<<< Literární doupě
Literární doupě

Robert Graves
překlad: Alena Jindrová–Špilarová

JÁ, CLAUDIUS

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

Já, Claudius - Graves Robert
 
 
cena původní: 398 Kč
cena: 374 Kč
Já, Claudius - Graves Robert
Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad - Erben Václav
 
 
cena původní: 599 Kč
cena: 509 Kč
Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad - Erben Václav
Caligula (Little Black Classics) - Suetonius
 
 
cena původní: 22 Kč
cena: 21 Kč
Caligula (Little Black Classics) - Suetonius

 

   16   >

 

 

15
VZPOURA NA RÝNĚ VYPUKLA ZE

solidarity se vzpourou panonských legií. Vojáci byli zklamáni podílem, který dostali z odkazu Augustova – rovnal se pouze čtyřměsíčnímu platu, tři zlaťáky na jednoho muže – a to zostřilo jejich dlouhodobou nespokojenost. Počítali také s tím, že Tiberia jeho dosud nejisté postavení donutí, aby jim splnil všechny rozumné požadavky a získal si tak jejich podporu. Tyto požadavky zahrnovaly zvýšení platu, omezení služby na šestnáct let a uvolnění příliš přísné kázně v táborech. Plat byl rozhodně nedostatečný; legionáři se z něho museli sami vyzbrojit a vybavit a ceny stouply. A protože se vojenské rezervy vyčerpaly, musely sloužit dál tisíce vojáků, kteří měli být už dávno propuštěni, a znovu byli pozváni také veteráni, kteří se už pro službu vůbec nehodili. Vytvořily se rovněž oddíly z nedávno propuštěných otroků, ale ti byli pro boj tak nezpůsobilí, že Tiberius považoval za nutné upevnit kázeň, z ostrých poddůstojníků najmenoval důstojníky a dal jim instrukce, aby vojáky stále více cvičili a proháněli a aby révové hole, odznak své hodnosti, pilně zaměstnávali na zádech vojáků.

Když se zpráva o Augustově smrti dostala k vojsku v Panonii, byly v jednom letním táboře shromážděny tři legie a velitel jim dal několik dní pohov od nástupů a výcviku. Že takto ochutnali volna a nečinnosti, značně to podlomilo kázeň a odmítli uposlechnout, když důstojníci znovu vydali rozkaz k nástupu. Sestavili určité požadavky. Velitel prohlásil, že není oprávněn jejich požadavkům vyhovět, a varoval je, že se jejich postoj může hodnotit jako vzpoura. Vojáci se nedopustili žádného násilí, ale odmítli uposlechnout rozkazy a velitele donutili, aby poslal do Říma svého syna, který požadavky předloží Tiberiovi. Když se syn vydal z tábora na cestu, neklid vzrostl. Méně ukáznění vojáci začali drancovat tábor i okolní vesnice, a když dal velitel jejich vůdce zavřít, ostatní vojáci vylomili dveře strážnice a pustili je na svobodu a důstojníka, který se jim postavil na odpor zabili. Ten důstojník měl přezdívku „Podej mi další“, protože, když o nějakého vojáka přerazil jednu hůl, zavolal si o druhou a o třetí. Sotva velitelův syn dorazil do Říma, Tiberius s ním poslal zpátky na pomoc Castora v čele dvou kohort pretoriánské gardy, jedné jízdní čety a skoro celé kohorty své tělesné stráže, složené ze samých Germánů. Syn prefekta pretoriánů důstojník Seianus, jeden z mála Tiberiových důvěrných přátel, táhl s Castorem jako jeho pobočník. O tomto Seianovi budu psát ještě později. Po příchodu do tábora promluvil Castor důstojně a nebojácně k shromážděným vojákům a přečetl jim dopis od otce, v němž jim sliboval, že se postará o své neporazitelné legie, s nimiž snášel útrapy v tolika válkách, a že se senátem projedná jejich požadavky, jakmile se vzpamatuje ze žalu pro Augusta. Mezitím, psal, k nim pošle svého syna, aby učinil nejnutnější opatření, kterými jim bude moci vyjít vstříc – s ostatním že je nutné počkat na senát.

Povstalci si za svého mluvčího zvolili jednoho z důstojníků, aby přednesl jejich požadavky, poněvadž se toho nechtěl ujmout žádný z vojáků, z obavy, že by ho později označili jako podněcovatele vzpoury. Castor jim s politováním odpověděl, že šestnáctiletá služební doba, propuštění veteránů a zvýšení žoldu na celý jeden stříbrný denár denně jsou požadavky, k jejichž splnění není zplnomocněn. Takové ústupky mohou projednat jenom jeho otec a senát.

To vojáky podráždilo. Zeptali se ho, proč tam tedy u sta hromů vůbec lezl, když pro ně nesmí nic udělat. Jeho táta Tiberius, říkali, to s nimi uměl taky vždycky takhle skoulet, když na něho chodili se stížnostmi. Věčně se schovával za Augusta a senát. A co to vůbec je, celý ten slavný senát? Banda prachatých lenochů, kteří by skoro všichni pochcípali strachy, kdyby jenom zahlídli nepřátelský štít nebo kdyby někdo ve vzteku vytasil meč. Začali na Castorovu družinu házet kamení a situace vypadala hrozivě. Tu noc však šťastnou náhodou došlo k obratu. Nastalo zatmění měsíce, což na vojáky překvapivě zapůsobilo – všichni jsou totiž pověrčiví. Považovali zatmění za znamení, že se na ně bohové hněvají pro vraždu starého „Podej další“ a pro neposlušnost vůči nadřízeným. Mezi vzbouřenci se vyskytovalo i mnoho takových, kteří tajně s režimem sympatizovali, a jeden z nich přišel Castorovi navrhnout, že by si měl zajistit další takové, jako je on, a poslat je po táboře ve skupinkách po dvou po třech, aby se pokusili přivést nespokojence k rozumu. To se stalo. Do rána se atmosféra v táboře podstatně změnila a Castor, i když se uvolil poslat velitelova syna znovu k Tiberiovi s týmiž požadavky, které on sám potvrdil, dal zavřít dva muže, kteří zřejmě vzpouru podnítili, a pak je dal veřejně popravit. Ostatní už proti tomu nic nepodnikli a dokonce dobrovolně vydali všech pět vrahů onoho důstojníka jako důkaz vlastní věrnosti. Dosud však zatvrzele odmítali nastupovat k přehlídkám a vykonávali jenom nejnutnější službu, dokud nedostanou z Říma odpověď. Počasí se prudce zhoršilo a tábor začaly bičovat nekonečné deště, které znemožňovaly dorozumění mezi jednotlivými stany. Vojáci to považovali za další varování nebe, a než se posel stačil vrátit, vzpoura skončila a legie se poslušně vydaly pod vedením svých důstojníků na pochod do zimních táborů.

Avšak povstání na Rýně bylo daleko nebezpečnější. Římskou Germanii na východě ohraničoval Rýn a dělila se na dvě provincie. Germanii Horní a Dolní. Hlavním městem Horní provincie, která zasahovala až na území Helvétů, bylo Moguntiacum, hlavním městem provincie Dolní, která se na severu rozkládala až po Šeldu a Sambru, byla Colonia. V obou provinciích leželo po čtyřech legiích a Germanicus byl jejich vrchním velitelem.

Nejprve vznikl nepořádek v jednom letním táboře dolní armády. Vojáci měli podobné stížnosti jako panonská armáda, ale povstalci se chovali neurvaleji, protože měli ve svých řadách víc naverbovaných propuštěnců z Města. Tito propuštěnci byli dosud povahou otroci a přivykli daleko pohodlnějšímu a přepychovějšímu životu než svobodní občané, většinou chudí rolníci, kteří tvořili páteř armády. Stali se z nich mizerní vojáci a neměli nejmenší smysl pro solidaritu. Tohle nebyly legie, jakým za posledních tažení velel Germanicus; to byli vojáci Tiberiovi.

Velitel tábora ztratil hlavu a nedokázal zarazit troufalost vzbouřenců, kteří se kolem něho nahrnuli se stížnostmi a hrozbami. Jeho nejistota je povzbudila, aby se vrhli na nejvíc nenáviděné důstojníky. Asi dvacet jich ubili jejich vlastními révovými holemi a mrtvoly naházeli do Rýna. Ostatní zasypali hrubostmi a nadávkami a vyvlekli je z tábora. Cassius Chaerea se jako jediný vyšší důstojník postavil na odpor jejich obludnému a neslýchanému chování. Napadl ho velký houf vojáků, on však ani neutíkal, ani neprosil o milost, nýbrž s taseným mečem se vrhl přímo do té vřavy, sekal vpravo vlevo, až si proklestil cestu na posvátný tribunál, nedotknutelné útočiště.

Germanicus neměl k dispozici žádné pretoriánské kohorty, o které by se mohl opřít, ale ihned vsedl na koně a jel do vzbouřeneckého tábora s malou družinou svých legátů. O krveprolití ještě nevěděl. Jakmile se objevil, vojáci se kolem něho houfně srotili, stejně jako předtím kolem svého velitele, ale Germanicus klidně prohlásil, že k nim nepromluví, dokud nenastoupí do setnin a kohort pod svými příslušnými znaky, aby věděl, ke komu vlastně mluví. To jim připadalo jako celkem nepatrný ústupek autoritě a chtěli rozhodně slyšet, co jim přijel říci. Jakmile se octli znovu v řádných formacích, vrátil se jim i jistý smysl pro kázeň, a ačkoli neměli naději, že jim odpustí zavraždění důstojníků a že jim bude znovu důvěřovat, jejich srdce mu najednou letěla v ústrety jako statečnému, lidskému a čestnému muži. Jeden starý veterán – bylo jich tam mnoho, kteří sloužili v Germanii před pětadvaceti třiceti lety – zvolal: „Ten je ale celej táta!“ A jiný: „To tedy musí bejt hromsky dobrej chlap, jestli je celej po něm!“ Germanicus začal obyčejným hovorovým tónem, aby získal jejich pozornost. Nejprve mluvil o Augustově smrti a o tom, jaký žal vyvolala, ale ujistil je, že císař za sebou nechal nezničitelné dílo a nástupce schopného pokračovat ve vládě a velet armádám v tom duchu, jak by si to byl sám přál. „Slavná vítězství mého otce v Germanii vám nejsou neznámá. Nejeden z vás se o ně taky zasloužil.“

„Nikdy nebyl druhej takovej velitel ani druhej takovej člověk,“ zvolal jeden veterán. „Hurá Germanikovi, otci i synovi!“

Můj bezelstný bratr hned nepochopil, co jeho slova vyvolala. Když hovořil o svém otci, myslel tím Tiberia (který se také nejednou nazýval Germanicus), ale veteráni se domnívali, že mluví o svém skutečném otci. Augustovým nástupcem měl na mysli opět Tiberia, ale veteráni z toho vyrozuměli, že jde o něho. Aniž si tedy uvědomoval, jak si se svými posluchači nerozumí, hovořil dál o souladu, jaký teď v Itálii nastal, o věrnosti Galů, z jejichž území sem právě přišel, a řekl, že nechápe, proč vidí najednou věci tak černě. Co je hněte? Co provedli se svými důstojníky a vojevůdci? Proč nejsou všichni důstojníci přítomni přehlídce? Snad je opravdu nevyhnali z tábora, jak se o tom doslechl?

„Někteří z nás jsou ještě naživu, Caesare,“ řekl někdo, a tu se řadami belhal Cassius a pozdravil Germanika. „Ne mnoho! Strhli mě z tribunálu a čtyři dny mě drželi svázaného a o hladu na strážnici. Jeden starý voják se nade mnou slitoval a pustil mě.“

Tebe, Cassie! To provedli tobě! Muži, který vyvedl osmdesát lidí z Teutoburského lesa? Muži, který zachránil rýnský most?“

„Nu, aspoň mi ušetřili život,“ řekl Cassius.

Germanicus se zeptal s hrůzou v hlase: „Vojáci, je to pravda?“

„To si zavinili sami,“ vykřikl někdo, a pak nastala hotová vřava. Chlapi ze sebe strhávali oděv a vystavovali čisté, lesklé jizvy z četných ran z bojů na hrudi a rozsápané strakaté podlitiny po bičování na zádech. Jeden starý sešlý voják vyběhl z útvaru, utíkal ke Germanikovi a cestou si prsty roztáhl ústa, aby bylo vidět holé dásně. Volal: „Jak mám jíst bez zubů tvrdou stravu, veliteli, a z nějakejch splašků zase nemám sílu na pochod a boje. Sloužil jsem pod tvým otcem při jeho prvním tažení v Alpách a už tehdy jsem měl za sebou šest let vojny. Dva vnuci mi slouží u tý samý setniny jako já. Ať už mě propustí, veliteli. Dyť jsem tě houpal na kolenou, když jsi byl maličkej! A koukej, veliteli, jakej mám pruh a s tím mám pochodovat dvacet mil a táhnout na zádech sto liber.“

„Vrať se do řady, Pomponie,“ rozkázal Germanicus, který starce poznal a zhrozil se, když viděl, že ještě slouží. „Zapomínáš se. Tvůj případ vyšetřím později. A teď, prosím tě, hleď, ať si z tebe mladí mohou vzít příklad.“

Pomponius mu vzdal vojenský pozdrav a znovu se zařadil na své místo. Germanicus zvedl ruku, aby si zjednal ticho, ale muži hlučeli dál; stěžovali si na nízký žold a zbytečné sekýrování s ustavičným ostrým cvičením, že si od budíčku až do večerky ani nevydechnou a z vojny teď že propustí jenom toho, kdo chcípne stářím. Germanicus se nepokoušel mluvit, dokud neměl úplné ticho. Pak pravil: „Jménem svého otce Tiberia vám slibuji spravedlnost. Jemu leží vaše dobro na srdci stejně jako mně a určitě udělá pro vás všechno, co je v jeho silách, pokud to neohrozí bezpečnost říše. Osobně se o to postarám.“

„Hrom do Tiberia!“ zvolal někdo a na všech stranách se zvedly podobné výkřiky a posměšné skřeky. A pak začali všichni najednou křičet: „Vzhůru Germaniku! Ty jsi náš císař! S Tiberiem do Tiberu! Sláva Germanikovi! Ať je Germanicus císařem! Hrom do Tiberia! Hrom do té potvory Livie! Ať žije Germanicus! Pochoduj na Řím! My jsme tvoji vojáci! Vzhůru Germanicus, syn Germanika! Ať žije císař Germanicus!“

Germanicus se zhrozil. Křičel: „Vojáci, vy jste se zbláznili! Nechte toho! Copak si myslíte, že jsem zrádce?“

Jeden veterán volal: „Nic takovýho veliteli! Vždyť jsi sám před chvílí říkal, že převezmeš po Augustovi vládu. Tak se z toho nevyvlíkej!“

Teď teprve si Germanicus uvědomil svou chybu, a když mu vojáci nepřestávali volat slávu, seskočil z řečniště a utíkal ke kůlu, kde měl uvázaného koně. Chtěl na něho vyskočit a uhánět někam pryč z toho proklatého tábora. Ale legionáři tasili meče a zastoupili mu cestu.

Germanicus bez sebe zlostí zařval: „Pusťte mě, nebo přísahám, že se zabiju.“

„Ty jsi náš císař,“ odpovídali. Germanicus vytasil meč, ale někdo ho chytil za paži. Každému soudnému člověku bylo jasné, že to Germanicus myslí vážně, ale nejeden z bývalých otroků měl za to, že je to jenom pokrytecké gesto skromnosti a čestnosti. Jeden z nich se zachechtal a zvolal: „Tumáš, tady si vezmi můj meč. Je ostřejší!“ Starý Pomponius, který stál vedle toho chlapa, vyletěl a dal mu do zubů. Germanika rychle odvedli přátelé do velitelského tábora. Vojevůdce ležel na lůžku polomrtvý napětím, s pokrývkou přetaženou přes hlavu. Teprve za delší dobu se vzchopil natolik, že vstal a složil Germanikovi hold. Jemu a jeho družině zachránila život jeho tělesná stráž, helvetští žoldáci.

Konala se spěšná porada. Cassius sdělil Germanikovi zprávy, které vyslechl na strážnici, když tam ležel svázaný: vzbouřenci se prý chystají vyslat deputaci k legiím v Horní provincii, aby si zajistili jejich spoluúčast ve všeobecném vojenském povstání. Hovořilo se o tom, že Rýn nechají nestřežený a potáhnou na jih do Galie, cestou budou vylupovat města, unášet ženské, a na jihozápadě si chtějí založit samostatné vojenské království, chráněné v zádech Pyrenejemi. Tenhle krok Řím ochromí tak, že jim dá na dlouhou dobu pokoj, a oni si své království zatím upevní, aby bylo nedobytné.

Germanicus se rozhodl, že se ihned vydá do Horní provincie, aby tam legie odpřísáhly věrnost Tiberiovi. Tamější vojáci sloužili donedávna pod jeho přímým velením a byl přesvědčen, že na jejich věrnost bude spolehnutí, jestliže tam dorazí dřív než deputace vzbouřenců. Uvědomoval si, že budou mít jistě stejné stížnosti na žold a službu, ale jejich důstojníci byli slušnější lidé, sám je vybíral, spíš se zřetelem na jejich trpělivost a vojenské kvality než na jejich jméno. Ale nejdřív se muselo něco udělat tady, na místě, aby se vzbouřenecké legie uklidnily. Byla jediná možnost. Spáchal první a poslední podvod svého života: napsal falešný dopis jakoby od Tiberia, který mu měl být odevzdán u vchodu do stanu druhý den ráno. V noci odeslali tajně posla, navedli ho, aby ukradl koně, ujel na něm jihozápadním směrem dvacet mil a potom jinou cestou plným tryskem cválal zpátky.

Z dopisu vyplývalo, že Tiberius se už dověděl o určitých oprávněných stížnostech, které legie v Germanii vznesly, a že má v úmyslu zjednat co nejdřív nápravu. Postará se o to, aby jim bylo Augustovo dědictví ihned předáno, a na znamení důvěry v jejich věrnost dá jim z vlastních peněz vyplatit dvojnásobek stanovené částky. Se senátem projedná otázku zvýšení jejich žoldu. Okamžitě a bezpodmínečně dá propustit všechny vojáky, kteří si odsloužili šestnáct let – ti nebudou mít žádné jiné povinnosti kromě služby v posádce.

Germanicus nebyl tak dobrý lhář jako jeho strýc Tiberius, bába Livia nebo sestra Livilla. Poslova koně poznal voják, kterému patřil, a posla samého také poznali, byl to jeden z Germanikových osobních sluhů. Brzy se rozhlásilo, že dopis je padělek. Ale veteráni přemlouvali ostatní legionáře, aby se tvářili, že ho berou jako pravý, a ihned žádali slíbené propuštění a peníze. S tím se tedy obrátili na Germanika a ten jim odpověděl, že císař je muž, který drží slovo, a že veterány propustí ještě ten den. Ovšem pokud jde o dědictví, ať mají chvíli strpení, protože jim ho budou moci v plné výši vyplatit, teprve až se vrátí do zimního tábora. Tady v táboře není dost peněz, aby mohli každému vojákovi vysázet na dlaň šest zlaťáků, ale promluví s velitelem, aby jim dal aspoň všechno to, co mají pohromadě. To je uklidnilo, i když se nálada obrátila poněkud proti Germanikovi, poněvadž se ukázalo, že ho přecenili. Má strach z Tiberia, říkali, a snížil se k podvodu. Vyslali skupiny, aby pátraly po důstojnících, a začali zase plnit rozkazy svého velitele. Germanicus vojevůdci pohrozil, že ho před senátem obžaluje ze zbabělosti, jestli se okamžitě nevzchopí.

Když tedy dohlédl na to, aby propuštění řádně proběhlo a aby se všechny dosažitelné peníze rozdělily, vyrazil Germanicus do Horní provincie. Když tam dojel, legie už netrpělivě čekaly na zprávy z Dolní provincie, dosud tam však nevypukla otevřená vzpoura, poněvadž jejich vojevůdce Silius byl rázný muž. Germanicus jim přečetl týž padělaný list a vyzval je, aby přísahaly věrnost Tiberiovi. To ihned udělaly.

V Římě nastal velký rozruch, když došly zprávy o vzpouře na Rýně. Tiberius sklidil ostré výtky za to, že do Panonie poslal Castora, aby tam uklidnil vzpouru, místo aby tam jel sám. Lidé teď na něho na ulicích pokřikovali a ptali se, jak to, že se bouří zrovna ty legie, kterým osobně velel, kdežto ty druhé že zůstávají věrné. Legie, jimž velel Germanicus v Dalmácii, také nepovstaly. Vyzývali ho, aby táhl ihned do Germánie a udělal si tam tu špinavou práci na Rýně sám a nenechával v tom Germanika. Oznámil tedy senátu, že se odebere do Germánie, a začal pomalu dělat přípravy. Dával dohromady družinu a vybavoval malé loďstvo. Ale když byl konečně připraven vyrazit, nastalo zimní počasí, při němž by plavba byla příliš nebezpečná, a z Germánie došly nadějnější zprávy. Nakonec tedy nejel nikam. Neměl to od začátku ani v úmyslu.

Mezitím jsem dostal od Germanika spěšný dopis, v němž mě prosil, abych mu z jeho majetku ihned vyzvedl 200 000 zlatých, ale abych to provedl v největší tajnosti. Nutné je prý potřebuje pro bezpečí Říma. Nijak blíž to nevysvětlil, ale poslal mi podepsanou plnou moc, která mě opravňovala jednat jeho jménem. Obrátil jsem se na jeho hlavního správce a ten mi řekl, že může opatřit pouze polovinu té částky, aniž prodá majetek, a kdyby k prodeji došlo, určitě by byly řeči a právě tomu se Germanicus chce zřejmě vyhnout. Zbytek jsem tedy musel sehnat sám – 50 000 ze své vlastní nedobytné pokladny, takže mi zbylo už jenom 10 000, protože jsem předtím musel zaplatit vstupní poplatek za novou kněžskou funkci, a dalších 50 000 jsem získal z prodeje nějakého majetku v Městě, který mi odkázal otec – naštěstí se mi už dřív hlásil zájemce – a prodeje několika otroků, bez nichž jsem se mohl obejít, ovšem prodal jsem jenom takové, kterým na službě u mě nijak zvlášť nezáleželo. Peníze jsem odeslal dva dni poté, co jsem dostal dopis se žádostí. Matka se na mě strašně zlobila, když se dověděla o prodeji nemovitostí, ale já jsem jí nesměl říci, nač jsem ty peníze potřeboval, a tak jsem zalhal, že jsem poslední dobou prohrál hodně v kostkách, a když jsem se pokoušel vyhrát peníze zpátky, prohrál jsem dvakrát tolik. Uvěřila mi, a tak „hazard“ byla další nadávka, kterou mě mohla častovat. Já jsem však měl pocit uspokojení, že jsem nezklamal Germanika ani Řím, a to mi její rýpavé řeči plně vynahrazovalo.

Musím přiznat, že tou dobou jsem skutečně hodně hrál, ale prohry ani výhry nikdy nestály celkem za řeč. Ve hře jsem viděl odpočinek od práce. Když jsem dokončil historický spis o Augustových náboženských reformách, napsal jsem veselou knížečku o hře v kostky, věnovanou božskému Augustovi. To proto, abych poškádlil matku. Citoval jsem dopis, který jednou napsal Augustus, velký milovník kostek, mému otci. Pochvaloval si v něm, jak výborně si s ním včera zahrál, protože nepoznal ještě nikoho, kdo by dovedl tak ohromně prohrávat jako můj otec. Když mu padnou mizerná čísla, vždycky hrozně legračně žehrá na nepřízeň osudu, ale zato když se někomu jinému podaří šťastný hod, má z toho takovou radost, jako by to hodil sám. „Nad tebou vyhrávat, to je vskutku požitek, milý příteli, a když to říkám, važ si toho jako nejvyšší pochvaly. Já totiž jinak hrozně nerad vyhrávám, protože je mi nepříjemné nahlížet do srdcí mých zdánlivě nejoddanějších přátel. Všichni, až na ty nejlepší, mají zlost, když se mnou prohrávají, protože já jsem strašně bohatý císař – tak si to myslí – a takovému člověku, který má víc než dost, by už bohové neměli přidávat. Proto se to snažím, jak sis možná všiml, maskovat tím, že udělám chybu, když se to po jednom kole sčítá. Buď se hlásím o míň, než kolik jsem skutečně vyhrál, jako omylem, nebo zaplatím víc, než mám platit. Vypozoroval jsem, že skoro nikdo kromě tebe není tak poctivý, aby mě opravil.“ (Měl jsem chuť citovat ještě další úryvek, ve kterém se zmiňuje o tom, že Tiberius není čestný hráč, ale to jsem si samozřejmě nemohl dovolit.)

Nejdřív jsem v této knížce se strojenou vážností zkoumal starobylost hry v kostky, uváděl řadu citátů z neexistujících autorů, a pak jsem popisoval nejrůznější způsoby, jak natřásat pohárek s kostkami. Ale hlavní téma se samozřejmě zabývalo výhrami a prohrami a knížka měla titul Jak vyhrát při hře v kostky.

V jiném dopise Augustus psal, že čím víc se snaží prohrávat, tím víc vyhrává a dokonce i když při výpočtech schválně sám sebe šidí, zřídkakdy se stane, že by od stolu vstal chudší, než k němu usedl. Uvedl jsem tam dále také prohlášení opačné, které Pollio přisoudil mému dědovi Antoniovi, v tom smyslu, že čím víc usiluje při kostkách vyhrát, tím víc zřejmě prohrává. Když jsem tedy tyhle výroky dal dohromady, vyvodil jsem z nich základní zákon hry v kostky: nemají-li bohové s člověkem nějaké své zvláštní záměry, vždycky nechají vyhrát toho, kdo o to nejméně stojí. Tudíž jediný způsob, jak v kostkách vyhrát, je pěstovat v sobě upřímnou touhu prohrávat. Napsal jsem to těžkým stylem, jímž jsem parodoval styl toho mého strašáka Catona, a klidně si mohu lichotit, že to byla kniha velice humorná, protože důkazy v ní uváděné byly dokonale paradoxní. Citoval jsem staré přísloví, které slibuje člověku tisíc zlaťáků pokaždé, když potká cizince na strakaté mule, ale jenom pod podmínkou, že dokud ty peníze nedostane, nesmí si ani jednou vzpomenout na ocas zvířete. Doufal jsem, že tahle hříčka pobaví čtenáře, kterým mé práce historické připadaly nestravitelné. Nepobavila je. Vůbec ji nepochopili jako humoristické dílko. Mohl jsem si uvědomit předem, že staromilci, odkojení díly Catonovými, sotva budou typem lidí, kteří by si pochutnali na parodii svého hrdiny, a mladší generace, která se Catonem nezabývala, to zase nepochopí jako parodii. Knížka se tedy setkala s odsouzením jako nesmíme nudný a hloupý výtvor, napsaný s těžkopádnou vážností a bez dalšího jasně dokazující mou pověstnou duševní vyšinutost.

Ale teď jsem, jak vidím, velice nerozumně odbočil od hlavního tématu, jako bych nechal Germanika úzkostlivě čekat na peníze a psal si zatím knížečku o kostkách. Starý Athénodóros by mi za to důkladně vyčinil, kdyby byl ještě naživu.

 

   16   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist