<<< Literární doupě
Literární doupě

John Grisham
překlad: Jan Jirák

ADVOKÁT CHUDÝCH

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

Těžký život dobrodruha/Advokát chudých (2 filmy na 1 disku) - DVD box - neuveden
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 133 Kč
Těžký život dobrodruha/Advokát chudých (2 filmy na 1 disku) - DVD box - neuveden
The Whistler - Grisham John
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 444 Kč
The Whistler - Grisham John
Obchodník - Grisham John
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Obchodník - Grisham John

 

   1   >

 

 

1

TEN CHLAP V HOLINÁCH NASTOUPIL DO VÝTAHU hned za mnou, ale já ho v první chvíli vůbec neviděl. Zato jsem ho cítil - pronikavý pach kouře, laciného vína a života bez mýdla. Nahoru jsme jeli sami dva, a když jsem se konečně podíval za sebe, uviděl jsem nejprve holiny, černé, špinavé a příliš velké. Opraný a rozdrbaný kabát mu visel až ke kolenům. Pod ním měl kolem sebe omotaných několik vrstev plstnatých hadrů, takže vypadal mohutně, téměř otyle. Ale nebylo to tím, že by se přejídal. V zimě si na sebe bezdomovci ve Washingtonu oblékají všechno, co mají, alespoň to tak vypadá.

Byl černý a postarší - vousy i vlasy měl prošedivělé a už spoustu let šije nemyl ani nestříhal. Hodně tmavými slunečními brýlemi se díval přímo před sebe a dokonale mě přehlížel. Až mi na okamžik prolétlo hlavou, proč si ho vlastně já tak zkoumavě prohlížím.

Nepatřil tam. Nebyla to jeho budova, jeho výtah, nebylo to místo, jaké by si mohl dovolit. Ve všech osmi patrech pracovali právníci zaměstnaní u stejné firmy jako já. Za svoje služby si počítali hodinovou sazbu, která mi ještě dnes, po sedmi letech, připadala zvrhlá.

Asi to prostě bude jeden z pouličních povalečů, kteří se sem stahují před zimou. Ve Washingtonu to dělají v jednom kuse. Jenže my zaměstnáváme bezpečnostní službu, která by se měla s takovou chátrou vypořádat.

Zastavili jsme v pátém patře a mně teprve v tu chvíli poprvé došlo, že můj společník si nevybral žádné patro a nestiskl ani jednou tlačítko. Sledoval mě. Rychle jsem vystoupil, a sotva jsem se ocitl v honosné, mramorem obkládané vstupní hale firmy Drake & Sweeney, ohlédl jsem se přes rameno. Letmý pohled mi stačil, abych se ujistil, že můj společník dál stojí ve výtahu, nepřítomně hledí do dálky a stále mě ignoruje.

Madam Devierová, jedna z našich navýsost schopných sekretářek, mě pozdravila s typickým pohrdavým pohledem. "Dávejte pozor na výtah," upozornil jsem ji.

"Proč?"

"Je tam tulák. Možná byste měla zavolat ochranku."

"To jsou lidi," povzdechla si s přeháněným francouzským přízvukem.

"A taky to nechte vydezinfikovat."

Stáhl jsem si plášť z ramen a šel dál. Muže v holinách jsem dokonale pustil z hlavy. Celé odpoledne jsem měl jednu schůzku za druhou, samá důležitá jednání s důležitými lidmi. Zahnul jsem za roh a zrovna se chystal říct cosi své sekretářce Polly, když jsem uslyšel první výstřel.

Madam Devierová stála za svým stolem jako zkamenělá a zírala do hlavně nepříjemně dlouhé brokovnice, kterou držel náš kamarád bezdomovec. A jelikož jsem byl první, kdo madam Devierové přispěchal na pomoc, tulák zdvořile namířil na mě a já ztuhl také.

"Nestřílejte," řekl jsem a zvedl ruce nad hlavu. Už jsem viděl tolik filmů, že jsem přesně věděl, co mám dělat.

"Drž hubu," zamumlal se značnou dávkou rozšafnosti.

Z chodby za mnou se ozvaly hlasy. Někdo zaječel: "Má zbraň!" Načež se hlasy začaly vzdalovat a slábnout, a když za sebou moji drazí kolegové zabouchli zadní dveře, ztichly hlasy docela. Téměř bych se vsadil, že pánové vyskákali z oken.

Hned po mé levici byly těžké dřevěné dveře vedoucí do konferenční místnosti, kde zrovna v tu chvíli zasedalo osm právníků z našeho oddělení pro vedení soudních sporů. Osm neústupných a neohrožených advokátů, kteří se živí tím, že cupují lidi na kousky. Nejdrsnější z nich byl Rafter, lakové malé nezvladatelné torpédo. Ten otevřel dveře, a jak vyštěkl "Co se to tu sakra děje?", hlaveň se zhoupla směrem k němu a chlápek v holinách měl přesně to, co chtěl.

"Dejte tu pušku pryč," poručil tulákovi Rafter stojící ve dveřích a o zlomek vteřiny později zaduněl vstupní halou další výstřel. Tentokrát mířil do stropu, hodně vysoko nad Rafterovu hlavu. Stačilo to, aby se Rafter změnil v nehybnou sochu. Chlápek v holinách otočil pušku zpátky ke mně, pokývl hlavou, já mu vyhověl a vešel jsem do konferenční místnosti za Rafterem. Poslední, co jsem venku zahlédl, byla madam Devierová, jež se k smrti vyděšená třásla za stolem, pak ještě sluchátka, která měla kolem krku, a nakonec střevíčky na vysokém podpatku, jež pečlivě vyrovnané zaparkovala vedle odpadkového koše.

Muž v holinách za mnou zabouchl dveře a pomalu mávl brokovnicí ve vzduchu, aby ji všech osm přítomných advokátů mohlo náležitě ocenit. Zdálo se, že to jaksepatří zabralo. Zápach spáleného střelného prachu z pušky byl silnější než odér, který vydával její majitel.

Místnosti vévodil dlouhý stůl pokrytý dokumenty a listinami, které ještě před několika vteřinami vypadaly náramně důležitě. Z oken lemujících místnost se nabízel výhled na parkoviště. Oboje dveře vedly do chodby.

"Ke zdi," přikázal chlapík a použil zbraň jako velice účinný argument. Pak mi hlaveň přiložil téměř k hlavě a řekl: "Zamkni dveře."

Poslechl jsem ho.

Osm právníků se odšouralo ke zdi a nikdo přitom neutrousil ani slovo. Já ostatně taky ne. Rychle jsem zamkl dveře a podíval se na bezdomovce, jestli je to tak správně.

Z nějakého důvodu jsem musel myslet na tu známou poštu a všechno to hrozné střílení, k němuž v ní došlo - na rozladěného zaměstnance, který se vrátil z oběda s celým arzenálem a odpráskl patnáct svých spolupracovníků. A taky mě pronásledovaly myšlenky na masakry na dětském hřišti - a na jatka v restauracích s rychlým občerstvením.

A oběťmi se stali výhradně nevinné děti anebo spořádaní občané. A my byli dokonce parta právníků!

Muž za pomoci řady temných zavrčení a pobídek hlavní vyrovnal všech osm advokátů podél zdi čelem k sobě, a když se mu jejich rozestavení zamlouvalo, obrátil svou pozornost ke mně. Co chce? Že by se chtěl na něco zeptat? Pokud ano, dozví se všechno, co by mu mohlo udělat radost. Neviděl jsem mu do očí kvůli slunečním brýlím, zato on viděl do očí mně. A navíc mi do nich mířil puškou.

Stáhl si špinavý převlečník, složil ho, jako by šlo o nový kousek oděvu, a položil ho doprostřed stolu. Zápach, který mi tak vadil ve výtahu, teď nebyl vůbec důležitý. Muž se postavil za vzdálenější stranu stolu a pomalu ze sebe svlékl další vrstvu - tlustou šedivou vlněnou vestu.

Ta vesta nepůsobila ani tak tlustě, jako spíš naditě. Měl pod ní totiž kolem pasu přivázanou řadu červených válečků, v nichž i moje necvičené oko rozpoznalo dynamitové patrony. Z horních a dolních konců patron vedly dráty propletené jako barevné špagety a celé to držela pohromadě stříbrná lepicí páska.

První, co mi velel instinkt, bylo přikrčit se, vyrazit po čtyřech při zemi ke dveřím a doufat, že budu mít štěstí, doufat, že se náš bezdomovec první ranou netrefí, až budu sahat po zámku, a že se netrefí ani druhou ranou, až se budu hnát dveřmi do chodby. Jenže se mi klepala kolena a krev mi tuhla v žilách. Osm pánů stojících u zdi vydávalo vzdechy a tiché stony, a to našeho lovce mátlo. "Buďte, prosím, laskavě zticha," napomenul je tónem trpělivého profesora. Jeho naprostý klid mě doháněl k šílenství. Poopravil si špagety omotané kolem pasu, pak sáhl do hluboké kapsy u kalhot a vytáhl vzorně smotané klubko nylonové šňůry a nůž s vyskakovací čepelí.

Aby to bylo všem jasné, zamával jim puškou před vyděšenými obličeji a ujistil je: "Nechci nikomu ublížil."

To se sice hezky poslouchalo, ale těžko to člověk mohl brát vážně. Napočítal jsem celkem dvanáct červených patron - a byl jsem si jist, že je to dost, aby se to odbylo rychle a bezbolestně.

Pak se hlaveň vrátila ke mně. "Ty," vyzval mě, "svaž je."

To už bylo na Raftera příliš. Nepatrně vykročil z řady a zeptal se: "Hele, příteli, o co ti přesně jde?"

Třetí výstřel mířil opět do stropu nad Rafterovu hlavu, kde se broky neškodně zaryly do omítky. Znělo to jako rána z děla a v chodbě zaječela madam Devierová nebo nějaká jiná žena. Rafter se přikrčil, a když se pokusil narovnat, Umsteadův masitý loket ho udeřil přímo do prsou a vrátil ho na původní místo do řady u zdi.

"Drž zobák," procedil Umstead přes stisknuté zuby.

"Neříkej mi ,příteli'," prohlásil chlápek a oslovení ,příteli' rázem zmizelo z našeho slovníku.

"Jak chcete, abychom vám říkali?" zeptal jsem se, protože jsem cítil, že se ze mě stává mluvčí zajatců. Pronesl jsem tu otázku velmi zdvořile, se značnou dávkou úcty, a on můj postoj ocenil.

"Pane," odpověděl. Všem v místnosti označení ,Pán' naprosto vyhovovalo.

V tu chvíli zazvonil telefon a mě na okamžik napadlo, že ho Pán rozstřílí. Místo toho jen mávl hlavní a já přístroj postavil před něj na stůl. Levou rukou zvedl sluchátko. V pravé stále třímal zbraň a mířil s ní na Raftera.

Kdyby o tom mělo nás devět rozhodnout hlasováním, Rafter by určitě byl první na řadě jako obětní beránek. Osmi hlasy proti jednomu.

"Haló," ohlásil se Pán do sluchátka. Krátce naslouchal a pak zavěsil. Opatrně docouval ke křeslu v čele stolu a posadil se.

"Vem ten provaz," vyzval mě.

Chtěl, aby všech osm advokátů bylo svázaných za zápěstí k sobě. Odřezával jsem provaz a utahoval uzly a ze všech sil se snažil nedívat se svým kolegům do očí - vždyť bych tím jen přivolával okamžik jejich smrti. V zádech jsem cítil, jak na mě Pán míří. Chtěl, abych provaz utáhl co nejpevněji, a tak jsem předváděl, jak se nylon zařezává téměř až do krve, a přitom jsem se snažil, aby byla pouta co nejvolnější.

Rafter něco tichounce zašeptal a já měl chuť mu vlepit facku. Umstead dokázal zatnout zápěstí, takže když jsem s ním byl hotov, měl obě ruce v podstatě volné. Malamud se potil a přerývavě oddychoval. Byl z nás nejstarší, jediný společník firmy v místnosti, a před dvěma roky prodělal srdeční záchvat.

Nedokázal jsem se přemoci a na Barryho Nuzza, jediného kamaráda v celé přítomné partě, jsem se podíval. Je nám oběma stejně, dvaatřicet, a do firmy jsme nastoupili ve stejný rok. On chodil do Princetonu, já studoval v Yaleu. Naše manželky pocháže jí z Providence. Jemu to v manželství klape - tři potomci za čtyři roky. Moje manželství je v poslední fázi dlouhotrvajícího rozpadu.

Naše pohledy se střetly a oba jsme mysleli na jeho děti. Byl jsem rád, že jsem bezdětný.

Pak se v doslechu ozvala první ze sirén a Pán mi nařídil, abych na pěti velkých oknech stáhl žaluzie. Vykonal jsem jeho příkaz hezky pomalu a svědomitě a přitom jsem si zkoumavě prohlížel parkoviště dole pod námi, jako bych tam mohl zahlédnout někoho, kdo mě zachrání. Stál tam jen prázdný policejní vůz s rozsvícenými světly. Policisté už tedy byli v budově.

Stejně jako my - devět bílých chlapíků a Pán.

 

Při posledním sčítání měla firma Drake & Sweeney osm set právníků v pobočkách po celém světě. Polovina z nich sídlila ve Washingtonu, v budově, kterou právě terorizoval Pán. Nařídil mi, abych zavolal "šéfa" a sdělil mu, že Pán je ozbrojen a že má na těle dvanáct dynamitových patron. Zatelefonoval jsem Rudolphovi, což je společník firmy a vedoucí mého oddělení, tedy protimonopolního, a vzkaz jsem mu vyřídil.

"Jsi v pořádku, Mikeu?" zeptal se mě. Mluvili jsme přes Pánův nový telefon s hlasitým odposlechem puštěným na maximum.

"Skvěle," odpověděl jsem. "Prosím tě, udělej všechno, co bude chtít."

"A co chce?"

"To ještě nevím."

Pán mávl puškou a tím rozhovor ukončil.

Poslechl jsem výzvu, kterou mi tlumočila hlaveň pušky, a zaujal jsem postavení vedle konferenčního stolu, jen kousek od Pána, který si mezitím osvojil znervózňující zvyk mimoděk si pohrávat s dráty, které měl omotané kolem pasu.

Teď se podíval dolů a nepatrně zatáhl za červený drát. "Vidíš tenhle červenej?" zeptal se jako kantor. "Stačí, když za něj zatáhnu, a je po všem." Dokončil tohle drobné varování a sluneční brýle se na mě podívaly. Cítil jsem, že by se slušelo také něco říct.

"Proč byste to měl dělat?" zeptal jsem se v zoufalé snaze zapříst nějak hovor.

"Nechce se mi do toho, ale na druhou stranu - proč ne?"

Jeho projev na mě udělal dojem - pomalý, metodický rytmus člověka, který nikam nespěchá a na každé slabice si dává stejně záležet. Byl to nepochybně bezdomovec, pobuda z ulice, ale měl za sebou i lepší časy.

"Proč byste nás měl chtít zabít?" zeptal jsem se.

"Nehodlám s tebou diskutovat," sdělil mi. Nemám dalších otázek, Vaše ctihodnosti.

Protože jsem právník a jsem zvyklý sledovat čas, podíval jsem se na hodinky, aby bylo možné sled událostí řádně zaznamenat, kdyby se nám snad nějak podařilo tuhle svízel přežít. Bylo dvacet minut po jedné. Pán chtěl, aby byl klid, a tak jsme si prožili nervy drásající chvíli ticha, která trvala celkem čtrnáct minut.

Nemohl jsem uvěřit, že bychom měli zemřít. Vždyť přece neměl žádný motiv, neměl důvod nás zabíjet. Byl jsem si jist, že ho ani jeden z nás nikdy předtím nepotkal. Vybavil jsem si, jak jsme spolu jeli výtahem a jak na mě působil dojmem, že nemá žádný určitý cíl. Byl to prostě cvok, který hledal nějaká rukojmí, a bohužel je našel, takže když je bude muset pozabíjet, bude to podle dnešních měřítek docela normální.

Bude to přesně ten typ krveprolití, které na dvacet čtyři hodin ovládne hlavní zprávy ve všech médiích a nad kterým budou lidé kroutit hlavami. A pak začnou kolovat vtipy o mrtvých advokátech.

Už jsem před sebou viděl titulky a v uších mi zněly hlasy reportérů, ale pořád jsem nemohl uvěřit, že k tomu dojde.

Zaslechl jsem nějaké hlasy ze vstupní haly a venku před domem sirény. Odněkud z chodby se ozvalo chraptění policejní vysílačky.

"Cos měl k obědu?" zeptal se mě Pán a jeho hlas přerušil mlčení. Byl jsem tím příliš zaskočený, než aby mě napadlo lhát, a tak jsem po krátkém zaváhání odpověděl: "Salát César s grilovaným kuřetem."

"Sám?"

"Ne, sešel jsem se s kamarádem." Byl to spolužák ze studií ve Filadelfii.

"Kolik jste za to dohromady zaplatili?"

"Třicet dolarů."

To se mu nezamlouvalo. "Třicet babek," opakoval. "Za dva lidi." Zavrtěl hlavou a pak se zadíval na osm advokátů. Doufal jsem, že jestli se jich zeptá, budou mu ochotni zalhat. Bylo mezi nimi pár pěkně poživačných žroutů a třicet babek by jejich chuť zdaleka neuspokojilo.

"Víš, co jsem měl já?" zeptal se mě.

"Ne."

"Měl jsem polívku. Polívku a suchar v útulku. Ta polívka byla zadarmo a byl jsem rád, že jsem ji dostal. Za třicet babek by se mohlo najíst sto mých kamarádů, víš to?"

Smutně jsem přikývl, jako bych si náhle uvědomil tíhu svého hříchu.

"Posbírej všechny portmonky, prachy, hodinky a šperky," přikázal a znovu mávl puškou.

"Můžu se zeptat proč?" zeptal jsem se.

"Ne."

Položil jsem na stůl svoji peněženku, hodinky a hotovost a začal prošacovávat kapsy ostatních rukojmí.

"To je pro nejbližší příbuzný," prohlásil Pán a všichni jsme vydechli.

Nařídil mi, abych naskládal kořist do kufříku, zamkl ho a znovu zavolal "šéfovi". Rudolph to zvedl při prvním zazvonění. Dokázal jsem si představit, že velitel přepadového oddílu si už zřídil v jeho kanceláři hlavní stan.

"Rudolphe, to jsem zase já, Mike. Máme puštěný hlasitý odposlech."

"Jistě, Mikeu. Jak jste na tom?"

"Jde to. Podívej, ten džentlmen chce, abych otevřel dveře, co jsou blíž ke vstupní hale, a vystrčil do chodby černý kufřík. Pak dveře zase zavřu a zamknu. Je to jasné?"

"Ano."

S hlavní přiloženou k zátylku jsem pomalu pootevřel dveře a vystrčil kufřík do chodby. Nikde jsem nezahlédl ani živou duši.

 

Od účtování hodinové sazby dokáže právníka pracujícího ve velké firmě odradit jen velmi málo věcí. Jednou z nich je spánek, a proto většina z nás tak málo spí. Jídlo ve skutečnosti hodinovou sazbu ještě nafukuje, zvlášť když se o zaplacení účtu postará klient. Jak se minuty táhly, přistihl jsem se, že uvažuji, jak se těm zbývajícím čtyřem stovkám právníků podaří naúčtovat někomu tu dobu čekání, až skončí celá patálie s rukojmími. Dokázal jsem si živě představit, jak venku na parkovišti většina z nich sedí v autech, aby se zahřáli, povídají si mobilními telefony a jistě to někomu účtují. Dospěl jsem k závěru, že firma o nic nepřijde.

Některým těm bezohledným supům tam dole je určitě úplně jedno, jak to tady skončí. Hlavně ať se to vyřídí rychle a ať je to z krku.

Zdálo se, že Pán si na okamžik zdříml. Brada mu poklesla a začal těžce oddychovat. Rafter si odkašlal, aby přilákal mou pozornost, a pak trhl hlavou do strany, aby mi naznačil, že se mám kousek pohnout. Potíž byla v tom, že Pán držel zbraň v pravé ruce, a jestli opravdu podřimoval, tak přitom levou rukou svíral ten děsivý červený drát.

Jenže Rafter chtěl, abych ze sebe udělal hrdinu. Přestože byl Rafter nejprotivnější a nejvýkonnější advokát ve firmě, ještě se nestal společníkem. Nepatřil do mého oddělení a nebyli jsme v armádě. Rozkazy neplním.

"Kolik jsi vydělal loni?" zeptal se mě najednou Pán jasným hlasem a byl naprosto vzhůru.

Zase jsem se nechal zaskočit. "Já, no, moment -"

"Nelži."

"Sto dvacet tisíc."

To se mu taky nezamlouvalo. "A kolik jsi z toho rozdal?"

"Rozdal?"

"Jo. Na dobročinný účely."

"Aha. No, nevzpomínám si. O účty a podobné záležitosti se stará manželka."

Zdálo se, že všech osm advokátů sebou škublo najednou.

Pánovi se moje odpověď nelíbila a rozhodně se nechtěl nechat jen tak odbýt. "A kdo ti třeba vyplňuje daňový přiznání?"

"Myslíte na daň z příjmu?"

"Jo, přesně tak."

"To má na starosti naše firemní daňové oddělení, dole ve druhém patře."

"Tady, v tyhle budově?"

"Ano."

"Tak mi je sežeň. Sežeň mi daňový přiznání všech, co jsou tady."

Podíval jsem se na své kolegy a v několika tvářích jsem vyčetl větu: "Tak to teda ne, to mě radši zastřel." Musel jsem váhat příliš dlouho, protože Pán zařval: "Dělej!" A když křičel, tak si pomáhal puškou.

Zavolal jsem Rudolphovi a ten taky zaváhal, takže jsem na něj zařval. "Jen mi je sem odfaxuj," naléhal jsem na něj. "Stačí loňské."

Patnáct minut jsme zírali na fax stojící v rohu a děsili se, že jestli se naše daňová přiznání nedostaví včas, Pán nás může začít popravovat.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist