Robert Graves
překlad: Alena Jindrová–Špilarová

CLAUDIUS BŮH A JEHO ŽENA MESSALINA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1
DVA ROKY UŽ UPLYNULY

od té doby, co jsem dopsal dlouhou historii o tom, jak jsem já, Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, mrzák, koktavec a hlupák rodiny, který svým ctižádostivým, krvežíznivým příbuzným nestál ani za to, aby ho popravili, otrávili, donutili k sebevraždě, poslali do vyhnanství na pustý ostrov nebo umučili hladem (tak si totiž jeden druhého odklízeli z cesty), tedy jak jsem je všechny přežil, dokonce i svého šíleného synovce Gaia Caligulu, a jak mě jednoho dne zcela neočekávaně provolali poddůstojníci palácové stráže císařem. Právě tím dramatickým okamžikem jsem své vyprávění uzavřel, což bylo na tak zkušeného historika jako já krajně neuvážené. Historik se nesmí odmlčet v okamžiku vrcholného napětí. Rozhodně jsem měl svůj příběh dovést ještě alespoň o krůček dál. Měl jsem vylíčit, co si o tom protiústavním činu palácové stráže myslela ostatní armáda, jaký názor na to měl senát a s jakými pocity přijal tak pramálo slibného panovníka, jako jsem byl já, zda následovalo krveprolití a jaký osud stihl Cassia Chaereu, Aquilu, Tygra – samé pretoriánské důstojníky – a Vinicia, manžela mé neteře, i ostatní Caligulovy vrahy. Ale kdepak já. Skončil jsem něčím úplně vedlejším, totiž tím, jaké myšlenky mi táhly hlavou, když mě vojáci nosili po nádvoří paláce kolem dokola a provolávali mi slávu a já jim seděl na ramenou jako pytel neštěstí a Caligulův zlatý dubový vínek, který mi vrazili na hlavu, se mi svezl šejdrem.

Měl jsem ovšem důvod, proč jsem svůj příběh nedovedl dál; nepsal jsem ho totiž ani tak jako obyčejnou historii, ale spíš jako svou obhajobu – vysvětlení, jak jsem k tomu přišel a jak jsem strpěl, že ze mě udělali monarchu nad celým římským světem. Snad si vzpomínáte, jestli jste mé vyprávění četli, že můj děd i otec byli přesvědčení republikáni, a já jsem se vyvedl po nich. Vláda mého strýce Tiberia a pak mého synovce Caliguly mě v mém protimonarchistickém smýšlení jen utvrdily. Bylo mi už padesát, když mě provolali císařem, a v takovém věku nemění člověk své politické přesvědčení ze dne na den. Psal jsem tedy hlavně proto, abych ukázal, že jsem se do toho dostal nevinně, že jsem neměl nejmenší touhu vládnout, ale v onom kritickém okamžiku bylo naprosto nutné podvolit se vrtochu vojáků. Odmítnout bylo by znamenalo nejen mou smrt, ale také smrt mé ženy Messaliny, kterou jsem vroucně miloval, i našeho nenarozeného dítěte. (Pročpak má asi člověk tak silný citový vztah k nenarozenému dítěti?) Především mi záleželo na tom, abych v budoucnosti nedostal nálepku vychytralého oportunisty, který ze sebe dělá blázna, čekal si pěkně v závětří, až se doslechl o spiknutí proti císaři, a potom se honem drze dral o nástupnictví. V tomto pokračování bych chtěl vysvětlit a omluvit křivolaké cesty své třináctileté vlády. Předpokládám totiž, že budu schopen ospravedlnit své zdánlivě nedůsledné činy v různých údobích svého panování. Chci je ukázat v jejich vztahu k zásadám, z nichž jsem se vám vyznal a od nichž jsem se, přísahám, nikdy záměrně neuchýlil. Jestliže je nedokážu ospravedlnit, snad vám alespoň objasním, v jak těžkém postavení jsem se octl, a ponechám vám na uváženou, zda jsem měl na vybranou jednat jinak a jak jsem si měl počínat.

Abych tedy navázal, kde jsem přestal: Nejdřív bych rád znovu připomenul, že pro Řím mohlo všechno dopadnout daleko hůř, kdyby tu náhodou nebyl právě na návštěvě židovský král Herodes Agrippa. V krizi, kterou vyvolal atentát na Caligulu, to byl jediný člověk, který si zachoval chladnou hlavu a zachránil vlastně veškeré obecenstvo v divadle na Palatinském pahorku, když se je chystali zmasakrovat Germáni z císařovy tělesné stráže o síle jedné kohorty. Snad je zvláštní, že čtenáři se až do poslední stránky mého příběhu nesetkali skoro s žádnou přímou zmínkou o podivuhodné historii Heroda Agrippy, ačkoliv se v několika fázích těsně proplétala s mou. Ovšem chtít vylíčit jeho dobrodružství, která stojí za přečtení sama o sobě, bylo by znamenalo vykázat mu ve vyprávěném příběhu příliš významné místo, a já jsem potřeboval položit důraz na něco jiného. Vždyť i tak mi ustavičně hrozilo nebezpečí, že svou historii zavalím spoustou materiálu pochybného významu. Teď jsem rád, že jsem došel k takovému rozhodnutí, protože v dalším vyprávění bude Herodes Agrippa hrát nesmírně důležitou roli. Mohu se rovnou pustit do vylíčení jeho života až do okamžiků kolem zavraždění Caliguly, bez obav, že budu odbočovat k věcem nepodstatným, až dojdu k jeho smrti. Takto neoslabím dramatickou jednotu děje tolik, jako kdybych byl jeho historii roztáhl přes obě knihy. Nemohu ovšem tvrdit, že jsem historik dramatický; jistě vám neušlo, že si nepotrpím na literární formalismus. Ovšem o Herodovi by se asi nedalo psát bez určité dávky teatrálnosti. On sám totiž takovým stylem žil – jako jevištní hrdina nějakého dramatu – a ostatní herci mu po celou dobu vlastně jenom přihrávali. Jeho osud se nedá nazvat dramatem v tom nejčistším klasickém smyslu, i když ho nakonec přeťal ve stylu klasických tragédií konvenční boží trest za konvenční řecké provinění – totiž vzpurnost; nikoli, nahromadilo se v něm příliš mnoho neřeckých prvků. Tak například bůh, který ho potrestal, nebyl žádný bůh z našich olympských dobráků. Byl to prapodivný bůh, jakého byste marně hledali v celé mé rozsáhlé říši i mimo ni, bůh, který nemá žádnou podobu, jehož jméno jeho oddaní věřící nesmějí vyslovit (i když se na jeho počest obřezávají a provádějí i mnoho jiných neslýchaných barbarských obřadů) a který prý dlí sám v Jeruzalémě v starobylé cedrové schráně, truhle, vyložené jezevčími kůžemi, obarvenými na modro, a nechce mít nic společného s ostatními bohy, a dokonce ani neuznává existenci žádného z nich. A mimoto se do té tragédie přimísilo přece jen leccos z frašky, takže by se nehodila za námět žádnému řeckému dramatikovi zlatého věku. Jak by se asi důstojný pan Sofoklés vypořádal tím svým váženým básnickým stylem s problémem Herodových dluhů! Ale jak už jsem řekl, musím vám teď obšírně vyprávět to, k čemu jsem se nedostal dřív, a nejlepší by bylo odbýt si rovnou celou tu starou historii, než budu zase pokračovat dál. Nuže, tady konečně začíná

PŘÍBĚH HERODA AGRIPPY

Herodes Agrippa nebyl, to si musíme ujasnit hned na začátku, v žádném pokrevném ani jiném příbuzenském vztahu k velkému Markovi Vipsaniovi Agrippovi, Augustovu vojevůdci, který se oženil s jeho jedinou dcerou a skrze ni se stal dědem mého synovce Gaia Caliguly i mé neteře Agrippinilly. A rovněž nebyl Agrippovým propuštěncem; to vás mohlo také klidně napadnout, jelikož v Římě je běžným zvykem, že propuštění otroci přijmou na důkaz vděčnosti jméno svého dřívějšího pána. To tedy nikoliv. Ke svému jménu přišel takhle: dostal je právě na paměť tohoto Agrippy, který krátce předtím zemřel, a to od svého děda Heroda Velikého, krále Židů. Ten výjimečný a hrozný stařec totiž vděčil za svůj trůn právě tak svým stykům s Agrippou jako ochranné ruce císaře Augusta, který si ho pěstoval jako užitečného spojence na Blízkém východě.

Herodovský rod pocházel původně z Edomu, pahorkaté krajiny ležící mezi Arábií a jižní Judeou. Nebyl to rod židovský. Herodovi Velikému, jehož matka byla Arabka, svěřil Julius Caesar správu nad Galilejí, v tutéž dobu, kdy jeho otec zase převzal správu nad Judeou. Tehdy mu bylo teprve patnáct. Hned na začátku se zapletl do nepříjemností za to, že dával bez soudu popravovat židovské obyvatele, když na svém území potlačoval lupičství, a byl postaven před sanhedrín, nejvyšší židovský soud. Při té příležitosti si počínal velice arogantně, před soudce předstoupil v nachové tóze, doprovázen ozbrojenou družinou, rozsudku se však vyhnul tím, že z Jeruzaléma tajně uprchl. Utekl do Sýrie pod ochranu římského místodržitele a ten mu ve své provincii nabídl nové místo: udělal ho správcem jedné oblasti blízko Fénicie. Abych to vzal zkrátka: tento Herodes Veliký, jehož otec mezitím zemřel po požití jedu, stal se králem Židů na společný rozkaz mého děda Antonia a prastrýce Augusta (neboli Oktaviána, jak se tenkrát jmenoval) a po třicet let vládl přísně a slavně nad územím, které mu Augustus ve své štědrosti neustále rozšiřoval. Oženil se postupně s deseti ženami, mezi nimiž byly dvě jeho vlastní neteře, a nakonec zemřel po několika neúspěšných pokusech o sebevraždu na nemoc možná nejbolestivější a nejodpornější, jakou lékařská věda zná. Říká se jí Herodův neduh, jiné jméno snad ani nemá, a pokud vím, před ním na ni nikdy nikdo neonemocněl. Jejími příznaky byl dravý hlad, po němž chorý úporně zvracel, žaludeční hniloba, mrtvolně páchnoucí dech, červi líhnoucí se na přirození a ustavičný vodnatý výtok ze střev. Ta choroba v něm vyvolávala nesnesitelnou úzkost a jeho povahu, už od přírody divokou, bičovala až k šílenství. Židé tvrdili, že tak Heroda trestá jejich Bůh za dvě krvesmilná manželství. Jeho první ženou byla Mariamne ze slavné židovské makabejské rodiny a tu Herodes vášnivě miloval. Ale jednou, když měl odcestovat z Jeruzaléma do Laodiceje v Sýrii, kde se měl setkat s mým dědečkem Antoniem, dal svému vrchnímu správci tajný rozkaz pro případ, že by se stal obětí intrik svých nepřátel: ať Mariamne zemře, aby nepadla do rukou Antoniovi. Totéž udělal pak později, když se chystal na cestu na Rhodos za Augustem. (Jak Antonius, tak Augustus byli známi jako muži velice smyslní.) Když se Mariamne o tom tajném rozkazu dověděla, nemálo se jí to pochopitelně dotklo a dovolila si před Herodovou matkou a sestrou takové výroky, jaké raději neměla nikdy vypustit z úst. Obě ženy totiž žárlily na její moc nad Herodem, a tak mu to po návratu pěkně zatepla vyklopily. Navrch ji ještě obvinily z toho, že prý se v jeho nepřítomnosti dopustila naschvál a ze vzdoru cizoložství – a jako jejího milence uvedly vrchního správce. Herodes je dal oba popravit. Ale potom byl tak zdrcen nezměrným žalem a lítostí, že dostal vysokou horečku, která ho skoro zabila. Když se uzdravil, choval se tak nevrle a často zuřivě, že pro sebemenší podezření dával popravovat i své nejbližší přátele a nejbližší příbuzné. Jednou z mnoha obětí Herodova řádění byl nejstarší Mariamnin syn. Popravili ho spolu s jeho bratrem, protože je udal jejich nevlastní bratr, později rovněž popravený, že prý usilují otci o život. Augustus o těchto vraždách vtipně poznamenal: „Raději bych byl Herodovým vepřem než Herodovým synem.“ Herodes byl totiž židovské víry, takže nesměl jíst vepřové, a jeho čuníci se tedy mohli v pohodlí dožít vysokého věku. Ten nešťastný princ, Mariamnin nejstarší syn, byl otcem mého přítele Heroda Agrippy. Toho, tehdy čtyřletého, poslal Herodes Veliký na vychování k Augustovu dvoru do Říma hned poté, co z něho udělal sirotka.

Byli jsme s Herodem Agrippou přesně stejně staří a měli jsme spolu mnoho společného. Prostředníka nám dělal můj drahý přítel Postumus, Agrippův syn, k němuž Herodes Agrippa přirozeně přilnul. Herodes byl velmi hezký chlapec a Augustus ho měl rád. Patřil mezi jeho oblíbence, za nimiž chodíval do gramatické školy, a v loubí na nádvoří si tam s nimi hrával kuličky, přeskakovali se navzájem a házeli po sobě žabky. Ale rošťák byl Herodes Agrippa k pohledání! Augustus měl oblíbeného psa z Hadrana poblíž Etny, takového hlídacího hafana s huňatým ocasem, a ten neposlechl nikoho na světě kromě svého pána, ledaže mu Augustus výslovně nařídil: „Poslouchej toho a toho, dokud si tě zase nezavolám.“ Pes tedy udělal, co měl nařízeno, ale za odcházejícím Augustem vrhal nešťastné toužebné pohledy. Když měl hafan jednou žízeň, nalákal ho malý Herodes na misku velice silného vína, až se namazal jako otrlý vysloužilec, když se loučí s vojnou. Na krk mu potom pověsil kozí zvonec, ocas mu pomaloval šafránovou žlutí a nohy a čumák nachovou červení, k tlapám mu přivázal prasečí měchuřiny, na lopatky husí křídla, a pak ho pustil na nádvoří císařova paláce. Když se Augustovi zastesklo po mazlíčkovi a zavolal: „Tyrone, Tyrone, kdepak jsi?“ a skrze bránu se k němu přibelhala tahle prapodivná bestie, byl to jeden z nejsměšnějších okamžiků takzvaného zlatého věku římské historie. Stalo se to naštěstí o veselých slavnostech na počest boha Saturna, takže z toho Augustus nemohl nic vyvozovat. Pak měl Herodes také ochočeného hada, kterého naučil chytat myši a kterého si při vyučování schovával pod tógou, aby jím povyrážel kamarády, když se učitel nedíval. Měl na ostatní žáky tak špatný vliv, že ho nakonec ze školy vzali a studoval se mnou u Athénodóra, mého bělovousého vychovatele z Tarsu. Zkoušel své žertíky samozřejmě i na Athénodórovi, ale toho dobráka nevyvedl z míry a já jsem ho v tom vůbec nepodporoval, protože jsem měl Athénodóra strašně rád, takže toho sám brzy nechal. Herodes byl ohromně bystrý, měl obdivuhodnou paměť a obzvláštní nadání na jazyky. Athénodóros mu jednou řekl: „Herode, uvidíš, že jednoho dne tě povolají, abys ve své rodné zemi zastával nejvýznamnější postavení. Hleď, abys každou hodinu svého mládí prožil v přípravě na toto poslání. Se svým nadáním se můžeš nakonec stát stejně mocným panovníkem, jako byl tvůj děd Herodes.“

Herodes odpověděl: „To je všechno hezké, Athénodóre, ale já mám spoustu zlých příbuzných. Nemáš ponětí, jaká je to sebranka, sbírka hrdlořezů, darebáků, že bys takové nenašel, kdybys sjezdil celý svět. A za těch osm let od smrti mého dědečka se prý ani v nejmenším nepolepšili. Jestli budu nucen vrátit se zpátky domů, nepřežiju nejspíš ani půl roku. (To říkával i chudák otec, když byl tady v Římě na vychování v rodině Asinia Polliona. A můj strýc Alexandr, který tam byl s ním, to tvrdil taky. A měli pravdu.) Můj strýc, král Judeje, je věrný obraz starého Heroda, jenomže ve svých neřestech mrzký, a ne velkolepý. A strýcové Filip a Antipas, to je vykutálená dvojice.“

„Ctnost, třeba jediná, obstojí proti mnoha neřestem, můj malý princi,“ řekl Athénodóros. „Nezapomeň, že židovský národ je ctnosti oddán přímo fanaticky, jako žádný jiný na světě. Když pozná, že jsi ctnostný, postaví se za tebe jako jeden muž.“

Herodes odpověděl: „Židovská ctnost nemá mnoho společného s ctností podle řecko-římského pojetí, Athénodóre, jak nás učíš. Ale díky za tvá prorocká slova. Jestli se někdy stanu králem, můžeš se na mě spolehnout, že budu opravdu dobrý král. Jenže dokud nebudu sedět na trůně, nemohu si dovolit chovat se ctnostněji než ostatní členové mé rodiny.“

Co vám mám říci o Herodově povaze? Většina lidí – to je má zkušenost není ani ctnostná, ani zkažená, ani dobromyslná, ani zlomyslná. Mají od všeho trochu a nic z toho příliš dlouho. Šedivá prostřednost. Ale někteří lidé si přece jen dokáží zachovat věrně svůj výrazný, ucelený charakter, a právě ti zanechávají v historii nejhlubší stopy. Já bych je rozdělil do čtyř kategorií. V první jsou ničemové s kamenným srdcem, jejichž názorným příkladem byl Macro, prefekt pretoriánů za Tiberia a Caliguly. Do druhé spadají lidé ctnostní, ale se srdcem právě tak kamenným, a ty zase jako zářný příklad reprezentuje Cato Censorius, přízrak mého mládí. Do třetí patří lidé ctnostní se zlatým srdcem, jako například starý Athénodóros a můj ubohý zavražděný bratr Germanicus. A v poslední kategorii jsou typy nejvzácnější, rošťáci se zlatým srdcem, a právě sem se řadí jako nejdokonalejší příklad Herodes Agrippa. Takoví rošťáci se zlatým srdcem, takoví Anticatonové, dovedou být nejužitečnějšími přáteli, když se člověk octne v nouzi. Nic od nich nečekáte. Nemají žádné zásady, jak sami uznávají, a myslí jenom na vlastní prospěch. Ale zajděte za nimi, když nevíte kudy kam, a řeknete: „Zapřísahám tě, udělej pro mě tohle a tohle,“ a oni to skoro vždycky udělají – ne jako přátelskou úsluhu, ale (budou vám tvrdit) protože to vyhovuje jejich potměšilým plánům; a neopovažte se jim děkovat! Tito Anticatonové pěstují hazardní hry a peníze rozhazují plnými hrstmi; ale to není tak zlé jako být lakomcem. A taky se v jednom kuse bratříčkují s opilci, vrahy, vychytralými obchodníky a kuplíři. Ale jim, zdá se, alkohol neškodí, a jestliže zosnují nějakou vraždu, můžete vzít na to jed, že pro oběť nebude nikdo truchlit. Obírají spíš bohaté podvodníky než nevinné a nuzáky a s žádnou ženou neobcují proti její vůli. Herodes o sobě vždycky tvrdil, že je od narození darebák. Já jsem mu na to namítal: „Ale kdepak, ty jsi v podstatě čestný člověk, který ze sebe darebáka jenom dělá.“ To ho vždycky rozzlobilo. Asi tak měsíc nebo dva před Caligulovou smrtí jsme spolu jednou hovořili na toto téma. Nakonec se mě Herodes zeptal: „Mám ti říct, co si o tobě myslím?“ –„Není třeba,“ odpověděl jsem. „Já jsem oficiální blázen císařského paláce.“ – „Podle mě,“ řekl, „jsou blázni, kteří předstírají, že jsou moudří, a mudrci, kteří předstírají, že jsou blázni, ale ty jsi případ, s jakým jsem se ještě nesešel: blázen, který předstírá, že je blázen. A jednoho dne, příteli, pochopíš, s jakým ctnostným Židem se stýkáš.“

Když musel Postumus odejít do vyhnanství, sblížil se Herodes s Castorem, synem mého strýce Tiberia, a brzy získali oba pověst největších výtržníků v Městě. Pili jako duha, a jestli je pravda, co se o nich vypráví, noci trávili většinou lezením do oken a z oken a potyčkami s nočními hlídkami a žárlivými manželi a zuřícími otci úctyhodných rodin. Herodes zdědil hodně peněz po dědovi, který zemřel, když chlapci bylo šest, ale ty se mu hezky rychle rozplynuly pod rukama, jakmile s nimi směl nakládat po svém. Potom byl hned nucen si vypůjčovat. Nejdřív si dlužil od svých urozených přátel, mezi nimiž jsem byl i já, a to s takovou nenuceností, že bylo těžké chtít na něm dluh zpátky. Když svůj úvěr takto vyčerpal, obracel se na bohaté jezdce, kterým lichotilo, že mohou posloužit důvěrnému příteli jediného císařova syna. Když už byli celí nesví a potřebovali peníze zpátky, navázal styky s Tiberiovými propuštěnci, kteří měli na starost císařské účty, a podplatil je, aby mu dali půjčky ze státní pokladny. Vždycky měl po ruce historku o nějakých báječných vyhlídkách, které ho čekají – má slíbené to nebo ono východní království nebo má v dohledné době zdědit tolik a tolik stotisíc zlatých od jednoho starého senátora, který je na smrtelné posteli. Ale nakonec, když mu bylo asi třicet tři, vyčerpal už prakticky všechny prameny své vynalézavosti. A potom zemřel Castor (otrávila ho jeho žena, má sestra Livilla, jak jsme se dověděli o několik let později) a Herodes byl nucen ukázat věřitelům paty. Byl by se obrátil osobně o pomoc k Tiberiovi, ale Tiberius veřejně prohlásil, že si už do nejdelší smrti nepřeje vidět žádného ze synových přátel, „aby se znovu neprobudil jeho žal“. To ovšem znamenalo pouze to, že je podezíral z účasti na spiknutí proti jeho životu, které prý osnoval Castor, jak mu namluvil jeho hlavní rádce Seianus.

Herodes uprchl do Edomu, domova svých předků, uchýlil se tam do jedné polozřícené pevnosti v poušti. To bylo myslím poprvé, co od svého dětství zavítal na Blízký východ. V té době byl jeho strýc Antipas správcem (neboli tetrarchou, jak zněl jeho titul) Galileje a Gileadu. Území, nad nimiž vládl Herodes Veliký, byla totiž rozdělena mezi jeho tři pozůstalé syny; jednu část dostal právě Antipas, jeho bratr Archelaus se stal králem Judeje a Samaří a mladší Filip tetrarchou Básánu, země ležící na východ od Galileje za řekou Jordánem. Herodes nyní nutil svou oddanou manželku Kypros, která se za ním vypravila do pouště, aby se za něho přimluvila u Antipy. Antipas byl nejenom Herodův strýc, ale také jeho švagr, poněvadž se oženil s jeho krásnou sestrou Herodiadou, která se rozvedla s jiným jeho strýcem. Kypros o tom nejdřív nechtěla ani slyšet, protože by list musela adresovat na Herodiadu, která měla Antipu úplně v hrsti a s kterou se nedávno za její návštěvy v Římě pohádala; tehdy se dušovala, že s ní už nepromluví. Kypros prohlašovala, že prý už radši nadosmrti zůstane v poušti mezi těmi barbarskými, ale pohostinnými příbuznými, než aby se musela pokořit před Herodiadou. Herodes vyhrožoval, že skočí dolů z hradeb pevnosti a zabije se, a skutečně Kypros přesvědčil, že to myslí vážně. Já vím ovšem naprosto bezpečně, že by se nenašel na světě druhý člověk, kterému by bylo pomyšlení na sebevraždu vzdálenější než jemu. Nakonec tedy Herodiadě přece jenom napsala.

Herodiadě velice zalichotilo, že se Kypros za tu jejich rozmíšku omluvila a vzala vinu za ni na sebe, a přemluvila Antipu, aby ji i Heroda pozval do Galileje. Herodes dostal funkci soudce (s malým ročním důchodem) v hlavním městě Tiberiadě, které Antipas vybudoval na císařovu počest. Brzy se však s Antipou pohádal, protože mu ten líný lakomec dával příliš jasně na srozuměnou, jak je teď na něm závislý. „Ale ale, synovče, vždyť za svůj denní chléb vděčíš mně,“ vyčetl mu jednou večer na hostině v Tyru, kam je vzal jako hosty na společný výlet, „jak se tedy můžeš opovážit se mnou přít?“ Herodes s ním nesouhlasil v jedné věci z římského práva.

Herodes odpověděl: „Strýčku, přesně takovou poznámku jsem od tebe čekal.“

„Co tím chceš říct?“ vybuchl Antipas.

„Pouze tolik, že jsi docela obyčejný venkovský křupan,“ odvětil Herodes, „že se nedovedeš chovat a nemáš potuchy o právních zásadách, které jsou platné pro celou říši, a že jsi zrovna takový zabedněnec jako lakomec.“

„Ty jsi opilý, Agrippo, jinak bys takhle nemluvil,“ koktal Antipas celý zrudlý.

„Tím vínem, kterým nás hostíš, bych se těžko opil, strýče. Beru ohled na své ledviny. Jak vůbec dokážeš takové slivky sehnat? To musí dát hodně práce. Nejsou to náhodou ty splašky, co včera vytáhli v přístavu z té potopené lodi, která tam ležela takovou dobu? Nebo snad vyplachuješ usazený kal z vyprázdněných džbánů vřelou velbloudí močí a potom to naléváš do toho svého nádherného zlatého měsidla?“

Potom musel samozřejmě s ženou i dětmi kvapem uhánět dolů k přístavišti a naskočit na první odplouvající loď. Ta je náhodou zavezla do Antiochie, hlavního města Sýrie, a tam se Herodes obrátil na místodržitele provincie Flakka. Ten se ho ujal velmi vlídně kvůli mé matce Antonii. Nejspíš vás překvapí, že matka, ta ctnostná žena, která ve své domácnosti netrpěla žádnou marnotratnost ani nepořádek, si darebu Heroda ze srdce oblíbila. Cítila jakýsi zvrácený obdiv k jeho ztřeštěnostem a on si k ní často přicházel pro radu a upřímně se kál ze svých bláznivých kousků, o kterých jí dopodrobna vyprávěl. Matka se vždycky tvářila nad jeho zpovědí pohoršeně, ale určitě se přitom nemálo bavila a jeho pozornosti jí lichotily. Nikdy ji nepožádal o peníze, alespoň ne přímo, ale ona mu čas od času sama dobrovolně půjčila velkou částku peněz, když jí slíbil, že už bude sekat dobrotu. Něco z toho jí dokonce splatil. Ve skutečnosti to byly mé peníze a Herodes to věděl, a tak potom přicházel za mnou a strašně mi děkoval, jako bych mu je dal vlastně já osobně. Jednou jsem matce naznačil, že je snad k Herodovi příliš štědrá, ale ona vyletěla a pustila se do mě: když prý už nějaké peníze musí přijít nazmar, tak ať je radši rozumně utratí Herodes, než abych je já prohrál v kostkách ve sprostých putykách s těmi svými zkaženými kumpány. (Před časem jsem musel nějak vysvětlit ztrátu velké částky peněz, kterou jsem poslal Germanikovi. abych mu pomohl uklidnit vzpouru rýnských legií, a tak jsem předstíral, že jsem je prohrál.) Vzpomínám si, že jsem se jednou Heroda zeptal, jestli mu už někdy nejdou na nervy ta matčina nekonečná kázání o římských ctnostech. „Já tvou matku hluboce obdivuju, Claudie,“ odpověděl, „a nesmíš zapomenout, že sám jsem ještě v jádru necivilizovaný edomský barbar, a musím si tedy považovat za velkou čest, když mě poučuje římská matróna nejvznešenějšího rodu a tak bezúhonné pověsti. A kromě toho ona mluví tou nejčistší latinou, jakou jsem v Římě slyšel. Od tvé matky se toho v jediném jejím kázání naučím o správném umístění vedlejších vět a přesném výběru adjektiv víc, než kdybych absolvoval celý kurs drahých přednášek nějakého odborného gramatika.“

Tento místodržitel Sýrie Flaccus sloužil pod mým otcem a stal se velkým ctitelem mé matky, která otce na jeho taženích vždycky doprovázela. Když můj otec zemřel, nabídl Flaccus matce manželství, ale ona ho odmítla. Ujistila ho, že ho má z duše ráda jako blízkého přítele a vždycky si ho bude vážit, ale z úcty k památce zesnulého manžela se už nikdy neprovdá. Flaccus byl kromě toho o hodně mladší než ona a jejich sňatek by zavdal podnět ke spoustě nepříjemných řečí. Celé dlouhé roky si posílali srdečné dopisy, dokud Flaccus nezemřel, o čtyři roky dřív než má matka. Herodes o jejich korespondenci věděl a získal si Flakkovu náklonnost tím, že o matce často hovoříval a chválil její ušlechtilou duši, krásu a dobrotu. Flaccus sám nebyl žádný svatoušek. V Římě proslul tím, že když ho jednou na hostině vyzval Tiberius k závodu v pití, držel s ním krok číši po číši bez přestání celý jeden den a dvě noci; ze zdvořilosti přenechal na úsvitě druhého dne poslední pohár císaři, aby vyhrál, ten však byl úplně vyčerpaný, kdežto Flaccus mohl podle tvrzení očitých svědků ještě klidně vydržet hodinku dvě. Flaccus a Herodes spolu tedy vycházeli docela dobře. Tehdy se však naneštěstí objevil v Sýrii Herodův mladší bratr Aristobúlos, s nímž se nesnášel. Herodes od něho kdysi dostal nějaké peníze, které měl za něho investovat do jedné obchodní výpravy do Indie, ale potom mu oznámil, že se lodi potopily. Později se ukázalo, že se nejen nepotopily, ale že vůbec ne–vypluly. Aristobúlos si u Flakka na tento podvod stěžoval, ale místodržitel ho ujistil, že jde jistě o nějaký omyl, o bratrově poctivosti prý nesmí pochybovat; on sám se v té při nemíní přiklonit k žádné straně či dokonce jim dělat soudce. Aristobúlos však hlídal Heroda jako ostříž. Věděl, že naléhavě potřebuje peníze, a tušil, že si k nim bude chtít pomoci nějakým uskokem. A pak si na něho došlápne a zmáčkne ho, aby mu hleděl splatit ten obchodní dluh.

O rok nebo dva později došlo k jistému pohraničnímu sporu mezi Sídónem a Damaškem. Damašští věděli, že Flaccus hodně dá na Herodův názor při rozsuzování takových záležitostí – protože Herodes výborně ovládal jazyky a měl schopnost, zděděnou nepochybně od svého dědečka Heroda, vyznat se v protichůdných svědectvích orientálců –, a tak za ním vypravili tajné poselstvo. To Herodovi nabídlo velkou částku peněz, už si nepamatuji kolik, jestliže Flakka přemluví, aby spor rozsoudil v jejich prospěch. Aristobúlos se o tom dověděl, a když byla věc na Herodovo přesvědčivé naléhání skutečně rozhodnuta ve prospěch Damašku, šel za ním a řekl mu, že o všem ví a že mu teď bratr musí zaplatit dluh. Herodes se tak rozhněval, že Aristobúlos jen taktak vyvázl se zdravou kůží. Bylo mu jasné, že z Heroda nevyrazí ani vindru, a tak se odebral k Flakkovi a prozradil mu, že co nevidět dojdou Herodovi z Damašku pytle zlata. Flaccus si na ně počkal u městské brány, a pak poslal pro Heroda. Ten za těchto okolností nemohl popřít, že mu došly jako odměna za služby, které Damašku poskytl v pohraničním sporu. Směle se k tomu přiznal, ale prosil Flakka, aby ty peníze nepovažoval za úplatek, protože se ve svém svědectví držel důsledně pravdy. Spravedlnost byla na straně Damašských. Řekl mu rovněž, že Sídón za ním také vyslal deputaci, ale že je propustil s nepořízenou; vysvětlil jim, že pro ně nemůže nic udělat, protože jsou v neprávu.

„To asi Sídón nenabídl tolik jako Damašek,“ rýpl ho Flaccus.

„Neurážej mě, prosím,“ ohradil se Herodes nedůtklivě.

„Nestrpím, aby se u římského soudu se spravedlností kramařilo jako na trhu.“ Flaccus se doopravdy rozpálil.

„Vždyť jsi případ soudil sám, pane,“ namítl Herodes.

„A ty sis ze mě dělal u mého vlastního soudu blázny,“ zuřil Flaccus. „My dva jsme spolu domluvili. Táhni si třeba do Tartaru, mně je to jedno. A nejkratší cestou.“

„To bych to musel vzít přes Tainaron,“ řekl Herodes, „protože jestli teď umřu, nemám v měšci pro Cháróna ani zlámanou grešli.“ (Tainaron je nejjižnější výběžek Peloponésu, odkud vede zkratka do Tartaru, která se vyhýbá řece Styxu. Právě tudy vytáhl Herkules nahoru na svět psa Kerbera. Šetrní obyvatelé tohoto mysu pohřbívají své zemřelé, aniž jim vkládají do úst minci, jak je to jinde zvykem, poněvadž vědí, že nebudou muset platit převozníkovi Chárónovi.) Potom Herodes dodal: „Ale Flakku, neměl by ses na mě zlobit. Víš přece, jak to chodí. Mě ani nenapadlo, že dělám něco, co bych neměl. Je hrozně těžké, aby orientálec jako já, i když jsem skoro třicet let žil v Římě, pochopil váš vznešený římský odpor k takovým věcem. Já to všechno vidím asi takhle: Damašští mě pověřili, abych jim dělal v procesu obhájce, a takoví obhájci v Římě dostávají pořádně mastné honoráře, a to se ve svých procesech ani zdaleka tak nedrží pravdy jako já. Já jsem Damašským nepochybně udělal dobrou službu, když jsem jejich případ tak jasně vyložil. Co je na tom tedy špatného, že jsem si za to chtěl vzít peníze, které mi poslali zcela dobrovolně? Rozhodně jsem se nijak veřejně nechvástal, že mám na tebe vliv. To oni mi polichotili a překvapili mě svým názorem, že to tak možná je. Mimoto, jak mi nejednou zdůraznila paní Antonia, ta nevšedně moudrá a krásná žena…“

Ale marně se Herodes namáhal, marně hrál na Flakkovu oddanost k mé matce: nic Flakka neobměkčilo. Dal Herodovi lhůtu čtyřiadvacet hodin a pohrozil mu, že nebude-li do té doby hezky daleko na cestě ze Sýrie, požene ho před soud pro hrdelní zločin.