René Goscinny

MIKULÁŠOVY PRÁZDNINY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Šachy

V neděli bylo zima a pršelo, ale mně to nevadilo, jelikož jsem byl pozvaný na svačinu k Vendelínovi. Vendelín je bezva kamarád, který moc rád jí a je dost tlustý, ale senzačně se spolu vždycky pobavíme, i když se hádáme.

Když jsem přišel k Vendelínovi, otevřela mi jeho maminka. Tatínek s Vendelínem už seděli u stolu a čekali na mě.

„Jdeš pozdě,“ vyčetl mi Vendelín.

„Nemluv s plnou pusou,“ napomenul ho tatínek, „a podej mi máslo.“

K svačině jsme měli každý dva krajáče horké čokolády, šlehačkový dort, topinky s máslem a se zavařeninou, salám a sýr. Když jsme dojedli, zeptal se Vendelín maminky, jestli by nám mohla dát ještě trochu vepřového se zelím, co zbylo od oběda, jelikož chtěl, abych to ochutnal. Ale maminka řekla, že ne, že bychom pak neměli chuť na večeři, a že ostatně žádné vepřové se zelím od oběda nezbylo. Mně to bylo jedno, já už jsem stejně moc hlad neměl.

Potom jsme si šli hrát a Vendelínova maminka nám řekla, že musíme být strašně hodní, a hlavně nesmíme ve Vendelínově pokoji nic rozházet, jelikož celé dopoledne uklízela.

„Budeme si hrát s vláčkem, s autíčky, s kuželkama a s kopací mičudou,“ řekl Vendelín.

„To zrovna! Opovažte se!“ zvolala Vendelínova maminka. „Nechci, abys měl v pokoji rodeo. Vymyslete si nějakou klidnější hru.“

„Ale jakou?“ zeptal se Vendelín.

„Mám nápad,“ vmísil se do toho Vendelínův tatínek. „Naučím vás nejinteligentnější hru na světě. Jděte do pokoje, přijdu tam za vámi.“

Tak jsme šli do Vendelínova pokoje a bylo tam fakt nádherně uklizeno, a za chvíli přišel Vendelínův tatínek a měl pod paží šachy.

„Šachy?“  protáhl Vendelín zklamaně.   „Ale to my neumíme.“

„No právě,“ řekl jeho tatínek, „já vás to teď naučím. Uvidíte, jaká je to výborná hra.“

Vypadalo to fakt zajímavě. Vendelínův tatínek nám ukázal, jak se na šachovnici seřadí figurky (já umím hrát dámu, v té jsem přeborník), vysvětlil nám, co jsou pěšci, věže, střelci, koně, král a dáma, řekl nám, jak se s nimi táhne - což vůbec není jednoduchá věc! - a jak sebrat soupeřovi figurku.

„Podobá se to bitvě dvou armád,“ řekl Vendelínův tatínek, „a vy jste generálové.“

Potom vzal Vendelínův tatínek do každé ruky jednoho pěšce, sevřel je v pěst a dal nám volit. Já dostal bílé a začali jsme hrát. Vendelínův tatínek, který je děsně prima, tam zůstal s námi, radil nám a upozorňoval nás, když jsme udělali nějakou chybu. Přišla i Vendelínova maminka a vypadala spokojeně, když nás viděla, jak sedíme kolem stolu a hrajeme. Potom Vendelínův tatínek pohnul jedním střelcem, zasmál se a řekl mi, že jsem prohrál.

„No dobrá,“ řekl potom a vstal, „myslím, že jste to pochopili. Teď si zase Mikuláš vezme černé a hrajte už sami.“

A odešel z pokoje i s Vendelínovou maminkou a cestou jí říkal, že všecko jde zařídit, jenom člověk musí vědět, jak na to, a jestli opravdu od oběda nezbyl ani kousek vepřového se zelím.

S černými figurkami jsem měl trochu potíž, jelikož byly lepkavé od marmelády, kterou má Vendelín v jednom kuse na prstech.

„Bitva začíná,“ prohlásil Vendelín.  „Kupředu! Bum!“

A postrčil dopředu svého pěšce. Já jsem táhnul koněm, kůň je na tah ze všech figurek nejsložitější, jelikož jde dopředu a potom ještě stranou, ale taky nejbezvadnější, protože může skákat.

„Nepřátel se nelekáme, na množství nedbáme!“ vykřikl jsem.

„Kupředu! Vrrr-bum-bum, vrum-bum!“ odpověděl na to Vendelín s rukama stočenýma do trumpetky a hřbetem ruky posunul dopředu několik pěšců najednou.

„No dovolí“ řekl jsem. „To se nesmí!“

„Braň se, jak umíš, hanebníku!“ volal Vendelín, který byl se mnou ve čtvrtek u Kryšpína na televizi, kde dávali film plný rytířů a pevností. Postrčil jsem tedy svoje pěšce oběma rukama a napodobil jsem přitom pusou dělo a kulomet - ratatata!, a když se moji pěšci srazili s Vendelínovými, spousta jich padlo.

„Počkat!“ křičel Vendelín. „To nejde! Děláš kulomet, a ten tehdy vůbec nebyl! Jenom dělo - bum!, a meče nebo šavle - čaf! čaf! Když chceš švindlovat, nemá cenu hrát.“

Uznal jsem, že Vendelín má pravdu, a pokračovali jsme ve hře v šachy. Táhl jsem střelcem, ale dalo to fušku, jelikož všude po šachovnici se váleli poražení pěšci. Vendelín cvrnkl do mého střelce jako při kuličkách a strefil se do mého koně, který upadl. Tak jsem udělal totéž se svou věží - vyřídil jsem s ní jeho královnu.

„To nejde,“ namítal Vendelín, „věž se pohybuje rovně a tys ji poslal šikmo jako střelce!“

„Vítězství!“ křičel jsem. „Máme je v hrsti! Kupředu, stateční rytíři! Za krále Artuše! Bum! Bum!“

A začal jsem všemi prsty prudce postrkovat figurky dopředu. Bylo to senzační.

„Počkej,“ zarazil mě Vendelín, „strkat do nich prstem, to nemá vejšku. Co kdybysme to zkusili s kuličkou? Kuličky budou jako dělové koule. Bum! Bum! Bum!“

„Prima,“ souhlasil jsem. „Jenomže na šachovnici na to není dost místa.“

„To není problém,“ řekl Vendelín. „Ty si vezmeš jednu stranu pokoje a já druhou. Figurky schováme za nohy od postele, od židle a od stolu.“

Vendelín šel pro kuličky do skříně, která zdaleka nebyla tak vzorně uklizená jako pokoj. Byla v ní fůra věcí, které vypadly, když skříň otevřel. Já jsem mezitím vzal do jedné ruky bílého pěšce, do druhé černého, sevřel jsem ruce v pěst a dal jsem Vendelínovi vybrat... Zvolil bílé. Cvrnkali jsme do kuliček a pokaždé jsme křičeli: „Biím!“, ale nebylo lehké se trefit, jelikož figurky byly dobře schované.

„Poslouchej,“ napadlo mě, „co kdybys vzal vagóny z vláčku a autíčka -dalo by se jich použít jako tanků!“

Vendelín vytáhl ze skříně vláček a autíčka, naložili jsme do nich vojáky a vyrazili jsme s tanky kupředu, vrr, vrr, vrrrr.

„Jenomže,“ namítl Vendelín, „když budou vojáci v tancích, v životě je kulička nezasáhne.“

„Nemůžeme je bombardovat?“ navrhl jsem.

Tak jsme dělali letadla s rukama plnýma kuliček, vrum! vraum! vrum!!! A když jsme letěli nad tanky, pouštěli jsme na ně kuličky, bum! bum! bum! Chyba byla, že kuličky s auty a s vagóny ani nehnuly. A tak vytáhl Vendelín kopací míč a mně dal jinou mičudu, červenobílou, kterou mu rodiče koupili na pláž, a házeli jsme ty míče proti tankům. Byla to úplná senzace. Ale potom kopl Vendelín do míče moc silně, míč se odrazil ode dveří, spadl na Vendelínův psací stolek, překotil tam inkoust, a vtom vešla Vendelínova maminka.

Byla pekelně naštvaná. Vendelínovi řekla, že si za trest nesmí vzít po večeři nasup moučníku, a mně řekla, že už je pozdě a že bude lip, když se vrátím k chudince své mamince.

Když jsem odcházel, ozýval se z jejich bytu ještě křik, protože se do Vendelína pustil i jeho tatínek.

Škoda že jsme už nemohli hrát dál, jelikož šachy jsou fakt senzační hra. Až bude hezky, zahrajeme si je na plácku.

To dá totiž rozum, že to není žádná hra, která by se dala pořádně hrát v bytě - no uznejte sami - šachy!!! Vrrr, bum, bum!

 

 

Další školní rok,

 stejně vyčerpávající jako ten minulý,

uplynul. Když se Mikuláš,

 Vendelín, Viktorín, Albín, Augustýn,

Fridolín, Jáchym, Kryšpín

 a Celestýn po rozdání vysvědčení a cen

loučili, bylo jim trochu smutno.

Ale prázdniny volají a do srdcí školáků

se rychle vrací radost.

Jenom Mikuláš si dělá

starosti. U nich doma se o prázdninách

nemluví.