<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Robert Graves

ŘECKÉ MÝTY
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
    1   >

 

PŘEDMLUVA

Od té doby, co jsem v roce 1958 přepracoval Řecké mýty, jsem si znovu na základě nových fakt promýšlel opilého boha Dionýsa, Kentaury s jejich rozporuplnou pověstí o moudrosti a rozpustilosti a podstatu božské ambrózie a nektaru. Tyto náměty jsou si značně blízké, protože Kentauři uctívali Dionýsa, jehož divokému podzimnímu svátku se říkalo „Ambrosia“. Už nevěřím tomu, že když menády pobíhaly v záchvatu zuřivosti po kraji, trhaly na kusy zvířata nebo děti (viz 27f) a chlubily se potom, že putovaly do Indie a zpátky (viz 27c), byly pouze pod vlivem opojných účinků vína nebo břečťanového piva (viz 27,3). Důkazy shromážděné v mé knize Co jedli Kentauři (Cassell and Co., 1958, str. 319-343) naznačují, že Satyrové (příslušníci kmene s totemem kozla), Kentauři (příslušníci kmene s totemem koně) a jejich ženy menády používali tyto nápoje k tomu, aby spláchli sousta drogy mnohem silnější, totiž syrové houby jménem amanita muscaria, která vyvolává halucinace, nesmyslné výtržnosti, věštecké vidiny a příliv milostné touhy a pozoruhodné fyzické síly. Po několika hodinách této extáze následuje naprostá netečnost; tento jev by mohl vysvětlit příběh o Lykúrgovi, který pouhým volským bodcem obrátil na útěk opilou dionýsovskou armádu složenou z menád a satyrů po jejich vítězném návratu z Indie (viz 27e).

Na etruském zrcadle je amanita muscaria vyryta u Ixionových nohou: byl to thesalský héros, který pojídal ambrózii u jednoho stolu s bohy (viz 63b). Několik mýtů (viz 102, 126 atd.) zapadá do mé teorie o tom, že tuto houbu jedli jeho potomci Kentauři; a podle některých historiků ji později používali severští „zuřivci“, aby jim v boji dodala bezohledné síly. Dnes věřím, že „ambrózie“ a „nektar“ byly opojné houby. Amanita muscaria určitě, ale je možné, že také jiné, zvláště malá útlá houba panaeolus papilionaceus, která roste na hnoji a vyvolává neškodné a velmi příjemné halucinace. Trochu podobná houba se objevuje na atické váze mezi kopyty Kentaura Nessa. „Bohové“, jimž byly v mýtech ambrózie a nektar vyhrazeny, byli zřejmě posvátné královny a králové předklasického období. Zločin krále Tantala (viz 108c) spočíval v tom, že porušil tabu a pozval prosté lidi, aby se s nimi o svou ambrózii rozdělil.

Doba posvátných královen a králů v Řecku minula; zdá se, že se pak ambrózie stala posvátným prvkem eleusinských, orfických a jiných mystérií, spojovaných s Dionýsem. Ať tomu bylo jakkoliv, přísahali účastníci, že zachovají v tajnosti, co pijí a jedí, měli nezapomenutelné vidiny a byla jim přislíbena nesmrtelnost. „Ambrózie“, kterou jako odměnu dostávali vítězové olympijského běžeckého závodu, když už vítězství neznamenalo královský titul, byla jasně náhražkou: byla to směs jídel, jejichž počáteční písmena, jak dokazuji v knize Co jedli Kentauři, dávala řecké slovo „houba“. Předpisy na nektar a na kekyon, nápoj s příchutí máty, jehož se Démétér napila v Eleusině, obdobně dávají slovo „houba“.

Ochutnal jsem osobně halucinogenní houbu psilocybe, božskou ambrózii, kterou od nepaměti užívají Indiáni kmene Masatéků z mexické provincie Oaxaka, slyšel jsem kněžku vzývat Tlaloka, boha hub, měl jsem nadpřirozená vidění. A tak z celého srdce souhlasím s R. Gordonem Wassonem, americkým objevitelem tohoto prastarého rituálu, že evropské představy o nebi a peklu mohly být odvozeny z obdobných mystérií.

Tlaloka zplodil blesk; Dionýsa rovněž (viz 14c); a v řecké lidové slovesnosti, podobně jako u Masatéků, je také blesk zárodkem všech hub, kterým se v obou jazycích příslovečně říká „pokrm bohů“. Tlalok nosil korunu spletenou z hadů; Dionýsos také (viz 27a). Tlalok měl útulek pod vodou; Dionýsos také (viz 27e). Divošský zvyk menád trhat obětem hlavy (viz 27f a 28d) může představovat alegorii posvátných hub a jejich hlav - v Mexiku totiž nohu houby nikdy nejedli. Dočítáme se, že posvátný argejský král Perseus začal uctívat Dionýsa (viz 27i) a pojmenoval Mykény po muchomůrce (angl. „ropuší stolec“), kterou na místě našel a z níž vytryskl proud vody (viz 73r).Tlalok měl ropuchu ve znaku; Argos také; a z úst Tlalokovy ropuchy na fresce v Tepentitle tryská proud vody. V jakém období však existoval kontakt mezi evropskou a středoamerickou kulturou?

Tyto teorie vyžadují další výzkum, a proto jsem svá zjištění do textu dnešního vydání nezačlenil. Každá odborná pomoc při řešení tohoto problému bude velmi oceněna.

Deyá, Mallorca, Španělsko, 1960

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist