René Goscinny

MIKULÁŠOVY PRÁZDNINY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Odjezd

Dnes odjíždím do prázdninového tábora a strašně se těším. Radost mi kazí jen to, že tatínek s maminkou vypadají smutně. Zřejmě nejsou zvyklí být o prázdninách sami.

Maminka mi pomohla zabalit trička a trenýrky, tenisky, autíčka, plavky, kapesníky, lokomotivu od elektrického vláčku, vejce natvrdo, banány, housky se salámem a se sýrem, síť na mořské racky, svetr s dlouhým rukávem, ponožky a kuličky. Museli jsme přibrat ještě několik tašek, jelikož do kufru se to všecko nevešlo, ale zvládli jsme to.

Děsně jsem se bál, abych nezmeškal vlak, a tak jsem se hned po snídani tatínka zeptal, jestli bychom už neměli jít na nádraží. Ale tatínek řekl, že je ještě trochu brzy, že vlak odjíždí až v šest hodin večer a že vypadám, jako bych se už nemohl dočkat, až se jich zbavím. A maminka odešla do kuchyně s kapesníkem na očích a tvrdila, že jí něco spadlo do oka.

Fakt nevím, co jim je, ale oba, tatínek i maminka, vypadají nějak divně. Jsou tak divní, že se jim vůbec neodvažuju říct, že mám v krku obrovský knedlík, když si představím, že je celý měsíc neuvidím. Kdybych jim to řekl, asi by se mi vysmáli, nebo by mi dokonce vyhubovali.

Neměl jsem do odjezdu co dělat a maminku dopálilo, že jsem rozbalil kufr, abych vyndal kuličky, které jsem měl na dně.

„Ten kluk už nemá stání,“ řekla maminka tatínkovi. „Snad by vážně bylo nejlíp, kdybychom už vyrazili.“

„Ale do odjezdu vlaku máme ještě půldruhé hodiny,“ namítl tatínek.

„To nevadí,“ řekla maminka, „když přijdeme dřív, vyhneme se aspoň shonu a tlačenici na nádraží.“

„Jak myslíš,“ řekl tatínek.

Nastoupili jsme do auta a vyjeli jsme. Dvakrát, jelikož napoprvé jsme zapomněli doma kufr.

Na nádraží se ukázalo, že všichni přišli dřív. Všude bylo plno lidí, všichni křičeli a dělali zmatek. Nemohli jsme najít místo k zaparkování, nakonec jsme museli zůstat stát hrozně daleko od nádraží a pak jsme ještě čekali na tatínka, jelikož se musel vrátit pro tašku, o které si myslel, že ji vzala maminka. V nádražní hale nám tatínek řekl, že se musíme držet pěkně pohromadě, abychom se jeden druhému neztratili. A vtom jsme uviděli jednoho pána v uniformě, který vypadal hrozně legračně, byl v obličeji celý rudý a čepici měl nakřivo.

„Promiňte, pane,“ řekl mu tatínek, „mohl byste nám laskavě říct, kde je jedenácté nástupiště, prosím?“

„Najdete ho mezi nástupištěm desátým a dvanáctým,“ odpověděl nám ten pán. „Aspoň když jsem tam byl naposledy, tak tam bylo.“

„No dovolte, vy...,“ začal tatínek, ale maminka mu řekla, že nemá cenu se s někým hádat a rozčilovat se, že to nástupiště najdeme sami taky.

Když jsme tam přišli, bylo tam plno, plno, plničko, prostě nátřesk, a tatínek koupil pro sebe a pro maminku tři perónní lístky. Dva hned napoprvé a ten třetí, když se vrátil pro tašku, kterou nechal stát před automatem na perónní lístky.

„Tak to by bylo,“ řekl. „Zachovejme klid. Máme stát před vagónem Y.“

Vzhledem k tomu, že vagón, co stál hned u vchodu na nástupiště, byl áčko, museli jsme dlouho pochodovat, než jsme došli k Y, a nebylo to zrovna lehké kvůli lidem, roztomilým malým vláčkům naloženým zavazadly a košíčky, a hlavně kvůli deštníku jednoho tlustého pána, který se chytil do mé síťky na mořské racky, a ten pán se s tatínkem začal hádat, ale maminka zatáhla tatínka za ruku, a tak deštník toho pána, pořád ještě zachycený v síti na racky, sklouzl na zem. Dopadlo to naštěstí dobře, jelikož na nádraží byl takový rámus, že vůbec nebylo slyšet, co ten pán na nás křičí.

Před vagónem Y bylo plno kluků stejně starých jako já, a tatínkové a maminky a pán, který držel ceduli s nápisem MODRÝ TÁBOR. Tak se jmenuje tábor, kam jedu. Všichni křičeli. Pán s cedulí držel v ruce papíry a tatínek mu řekl moje jméno a pán hledal v seznamech a najednou zařval: „Bertrand Bašta! Ještě jeden do vašeho oddílu!“

Přiběhl jeden dospělý chlápek, mohlo mu být nejmíň sedmnáct jako bráchovi mého kamaráda Albína, co se učí boxovat.

„Ahoj, Mikuláši,“ řekl mi ten chlápek. „Já se jmenuju Bertrand Bašta a jsem vedoucí tvého oddílu. Náš oddíl se jmenuje Rysí oko.“

A podal mi ruku. Byl fakt bezva.

„Tak vám ho svěřujeme,“ zasmál se tatínek.

„Nebojte se o něho,“ řekl mu vedoucí. „Až se vrátí, nepoznáte ho.“

Mamince zase něco spadlo do oka a musela znovu vytáhnout kapesník. K vedoucímu oddílu přistoupila nějaká paní, která držela za ruku kluka děsně podobného Celestýnovi, hlavně brýlemi, a řekla:

„Nejste moc mladý na to, abyste mohl být odpovědný za výchovu dětí?“

„Ale ne, paní,“ odpověděl můj vedoucí. „Mám instruktorské zkoušky. Nemusíte se ničeho bát.“

„No dobře,“ vzdychla paní, „koneckonců... A jak vaříte?“

„Prosím?“ zeptal se vedoucí.

„No, myslím tím, jestli vaříte na másle, na oleji, nebo na sádle,“ vysvětlovala paní. „Protože vás předem upozorňuje, že náš malý sádlo nesnáší. Zkrátka a dobře, jestli chcete, aby se vám rozstonal, dejte mu sádlo.“

„Ale paní...,“ koktal můj vedoucí.

„A dál,“ pokračovala nemilosrdně paní, „před každým jídlem mu dávejte jeho užívání, ale hlavně žádné sádlo! Nemá cenu dávat jim léky, když se pak stejně rozstůňou. A při výstupech dávejte pozor, aby někam nespadl.“

„Při výstupech?“ ptal se můj vedoucí. „Při jakých výstupech?“

„No přece při výstupech v horách!“ odpověděla paní.

„V horách?“ podivil se můj vedoucí. „Tam, co jedeme, na pláži Písečné jámy, žádné hory nejsou.“

„Jakže! Písečné jámy?“ zvolala paní. „Vždyť mi řekli, že děti jedou na Jedlové výšiny! To je ale organizace! To vám teda gratuluju! Nepovídala jsem, že jste moc mladý na to, abyste ...“

„Vlak do Jedlových výšin stojí na čtvrté koleji, paní,“ poznamenal pán v uniformě, který šel kolem. „A uděláte dobře, když si pospíšíte, odjíždí za tři minuty.“

„Proboha!“ zvolala paní. „To ani nebudu mít čas promluvit s vedoucím a říct mu, co má dělat!“

Chytila kluka, který se podobal Celestýnovi, a utíkala s ním pryč.

Najednou se ozvalo dlouhé, silné zapískání a všichni začali s halasem nastupovat do vagónů, a za pánem s cedulí přiběhl pán v uniformě a řekl mu, že má okamžitě nařídit tomu blbečkovi, co si tu hraje s píšťalkou, aby přestal a nedělal maglajz. Polovina kluků začala zase z vagónů vystupovat, ale nešlo to moc dobře, jelikož druhá polovina nastupovala. Tatínkové a maminky něco vykřikovali, dožadovali se, aby jim kluci psali, aby se v noci pořádně přikrývali a aby nedělali skopičiny. Pár kluků brečelo a dalším zas pořád někdo nadával, jelikož hráli na nástupišti kopanou, no vyložená senzace. Dokonce ani nebylo slyšet pána v uniformě, který pískal, až byl v obličeji tmavě rudý, jako by se zrovna vrátil od moře. Všichni dali všem pusu a vlak se rozjel a odvážel nás k moři.

Díval jsem se z okna a viděl jsem tatínka a maminku, všechny tatínky a maminky, jak nám mávají kapesníkem. Bylo mi jich líto. Je to nespravedlivé - my odjíždíme, a oni vypadají mnohem unavenější než my. Měl jsem pláč na krajíčku, ale nerozbrečel jsem se, jelikož prázdniny jsou přece na to, aby se člověk bavil a užíval, a všecko určitě dobře dopadne.

A co se týče mého kufru, který zůstal na nástupišti, tatínek s maminkou to už jistě nějak zařídí, aby mi ho po někom poslali.

 

 

Mikuláš tedy odjel

 na prázdniny jako velký kluk, skoro

jako dospělý.

 Jen jednu chvíli se ho zmocnila slabost

- když uviděl, jak jsou rodiče na konci nástupiště čím dál

menší a menší...

 Ale díky válečnému pokřiku svého

oddílu se zase vzchopil

a byl opět statečný tak jako

vždycky ...