<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

John Grisham

PARTNER
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

PER   Level 5: The Partner Bk/MP3 Pack - Grisham John
 
 
cena původní: 247 Kč
cena: 247 Kč
PER Level 5: The Partner Bk/MP3 Pack - Grisham John
The Reckoning : the electrifying new novel from bestseller John Grisham - Grisham John
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 177 Kč
The Reckoning : the electrifying new novel from bestseller John Grisham - Grisham John
The Whistler - Grisham John
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 444 Kč
The Whistler - Grisham John

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

1

NAŠLI HO V PONTA PORÁ, PŘÍJEMNÉM MĚSTEČKU V Brazílii, na hranicích s Paraguayí, v oblasti, které se stále říkalo Hranice.

Našli ho v zastíněném cihlovém domku na Rua Tiradentes, široké ulici se stromy uprostřed a bosými kluky hrajícími kopanou na rozpálené dlažbě.

Našli ho samotného, pokud mohli posoudit, ačkoliv během osmi dnů, kdy se skrývali a pozorovali, přicházela do domu v různých denních hodinách služebná.

Zjistili, že vede pohodlný, ale rozhodně ne luxusní život. Dům byl skromný a mohl patřit místnímu obchodníkovi. Jezdil volkswagenem broukem z roku 1983, který byl vyroben s milionem dalších v Sáo Paulu. Byl červený, čistý a celý nablýskaný. První fotografii udělali, právě když ho leštil hned za brankou na krátké příjezdové cestě.

Našli ho mnohem hubenějšího, hodně shodil z těch 115 kilogramů, které měl, když byl viděn naposledy. Vlasy i pleť měl tmavší, bradu ostřejší a nos lehce zašpičatělý. Drobné změny ve tváři. Zaplatili slušnou sumu chirurgovi v Riu, který před dva a půl rokem změny provedl.

Našli ho po čtyřech letech únavného, ale pilného pátrání, po čtyřech letech slepých uliček, ztracených stop a falešných tipů, po čtyřech letech vyhazování peněz. Za hodně peněz málo muziky.

Ale našli ho. A teď čekali. Nejdřív měli cukání okamžitě ho popadnout, nadopovat a propašovat do bezpečného úkrytu v Paraguayi, čapnout ho dřív, než on spatří je nebo než soused začne mít podezření. V počátečním vzrušení z toho, že ho našli, uvažovali o rychlém zásahu, ale po dvou dnech se uklidnili a čekali. Postávali na různých místech podél Rua Tiradentes oblečeni jako místní, popíjeli ve stínu čaj, vyhýbali se slunečním paprskům, jedli zmrzlinu, povídali si s dětmi a pozorovali jeho dům. Sledovali ho, když jel do centra na nákupy, a vyfotografovali si ho z druhé strany ulice, když vycházel z lékárny. Na ovocném trhu se přiblížili skoro až k němu a naslouchali, když mluvil s prodavačem. Měl výtečnou portugalštinu s velmi lehkým přízvukem Američana nebo Němce, který pilně studoval. Rychle dojel do centra města, nakoupil a vrátil se domů, kde za sebou zamkl branku. Výsledkem krátkého nákupu byl tucet pěkných fotek.

Ve svém dřívějším životě běhal, i když pár měsíců před tím, než zmizel, čím dál kratší tratě, a také rychle přibýval na váze. Nepřekvapilo je, že ho vidí běhat teď, kdy byl téměř vyzáblý. Vyšel z domku, zamkl za sebou branku a začal pomalu klusat po chodníku Rua Tiradentes. První míli za devět minut. Ulice byla dokonale přímá a domy postupně řídly. Na okraji města dlažbu vystřídal štěrk. V půli druhé míle se Danilo už slušně zpotil a zrychlil na osm minut na míli. Bylo říjnové poledne, teplota se šplhala k pětadvaceti stupňům. Vyběhl z města kolem malé kliniky plné mladých maminek, kolem kostelíka, který postavili baptisté, a přidal. Zamířil do krajiny po silnici, čím dál prašnější, a to už běžel míli za sedm minut.

Běhání bral moc vážně a to jim přišlo velice vhod. Danilo jim prostě vběhne do náruče.

Druhý den poté, co ho poprvé spatřili, najal Brazilec jménem Osmar malý špinavý domek na okraji Ponta Porá a zanedlouho se tam nastěhoval zbytek skupiny pronásledovatelů. Byla to vyvážená směsice Američanů a Brazilců, v níž Osmar vydával rozkazy portugalsky a Guy je vyštěkával anglicky. Osmar mluvil oběma jazyky a stal se oficiálním tlumočníkem týmu.

Guy pocházel z Washingtonu, byl typ bývalého vládního "zaměstnance", kterého najali, aby našel muže, jemuž dali přezdívku Danny Boy. V jistých kruzích byl Guy považován za génia, v jiných za mimořádný talent a jeho minulost byla černá díra. Běžel mu už pátý rok smlouvy na nalezení Dannyho a za dopadení kořisti ho čekala tučná prémie. Ačkoliv to dobře skrýval, Guy se pomalu začínal sypat pod tíhou faktu, že Dannyho ještě nenašel.

Čtyři roky a půl milionu dolarů byly pryč, a výsledek veškerý žádný.

Ale teď ho našli.

Osmar a jeho tlupa Brazilců neměli nejmenší tušení o podstatě Dannyho hříchů, ale i blázen by poznal, že zmizel a s ním i spousta peněz. A i když ho Danny Boy nesmírně zaujal, Osmar se rychle naučil nevyptávat se. Guy a ostatní Američané na toto téma neměli co říci.

Záběry Dannyho, zvětšené na formát dvacet krát dvacet pět, visely připíchnuté na zdi v kuchyni ve špinavém domku, kde je studovali zachmuření muži s tvrdým pohledem; kouřili přitom jednu silnou cigaretu za druhou a při pohledu na fotografie vrtěli hlavami. Něco si mezi sebou šeptali a porovnávali nové fotografie se starými z jeho předešlého života. Byl menší, měl divnou bradu a jiný nos. Vlasy měl kratší a pleť tmavší. Je to opravdu on?

Tohle už jednou prožili: před devatenácti měsíci v Recife na severovýchodním pobřeží, kde si najali byt a prohlíželi si fotky na zdi tak dlouho, až padlo rozhodnutí, že Američana chytí a podívají se mu na otisky prstů. Jiné otisky. Jiný Američan. Nacpali do něj další dávku drog a nechali ho v příkopu.

Báli se vrtat příliš hluboko v současném životě Danila Silvy. Jestli to skutečně byl jejich člověk, pak měl hromadu peněz. A peníze vždycky dělaly zázraky s místními činiteli. Po celá desetiletí si za ně kupovali ochranu nacisté a další Němci, kteří se propašovali do Ponta Porá.

Osmar ho chtěl čapnout. Guy řekl, že počkají.

Čtvrtý den jim zmizel a v malé špinavé chatě zavládl na šestatřicet hodin naprostý chaos.

Viděli ho, jak opouští dům v červeném brouku. Podle hlášení měl naspěch. Přejel rychle autem přes město na letiště, na poslední chvíli naskočil do malého letadla, které zajišťovalo místní přepravu, a byl fuč. Auto zůstalo stát na parkovišti a oni je ani na vteřinu ve dne v noci nespustili z očí. Letadlo mělo namířeno do Sáo Paula, se čtyřmi zastávkami.

Okamžitě padl návrh vniknout do domu a všechno prohledat. Musely tam být nějaké záznamy. Musel se starat o peníze. Guy si představoval, že najde bankovní výpisy, zprávy o telegrafických převodech, účty; nejrůznější doklady uspořádané v úhledném portfoliu, které ho dovede přímo k penězům.

Ale věděl, že to není pravda. Jestli Danny Boy utekl kvůli nim, určitě za sebou nenechal důkazy. A jestli to byl skutečně jejich člověk, pak byl jeho dům pečlivě zajištěn. Ať byl Danny Boy kdekoliv, okamžitě by poznal, že mu otevřeli dveře nebo okno.

Čekali. Kleli a hádali se a ještě víc se hroutili pod tíhou situace. Jako každý den Guy zavolal Washington a nebylo to příjemné. Hlídali červeného brouka. Kdykoliv přistálo nějaké letadlo, tasili dalekohledy a mobilní telefony. První den to bylo šest letů. Druhý den pět. Ve špinavém domku bylo horko a muži se zabydleli venku - Američané podřimovali ve stínu ubohého stromu na zadním dvorku a Brazilci hráli karty u plotu před domem.

Guy a Osmar vyrazili na delší projížďku a zapřísáhli se, že ho dostanou, pokud se někdy vrátí. Osmar věřil, že se objeví. Pravděpodobně se vydal z města za nějakou prací, nesejde na tom, za jakou. Lapnou ho, identifikují, a jestli to zas nebude on, prostě ho hodí do příkopu a zmizí. To už tady bylo.

Vrátil se pátého dne. Jeli za ním k Rua Tiradentes a měli obrovskou radost.

 

Osmého dne se špinavá chatrč vylidnila a všichni Brazilci i Američané zaujali svá místa.

Běžecká trať měřila osm mil. Každého dne od chvíle, co se vrátil domů, se na ni vydával vždy téměř v tutéž dobu, oblečen do týchž modrooranžových běžeckých trenek, obnošených maratonek Nike, ponožek a bez trička.

Jako nejvhodnější si vybrali místo dvě a půl míle od domu, za malým vrchem na štěrkové cestě, nedaleko obrátky. Danilo překonal vršek po dvaceti minutách běhu, o několik sekund dřív než obvykle. Z nějakého důvodu běžel rychleji. Nejspíš kvůli zamračené obloze.

Hned za vrcholem kopce stálo malé auto s prázdnou pneumatikou, otevřeným kufrem a zadkem na zvedáku, a blokovalo cestu. Jeho řidič, svalnatý mladík, přestíral, že je překvapen pohledem na toho vy-záblého a zpoceného běžce, který se se supěním žene do kopce. Danilo na okamžik zpomalil. Vpravo bylo trochu víc místa.

"Bom dia," pozdravil mladík a udělal krok k Danilovi.

"Bom dia," odpověděl Danilo a blížil se k vozu.

Řidič najednou vytáhl z kufru velkou lesklou pistoli a namířil ji Danilovi do obličeje. Ten ztuhl, upřel oči na zbraň a těžce dýchal s otevřenými ústy. Řidič měl silné ruce a dlouhé, pevné paže. Popadl Danila za krk, hrubě s ním smýkl k autu a pak dolů na nárazník. Pistoli zastrčil do kapsy a oběma rukama nacpal Danila do kufru. Danny Boy se rval a kopal, ale nestačil na něj.

Řidič zabouchl kufr, postavil auto na všechna čtyři, hodil zvedák do příkopu a rozjel se. Po míli odbočil na úzkou prašnou cestu, kde netrpělivě čekali jeho kamarádi.

Omotali Dannymu zápěstí nylonovými šňůrami, uvázali mu černý hadr přes oči a strčili ho do dodávky. Osmar mu seděl po pravici a další Brazilec po levici. Někdo mu vytáhl z běžecké ledvinky u pasu klíče. Dodávka nastartovala a rozjela se, Danilo mlčel. Stále se potil a dýchal ještě rychleji.

Když zastavili na zaprášené cestě u pole, Danilo zamumlal první slova.

"Co chcete?" zeptal se portugalsky.

"Nemluv," odpověděl mu Osmar anglicky.

Brazilec po levici vytáhl z kovové krabičky stříkačku a obratně ji naplnil tekutým narkotikem. Osmar si pevně přitáhl Danilova zápěstí a druhý muž mu vbodl jehlu do předloktí. Strnul a trhnul sebou, pak si uvědomil, že nemá šanci. S posledními kapkami drogy vtékajícími do těla se mu vlastně ulevilo. Dech se zpomalil; hlava se mu začala kymácet. Když mu brada padla na prsa, Osmar mu ukazováčkem pravé ruky jemně nadzvedl trenky na pravé noze a našel přesně to, co čekal. Bledou kůži.

Běháním si udržoval štíhlou postavu a snědou pleť.

V pohraničním území byly únosy docela běžné. Američané bývali snadnou obětí. Ale proč já? ptal se Danilo, ještě když mu hlava padala a oči měl už zavřené. Usmíval se, zatímco se propadal do vesmíru, uhýbal kometám a meteorům, sahal po měsících a s úšklebkem prolétal celými galaxiemi.

 

Strčili ho mezi bedny plné melounů a jahod. Pohraničníci jen kývli, ani se nezvedli ze židlí, a Danny Boy se ocitl v Paraguayi, ačkoliv mu to momentálně bylo úplně jedno. Silnice byly stále horší a stoupání příkřejší a on se jen spokojeně povaloval na podlaze dodávky. Osmar kouřil jednu za druhou a občas ukázal jedním či druhým směrem. Hodinu po dopadení našli poslední odbočku. Chata stála ve strži mezi dvěma špičatými kopci a z úzké, prašné cesty byla stěží viditelná. Nesli ho jako pytel šrotu a hodili ho na stůl v pokojíku, kde se Guy s odborníkem na otisky prstů hned dali do práce.

Danny Boy hlasitě chrápal, když mu snímali otisky ze všech deseti prstů. Američané a Brazilci se shlukli kolem a sledovali každý pohyb. V krabici u dveří byla ještě plná láhev whisky pro případ, že to je pravý Danny Boy.

Specialista skončil a odešel do zadního pokoje. Zamkl dveře a rozložil před sebou čerstvé otisky.

Upravil si osvětlení. Vytáhl vzorovou sadu otisků, které si Danny Boy dobrovolně nechal sejmout, když byl ještě Patrick a ucházel se o přijetí do advokátní komory v Lousianě. Tohle snímání otisků advokátům byla zvláštní věc.

Obě sady byly skvěle zřetelné a na první pohled bylo zřejmé, že se dokonale shodují. Přesto pečlivě zkontroloval všech deset. Žádný spěch. Jen ať si tam čekají. Docela ten okamžik vychutnával. Konečně otevřel dveře a zamračil se na tucet tváří, které se na něj pátravě dívaly. Pak se usmál. "Je to on," řekl anglicky. Ozval se potlesk.

Guy povolil whisky, ale s mírou. Měli ještě dost práce. Danny Boy, stále ještě v bezvědomí, dostal další dávku a pak ho odnesli do malé ložnice bez okna a s pevnými dveřmi, které se zamykaly zvenčí. Tady měl být vyslýchán a také, bude-li to nezbytné, mučen.

 

Bosí chlapci, hrající v ulici fotbal, byli příliš zabráni do hry, než aby zvedli hlavy. Danny Boy měl na kroužku pouze čtyři klíče, takže muž vstupní branku rychle odemkl a pak ji nechal otevřenou. Jeden pomocník v pronajatém autě se zastavil u velkého stromu o čtyři domy dál. Další na motorce zaparkoval na druhém konci ulice a začal si hrát s brzdami.

Jestli bezpečnostní systém spustí při vstupu poplach, vetřelec prostě uteče a už se tu nikdy neukáže. Jestli ne, pak se uvnitř zamkne a všechno tu řádně prohlédne.

Dveře se otevřely bez sirény. Bezpečnostní panel na zdi informoval každého zájemce, že systém byl odpojen. Muž prudce oddychoval a celou minutu stál bez pohnutí. Potom se pustil do práce. Vytáhl pevný disk z Dannyho počítače a posbíral všechny diskety. Probíral se deskami na stole, ale nenašel nic než běžné účty, některé zaplacené, jiné čekající na zaplacení. Fax byl levný a nezajímavý a hlásil, že nefunguje. Muž vyfotografoval všechno oblečení, jídlo, nábytek, police s knihami a časopisy.

 

Pět minut po otevření dveří se aktivoval nehlučný signál v podkrovní místnosti a uvedl do chodu telefon v soukromé bezpečnostní agentuře vzdálené odsud jedenáct bloků, v centru Ponta Porá. Nikdo se neozval, protože zaměstnanec agentury, který měl službu, se pokojně houpal v hamace za domem. Nahraný záznam z Danilova domu informoval toho, kdo měl poslouchat, že došlo k násilnému vniknutí. Patnáct minut uběhlo, než vzkaz zaslechlo lidské ucho. Když se zaměstnanec agentury přiřítil do Danilova domu, vetřelec byl pryč. Stejně jako pan Silva. Všechno se zdálo být v pořádku, včetně brouka pod přístřeškem. Dům i vrata byly zamčené.

Instrukce ve spisu byly jednoznačné. Při takovém poplachu nevolat policii. Nejdříve se pokusit najít pana Silvu a v případě, že nemůže být okamžitě lokalizován, zavolat na jedno číslo v Riu. Ptát se po Evě Mirandové.

 

S těžko potlačovaným vzrušením Guy jako každý den zavolal Washington. Když pronesl slova, "je to on", zavřel oči a usmál se. Jeho hlas zněl o oktávu výš.

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo: "Víte to jistě?"

"Ano. Otisky se perfektně shodují."

Další pomlka, zatímco si Stephano rovnal myšlenky, což mu obvykle trvalo milisekundy. "A peníze?"

"Ještě jsme nezačali. Pořád je pod narkotiky."

"Kdy?"

"Dnes večer."

"Jsem na telefonu." Stephano zavěsil, ačkoliv by byl rád mluvil celé hodiny.

Guy se usadil na pařezu za domkem. Porost byl hustý, vzduch řídký a chladný. Doléhaly k němu tiché hlasy spokojených mužů. Byl konec trápení, z větší části.

Právě si vydělal dalších padesát tisíc dolarů. Kdyby našel peníze, znamenalo by to další prémii. A Guy si byl jist, že ty peníze najde.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist