John Grisham

BRATRSTVO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23

Jižanské státy našly zalíbení v Aaronu Lakeovi, v jeho lásce k flintám a bombám, v jeho rázné mluvě a vojácké přímosti. Zaplavil Floridu, Mississippi, Tennessee, Oklahomu a Texas reklamami, které byly snad ještě přímočařejší než ty předešlé. A Teddyho lidé je zase zaplavili spoustou peněz - ještě nikdy jich nešlo v předvečer voleb z ručky do ručky tolik.

Výsledkem bylo další drtivé vítězství: v "malé superúterý" získal Lake hlasy dvou set šedesáti z tří set dvanácti delegátů. A když se čtrnáctého března spočítaly všechny hlasy, bylo rozhodnuto l 301 delegátů z celkových 2 066. Lakeovo vedení před guvernérem Tarrym bylo výmluvné - 801 ku 390. Bylo po boji - leda by přišla nepředvídaná katastrofa.

 

První prací, kterou Buster v Trumble dostal, bylo provzdušňování záhonů za pomoci speciálního stroje, kultivátoru značky BýloŽravec. Dostával úžasný plat dvacet centů za hodinu Měl na vybranou mezi tím a vytíráním podlahy v kantýně Vybral si provzdušňování, protože byl rád na sluníčku a už se zařekl, že nedovolí, aby mu pokožka zbledla tak děsně, jak to viděl u některých spoluvězňů. A právě tak neztloustne jako někteří. Jsou přeci ve vězení, říkal si pořád, jak to, že tak ztloustli?

Dřel se na pálícím sluníčku jako kůň, udržoval si barvu, sliboval si, že bude mít dál zatažené bříško, a chrabře se snažil myslet jen na práci. Už po deseti dnech ale pochopil, že osmačtyřicet let to nevydrží.

Čtyřicet osm let! Nedokázal si tu věčnost ani představit. A kdo by to taky dokázal?

Prvních osmačtyřicet hodin probrečel.

Před rokem a měsícem měli s otcem malý dok, opravovali lodě a dvakrát týdně jezdili rybařit do Mexického zálivu.

Pomaličku pracoval u vybetonovaného okraje hřiště na košíkovou, kde zrovna probíhal dost neurvale vedený zápas. Pak se doslal až k velkému pískovému kurtu, kde se občas hrával volejbal. V dálce uviděl osamělou postavu, jak kráčí po běžecké dráze, postarší pán bez košile a s šedivými vlasy svázanými do ohonu. Ten člověk mu připadal nějak povědomý. Buster se vrhl na oba okraje chodníku, aby se dostal blíž ke dráze.

Osamělým chodcem byl Finn Yarber, jeden z těch soudců, co mu slíbili pomoct. Usilovně po dráze rázoval, hlavu měl vztyčenou, záda a ramena rovná jako pravítko, jistě žádný atlet, ale na šedesátiletého chlapa je na tom dobře. Byl bosý a svlečený do pasu a po zhrublé pokožce mu stékal pot.

Buster vypnul BýloŽravce a odložil jej. Yarber došel k němu a všiml si jej. "Ahoj Bustere. Jak se vede?" oslovil ho.

"Jsem pořád tady," odtušil mladík. "Nevadilo by vám, kdybych se prošel s váma?"

"Klidně," řekl Finn, ale nezpomalil.

Teprve když ušli dvě stě metrů, sebral Buster odvahu. "Jak to vypadá s mým odvoláním?"

"Dělá na tom soudce Beech. Vypadá to, že rozsudek je formálně v pořádku, což není dobrý. Spousta lidí sem přijde s děravým rozsudkem plným chyb, a to pak vzneseme nějaký námitky a ubereme jim pár let. U tebe to nepůjde. Je mi líto."

"To je jedno. Co s pár rokama, když jsem jich dostal osmačtyřicet? To je přece jedno, jestli mám sedět osmadvacet nebo osmatřicet nebo osmačtyřicet, ne?"

"Pořád máš možnosti se odvolávat. Je tu možnost rozhodnutí soudu zvrátit."

"Slabá možnost, co?"

"Nesmíš ztrácet naději, Bustere," prohlásil Yarber, ale beze stopy přesvědčivosti. Zachovat si určitou dávku naděje, to znamená zachovat si i něco víry v systém. A Yarber rozhodně žádnou takovou víru neměl. Tentýž zákon, který kdysi hájil, jej zmanipuloval a zničil.

Jenže Yarber aspoň má nepřátele a téměř chápe důvody, kvůli kterým po něm šli.

Tenhle nešťastný kluk neudělal nic špatného. Yarber si jeho papíry prostudoval dost důkladně, aby mohl věřit, že Buster je naprosto nevinen a že se stal obětí příliš horlivého prokurátora.

Podle záznamů to vypadalo, že jeho otec schovával před berňákem nějaké peníze, ale nic vážného. A už vůbec ne nic, co by opravňovalo stošedesátistránkovou obžalobu ze spiknutí.

Naděje. Připadal si jako pokrytec, že to slovo vůbec vyřkl. Odvolací soudy se dneska hemží pravičáky, co se klaní pořádku jako modle, takže v případech spojených s drogami se rozhodnutí mění málokdy. Pánové utlučou odvolání toho kluka razítky k smrti a ještě si pogratulují, že díky nim je na ulicích bezpečněji.

Největší zbabělost ale prokázal sám soudce. Od prokurátora se čeká, že bude kdekoho obviňovat, ale soudce by přece jen měl oddělit okrajové obviněné od těch hlavních. Buster a jeho otec měli být odděleni od Kolumbijců a jejich nohsledů; měli je poslat domů ještě dřív, než soud začal.

Teď je jeden z nich mrtev. Druhý zničen. A nikoho v celém federálním soudním systému netrápí zlé sny. Prostě jedno z mnoha spiknutí za účelem pašování drog.

Na první zatáčce oválné dráhy Yarber zpomalil a pak zastavil. Zadíval se do dálky, přes travnatou pláň, k okraji lesa. Buster se podíval s ním. Už deset dnů se dívával za okraje Trumbleské věznice a dobře si všímal, co všechno tam není: ohrady, ostnaté dráty, strážní.

"Poslední chlápek, co odsud odešel," začal Yarber a zahleděl se do prázdna, "zmizel támhle v lese. Ten se táhne pár kilometrů a pak narazíš na okresku."

"Kdo to byl?"

"Říkali mu Tommy Adkins. Byl bankéřem v Severní Karolíně a chytili ho s rukou v pokladničce."

"Co se s ním stalo?"

"Jednoho dne mu luplo v kouli, sebral se a šel. Toho, že je pryč, si všimli až po šesti hodinách. Našli ho za měsíc v jednom motelu v Cocoa Beach, a to ještě ne poldové, ale uklízečky. Ležel nahý na podlaze v embryonální poloze, cucal si palce a byl dokonale vygumovanej. Odvezli ho na nějakou kliniku."

"Tak šest hodin?"

"Jo. Stává se to tak jednou ročně. Někdo se sebere a jde si. Dají zprávu poldům ve tvým městě, zavedou tvoje jméno do celostátního počítačovýho registru, prostě těžká rutina."

"Kolik jich chytej?"

"Skoro všechny."

"Skoro."

"Jo, a chytěj je proto, že udělají hloupost. Opijou se v baru. Jedou za šera v autě a nerozsvítěj reflektory. Zajdou za svojí holkou."

"Takže když člověk nemá v hlavě seno, dá se to zvládnout'7"

"Jasně. Pečlivě naplánovat, mít trochu peněz, a pak je to hračka."

Znovu vyrazili, jen o trochu pomaleji. "Pane Yarbere, můžu se vás něco zeptat?" vyrazil Buster. "Kdybyste měl na krku osmačtyřicet let, utek byste?"

"Ano "

"Jenže já nemám ani floka."

"Já mám."

"Tak mi pomozte."

"Uvidíme. Dej tomu trochu času. Usaď se tady. Zatím si tě všímají víc, protože jsi novej, ale za čas na tebe zapomenou."

Buster se usmál, opravdu se usmál. Jeho rozsudek jako by najednou byl výrazně snížen.

"Víš, co se stane, když tě chytnou?" nadhodil Yarber.

"Jo, přidaj mi pár let. Hrůza. Třeba budu mít dohromady padesát osm. Kdepak, pane, kdyby mě měli chytit, vystřelím si mozek z hlavy."

"Já bych udělal totéž. A uvědomuješ si, že budeš muset pryč ze Států?"

"Kam?"

"Kamkoli, kde budeš vypadat jako místní a odkud nevydávají do USA."

"A jakej stát je na to nejlepší?"

"Argentina nebo Chile. Umíš aspoň trochu španělsky?"

"Ne."

"Tak se začni učit. Víš přece, že tu máme kurzy španělštiny. Učej tam nějaký lidi z Miami."

Došli kolečko mlčky a Buster se znovu zaobíral svou budoucností. Nohy jako by měl lehčí, ramena se narovnala, úsměv se mu na tváři usadil nastálo.

"Proč mi pomáháte?" zeptal se.

"Protože je ti třiadvacet. Protože jsi moc mladej a jsi v tom nevinně. Tebe prostě zničila chyba systému, Bustere. Máš právo utéct jakýmkoli způsobem. Měl jsi holku?"

"Tak něco."

"Pusť ji z hlavy. Jenom by tě dostala do maléru. Mimochodem, myslíš, že by na tě čekala osmačtyřicet let?"

"Říká, že bude."

"Lže. Už teď si něco hledá. Zapomeň na ni, leda by ses chtěl nechat chytit."

Nojo, asi má pravdu, říkal si Buster. Ještě od ní nedostal dopis a ještě do Trumble nepřijela, ačkoli bydlí jen čtyři hodiny cesty odsud. Dvakrát si volali a ona se nezajímala o nic jiného, než jestli ho někdo nemlátí.

"Máš nějaký děti?" pokračoval Yarber.

"Ne. Aspoň o ničem nevím."

"A co tvoje matka?"

"Umřela, když jsem byl malej. Vychovával mě táta. Byli jsme sami dva."

"Tak to jsi na útěk jako stvořený."

"Nejradši bych výpad hned teď."

"Trpělivost. Pečlivě si to naplánuj."

Po dalším kole by se Buster nejradši rozběhl tryskem. Myslel na tu zatracenou Pensacolu a nenapadala ho jediná věc, co by mu měla chybět. Základům španělštiny se učil na střední škole, a i když si z toho nic nezapamatoval, tehdy mu to do hlavy lezlo dobře. Rychle si to oživí. Začne chodit na kurzy a bude se stýkat s Hispánci.

Čím déle chodili, tím víc se toužil v nově získané víře ujistit. Čím dřív, tím líp. Kdyby o tuhle možnost přišel, musel by spoléhat na obnovení procesu, a jiné porotě nevěřil.

Buster by se rád rozběhl, přeletěl by přes louku a k lesu, pak skrz něj a na okresní silnici. Jak dál, to sice netušil, ale když se nějaký máklý bankéř dostal odsud až do Cocoa Beach, on by to zvládl taky.

"Proč vy jste neodešel?" zeptal se Yarbera.

"Myslel jsem na to. Ale za pět let mě pustí. To vydržím. Bude mi šedesát pět, se zdravím na tom budu dobře, ještě můžu čekat nějakých šestnáct let života. Kvůli tomu žiju, Bustere, kvůli těm posledním šestnácti rokům. Nechci se pořád ohlížet přes rameno."

"Kam půjdete?"

"Ještě nevím. Možná se usadím v nějaké vesničce na italském venkově. Anebo někde v horách v Peru. Můžu si vybrat z celýho světa a den co den o tom hodiny sním."

"Takže vy máte spoustu peněz?"

"Ne, ale budu mít."

To si říkalo o spoustu otázek, ale Buster si na ně nechal zajít chuť. Už se naučil, že ve vězení si člověk většinu dotazů nechává pro sebe.

Když Bustera chození přestalo bavit, zastavil se u svého BýloŽravce. "Díky, pane Yarber."

"To je dobrý. Hlavně ať to zůstane jenom mezi námi."

"Jasně. Řekněte mi, až si na mě uděláte čas."

Finn vyrazil na další kolečko, šortky už měl propocené a pot odkapával i z šedivého ohonu. Buster se díval za ním a pak sklouzl na chvilku pohledem k louce a k lesu.

V tom okamžiku jako by viděl až do Jižní Ameriky.