<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

John Grisham

KLIENT
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

Klient - Grisham John
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 319 Kč
Klient - Grisham John
The Reckoning : the electrifying new novel from bestseller John Grisham - Grisham John
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 177 Kč
The Reckoning : the electrifying new novel from bestseller John Grisham - Grisham John
The Whistler - Grisham John
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 444 Kč
The Whistler - Grisham John

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

1

Markovi bylo jedenáct let. Už dva roky občas kouřil a prozatím se nepokusil s tím přestat. Dával si však pozor, aby tomu nepropadl úplně. Nejraději měl cigarety Kools, oblíbenou značku svého bývalého otce. Matka kouřila denně dva balíčky Virginia Slims, a on jí během týdne dokázal ukrást tak deset dvanáct cigaret. Měla moc práce i problémů. Možná byla trochu naivní, pokud šlo o její syny; ani ve snu by ji nenapadlo, že by starší syn mohl v jedenácti letech kouřit.

Zlodějíček Kevin bydlící o dvě ulice dál, prodal někdy Markovi za dolar balíček ukradených marlborek. Většinou se však Mark musel spokojit s matčinými tenoučkými cigaretami.

To odpoledne, kdy vedl svého osmiletého bratříčka Rickyho po pěšině do lesa za jejich parkovištěm karavanů, měl v kapse tyhle čtyři cigarety. Ricky byl nervózní, protože si měl dnes poprvé zakouřit. Minulý večer přistihl Marka, jak si schovává cigarety v krabici od bot pod postel, a pohrozil mu, že to na něho řekne, jestli mu starší bráška neukáže, jak se to dělá. Plížili se lesní stezkou, která vedla k jedné z Markových tajných skrýší, kde trávil o samotě mnoho hodin pokusy naučit se šlukovat a vyfukovat kroužky z cigaretového dýmu.

Většina ostatních kluků ze sousedství se dala na pivo či marjánku, na neřesti, jichž obou se Mark chtěl rozhodně vyvarovat. Jejich bývalý táta byl alkoholik, který oba chlapce i jejich matku tloukl vždy po každém ošklivém pivním flámu. Mark viděl a pocítil důsledky alkoholu. Bál se i narkotik.

"Zabloudils?" zeptal se ho mladší bratr, když sešli z pěšiny a prodírali se po pás vysokým lesním podrostem.

"Buď zticha, jo?" řekl mu Mark, aniž zpomalil. Otec chodil domů jenom pít, spát a nadávat jim. Teď byl bohudíky pryč. Už pět let se Mark staral o Rickyho. Připadal si jako jedenáctiletý otec. Naučil ho, jak se kope míč a jak se jezdí na kole. Vysvětlil mu to, co věděl o sexu. Varoval ho před drogami a chránil ho před tyranizováním. A teď se cítil přímo strašně, protože ho měl sám zasvětit do jedné z neřestí. Ale šlo jen o jednu cigaretu. Existovaly mnohem horší věci.

Když podrost skončil, ocitli se pod košatým stromem, z něhož viselo lano zavěšené na silné větvi. Křoviny ustoupily malé mýtince. Za ní se táhla zarostlá blátivá cesta, ztrácející se za kopcem. Z dálky sem doléhal hluk dálnice.

Mark se zastavil a ukázal na kládu blízko lana. "Posaď se tady," přikázal Rickymu. Ten se poslušně opřel o kládu a plný obav se rozhlédl kolem, jako by je mohla pozorovat policie. Mark ho sledoval jako poddůstojník řídící výcvik nováčků, zatímco vytahoval z kapsy košile cigaretu; uchopil ji mezi palec a ukazováček pravé ruky a snažil se vypadat ne-nuceně.

"Znáš tedy pravidla?" zeptal se a hleděl svrchu na Rickyho. Pravidla byla pouze dvě a ten den o nich mluvili už nejméně stokrát, až byl Ricky z toho úplně vedle, že s ním bráška zachází jako s miminem. Obrátil oči v sloup a odpověděl: "Jo, jestli to někomu řeknu, tak mi nařežeš."

"Správně."

Ricky se postavil do pozoru. "A smím vykouřit jenom jednu denně."

"Správně. Jestli tě přistihnu, žes vykouřil víc, tak si mě nepřej. A jestli přijdu na to, že piješ pivo nebo si zahráváš s drogama, tak teprv uvidíš!"

"No jo, já vím, to mi taky nařežeš."

"Jo."

"A kolik denně jich vykouříš ty?"

"Jenom jednu," zalhal Mark. Někdy to byla pravda. Jindy ale vykouřil tři nebo čtyři, podle toho, kolik jich právě sehnal. Stiskl filtr mezi rty jako gangster.

"A jedna denně mě může zabít?" zeptal se Ricky.

Mark vyndal cigaretu z úst. "Rozhodně ne hned. Jedna denně je skoro neškodná. Ale z víc bys mohl mít trable."

"Kolik denně jich vykouří máma?"

"Dva balíčky."

"Kolik to je?"

"Čtyřicet."

"Jejda! To musí mít dost trablů."

"Máma má trable všeho druhu. Nemám dojem, že by jí cigarety nějak zvlášť vadily."

"A kolik jich kouří denně táta?"

"Čtyři nebo pět balíčků. Stovku za den."

Ricky se nepatrně ušklíbl. "To tedy brzo umře, že jo?"

"Doufám, že jo. Jestli bude pořád pod párou a bude kouřit jednu cigaretu za druhou, za pár let ho to oddělá."

"Co je to kouřit jednu za druhou?"

"Zapalovat si novou cigaretu od staré. Přál bych si, aby kouřil deset balíčků za den."

"Já taky." Ricky mrkl směrem k mýtince a zarostlé blátivé cestě. Pod stromem byl stín a chládek, ale za obvodem jeho koruny pálilo slunce. Mark stiskl filtr mezi palcem a ukazováčkem a zašermoval cigaretou před ústy. "Máš strach?" posmíval se Rickymu, jak si to může dovolit jen starší bratr.

"Ne, nemám."

"Mně se zdá, že máš. Hele, drž ji takhle, jo?" Zamával jí, přiblížil ruku k ústům a pak si cigaretu teatrálně vložil mezi rty. Ricky ho dychtivě pozoroval.

Mark cigaretu zapálil, vyfoukl malý obláček dýmu, pak ji znovu uchopil a obdivoval. "Nesnaž se šlukovat kouř. To pro tebe ještě není. Jenom opatrně vtáhni a honem vyfoukni kouř ven. Jsi připravený?"

"Bude mi špatně?"

"Když budeš šlukovat, tak určitě." Dvakrát rychle popotáhl a vyfoukl kouř na efekt. "Koukej, doopravdy to nic není. Šlukovat tě naučím později."

"Dobrá." Ricky nervózně natáhl palec a ukazováček a Mark mu mezi ně opatrně vložil cigaretu. "Tak do toho."

Ricky pomalu vsunul vlhký filtr mezi rty. Ruka se mu chvěla a rychle vtáhl a vyfoukl kouř. Pak si dal ještě jednou malého šluka. Kouř se mu nedostal dál než k předním zubům. Mark ho starostlivě pozoroval. Doufal, že se Ricky zakucká, zezelená, pak se pozvrací a už nikdy nebude chtít kouřit.

"To nic není," prohlásil hrdě Ricky, držel před sebou cigaretu a obdivně si ji prohlížel. Ruka se mu chvěla.

"Není to nic extra."

"Chutná to ale legračně."

"Jo, to jo," Mark se usadil na kládě vedle něho a vytáhl další cigaretu z kapsy. Ricky rychle zabafal. Mark si zapálil a pak seděli v klidu pod stromem a radovali se z tiše stoupajícího kouře.

"Je to legrace," opakoval Ricky a okusoval filtr.

"Jo, je to bezva, ale proč se ti klepou, ruce?"

"Neklepou."

"Klepou."

Ricky ho ignoroval. Předklonil se, opřel se lokty o kolena, vtáhl hlouběji a pak odplivl do bláta, jak to viděl u Kevina a větších kluků za parkovištěm karavanů. Nic to nebylo.

Mark sešpulil ústa přesně do písmene O a pokusil se vyfouknout kroužek dýmu. Myslel si, že tím zaručeně mladšímu bratrovi zaimponuje. Kroužek se mu však nepovedl a šedý kouř se rozplynul.

"Řekl bych, že jsi moc malej na to, abys už kouřil," poznamenal.

Ricky se zcela soustředil na bafání a odplivování a měl obrovskou radost z tohoto gigantického pokroku k mužné dospělosti. "V kolika jsi začal ty?"

"Bylo mi devět, ale byl jsem dospělejší než ty."

"To říkáš vždycky."

"Protože je to vždycky pravda."

Seděli vedle sebe na kládě pod stromem, pokojně pokuřovali a dívali se na travnatou mýtinu za hranicí stínu stromu. Mark byl opravdu v osmi letech mnohem dospělejší než Ricky. Byl i mnohem dospělejší než ostatní děti v jeho věku. Byl vždycky dospělý. Když mu bylo sedm, udeřil otce baseballovou pálkou. Co následovalo, nebylo moc hezké, ale ten opilý idiot přestal aspoň bít matku. Mockrát se s ním porval a mockrát dostal nařezáno. A Diana Swayová od té doby hledala útočiště i radu u svého staršího syna. Utěšovali se navzájem a kuli pikle jak přežít. Když jim otec natloukl, plakali spolu. Vymýšleli jak uchránit Rickyho. Když bylo Markovi devět, přesvědčil matku, aby požádala o rozvod. A přivolal policisty, když se zpitý otec objevil, sotvaže obdržel návrh na rozvod. U soudu Mark svědčil o tom, že jim otec nadává, že je zanedbává a bije. Tak velmi brzy dospěl.

 

Ricky první uslyšel přijíždět auto. Hluboký, rychle sílící hluk motoru přicházel od blátivé cesty. Pak ho uslyšel i Mark a přestal kouřit. "Ani se nehni," zašeptal Mark Rickymu. Znehybněli.

Dlouhý černý nablýskaný lincoln se objevil na kopečku a zamířil přímo k nim. Vysoký plevel na cestě mu dosahoval až k přednímu nárazníku. Mark odhodil cigaretu na zem a botou ji zašlápl. Ricky udělal totéž.

Jak se vůz blížil, zpomaloval, až se téměř zastavil. Pak se otočil a dotkl se větví stromu, když je krokem míjel. Zůstal stát napříč cesty. Kluci byli schovaní přímo za ním. Mark obešel kládu a proplížil se podrostem až k řadě keřů na okraji mýtiny. Ricky ho následoval. Zadek lincolna byl od nich sotva patnáct metrů. Pozorně si ho prohlíželi. Měl poznávací značku Louisiany.

"Co tu dělá?" zašeptal Ricky.

Mark vykoukl z křoví. "Pst!" Na parkovišti karavanů slyšel, že sem do lesa chodí teenageři na rande s děvčaty nebo kouřit marjánku. Tenhle vůz však určitě nepatřil nějakému teenagerovi.

Motor zhasl a vůz zůstal stát v houštině. Asi minutu se nic nedělo. Pak se otevřely dveře, vystoupil řidič a rozhlédl se kolem sebe. Byl to tlouštík v černém obleku. Měl velkou kulatou lysou hlavu se zbytkem ulízaných chlupů za ušima a s černým prošedivělým plnovousem. Odklopýtal k zadku vozu, zápolil s klíčky, až se mu nakonec podařilo otevřít kufr. Vytáhl hadici na vodu, jeden konec zasunul do trubky výfuku a druhý protáhl štěrbinou levého zadního okna do kabiny vozu. Pak zabouchl kufr a znovu se rozhlédl dokola, jako by se obával, že ho někdo pozoruje. Nakonec zmizel znovu v autě.

Motor naskočil.

"Sakra," řekl tiše Mark a zaraženě hleděl na auto.

"Co to dělá?" otázal se Ricky.

"Zkouší se zabít."

Ricky zvedl hlavu o pár centimetrů, aby lépe viděl. "Tomu nerozumím, Marku."

"Nevystrkuj tak hlavu. Vidíš přece tu hadici, ne? Kouř z výfuku jde do auta a zabije ho."

"Chceš říct, že dělá sebevraždu?"

"Jo. Jednou jsem viděl v kině, jak to takhle udělal jeden chlápek."

Krčili se za keři a dívali se na hadici, táhnoucí se od výfuku k oknu. Motor běžel pravidelně a naprázdno.

"A proč se chce zabít?" zeptal se Ricky.

"Jak to mám vědět? Něco ale musíme udělat."

"Jo, radši odtud honem vypadneme."

"Ne. Buď aspoň minutu zticha!"

"Jdu pryč, Marku. Jestli chceš, tak se koukej, jak umře, ale já padám."

Mark popadl bratra za rameno a přinutil ho skrčit se. Ricky ztěžka dýchal a oba se potili úzkostí. Slunce zašlo za mrak.

"Jak dlouho to potrvá?" zeptal se Ricky třesoucím se hlasem.

"Moc dlouho ne." Mark pustil bratra a plácl sebou na všechny čtyři. "Zůstaneš tady, rozumíš? Jestli sebou hneš, nakopu ti do zadku."

"Co chceš udělat, Marku?"

"Prostě tu zůstaň, myslím to vážně." Mark se svým útlým tělem přitiskl téměř až k zemi a po loktech a kolenou se plížil křovím k vozu. Tráva byla suchá a vysoká nejméně půl metru. Věděl, že ho muž nemůže slyšet, ale měl strach, aby neviděl, jak se vlní tráva. Zůstával přímo za autem a plazil se jako had po břiše, až se schoval za kufrem. Sáhl po hadici, opatrně ji vytáhl z výfuku a položil ji na zem. Zpět se vrátil o něco rychleji a za chvíli se už zase krčil vedle Rickyho, který ho úzkostlivě sledoval a čekal na něho schovaný v husté trávě a křoví pod větvemi okraje koruny stromu. Věděl, že pokud by byli zpozorováni, mohou utéct za strom a pěšinou zmizet dřív, než by je ten tlusťoch stačil chytit.

Čekali dál. Uběhlo pět minut, které jim připadaly jako celá věcnost.

"Myslíš, že už je mrtvej?" zašeptal Ricky chraptivým slabým hláskem.

"To nevím."

Náhle se dveře vozu otevřely a muž vystoupil ven. Brečel a něco si mumlal. Odpotácel se k zadku vozu a tam uviděl hadici ležet v trávě. Zaklel, když ji zastrkoval zpět do výfuku. V ruce měl láhev whisky a vztekem bez sebe se rozhlížel kolem sebe po lese. Potom odklopýtal znovu do auta. Něco si zabručel a zabouchl dveře.

Kluci ho s hrůzou pozorovali.

"Je to úplnej cvok," zašeptal Mark přiškrceným hlasem.

"Koukej, vypadneme odtud," řekl Ricky.

"To nemůžeme! Kdyby se zabil a my to viděli nebo o tom věděli, mohli bychom mít z toho spoustu potíží."

Ricky zvedl hlavu, jako by se chtěl dát na útěk. "Tak o tom nikomu neřekneme. Pojď honem, Marku!"

Mark ho opět chytil za rameno a násilím ho přitiskl k zemi. "Ani se nehni! Neodejdeme odsud, dokud já neřeknu, že jdeme."

Ricky pevně stiskl víčka a rozplakal se. Mark znechuceně potřásl hlavou, ale nemohl odtrhnout oči od auta. Malí bráškové nadělají víc obtíží, než za co stojí. "Nech toho," zavrčel na něho přes zaťaté zuby.

"Já se bojím."

"Dobrá. Už se vůbec nehýbej, jo? Rozumíš? Ani se nehni. A přestaň bulit." Mark se opřel lokty co nejblíž k zemi a chystal se znovu proplížit k autu vysokou trávou.

"Tak ho nech umřít, Marku," zašeptal vzlykající Ricky. Mark se na něho zlostně podíval přes rameno a klidně si to namířil k autu. Motor stále běžel. Plazil se stejnou cestičkou lehce polehlé trávy tak pomaloučku a opatrně, že i Ricky, teď už očima oschlýma od slz, ho mohl stěží vidět. Ricky pozoroval dveře u řidiče. Očekával, že se rozlétnou a ten šílenec vyskočí z auta a zabije Marka. Stál na špičkách jako sprinter na startu, připraven dát se okamžitě na útěk lesem. Viděl, jak se Mark objevil pod zadním nárazníkem, opřel se rukou o koncové světlo, aby neztratil rovnováhu, a pomalu vytáhl hadici z výfuku. Tráva tiše zapraskala, podrost se trochu zavlnil, a Mark byl opět zpátky. Lapal po dechu, potil se a kupodivu se sám pro sebe usmíval.

Seděli na bobku v podrostu jako dva brouci a pozorovali auto.

"Co když znovu vystoupí?" zeptal se Ricky. "A co když nás uvidí?"

"Nemůže nás vidět. Ale kdyby si to k nám namířil, dělej to, co já. Utečeme dřív než stačí vykročit."

"A proč neutečeme hned?"

Mark se na něho zle podíval. "Snažím se mu zachránit život, chápeš? Možná, dost možná, že pochopí, že to nefunguje a možná že se rozhodne ještě počkat nebo tak nějak. Je to tak těžké pochopit?"

"Vždyť je to cvok. Když se chce sám zabít, tak klidně zabije i nás. Je to tak těžké pochopit?"

Mark zavrtěl nespokojeně hlavou. Vtom se však dveře vozu náhle znovu otevřely. Muž se z nich vyvalil, bručel, něco si vykládal sám pro sebe a vztekle oddupal trávou k zadku auta. Uchopil konec hadice a zíral na ni, proč nechce poslouchat. Přitom se pomalu rozhlížel po mýtině. Namáhavě dýchal a potil se. Díval se po stromech a kluci se přitiskli až k zemi. Sklopil oči a náhle ztuhl, jako by pochopil. Tráva u zadku auta byla lehce zválená. Poklekl, jako by si ji chtěl prohlédnout zblízka, ale pak místo toho vsunul hadici zpátky do výfuku a vrátil se rychle ke dveřím. Zdálo se, že mu je jedno, jestli ho někdo za stromy pozoruje. Chtěl prostě co nejrychleji zemřít.

Dvě hlavy současně vykoukly sotva pár centimetrů nad houštinu a nekonečně dlouhou minutu zíraly křovím. Ricky byl připraven utéci, ale Mark přemýšlel.

"Marku, prosím tě, pojď už," žadonil Ricky. "Vždyť nás málem viděl. Co když má pistoli nebo jinou zbraň?"

"Kdyby měl pistoli, použil by ji sám proti sobě."

Ricky se kousl do rtů a z očí mu zase vyhrkly slzy. V životě nevyhrál s bratrem žádný spor a nevyhraje ani tenhle.

Uběhla další minuta a Mark začal být nervózní. "Tak dobrá, udělám ještě poslední pokus. A jestli toho nenechá, vypadneme odsud. Slibuji ti to, dobrý?"

Ricky neochotně přikývl. Bratr sebou plácl na břicho a pomalu se sunul vpřed mezi keři k vysoké trávě. Ricky si špinavými prsty setřel slzy z tváří.

 

Advokátovi se rozšiřovaly nosní dírky, jak se mohutně nadechoval. Vydechoval pomalu a díval se čelním sklem, zatímco se pokoušel odhadnout, kolik drahocenného smrtícího plynu se mu už dostalo do krve a započalo tam svou zkázonosnou práci. Nabitá pistole ležela vedle něho na sedadle. Poloprázdnou půllitrovku Jacka Danielse držel v ruce. Dal si hlt, zašrouboval uzávěr lahve a položil ji na sedadlo. Pomalu vdechoval a zavřel oči, aby vychutnal plyn. Ztratí jednoduše jenom vědomí, nebo to bude bolet či pálit a bude mu špatně od žaludku, než ho to zabije? Dopis na rozloučenou ležel na palubní desce nad volantem, vedle lahvičky s prášky.

Plakal a povídal si sám pro sebe, jak tak čekal, až plyn - měl by si pospíšit, k čertu - dokončí své dílo, jinak to vzdá a použije pistoli. Byl zbabělý, ale naprosto odhodlaný, a rozhodně dával přednost tomuhle čichání a postupné ztrátě vědomí než hlavni revolveru strčené do úst.

Lokl malý doušek whisky a zasykl, jak ho při polykání pálila v krku. Ano, už to konečně začalo fungovat a brzy to bude mít odbyté. Usmál se na sebe do zpětného zrcátka, protože to fungovalo, on umíral a koneckonců nebyl vůbec žádný zbabělec. Udělat to, k tomu bylo třeba odvahy.

Vzlykal, mumlal si a znovu odšrouboval uzávěr lahve, aby si dal poslední doušek. Napil se hltavě a whisky mu skanula ze rtů a stékala mu do plnovousu.

Nevynechali by ho. A přestože by ho tohle pomyšlení mělo trápit, advokáta uklidňovalo, že nikomu nezpůsobí zármutek. Jediný člověk na světě, který ho měl rád, byla jeho matka. Ale ta byla už čtyři roky mrtvá, takže ani ji nezraní. Z prvního, katastrofálně nevydařeného manželství měl sice dceru, kterou jedenáct let neviděl, ale doslechl se, že se přidala k nějaké sektě a byla stejný cvok jako její matka.

Bude mít malý pohřeb. Přijde pár kamarádů - advokátů, možná i jeden nebo dva soudci oblečení v tmavých oblecích; za zvuků varhan si budou důležitě šeptat, zatímco se hudba ponese poloprázdnou kaplí. Nepokanou žádné slzy. Advokáti tam budou sedět a budou pokukovat po hodinkách, a docela cizí duchovní spěšně pronese obvyklý proslov určený drahým zesnulým, kteří nikdy nenavštívili kostel.

Bude to desetiminutová záležitost bez jakékoli parády. V dopise na rozloučenou, ležícím na palubní desce, vyjádřil přání, aby jeho tělo spálili.

"A hele," řekl si tiše, když si dal další hlt. Obrátil láhev dnem vzhůru a zatímco polykal, hleděl do zpětného zrcátka. Uviděl, jak se za autem zavlnila tráva.

 

Ricky spatřil, jak se dveře otvírají, dřív než to uslyšel Mark. Prudce se rozlétly, jako by do nich někdo kopl, a podsaditý tlouštík s rudou tváří se náhle rozběhl trávou. Opíral se o auto a hulákal. Leknutím a strachy Ricky vyskočil a počural se do kalhot.

Mark se právě dotkl nárazníku, když uslyšel, že se dveře otevřely. Na vteřinku ztuhl. Napadlo ho zalézt pod auto, ale zaváhání způsobilo, že zůstal jako přibitý k zemi. Když se pokusil vstát, aby utekl, uklouzla mu noha a muž po něm chňapl. "Tak to jsi byl ty, ty parchante!" vykřikl, když popadl Marka za vlasy a mrštil jím na kufr auta. "Ty malej parchante!" Mark kopal a svíjel se, ale tlusťoch ho uhodil do tváře. Znovu se bránil, už ne tak silně, a dostal další facku.

Mark hleděl do rozzuřené planoucí tváře pár centimetrů nad sebou. Muž měl zarudlé a vlhké oči a teklo mu z brady. "Ty malej parchante," vrčel přes zaťaté nevyčištěné zuby.

Když advokát Marka znehybnil, umlčel a přemohl, zastrčil hadici zpět do výfuku a pak ho za límec stáhl s kufru a odvlekl trávou ke dveřím u místa řidiče, které zůstaly otevřené. Hodil chlapce dovnitř a odstrčil ho na druhý konec koženého sedadla.

Mark se chopil kliky dveří a hledal pojistku zámku, když muž dopadl za volant. Zabouchl za sebou, ukázal na kliku dveří a vykřikl: "Nesahej na to!" Pak naplocho hřbetem ruky udeřil Marka vztekle přes levé oko.

Mark vykřikl bolestí, zakryl si oči, předklonil se a celý omráčený se rozplakal. Nos ho bolel jako čert a pusa ještě víc. Točila se mu hlava. V ústech ucítil chuť krve. Slyšel, jak ten muž pláče a něco si bručí. Vnímal vůni whisky a pravým okem hleděl na svá kolena ve špinavých džínsech. Levé oko mu začalo otékat. Viděl všechno rozmazaně.

Tlustý advokát polkl rychle doušek whisky a zadíval se na zkrouceného Marka, třesoucího se jako osika. "Přestaň brečet," rozvzteklil se.

Mark si olízl rty a polkl krev. Třel si bouli nad okem a snažil se zhluboka dýchat, zatímco se stále díval na své džínsy. Muž řekl znovu: "Přestaň brečet," a tak se snažil přestat.

Motor běžel. Byl to velký, těžký, tichý vůz, ale Mark slyšel velmi tlumený zvuk motoru kdesi v dálce. Pomalu se otočil a pohlédl na hadici, vinoucí se do vozu zadním oknem za sedadlem jako rozhněvaný had, který se za nimi tajně plíží, aby je zabil. Tlusťoch se zasmál.

"Myslím, že bychom měli zemřít společně," prohlásil náhle docela klidně.

Markovi rychle otékalo levé oko. Obrátil se tělem k muži a hleděl přímo na něho. Zdál se mu teď dokonce ještě mohutnější. Měl naducanou tvář, rozcuchané vousy na bradě a dosud zarudlé oči, žhnoucí jako démoni v temnotě, se upíraly na Marka. Mark plakal. "Prosím, pusťte mě ven," řekl chlapec chvějícími se rty a hlas se mu zlomil.

Řidič přiložil láhev whisky ke rtům a obrátil ji dnem vzhůru. Zašklebil se a s pomlaskáváním ochutnal. "Lituji, hochu. Hrál sis na chytráka a strkal svůj malý špinavý čumák do mých věcí, že jo? Takže si myslím, že umřeme spolu. Rozumíš? Jen ty a já, kamaráde. Odplujeme spolu do říše snů. Pryč, ke kouzelníkovi. Přeji ti sladké sny, hochu."

Mark nadechl nosem a pak si všiml pistole, která ležela mezi nimi. Rychle uhnul očima, a když si muž dával další doušek z láhve, podíval se na ni.

"Chceš tu pistoli?" zeptal se ho muž.

"Ne, pane."

"Tak proč na ni koukáš?"

"Nekoukám."

"Nelži mi, hochu. Když budeš lhát, tak tě zabiju. Jsem hrozný blázen, abys věděl, a zabiju tě."

Přestože mu z očí slzy tekly proudem, hlas měl naprosto klidný. Když mluvil, zhluboka dýchal. "A kromě toho, chlapečku, máme-li být kamarády, musíš být ke mně upřímný. Upřímnost je hrozně důležitá věc, víš? Tak a teď znovu: chceš tu pistoli?"

"Ne, pane."

"Chtěl bys ji sebrat a zastřelit mě s ní?"

"Ne, pane."

"Já se nebojím umřít, hochu, chápeš?"

"Ano, pane, ale já umřít nechci. Starám se o maminku a mladšího bratříčka."

"Hm, to je od tebe hezké. Takže jsi vlastně hlava rodiny."

Zašrouboval uzávěr láhve s whisky a pak náhle popadl pistoli, strčil si hlaveň hluboko do úst, sešpulil rty a díval se na Marka, který sledoval každý jeho pohyb a zároveň doufal, že ten blázen zmáčkne i nezmáčkne spoušť. Chlapík vytáhl pomalu hlaveň z úst, políbil její ústí a pak namířil na Marka.

"Nikdy jsem z téhle věci nevystřelil, víš," řekl téměř šeptem. "Koupil jsem si ji právě před hodinou v zastáváme v Memphisu. Myslíš, že funguje?"

"Nechtě mě, prosím, odejít."

"Můžeš si vybrat, hochu," řekl muž a vdechoval neviditelný kouř. "Buď ti vystřelím mozek a budeš to mít hned odbyté, nebo tě dostane plyn. Vyber si."

Mark se nedíval na pistoli. Nadechl se a chvíli si myslel, že snad něco cítí. Pistole byla blízko jeho hlavy. "Proč to děláte?" zeptal se.

"To se tě, ksakru, vůbec netýká, kluku. Zkrátka jsem se zcvokl. Naplánoval jsem si hezkou malou privátní sebevraždu, jenom já, hadice a možná pár prášků a whisky. Nechtěl jsem, aby na mě někdo koukal. Ale ty ne, musels dělat chytrého. Ty mrňavý parchante!" Sklonil pistoli a opatrně ji položil na sedadlo. Mark si podrbal bouli na čele a kousl se do rtu. Ruce se mu třásly, a tak si je sevřel mezi nohama.

"Do pěti minut budeme v Pánu," sdělil mu advokát vážným hlasem a zvedl láhev ke rtům. "Jenom ty a já, kamaráde, poplujeme do ráje."

 

Ricky se konečně pohnul. Zuby mu jektaly strachem a džínsy měl promočené, ale teď již začal přemýšlet. Zvedl se se země na lokty a kolena a vnořil se do trávy. Sunul se po břiše, plížil se k autu a přitom plakal a zatínal zuby. Dveře se mohly každou chvíli rozletět dokořán a ten tlustý, ale rychlý blázen mohl odněkud vyskočit, chytit ho za krk stejně jako Marka a všichni tři by společně umřeli v dlouhém černém autě. Centimetr po centimetru se pomalu prodíral vpřed porostem.

Mark váhavě uchopil pistoli oběma rukama. Byla těžká jako kámen. Chvěla se, když ji zvedl a namířil na tlusťocha, který se sklonil k ústí hlavně, až bylo jen pár centimetrů od jeho nosu.

"Tak, a teď stiskni spoušť, hochu," řekl s úsměvem. Zpocená tvář mu zářila a jásala ve slastném očekávání. "Zmáčkni spoušť, já umřu a ty budeš volný a odejdeš." Mark vsunul ukazovák do lučíku spouště. Muž přikývl, pak se sklonil ještě blíž a zuby se mu zablýskaly, když se zakousl do ústí hlavně. "Tak to zmáčkni," zařval.

Mark zavřel oči a stiskl pažbu pistole dlaněmi obou rukou. Zadržel dech a málem stiskl spoušť, když mu chlapík pistoli vytrhl. Divoce jí mával Markovi před očima a stiskl spoušť. Mark vykřikl, když se mu okno za hlavou roztříštilo na tisíc kousků, ale nevysypalo se. "Funguje! Funguje!" hulákal muž, zatímco se Mark rychle přikrčil a zacpal si uši.

Ricky zabořil obličej do trávy, když uslyšel výstřel. Byl pět metrů od vozu, když zazněla rána a Mark vykřikl. Tlustý muž ječel, a Ricky se počural znovu. Zavřel oči a přitiskl se k zemi. Cítil křeč v žaludku a srdce mu bušilo. Asi minutu po výstřelu se nemohl ani pohnout. Oplakával bratra, který byl už mrtvý, zastřelen tím bláznem.

"Přestaň brečet, k čertu! Už mě unavuje ten tvůj brekot!"

 

Mark pevně stiskl kolena k sobě a pokoušel se přestat plakat. V hlavě mu bušilo a v ústech mu vyschlo. Strčil si ruce mezi kolena a předklonil se. Měl by přestat plakat a něco vymyslet. V televizi viděl jednou nějakého cvoka, který chtěl skočit ze střechy, a jakýsi chladnokrevný policista do něho mluvil tak dlouho, až ten blázen nakonec začal odpovídat a dolů pochopitelně neskočil. Mark rychle zavětřil, jestli ucítí plyn, a pak se zeptal: "Proč to děláte?"

"Protože chci umřít," řekl muž klidně.

"Proč?" zeptal se Mark znovu a mrkl na dokonale okrouhlou díru v okně na své straně.

"Proč mají děti tolik otázek?"

"Protože jsme děti. Proč chcete umřít?" Stěží slyšel vlastní slova.

"Podívej, hochu, za pět minut budeme mrtví, je ti to jasné? Jen ty a já, kamaráde, spolu odejdeme na věčnost." Pořádně si lokl z láhve, která už byla téměř prázdná. "Cítím plyn, hochu. Cítíš ho taky? Tak konečně."

V postranním zpětném zrcátku prasklinami v okně uviděl Mark, jak se zavlnila tráva a zahlédl plížícího se Rickyho, i to, jak zmizel za křovím blízko stromu. Mark zavřel oči a odříkal modlitbu.

"Řeknu ti, chlapče, že je prima mít tě tady. Nikdo nechce umírat sám. Jak se jmenuješ?"

"Mark."

"A dál?"

"Mark Sway." Nepřestávej mluvit a blázen možná neskočí. "Jak se jmenuješ ty?"

"Jerome. Ale můžeš mi říkat Romey. Tak mi říkají přátelé, a protože ty a já jsme si teď pěkně blízcí, můžeš mi říkat taky tak. Už ale nechci slyšet žádnou další otázku, rozumíš?"

"Proč chceš umřít, Romey?"

"Řekl jsem, žádné další otázky. Cítíš ten plyn, Marku?"

"Nevím."

"Budeš ho mít brzy dost. Nejlíp bude, když se pomodlíš." Romey zapadl ještě hlouběji do sedadla, prasečí hlavu zvrácenou vzad, oči zavřené. Byl naprosto klidný. "Zbývá nám ještě tak pět minut, Marku. Chceš naposled něco říct?" V pravé ruce držel láhev whisky, pistoli v levé.

"Jo, chci vědět, proč to děláš," zeptal se Mark a rychle mrkl do zrcátka, aby zjistil, co se děje s bratrem.

Nadechl se rychle a krátce nosem několikrát za sebou, ale neucítil žádný zápach. Ricky určitě vytáhl hadici.

"Proč to dělám? Protože jsem blázen, prostě jsem jen další advokát, který se zcvokl. Zbláznil jsem se, Marku. Kolik je ti vůbec let?"

"Jedenáct."

"Ochutnals někdy whisky?"

"Ne," odpověděl po pravdě Mark.

Náhle měl láhev s whisky před obličejem, a tak si ji vzal.

"Cvakni si," řekl mu Romey, aniž by otevřel oči.

 

Mark se pokusil přečíst etiketu, ale levým okem vlastně neviděl, v uších mu zvonilo od výstřelu, a tak se nemohl soustředit. Položil láhev na sedadlo, odkud si ji Romey beze slova vzal zpět.

"Umíráme, Marku," řekl spíš pro sebe. "Myslím, že v jedenácti letech je to smůla, ale musí to tak být. Nemůžu s tím nic dělat. Nechceš naposled něco říct, starý kamaráde?"

Mark si v duchu řekl, že Ricky ten trik zvládl, že hadice je teď neškodná, že jeho nový přítel Romey je opilý a cvok a že pokud chce sám přežít, dokáže to jen tak, bude-li přemýšlet a mluvit. Vzduch byl čistý. Zhluboka se nadechl a pomyslil si, že by se mu to mělo podařit. "Proč ses zbláznil?"

Romey chvíli přemýšlel a dospěl k závěru, že je to legrační. Zasupěl a zároveň se maličko spokojeně pousmál. "Kvůli něčemu fantastickému a dokonalému. Pár týdnů vím o něčem, o čem neví nikdo na celém světě. S výjimkou mého klienta, který je mimochodem pěkná snůška všech možných špatností. Víš, Marku, advokáti se dovídají spoustu nejsoukromějších tajemství, která však nesmí nikomu říct. Je to důvěrné, chápeš? V žádném případě nesmíme prozradit, co se stalo s penězi, kdo s kým spí či kde je pochované tělo. Sleduješ mě?" Zhluboka se nadechl a s mimořádnou rozkoší vydechl. Zapadl hlouběji do sedadla, oči stále zavřené. "Je mi líto, že jsem tě uhodil." Vsunul ukazováček do lučíku.

Mark zavřel oči, ale nic necítil.

"Jak jsi starý, Marku?"

"Je mi jedenáct."

"Vlastně jsi mi to už řekl. Tak tedy jedenáct. A mně je čtyřiačtyřicet. Oba jsme příliš mladí na to, abychom zemřeli, nemyslíš, Marku?"

"Ano, pane."

"Ale stejně se to stane, chlapče. Cítíš to?"

"Ano, pane."

"Můj klient zabil člověka a schoval jeho mrtvolu. A teď chce zabít mě. To je celý ten příběh. Ze mne udělali blázna. Cha, cha! Je to ohromné, Marku. Je to nádherné. Já, úctyhodný právník, ti teď, doslova pár sekund předtím, než opustíme tento svět, mohu prozradit, kde ta mrtvola je. Marku, je to nejproslulejší neobjevená mrtvola naší doby. Je to přímo neuvěřitelné! Konečně to mohu říct!" Planoucí oči upíral na Marka. "Je to pěkně legrační, Marku!"

Mark na tom nic legračního neshledával. Mrkl do zrcátka a pak na pojistku dveří, asi třicet centimetrů od sebe. Klika byla o něco blíž.

Romey se opět uklidnil a zavřel oči, jako by si zoufale potřeboval hodit šlofíka. "Je mi tě líto, hochu, opravdu je mi tě líto, ale jak jsem už řekl, je hezké, že jsi tu se mnou." Pomalu postavil láhev na palubní desku vedle dopisu na rozloučenou a přehodil si pistoli z levé ruky do pravé. Něžně ji pohladil a poklepával ukazovákem na spoušť. Mark se snažil na něho nedívat.

"Je mi to vážně líto, hochu. Jakže jsi starý?"

"Jedenáct. Ptáte se mě už potřetí."

"Mlč! Cítím teď ten plyn, že jo! Ale ne, přestaň větřit, k čertu! Je bez zápachu, ty pitomečku. Nemůžeš ho ucítit. Dávno jsem mohl být mrtvý, a ty sis mohl hrát na vojáčky, kdybys ze sebe nedělal chytráka. Jsi pěkně hloupý, víš to?"

Ne tak hloupý jako ty, pomyslel si Mark. "Koho ten váš klient zabil?"

Romey se zazubil, ale oči neotevřel. "Senátora Spojených států amerických. Povídám, povídám, až jsem to vyklopil. Čteš noviny?"

"Ne."

"To mě nepřekvapuje. Byl to senátor Boyette z New Orleansu. Taky jsem odtamtud."

"Proč jste tedy přijel do Memphisu?"

"K čertu, kluku, máš moc otázek, nemyslíš?"

"Jo. Proč zabil váš klient senátora Boyetta?"

"Samé proč a kdo. Jsi číslo a pořádný otrava, Marku."

"Já vím. Tak proč mě nenecháte odejít?" Mark zase mrkl do zrcátka a pak na hadici vinoucí se k zadnímu sedadlu.

"Taky bych ti mohl prostřelit hlavu, jestli nezavřeš tu svou klapačku." Brada s plnovousem mu poklesla, až se téměř dotýkala prsou. "Můj klient zabil už víc lidí. Vydělává si na živobytí zabíjením lidí. Je členem mafie v New Orleansu a teď se snaží zabít i mě. Je to moc špatné, hochu, že jo? Ale my ho převezeme. Uděláme si z něho legraci."

Romey si dlouze lokl z láhve a zadíval se na Marka.

"Jen si pomysli, chlapče, právě teď na mě Barry či Barry Kudla, jak mu říkají - víš všichni tihle mafiáni mají nějakou přezdívku -, čeká v nějaké špinavé restauraci v New Orleansu. Po ruce má patrně pár svých kumpánů a po příjemné večeři by mě pozval na malou vyjížďku autem, popovídat si o procesu. A pak by vytáhl nůž - proto se mu říká Kudla - a já bych to měl za sebou. Moje ubohé boubelaté tělo by někam zašantročili, stejně jako to udělali se senátorem Boyettem. A bác, New Orleans by měl na krku prostě další nevyřešený případ vraždy. My jim ale ukážeme, to budou koukat!"

Mluvil pomalu, jazyk mu ztěžkl. Když hovořil, jezdil pistolí po svém stehně nahoru a dolů. Prst měl stále na spoušti.

Jen ať mluví, pomyslel si Mark. "A proč vás chce Barry zabít?"

"Zase se vyptáváš. Mám pocit, že se vznáším. Vznášíš se taky?"

"Jo, je mi fajn."

"Má hromadu důvodů, proč mě chce zabít. Zavři oči, chlapče, a pomodli se." Mark pozoroval pistoli a mrkl na zámek dveří. Postupně se dotkl konečky prstů palce, podobně, jak si děti ve školce počítají na prstech, aby se ujistil, že má koordinaci pohybů v pořádku.

"Tak kde je to tělo?"

Romey zasupěl a hlavou tloukl špačky. Hlas ztišil téměř do šepotu. "Tělo Boyda Boyetta. To je mi otázka! Je to první senátor Spojených států zavražděný v době, kdy vykonával úřad. To jsi nevěděl, vid? Zavražděn mým drahým klientem Barry Kudlou Muldannem, který ho čtyřikrát střelil do hlavy a pak ukryl jeho tělo. Bez mrtvoly neexistuje zločin. Chápeš, hochu?"

"Ne tak docela."

"Proč nepláčeš, chlapče? Ještě před chvílí jsi přece brečel. Ty se nebojíš?"

"Ano, bojím se. Ale chtěl bych odtud. Je mi vás líto, že chcete umřít, i všeho ostatního, ale já se musím starat o maminku."

"Jak dojemné, skutečně dojemné. Drž teď hubu. Víš, hochu, federální policie potřebuje tělo, aby mohla dokázat, že jde o vraždu. Podezřívají Barryho; je jediný, koho podezírají, protože to opravdu udělal, víš. Vlastně se ví, že to udělal, ale musejí mít tu mrtvolu."

"A kde je?"

Tmavý mrak zakryl slunce a na mýtině se náhle zešeřilo. Romey posunul na svém stehně pistoli trochu vpřed, jako by chtěl Marka varovat, aby nedělal žádné nečekané pohyby. "Kudla není nejchytřejší hrdlořez, jakého jsem kdy potkal, víš. Myslí si o sobě, že je génius, ale ve skutečnosti je dost hloupý."

Hloupý jsi ty, pomyslel si znovu Mark, když sedíš v autě s hadicí zastrčenou do výfuku. Čekal tak nehybně, jak to jen dokázal.

"Tělo je pod mým člunem."

"Vaším člunem?"

"Jo, pod mým člunem. Spěchal. Já byl mimo město, a tak můj drahý klient dal mrtvolu do mého domu a pochoval ji do čerstvého betonu pod mou garáž. Je tam dosud, věřil bys tomu? FBI překopala polovinu New Orleansu, aby ji našla, ale nikdy nepomyslela na můj dům. Možná že Barry koneckonců není opravdu tak hloupý."

"Kdy ti to pověděl?"

"Z těch tvých otázek je mi už zle, hochu."

"Já bych teď fakt rád odešel."

"Drž hubu. Plyn již působí. Umíráme, hochu, umíráme." Upustil pistoli na sedadlo.

Motor tiše předl. Mark mrkl na díru od kulky v okně, na pavučinu tisíce tenoučkých křivolakých prasklin, které se od ní rozbíhaly, a pak na zrudlou tvář a těžká víčka muže vedle sebe. Uslyšel krátké zachroptění, téměř zachrápání, a advokát začal klimbat.

Ztrácel vědomí! Mark se na něho díval a pozoroval, jak se mu dme mohutný hrudník. Tohle viděl u svého bývalého táty nejméně stokrát.

Mark se zhluboka nadechl. Zámek dveří by mohl nadělat hluk. Romey měl pistoli příliš blízko po ruce. Markovi se sevřel žaludek a nohy mu vypověděly službu.

Zarudlá tvář vydala pomalý hlasitý zvuk a Mark si uvědomil, že nedostane další šanci. Pomalu, jak nejpomaleji mohl, přibližoval chvějící se prst k pojistce zámku dveří.

 

Rickymu vyschly oči skoro stejně jako ústa, ale džínsy měl úplně promočené. Ležel v přítmí stromu, stranou od keřů, vysoké trávy i auta. Pět minut uplynulo od chvíle, kdy vytáhl hadici. Pět minut od chvíle, kdy zazněl výstřel. Věděl však, že je bratr naživu. Skrytý za stromy běžel jako střela patnáct metrů, až zahlédl jeho plavou hlavu a uviděl, že sedí, a hýbe se v tom obrovském autě. Přestal plakat a začal se modlit.

Vrátil se zpátky ke kládě, a právě když se přitiskl k zemi a zadíval se k autu, plný úzkosti o brášku, pravé přední dveře se prudce rozletěly a Mark byl venku.

Romeymu spadla hlava na hruď, a v okamžiku, kdy nabíral dech k dalšímu zachrápání, shodil Mark levou rukou pistoli na podlahu, zatímco pravou odemykal dveře. Prudce trhl klikou a ramenem vrazil do dveří. Poslední, co uslyšel, když vyrazil ven, bylo advokátovo další hlučné zachrápání.

Přistál na kolenou a chytal se trávy, když si razil cestu pryč od auta. Jako o závod běžel pryč nízkým porostem a za pár sekund doběhl ke stromu, odkud ho v němé hrůze pozoroval Ricky. Zakopl o pařez a obrátil se. Čekal, že uvidí advokáta, jak ho namáhavě pronásleduje s pistolí v ruce. Auto však vypadalo neškodně. Pravé dveře byly otevřené, motor běžel a od výfuku nevedla hadice. Poprvé za poslední minutu si oddychl a pak se pomalu podíval na Rickyho.

"Vytáhl jsem tu hadici," řekl zajíkavě Ricky pronikavým hláskem. Mark přikývl, ale nic neřekl. Najednou byl úplně klidný. Vůz byl od nich patnáct metrů daleko, a kdyby se z něho vynořil Romey, mohli zmizet okamžitě v lese. A kdyby se Romey rozhodl vyskočit z vozu a začít kolem dokola střílet, stejně je neuvidí schované za stromem a zakryté křovím.

"Já se bojím, Marku. Pojď pryč," řekl Ricky; hlas měl stále pronikavý a ruce se mu třásly.

"Ještě minutu," odpověděl Mark a napjatě pozoroval auto.

"Pojď, Marku, pojď už."

"Řekl jsem, že za minutu."

Ricky se zahleděl k autu. "Je mrtvej?"

"Myslím, že ne."

Takže ten muž je živý a má pistoli a je jasné, že starší brácha se ho už nebojí a něco vymýšlí. Ricky ustoupil o krok. "Odcházím," zamumlal. "Chci jít domů."

Mark se nepohnul. Klidně vydechl a pozoroval dál vůz. "Ještě vteřinu," řekl a ani se na Rickyho nepodíval. Hlas mu zněl opět pánovitě.

Ricky ztichl, předklonil se a oběma rukama se opřel o mokrá kolena. Hleděl na bratra a pomalu kroutil hlavou, když si Mark z kapsy košile vytáhl cigaretu, zrak stále upřený na auto. Zapálil si ji, dal si dlouhého šluka a vyfoukl namodralý kouř vzhůru do koruny stromů. V té chvíli si Ricky poprvé všiml Markova opuchlého obličeje.

"Co to máš s okem?"

Mark se náhle rozpomenul. Opatrně si oko promnul a pak se dotkl boule na čele. "Dvakrát mě uhodil."

"Vypadá to ošklivě."

"To je v pořádku. Víš, co teď udělám?" řekl, aniž čekal nějakou odpověď. "Připlížím se tam zpátky a strčím tu hadici do výfuku. Nacpu mu ji tam znovu, parchantovi."

"Jsi větší cvok, než je on. Děláš si srandu, viď, Marku?"

Mark rozvážně zabafal. Náhle se levé přední dveře rozletěly a Romey s pistolí vyvrávoral ven. Něco si nahlas mumlal a potácel se k zadku vozu. Když našel hadici ležet opět neškodně v trávě, vyslal k nebi sprosté nadávky.

Mark se přikrčil k zemi a strhl Rickyho s sebou. Romey se prudce otočil a zkoumavě se rozhlížel po stromech kolem mýtiny. Znovu zaklel a začal nahlas plakat. Pot se mu lil z vlasů a propocené černé sako se mu lepilo na tělo. Pobíhal kolem zadku auta, vzlykal, mluvil a hulákal na celé lesy.

Najednou se zastavil a jeho neohrabané tělo se s námahou vyšplhalo na kufr auta. Pak sebou všelijak šil a klouzal pozpátku jako omámený slon, až narazil na zadní okno. Nohy jako klády měl natažené před sebou. Jedna bota se mu vyzula. Ani pomalu, ani rychle, skoro jako by to dělal každý den, uchopil pistoli a vsunul si ji hluboko do úst. Z nepříčetných, krví podlitých očí, mu šlehaly blesky po okolí a na chvíli je upřel na kmen stromu, přímo nad hlavami chlapců.

Otevřel ústa, zakousl se do hlavně velkými žlutými zuby, zavřel oči a palcem pravé ruky stiskl spoušť.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist