John Grisham

BRATRSTVO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

V Iowě už zas sněžilo, vločky usilovně vířily ve větru, na ulicích a chodnících se měnily v břečku - a Quince Garbe zase jednou začal toužit po pláži. Šel po hlavní třídě a zakrýval si obličej, jako by se chránil před chumelenicí, ale ve skutečnosti nechtěl s nikým mluvit. Zaskočil zase na poštu a nechtěl, aby ho někdo viděl.

Ve schránce ležel dopis. Ten dopis. Když jej uviděl, klesla mu brada a ruce mu strnuly; dopis si ležel mezi různými reklamními nesmysly, neviňoučký, vypadal jako vzkaz od starého přítele. Ohlédl se přes ramena na obě strany jako zloděj stíhaný pocitem viny, pak poštu rychle vyndal a strčil si ji hluboko do kapsy kabátu.

Jeho žena je v nemocnici, kde se chystá ples pro nemocné děti, takže dům byl prázdný - až na služebnou, ta ale většinu dne proklimbala dole v prádelně. Už osm let jí nepřidal. Jel v autě domů, dával si na čas, prodíral se sněžením a větrem, proklínal toho padoucha, co se pod zástěrkou lásky vetřel do jeho života, představoval si, co v dopise asi je, a srdce mu minutu od minuty těžklo.

Když co možná nejtišeji vešel do domu, po služebné nebylo ani vidu. Zašel do patra, do své ložnice, a zamkl se. Pod matrací měl pistoli. Hodil kabát a rukavice na křeslo, pak k nim přidal sako, posadil se na kraj postele a prohlížel si obálku. Tentýž levandulově modrofialový papír, tentýž rukopis, prostě všechno stejné; dva dny staré razítko z Jacksonvillu. Roztrhl obálku a vyndal jediný list papíru.

 

Drahý Quinci,

Tisíceré díky za peníze. Aby sis nemyslel, že jsem úplný mizera, byly pro moji ženu a děti. Jsou na tom moc špatně. Když mě zavřeli, dočista je to zničilo. Moje žena trpí klinickou depresí a nemůže pracovat. Děti žijí jen z podpory a potravinových poukázek pro chudé.

 

(Však si je za těch sto tisíc vykrmíš, pomyslel si Quince.)

 

Rodina bydlí v ohavném obecním bytě a nemá vhodný dopravní prostředek. Ještě jednou velice děkuji. Kdyby dostali dalších padesát tisíc dolarů, zbavili by se dluhů a děti by měly na pěkný studijní fond.

Stejná pravidla jako minule; stejné instrukce pro bankovní převod; stejný slib, že jestli peníze rychle nepřijdou, veřejnost se dozví o tvém soukromí. Tak do toho, a hned, Quinci, a já přísahám, že to je můj poslední dopis. Ještě jednou díky.

S láskou Ricky

 

Zašel si do koupelny a ve skříňce s léky našel valium své ženy. Vzal si dva prášky, ale přemýšlel, jestli nemá spolykat všechny. Potřeboval by se natáhnout, ale na posteli to nepůjde, protože by rozházel povlečení a někdo by se mohl zajímat, co se děje. A tak si lehl na podlahu, na ošoupaný, ale čistý koberec, a čekal, až prášky zaberou.

Když si půjčoval na první splátku pro Rickyho, musel žebrat a škudlit a dokonce i trochu lhát. Jeho účet je teď děravý jako ementál a kolísá na pokraji insolvence; dalších padesát tisíc z něj v žádném případě nevydoluje. Jeho pěkný velký dům se dusí tučnou hypotékou, kterou má pod palcem otec. A otec mu podepisuje i výplatní šeky. Auta má velká a z dovozu, ale mají najeto miliony kilometrů a jejich hodnota je mizivá. A kdo by si v Bakers koupil jedenáct let starý mercedes?

Co když se mu nějak podaří ty peníze ukrást? Zločinec známý jako Ricky mu prostě poděkuje a bude chtít ještě.

Je po všem.

Je čas sáhnout po prášcích. Nebo po pistoli.

Vyděsilo ho zazvonění. Bez přemýšlení se vyštrachal na nohy a vzal to.

"Haló," zahuhlal.

"Kde jsi, sakra?" Otec. Tenhle tón moc dobře znal.

"Já... totiž... nebylo mi dobře," vymáčkl ze sebe, podíval se na hodinky a rázem si vzpomněl, že v půl jedenácté má schůzku s velice důležitým inspektorem z Federálního úřadu pojištění vkladů.

"Mně je úplně jedno, jak ti je. Pan Colthurst z FÚPV čeká u mě v kanceláři už čtvrt hodiny."

"Zvracel jsem, tati," lhal a při slově "tati" se znovu zašklebil. Je mu jedenapadesát a pořád mu říká tati.

"Lžeš. Proč jsi nezavolal, že ti je zle? Gladys mi řekla, že před devátou tě viděla, jak jdeš někam k poště. Co jsi tam sakra dělal?"

"Promiň. Musím na záchod. Zavolám ti pak."

Zavěsil.

Valiový opar se v něm příjemně převaloval, a tak si sedl na kraj postele a jen zíral na levandulové obdélníky pohozené na podlaze. Byl od pilulek otupělý a nápady přicházely velmi pomalu.

Mohl by dopisy schovat a pak se zabít. Sebevraždou by se valná část ostudy přesunula na otce. Vyhlídka na smrt mu nepřipadala nijak nepříjemná; už žádné manželství, žádná banka, žádné "tati", žádné město Bakers, žádné tajení homosexuality.

Jenže by mu chyběly děti a vnoučata.

A co kdyby se Ricky, ta zrůda, o jeho smrti nedozvěděl a poslal další dopis, takže by se ostuda provalila dlouho po jeho pohřbu?

Další hloupý nápad: co kdyby se smluvil se svou sekretářkou, ženou, které navíc tak úplně nedůvěřoval? Mohl by jí říct pravdu a požádat ji, aby Rickymu napsala a oznámila mu, že Quince spáchal sebevraždu. Spolu by to pak sehráli, jako že je Quince po smrti, i když by nebyl, a v získaném čase by naplánovali nějakou pomstu na Rickym.

Jenže radši by zemřel, než aby to sekretářce řekl.

Třetí nápad přišel, když už valium zabralo naplno, a vykouzlil mu na tváři úsměv. Co to zkusit takříkajíc poctivě? Napsat Rickymu a postěžovat si na svou chudobu. Nabídnout dalších deset tisíc a říct, že tím to končí. A že pokud je Ricky odhodlán jej zničit, pak on, Quince, nemá jinou možnost než jít po něm. Uvědomí FBI, požádá je, aby vysledovali odesílatele dopisů a příjemce bankovních převodů, a pak by zařvali oba.

Půl hodiny se na zemi prospal, pak posbíral sako, kabát i rukavice. Odešel z domu, aniž by zahlédl služebnou. Cestou do města cítil, jak je nabitý touhou postavit se skutečnosti čelem. Nahlas si říkal, že jde jen o peníze. Jeho otci je jedenaosmdesát. Akcie banky mají cenu deseti milionů. Jednoho dne budou jeho. Hlavně udržet všechno v tajnosti, dokud nebude mít peníze v ruce, pak si bude moct žít, jak se mu zlíbí, sakra.

Hlavně to s těmi penězi nezpackat.

 

Coleman Lee měl v obchodním středisku na kraji města Gary v Indianě stánek s mexickým občerstvením. V téhle části města teď vůbec vládli Mexičani. Colemanovi bylo čtyřicet osm, měl za sebou dva ohavné rozvody, ale to už je nějaká ta desítka let, a díky Bohu neměl žádné děti. Kvůli všem těm vlastním tacos a jiným dobrotám, co snědl, byl tlustý a hýbal se pomalu, měl povislé břicho a masité tvářičky. Coleman nebyl hezký, ale rozhodně byl osamělý.

Zaměstnával hlavně mexické kluky, ilegální přistěhovalce, které se nakonec vždycky pokusil zneužít, svést, je jedno, jak jeho nešikovné pokusy nazvete. Jen málokdy zaznamenal úspěch, a tak měl značnou fluktuaci. I obchody šly špatně, protože lidé si všechno řeknou; Coleman neměl dobrou pověst. Kdo by si chtěl kupovat tacos od zvrhlíka?

Najal si na poště, až na druhém konci obchodního střediska, dvě malé schránky - jednu pro obchodní korespondenci, druhou pro radost. Sbíral pornočasopisy, které si na poště vyzvedával téměř denně. Pošťák, co měl na starosti jeho byt, byl zvídavý mizera, takže bylo lepší udržet některé věci v co největší tajnosti.

Šel po špinavém chodníku kolem parkoviště, kolem velkoobchodů s botami a kosmetikou, kolem sklepních videokabinek s pornografickými filmy, kam už mu zakázali chodit, kolem úřadu práce, jehož zřízení tady na předměstí prosadil nějaký zoufalý politik shánějící hlasy. Bylo chladno, a tak byla na poště fůra Mexičanů, kteří vůbec nikam nespěchali.

Dnešní úlovek: dva tvrdé pornografické magazíny v neoznačených hnědých obálkách, k tomu dopis, který vypadal bůhvíproč povědomě. Obyčejná žlutá obálka, bez zpáteční adresy, razítko z Atlantic Beach na Floridě. Ale ano, vzpomněl si, jak ji tak obracel v ruce. Mladý Percy na odvykací klinice.

Když se zase dostal do své kancelářičky plné nepořádku a krámů, za kuchyní a za skladem, rychle probral magazíny, a protože nenašel nic nového, hodil je na štos ke stovkám jiných. Pak otevřel dopis od Percyho. Stejně jako ty dva předešlé byl psaný rukou a adresovaný Waltovi, což bylo jméno, na které si nechal posílat porno do sbírky. Walt Lee.

 

Milý Walte,

tvůj poslední dopis se mi opravdu velice líbil. Přečetl jsem si jej mnohokrát. Umíš hezky zacházet se slovy. Jak jsem ti řekl, jsem tu už rok a půl a cítím se hrozně osamělý. Tvoje dopisy mám pod matrací, a když se cítím hodně odtržený od světa, znovu a znovu si je čtu. Kde ses naučil tak psát? Prosím, zase mi co nejdřív napiš.

Při troše štěstí mě v březnu pustí. Nevím určitě, kam pak půjdu a co budu dělat. Je to vážně děsivé pomyšlení, že odsud po skoro dvou letech prostě odejdu a nebudu nikoho mít. Doufám, že si budeme dopisovat i pak.

Teď vážně nevím, hrozně nerad se na to ptám, ale zeptám se, protože nikoho jiného nemám - prosím tě, klidně mě odmítni, našemu přátelství to neublíží -, ale nemohl bys mi půjčit tisíc dolarů? Tady na klinice je obchůdek s knihami a cédéčky a prodávají nám je na úvěr, no, a já jsem tu dost dlouho a tak nějak jsem zaťal sekyru dost hluboko. Pokud mi můžeš půjčit, budu strašně rád. Pokud ne, chápu to.

Díky za to, že tě mám, Walte. Prosím, brzy mi napiš. Tvoje dopisy schovávám jako poklad.

S láskou Percy

 

Tisíc babek? Co je to za vola? Coleman začal cítit nějaký švindl. Roztrhal dopis na kousky a ty hodil do koše. "Tisíc babek," zavrčel a sáhl zase po časopisech.

 

Klenotník z Dallasu se ve skutečnosti nejmenoval Curtis. To jméno se ohromně hodilo pro korespondenci s Rickym na odvykací klinice, ale ve skutečnosti se jmenoval Vann Gates.

Panu Gatesovi bylo padesát osm let, pro veřejnost byl šťastně ženat, měl tři děti a dvě vnoučata, a jemu a jeho ženě patřilo v Dallasu a v okolí šest klenotnictví, všechna v obchodních centrech. V cenných papírech měli dva miliony dolarů - a všechno to vydělali sami. Vlastnili velice pěkný nový dům ve čtvrti Highland Park a jejich ložnice byly oddělené a každá na jiném konci. Scházeli se jen v kuchyni na kávu a v pracovně u televize a při návštěvách vnoučat.

Pan Gates se ze svého homosexuálního utajení odvážil povykouknout jen tu a tam, a vždy s krajní opatrností. Nikdo nevěděl vůbec nic. Dopisování s Rickym bylo jeho prvním pokusem najít lásku na inzerát - a prozatím jej výsledky uváděly v nadšení. Najal si na poště blízko jednoho z obchodních středisek malou schránku na jméno Curtis V. Cates.

Levandulově modrofialová obálka byla adresována Curtisi Catesovi; sedl si v autě, otevřel ji a zpočátku neměl ani tušení, že se děje něco špatného. Prostě zase jeden miloučký dopis od toho hodného Rickyho. Už s prvními slovy ale udeřil blesk:

 

Drahý Vanne Gatesi!

Konec legrace, milej zlatej. Nejmenuji se Ricky a ty zase nejsi Curtis. Nejsem teplý klučina, co touží po lásce. Ty ovšem máš ohavné tajemství a určitě bys ho rád pod pokličkou udržel i nadále. Potřebuju pomoct.

Domluvme se takhle: Pošli bankovním převodem 100 000 dolarů na účet 144-DXN-9593 do Ženevské banky v Nassau na Bahamách, a jako příjemce uveď firmu AzorReality, s.r.o., směrovací číslo 392844-22.

A udělej to hned! Nežertuju. Nechal ses chytit. Pokud nedostanu peníze do deseti dnů, pošlu tvojí ženě, paní Glendě Gatesové, úhledný balíček s kopiemi všech dopisů, fotek a tak dál. Když peníze pošleš, prostě se vypařím.

S láskou Ricky

 

Vann za chvilku najel na dallaský dálniční obchvat na I-635, zanedlouho se dostal na mimoúrovňovou křižovatku s I-820 u Forth Worthu a zamířil zpátky do Dallasu; jel přesně devadesátkou, držel se v pravém pruhu a nevšímal si aut, která se nahromadila za ním. Kdyby mu pláč mohl pomoct, určitě by si ze srdce pobrečel. Neměl v tomhle ohledu žádné zábrany, zvlášť když je takhle sám v jaguáru.

Jenže on byl příliš vzteklý, než aby plakal, a příliš zahořklý, než aby si připadal ublíženě. A také příliš vyděšený, než aby marnil čas teskněním po někom, kdo neexistuje. Potřeboval jednat - rychle, rázně, v tajnosti.

Přesto ho ale ublížené srdíčko nakonec dostalo, a tak zaparkoval na odpočívadle a nechal běžet motor. Všechny ty báječné sny o Rickym, ty nespočetné hodiny, které strávil tím, že pozoroval jeho hezkou tvář s rošťáckým úsměvem, že si četl jeho dopisy - smutné a veselé a zoufalé a plné naděje. Jak to, že se do pouhých slov vměstnalo tolik citů? Vždyť on ty dopisy uměl prakticky zpaměti.

A měl to být jen chlapec, tak mladý a plný mužné síly, a přitom tak osamělý a toužící po společnosti někoho dospělého.

Ricky, kterého se naučil milovat, potřeboval objetí staršího muže, a Vann alias Curtis už celé měsíce spřádal plány. Že v době, kdy jeho žena bude u sestry v El Pasu, pojede do Orlanda na výstavu diamantů. Vymyslel by to do všech podrobností a nezanechal by žádné stopy.

A konečně se přece jen rozbrečel. Chudák Vann přeléval slzy beze studu a bez pocitu trapnosti. Nikdo ho nemůže vidět; ostatní auta sviští kolem rychlostí sto čtyřicet za hodinu.

Jako každý odvržený milenec sliboval pomstu. Vystopuje to zvíře, tu zrůdu, která si hrála na Rickyho a zlomila mu srdce.

Když vzlyky začaly slábnout, vzpomněl si na ženu a na rodinu a to mu velice pomohlo, aby pláč potlačil úplně. Ona by dostala všech šest obchodů a dva miliony a nový dům s oddělenými ložnicemi, a jemu by zbyl jen posměch a opovržení a drby, které má jejich město tak v oblibě. Děti by šly za penězi a vnoučata by po zbytek života slýchala, jak se o dědečkovi jen potají šušká.

Vrátil se do pravého pruhu a k devadesátikilometrové rychlosti, podruhé se rozjel a znovu si četl dopis, zatímco kolem něj svištěly devitinápravové nákladáky.

Neměl komu zavolat, nemohl se svěřit žádnému bankéři, který by prověřil účet na Bahamách, nemohl si k žádnému právníkovi zajít pro radu, neměl přítele, kterému by se se svým smutným případem mohl svěřit.

Peníze nebyly pro člověka, který promyšleně vede dvojí život, až tak nepřekonatelným problémem. Jeho žena obracela každý pěťák, doma i v obchodech, takže se Vann dávno naučil schovávat peníze. Občas si ulil stranou nějaký ten šperk, rubín, perlu, dokonce i menší diamant a později je prodal dealerovi za hotové. V branži to bylo obvyklé. Měl haldy peněz - byly v krabicích od bot a ty zase byly úhledně srovnané v ohnivzdorném sejfu jedné depozitní firmy nahoře na Planu. Peníze na dobu po rozvodu. Peníze na dobu, kdy se bude s Ricky m plavit po mořích, cestovat, užívat si.

"Parchant!" procedil skrz zaťaté zuby. A znovu a znovu a znovu.

Co kdyby tomu hajzlovi napsal a tvrdil, že je chudý? Anebo co kdyby mu hrozil, že odhalí jeho lumpárnu? Co kdyby se prostě bránil?

Kdepak, ten mizera ví moc dobře, co dělá. Našel si Vanna, zná jeho pravé jméno, jméno jeho manželky. Ví, že Vann ty peníze má.

Sjel na cestičku k domu zrovna ve chvíli, kdy Glenda zametala chodník. "Kdepak jsi byl, miláčku?" zeptala se přátelsky.

"Něco jsem zařizoval," odpověděl s úsměvem.

"Trvalo ti to," utrousila, ani nepřestala zametat.

Tak strašně ho to už nebavilo. Ty její přesně vykalkulované pohyby! Třicet let ho drží na krátkém vodítku a pozorně mu měří čas stopkami.

Letmo, navyklým pohybem ji políbil na tvář, pak šel do suterénu, zamkl se a znovu začal plakat. Dům se mu změnil ve vězení (při měsíční hypotéční splátce 7800 dolarů měl určitě právo to tak cítit). A ona je tady bachařkou, klíčnicí. A jeho jediná úniková cesta se právě teď zhroutila a místo ní má co do činění s chladnokrevným vyděračem.