Bratři Grimmové
překlad: Jitka Janečková

POHÁDKY BRATŘÍ GRIMMŮ
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Bubeník

Jednoho večera šel mladý bubeník Filibert docela sám do polí, až přišel k jednomu jezeru a tam uviděl na břehu ležet tři bílé lněné košilky.

„Copak je to za jemňounké plátno?“ řekl a jednu tu košilku si zastrčil do torny.

Šel domů a více na svůj nález nepomyslel a šel spát. Ale zrovna když usínal, zdálo se mu, že ho někdo volá. Zaposlouchal se a uslyšel tichý hlas, který na něj volal:

„Bubeníku, bubeníku, vstávej!“

Nemohl nikoho vidět, protože byla temná noc. Ale přišlo mu, jakoby se u postele vznášela postava.

„Co si přeješ?“ zeptal se Filibert.

„Vrať mi moji košilku,“ odvětil hlas: „kterou jsi mi včera vzal u jezera.“

„Rád ti ji dám,“ odvětil bubeník: „jen mi musíš říci, kdo jsi.“

„Ach,“ pravil hlas: „jsem dcera jednoho mocného krále a jsem v moci jedné čarodějnice a jsem vezněna na Skleněné hoře. Každý den se svými sestrami koupeme v jezeře, ale bez mojí košilky nemohu odletět zpět. Moje sestry jsou už pryč, ale já jsem tu musela zůstat. Prosím tě, vrať mi moji košilku.“

„Buď klidná, ubohé dítě,“ řekl bubeník: „já ti ji rád vrátím.“

Vytáhnul ji ze své torny a podal ji do temnoty. Ona ji pevně popadla a chtěla s ní uletět.

„Počkej ještě chvilku,“ řekl bubeník: „možná bych ti mohl nějak pomoci.“

„Pomoci mi můžeš jen tak, že vystoupáš na Skleněnou horu a osvobodíš mne z moci čarodějnice. Ale ke Skleněné hoře nikdy nedojdeš a i kdybys ji našel, nikdy se ti nepodaří vylézt nahoru.“

„Co chci, to dokážu!“ řekl Filibert: „Je mi tě líto a nebojím se ničeho. Ale cestu, která vede ke Skleněné hoře, neznám.“

„Cesta vede přehlubokým černým lesem, ve kterém bydlí lidožrouti,“ odvětila: „více ti říci nesmím.“

Potom Filibert slyšel, jak odletěla pryč.

Za rozbřesku bubeník vstal, kolem krku si pověsil buben a beze strachu se vydal rovnou do lesa.

Když ušel kousek cesty a žádné obry nepotkal, pomyslil si:

„Musím ty dlouhospáče probudit!“

Otočil si buben na břicho a dal se do tak hlasitého bubnování, že se ze stromů s křikem zvedali ptáci. Zanedlouho se zvedl do výšky obr, který tam ležel v trávě a spal, a byl vám vysoký jako jedle.

„Ty skrčku!“ zařval na bubeníka: „Co tu bubnuješ a budíš mne z toho nejlepšího spánku?!“

„Já bubnuji,“ odvětil Filibert: „protože za mnou jich pochodují tisíce a já jim ukazuji cestu. Chtějí vás odtud vyhnat a od takových netvorů vyčistit les!“

„Oho!!“ smál se obr: „Rozšlapu vás jako mravence!“

„Myslíš si, že proti nám něco zmůžeš?“ řekl bubeník: „Když se sehneš, abys nějakého popadnul, tu ti uskočí a schová se. A když se položíš a usneš, tu všichni vyskákají ze svých úkrytů a vrhnou se na tebe. Každý z nich má za pasem zastrčené ocelové kladivo a tím ti rozbijí lebku.“

Obr z toho byl mrzutý a pomyslel si:

„Když se budu tím lstivým národem zabývat, mohlo by to pro mne skončit zle. Vlky a medvědy popadnu za hrdlo a je s nimi veta, ale před těmi zemskými červíky si nemohu být nikdy a nikde jistý.“

„Poslouchej, chlapíčku,“ řekl Filibertovi: „pochoduj dál, já ti slibuji, že tebe ani tvé druhy necháme do budoucna na pokoji, a jestli máš nějaké přání, tak mi je řekni, rád ti nějak pomohu.“

„Ty máš dlouhé nohy,“ řekl bubeník: „a umíš utíkat rychleji než já. Zanes mne ke Skleněné hoře. Pak dám svým lidem znamení k návratu a oni vás protentokráte nechají v klidu.“

„Pojď sem, červíku,“ řekl obr: „sedni si mi na záda, já tě odnesu, kam si přeješ.“

Obr ho zvednul do výše a bubeník tam nahoře začal radostně bubnovat. A obr si pomyslel:

„To je určitě to znamení, aby se jeho lidé obrátili zpět.“

Po nějaké chvíli putování stál pojednou v cestě jiný obr, vzal bubeníka tomu prvnímu a strčil si ho do knoflíkové dírky. Bubeník popadnul knoflík, který byl velký jako mísa, držel se ho a vesele se rozhlížel kolem sebe.

Potom přišli ke třetímu obrovi, ten Filiberta vzal z knoflíkové dírky a posadil si ho na okraj svého klobouku, kde se bubeník houpal nahoru a dolů a vyhlížel přes stromy. Když v modravé dálce uviděl nějakou horu, pomyslel si, že to musí být určitě Skleněná hora; a byla.

Obr učinil ještě pár kroků a byli na úpatí hory, kde ho obr sesadil dolů. Bubeník si přál, aby ho obr vynesl i na vrcholek Skleněné hory, ale obr zatřásl hlavou, něco si zamumlal pod vousy a kráčel zpět do lesa.

Nyní stál ubohý bubeník pod horou, která byla tak vysoká, jakoby na sebe posadili tři jiné hory, a k tomu ještě hladká jako zrcadlo; a nevěděl si rady, jak by mohl vyjít nahoru. Začal sice šplhat vzhůru, ale marně, vždycky spadnul zase dolů.

„Kdybych tak byl ptákem.“ pomyslel si, ale k čemu takové přání bylo, když mu křídla nenarostla.

Zatímco tam tak Filibert stál a pomoci si neuměl, zpozoroval nedaleko dva muže, jak se zuřivě perou. Šel až k nim a viděl, že byli v sobě kvůli nějakému sedlu, které před nimi leželo na zemi; každý z nich je chtěl pro sebe.

„Co jste to za hlupáky,“ řekl jim: „že se hádáte o nějaké sedlo a nemáte žádného koně?“

„To sedlo je tak drahocenné, že se kvůli němu stojí za to prát!“ odvětil jeden z mužů: „Kdo si na něj sedne a přeje si být kdekoliv a může to být na samém konci světa, v mžiku se tam ocitne, sotva to přání vysloví. To sedlo nám patří oběma a řada je nyní na mně, ale on mi ho nechce nechat.“

„Já tu vaši při rozsoudím!“ řekl bubeník, ušel kus cesty a do země zarazil hůl, potom se vrátil zpět a řekl: „Nyní utíkejte k cíli, kdo tam bude první, ten pojede na sedle.“

Oba muži se dali do běhu, ale sotva byli daleko pár kroků, hodil sebou bubeník na sedlo a přál si být na Skleněné hoře; a dříve, než by si člověk zamnul ruce, byl tam.

Na vrcholku Skleněné hory byla planina, na které stál starý kamenný dům. Před domem se rozkládal velký rybník plný ryb a za domem se černal hustý les. Lidi ani zvířata Filibert neviděl, všechno bylo tiché, jen vítr šuměl ve větvích a kousek nad jeho hlavou táhla oblaka.

Šel ke dveřím a zaklepal. Když zaklepal potřetí, otevřela dveře stařena s hnědým obličejem a rudýma očima, na svém dlouhém nose měla brýle, přísně na něj koukala a ptala se, jaké má přání.

„Vstup, jídlo a nocleh.“ odvětil Filibert.

„To vše můžeš mít,“ odvětila stařena: „když mi za to vykonáš tři práce.“

„Proč ne?“ řekl bubeník: „Já se nebojím jakékoliv práce, ať je jakkoli těžká.“

Stařena ho nechala vejít, dala mu jídlo a večer i dobrou postel.

Když se ráno Filibert probudil, stáhla si stařena ze svého suchého prstu náprstek a podala ho bubeníkovi se slovy:

„Nyní se dej do práce! Tímto náprstkem vyber vodu z rybníka, ale musíš být hotov dříve, než padne večer. A všechny ryby, které jsou ve vodě, roztřídíš podle druhu a velikosti a rozložíš na břeh.“

„Nu, to je prazvláštní práce.“ řekl bubeník, ale šel k rybníku a jal se tím náprstkem nabírat vodu. Nabíral celé dopoledne, ale jak mohl tak malým náprstkem vybrat všechnu vodu, i kdyby tisíc let nabíral? Když bylo poledne, pomyslil si, že je to všechno zbytečné a že je to úplně jedno, zda pracuje nebo ne a nechal toho a sednul si smutně do trávy.

Tu vyšla z domu dívka, postavila k němu košík s jídlem a zeptala se:

„Sedíš tady tak smutný., copak ti chybí?“

Bubeník se na ni podíval a viděl, že je překrásná.

“Ach,“ řekl Filibert: „nemohu splnit první úkol, jak bych si mohl poradit s těmi ostatními? Já jsem se vydal do světa, abych hledal princeznu, která tu má bydlit, ale nenašel jsem ji, musím tedy putovat dál.“

„Jen tu zůstaň,“ řekla mu dívka: „já ti pomohu. Jsi unavený, polož si hlavu do mého klína a prospi se. Až se opět probudíš, bude ta práce hotova.“

Bubeník se nenechal dvakrát pobízet, jen mu spadly oči, otočila dívka kouzelným prstenem a řekla:

„Voda nahoru a ryby ven!“

A voda se vznesla vzhůru jako bělostná mlha a spolu s oblaky odplula pryč. A ryby zapleskaly, vyskákaly z vody na břeh a položily se jedna vedle druhé, podle druhu a velikosti. Když se bubeník probudil, překvapeně uviděl, že je vše hotovo.

A dívka mu řekla:

„Jedna ta ryba neleží s ostatními, nýbrž docela sama. Až stařena dnes večer přijde a uvidí, že se vše stalo tak, jak si přála, zeptá se tě: „Proč leží ta ryba tady stranou ostatních?“ potom ji hoď tu rybu do obličeje a řekni: „Ta je pro tebe, stará čarodějnice!“

Večer stařena přišla, a když tu otázku položila, hodil ji bubeník rybu do obličeje. Ale ona dělala, jakoby si toho vůbec nevšimnula a mlčela, jen Filiberta zlověstně pozorovala.

Druhého rána řekla:

„Včera si to měl lehké, musím ti dát těžší práci. Dnes musíš pokácet celý les, to dřevo nasekat na polena a ta poskládat do sáhů, do večera to musí být vše hotovo.“

Dala mu sekeru, sochor a dva klíny, ale ta sekera byla olověná a sochor i klíny jen z plechu. Když začal Filibert kácet, sekera se ohnula a sochor i klíny se smáčknuly. Nevěděl si pomoci, ale v poledne přišla zase ta dívka s jídlem a utěšovala ho:

„Polož si hlavu do mého klína,“ řekla: „a spi, až se probudíš, tak bude práce hotova.“

Potom otočila kouzelným prstenem a v mžiku celý les s velkým rachotem spadnul, dříví se samo štípalo a skládalo se do sáhů, jako by tu práci prováděli neviditelní obři. Když se Filibert probudil, dívka mu řekla:

„Podívej, dříví je naštípané, a naskládáno, jen jediná větev tu zbyla, ale když se dnes večer stařena zeptá, co ta větev, tak jí uhoď a řekni: „Ta je pro tebe ty čarodějnice!“

Stařena přišla.

„Vidíš,“ řekla: „jak byla ta práce lehká, ale co tady ta zbylá větev?“

„Ta je pro tebe, ty čarodějnice!“ odvětil jí bubeník a udeřil ji.

Ale ona dělala, jakoby nic necítila, zlomyslně se usmála a řekla:

„Brzy ráno to dřevo nanosíš na jednu hromadu, zapálíš a spálíš.“

Vstal za rozbřesku a začal snášet dřevo na hromadu, ale jak by mohl jeden jediný člověk snést celý les? Práce neubývalo. Ale ta dívka ho v nouzi ani tentokrát neopustila, přinesla mu v poledne jídlo, a když ho snědl, položil si jí hlavu do klína a usnul.

Když se Filibert probudil, hořela hranice strašlivým plamenem, jehož jazyky dosahovaly až k nebi.

„Poslouchej mne,“ řekla dívka: „až čarodějnice přijde a bude ti přednášet rozličné úkoly, udělej beze strachu vše, co si bude přát, tak ti nebude moci ublížit. Kdyby ses ale bál, ten oheň tě popadne a stráví tě. Nakonec, až všechno splníš, popadni ji oběma rukama a hoď ji do té výhně.“

Dívka odešla a připlížila se stařena.

„Je mi zima,“ řekla: „ale je tu oheň, který hoří a mohu si ohřát svoje staré kosti. Ale podívej, tam leží poleno, které nehoří. To mi vytáhni! Jestli učiníš ještě tohle, budeš volný a můžeš jít, kam budeš chtít. Tak směle do toho!“

Bubeník se dlouho nerozmýšlel, skočil doprostřed plamenů, ale ony mu nic neudělaly, ani vlásek mu neožehly. Vynesl poleno ven a položil ho před stařenu. Sotva se ale dřevo dotklo země, tu se proměnilo a stála před ním ta krásná dívka, která mu pomáhala, a podle jejího nádherného hedvábného šatu, který měla na sobě, poznal, že je to princezna.

Ale čarodějnice se jedovatě zasmála a řekla:

„Myslíš si, že už ji máš, ale nemáš ji!“

Zrovna se chtěla na dívku vrhnout a odtáhnout ji pryč, tu ji bubeník popadnul oběma rukama, zvedl ji do výše a plný hněvu jí hodil doprostřed plamenů, které se za ní ihned zavřely, jakoby se těšily z toho, že ji mohou strávit.

Princezna se teď dívala na bubeníka a když viděla, že je to krásný jinoch a že svůj život nasadil kvůli ní, aby ji vysvobodil, podala mu ruku a řekla:

„Ty ses kvůli mne mnohému odvážil, ale já pro tebe udělám taky vše. Slib mi svoji věrnost a můžeš se stát mým manželem. Na bohatství nám nechybí nic, máme dosti na tom, co čarodějnice nashromáždila.“

Zavedla Filiberta do domu, stály tam komody a truhlice, které byly naplněny poklady. Zlato a stříbro nechali ležet a vzali si jen drahokamy. Princezna už dále nechtěla zůstávat na Skleněné hoře, tak jí bubeník řekl:

„Posaď se na moje staré sedlo, poletíme domů jako ptáci!“

„To staré sedlo se mi nelíbí,“ řekla princezna: „stačí mi otočit prstenem a jsme doma.“

„Dobrá,“ odvětil bubeník: „tak nás přenes k městské bráně.“

V mžiku byli tam a bubeník řekl:

„Nejdříve chci zajít k rodičům a podat jim zprávu, počkej tu na mne, jsem za chvíli zpět!“

„Ach,“ řekla princezna: „prosím tě, měj se na pozoru a nelíbej své rodiče při návratu na pravou líci, neboť jinak vše zapomeneš a já tu na tomto poli zůstanu sama a opuštěná.“

„Jak bych na tebe mohl zapomenout?“ řekl Filibert a rukou dáním princezně slíbil, že se brzy vrátí v pořádku zpět.

Když vešel Filibert do otcovského domu, nikdo nevěděl, kdo je, tak se změnil, neboť ty tři dny, které pobýval na Skleněné hoře, byly tady tři dlouhé roky. Tu se dal bubeník poznat a jeho rodiče mu s radostí padli kolem krku a on byl ve svém srdci tak pohnut, že je políbil na obě líce a na slova své dívky úplně zapomněl.

Ale sotva to učinil, myšlenky na princeznu zmizely. Vyprázdnil tornu a položil na stůl plné hrsti drahokamů. Rodiče nevěděli, co si mají s takovým bohatstvím počít. Tak nechal otec nakonec postavit nádherný zámek obklopený zahradami, lesy a loukami a žili si v něm jako knížata.

A když bylo vše hotovo, matka Filibertovi řekla:

„Našla jsem pro tebe nevěstu, ve třech dnech může být svatba.“

A syn byl se vším, co si rodiče přáli, srozuměn.

Ubohá princezna stála dlouhý čas před městskou bránou a čekala na jinochův návrat. Když byl večer, řekla si:

„Určitě své rodiče políbil na pravou tvář a na mne zapomněl.“

Její srdce bylo plné smutku, přála si být na jenom osamělém místě v lesní chaloupce, neboť na dvůr svého otce se sama vrátit nechtěla. Každý večer šla do města a chodila k Filibertovu domu; mnohokráte ji viděl, ale nepoznal ji.

Jednoho dne uslyšela, jak si lidé vyprávějí:

„Zítra bude mít bubeník svatbu.“

Tu si řekla:

„Musím vyzkoušet, zda přece jen nezískám jeho srdce zpět.“

Když byl slaven první svatební den, otočila kouzelným prstenem a řekla:

„Šaty zářící jako slunce.“

A tu před ní ležely šaty, a tak se třpytily, jakoby byly utkány ze slunečních paprsků. Když se hosté shromáždili, vstoupila princezna do sálu. Každý se nad těmi krásnými šaty podivoval a nejvíce nevěsta, které se ty krásné šaty tak líbily, že šla k cizince a ptala se, zda by je mohla koupit.

„Za peníze je neprodám,“ odvětila princezna: „ale budu-li moci této noci bdít přede dveřmi ženichovi ložnice, dám ti je.“

Nevěsta nemohla své touze odolat, a tak souhlasila, ale namíchala ženichovi uspávací nápoj, po kterém upadl do hlubokého spánku.

Když bylo večer vše tiché, choulila se princezna u dveří Filibertovy ložnice, trošku je pootevřela a zvolala dovnitř:

„Bubeníku, bubeníku, slyš!

Copak jsi na mne úplně zapomněl?

Copak jsi se mnou na Skleněné hoře nejídal?

Copak jsem tvůj život před čarodějnicí nezachránila?

Copak jsi do mých rukou nedal věrnosti slib?

Bubeníku, bubeníku, slyš!“

Ale všechno bylo marné, bubeník se neprobudil, a když se rozednilo, musela princezna s nepořízenou odejít.

Druhého večera opět otočila kouzelným prstenem a řekla:

„Šaty stříbrné jako měsíc.“

Když se v šatech, které byly půvabné jako měsíční svit, objevila princezna na slavnosti, probudila opět nevěstinu žádostivost a získala od ní svolení, že může také druhou noc přebývat před dveřmi ženichovy ložnice.

Tu zvolala do nočního ticha:

„Bubeníku, bubeníku, slyš!

Copak jsi na mne úplně zapomněl?

Copak jsi se mnou na Skleněné hoře nejídal?

Copak jsem tvůj život před čarodějnicí nezachránila?

Copak jsi do mých rukou nedal věrnosti slib?

Bubeníku, bubeníku, slyš!“

Ale bubeník, omámen uspávacím nápojem, nebyl ku probuzení. Smutně šla ráno princezna do své lesní chaloupky. Ale lidé v domě slyšeli nářek té dívky a vyprávěli o tom ženichovi, řekli mu také, že je možné, že nic nebyl o tom slyšel, protože do vína mu nasypali uspávací prostředek.

Třetího večera otočila princezna kouzelným prstenem a řekla:

„Šaty zářící jako hvězdy.“

Když se pak na slavnosti objevila, byla nevěsta nádherou těch šatů, které ty předešlé dvoje překonávaly, docela bez sebe a řekla:

„Ty musím mít!“

Dívka jí je dala jako ty předešlé za svolení strávit noc přede dveřmi ženichovy ložnice. Filibert ale tentokrát víno, které mu podali před spaním, nevypil, nýbrž ho vylil za postel. A když v domě vše utichlo, uslyšel půvabný hlas, jak na něj volá:

„Bubeníku, bubeníku, slyš!

Copak jsi na mne úplně zapomněl?

Copak jsi se mnou na Skleněné hoře nejídal?

Copak jsem tvůj život před čarodějnicí nezachránila?

Copak jsi do mých rukou nedal věrnosti slib?

Bubeníku, bubeníku, slyš!“

V tom okamžiku se Filibertovi vrátila paměť.

„Ach,“ zvolal: „jak jsem mohl být tak nevěrný! To ten polibek, který jsem svým rodičům z radosti srdce dal také na pravou tvář, ten je tím vinen, ten mne omámil.“

Vyskočil, vzal princeznu za ruku a zavedl ji k posteli svých rodičů.

„To je moje pravá nevěsta,“ řekl: „jestli se ožením s jinou, dopustím se velké nespravedlnosti.“

Rodiče, když slyšeli, jak se vše přihodilo, souhlasili.

Tak byla světla v sále opět zažehnuta, zazněla hudba, přátelé a příbuzní byli opět sezváni a se vší nádherou byla slavena pravá svatba. Ta první nevěsta dostala jako omluvu další krásné šaty a vzala si je spokojena.