a jak otevřel ústa, tak je nechal otevřená několik minut. Oba dva, uvažujíce o příjemnostech přátelského života, znehybněli a upřeli na sebe oči jako ony podobizny, které za starých časů bývaly věšeny proti sobě po obou stranách zrcadla. Manilov konečně zdvihl dýmku s troubelem a podíval se Čičikovu do tváře a snažil se vyzkoumat, není-li na jeho rtech nějaký úsměšek, zda nežertoval; ale nic takového nebylo vidět, naopak, Čičikovova tvář se zdála vážnější než obvykle. Pak si pomyslil, zda se jeho host náhle nepomátl, a se strachem se na něho upřeně zadíval; ale hostovy oči byly úplně jasné, nebyl v nich divoký, neklidný oheň, který těká v očích šílenců; všechno bylo jak se patří a v pořádku. Ať Manilov přemítal jak chtěl, co má dělat a co si počít, přece nemohl přijít na nic jiného, než že vypustil z úst zbylý kouř velmi tenkým praménkem.

”A rád bych tedy věděl, můžete-li mi takové, ve skutečnosti neživé, ale živé vzhledem k zákonu, odevzdat, přenechat nebo jak se vám to bude lépe hodit?”

Ale Manilov byl v takových rozpacích a tak zmaten, že se na něho jen díval.

”Zdá se mi, že váháte?” poznamenal Čičikov.

”Já?... nikoli, to ne,” řekl Manilov, ”ale nemohu pochopit...promiňte... Já jsme ovšem neměl příležitost nabýt takového skvělého vzdělání, jaké, abych tak řekl, je vidět v každém vašem pohybu; nemám vznešený dar vyjadřování... Možná, že zde... v tomto vašem vysvětlení... je skryto asi něco jiného... Možná, že jste se ráčil tak vyjádřit pro krásu slohu?”

”Nikoliv,” odpověděl rychle Čičikov, ”nikoliv, míním věc tak, jak je, to jest ty sedláky, kteří opravdu zemřeli.”

Manilov byl úplně na rozpacích. Cítil, že musí něco udělat, položit otázku, ale jakou otázku – to ví čert. Skončil nakonec tím, že znovu vyfoukl kouř, ale ne již ústy, nýbrž nosem.

”Když tedy není překážek, tu s pomocí boží bychom mohli přistoupit k sepsání kupní smlouvy,” řekl Čičikov.

”Jak, o mrtvých kupní smlouvu?”

”Ale ne!” řekl Čičikov. ”Napíšeme, že jsou živí, tak, jak skutečně stojí v revizní listině. Uvykl jsem neodchylovat se v ničem od občanských zákonů, třebaže jsem proto i trpěl ve službě, ale to mi už promiňte. Povinnost je pro mne věcí svatou, zákon pak – před zákonem zmlkám.”

Poslední slova se Manilovovi líbila, ale do pravé podstaty věci nikterak nevnikl a místo odpovědi počal sát dýmku tak silně, že začala konečně chrčet jako fagot. Zdálo se, že z ní chtěl vytáhnout mínění o té neslýchané věci, ale dýmka chrčela – a nic víc.

”Máte snad nějaké pochybnosti?”

”Ó, promiňte, ani trochu! Nemluvím o tom, že bych měl nějaký, to jest kritický předsudek proti vám. Ale dovolte mi poznamenat, nebude-li tento obchod odporovat občanským zákonům a dalším záměrům Ruska?”

Tu Manilov malinko pohnul hlavou a podíval se velmi významně Čičikovovi do tváře, projeviv ve všech rysech svého obličeje i v sevřených rtech takový hluboký výraz, jaký asi nebyl nikdy viděn v lidské líci, leda snad u nějakého příliš rozumného ministra, a to jen ve chvíli nejspletitější práce.

Ale Čičikov řekl prostě, že podobný podnik neboli obchod nebude nikterak proti občanským předpisům ani dalším záměrům Ruska, a po chvíli dodal, že státní pokladna z toho bude mít dokonce výhody, protože dostane zákonité poplatky.

”Myslíte?...”

”Myslím, že to bude z pořádku.”

”A když je to zcela v pořádku, to je něco jiného; proti tomu nic nemám,” pravil Manilov a úplně se uklidnil.

”Nyní zbývá dohodnout se o ceně...”

”Jak o ceně?” pravil zase Manilov a zarazil se. ”Což myslíte, že budu brát peníze za duše, které nějakým způsobem ukončily svoje bytí? Když už vás napadlo takové, abych tak řekl, fantastické přání, tu já ze své strany je dám zdarma a poplatky spojené s kupní smlouvou beru na sebe.”

Historiku těchto událostí bylo by lze učinit velkou výtku, kdyby opominul říci, že radost přemohla hosta po takových slovech, jaká pronesl Manilov. Jakkoliv byl vážný a rozvážný, přece teď div neposkočil jako kozel, což, jak známo, se stává jen v nejsilnějších vzplanutích radosti. Zavrtěl sebou v křesle tak prudce, že praskla vlněná látka, jíž byla potažena poduška; sám Manilov se na něho jaksi nechápavě podíval. Jat vděčností napovídal teď Čičikov tolik díků, že Manilov byl na rozpacích, všecek se zarděl, odmítavě zavrtěl hlavou a konečně vyslovil, že to ani nestojí za řeč, že by opravdu chtěl něčím dokázat upřímnou náklonnost, magnetismus duše; a zemřelí sedláci, že jsou v jistém slova smyslu – pouhá chamraď.

”Vůbec ne chamraď,” řekl Čičikov a stiskl mu ruku.

Tu si velmi zhluboka vzdychl. Zdálo se, že byl naladěn k srdečným výlevům; nikoli bez citu a vřelosti řekl konečně tato slova: ”Kdybyste věděl, jakou službu jste prokázal touto pouhou chamradí člověku bez příbuzných a bez rodokmenu! A opravdu, co jsem přetrpěl. Jako nějaká loďka uprostřed zuřivých vln... Jaké pronásledování, jaké úskoky jsem zažil, jakého hoře jsem okusil! A proč? Proto, že jsem hájil pravdu, že jsem měl čisté svědomí, že jsem podával pomocnou ruku i bezmocné vdově i ubohému sirotkovi!...” Tu si dokonce setřel šátkem vytrysklou slzu.

Manilov byl úplně rozechvěn. Oba přátelé si dlouho tiskli ruce a dlouho se mlčky dívali jeden druhému do očí, v nichž bylo vidět slzy. Manilov nechtěl pustit našemu hrdinovi ruku a tiskl ji stále tak vřele, že Čičikov nevěděl, jak ji vyprostit. Konečně ji pomaloučku vytáhl a pravil, že by nebylo špatné uzavřít smlouvu co nejdříve a že by bylo dobře, kdyby si sám zajel do města; pak vzal klobouk a počal se loučit.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist