<<< Literární doupě
Literární doupě

John Grisham

PŘÍPAD PELIKÁN

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

Případ Pelikán - Grisham John
 
 
cena původní: 49 Kč
cena: 43 Kč
Případ Pelikán - Grisham John
Theodore Boone: The Scandal - Grisham John
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 221 Kč
Theodore Boone: The Scandal - Grisham John
Rogue Lawyer - Grisham John
 
 
cena původní: 649 Kč
cena: 577 Kč
Rogue Lawyer - Grisham John

 

   1   >

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

Nezdálo se, že by byl schopen vyvolat takový zmatek, ale vinu za mnohé z toho, co se odehrávalo dole, bylo možné připsat jemu. A to bylo vynikající. Bylo mu devadesát jedna let, byl ochrnutý, připoutaný na invalidní vozík a napojený na kyslíkovou bombu. Druhý infarkt před sedmi lety ho skoro zabil, avšak Abraham Rosenberg byl stále ještě naživu a navzdory hadičkám v nose byl stále ještě lepším právníkem, než ostatních osm. Byl poslední legendou Nejvyššího soudu a skutečnost, že dosud dýchá, dráždila dav dole.

Seděl na vozíku v kanceláři v prvním poschodí Nejvyššího soudu. Když hluk sílil, dotýkal se nohama okraje okna a nakláněl se dopředu. Nenáviděl policajty, ale pohled na jejich sevřené, vyrovnané řady byl tentokrát uklidňující. Stáli vzpřímeně a nejméně padesátitisícovému davu, žíznícímu po krvi, neustoupili ani o krok.

"Největší dav, jaký jsem kdy viděl!" zakřičel Rosenberg od okna. Byl téměř hluchý. Jason Kline, jeho starší koncipient, stál za ním. Bylo první pondělí měsíce října, zahajovací den nového zasedání soudu. Tento den se stal tradiční oslavou Prvého dodatku k ústavě. Nádherná oslava. Rosenberg byl vzrušený. Pro něho znamenala svoboda projevu svobodu páchat výtržnosti.

"Jsou tam Indiáni?" zeptal se nahlas.

Jason Kline se naklonil blíž k jeho pravému uchu. "Ano!"

"Pomalovaní válečnými barvami?"

"Ano. V plné zbroji."

"Tancují?"

"Ano!"

Indiáni, černí, bílí, hnědí, ženy, teplouši, milovníci stromů, křesťané, aktivisté za zákaz potratů, árijci, nacisté, ateisté, lovci, ochránci zvířat, hlasatelé nadřazenosti bílé rasy, hlasatelé nadřazenosti černé rasy, odpůrci daní, dřevorubci, farmáři - obrovské moře protestujících. A pohotovostní policie svírala černé obušky.

"Indiáni by mě měli milovat!"

"Určitě vás milují." Kline přikývl a usmál se na křehkého mužíčka, který měl zaťaté pěsti. Jeho ideologie byla jednoduchá: vláda rozhoduje o podnikání, jednotlivec o vládě a životní prostředí stojí nade vším. A pokud jde o Indiány, dejte jim všechno, co chtějí.

Nadávky, modlitby, zpěv, skandování a výkřiky byly stále hlasitější a příslušníci pohotovostního oddílu se semkli ještě těsněji. Dav byl větší a útočnější než v minulých letech. Situace byla napjatější. Násilí se stalo normální věcí. Na klinikách, které prováděly potraty, vybuchovaly bomby. Lékaře přepadávali a mlátili. Jednoho zabili v Pansacole, dali mu roubík, svázali ho do polohy embrya a polili ho kyselinou. Pouliční boje se staly každotýdenní záležitostí. Bojovní homosexuálové přepadávali kostely a kněze. Zastánci nadřazenosti bílé rasy působili v desítkách známých ilegálních paravojenských organizací a stále směleji útočili na černochy, obyvatele španělského původu a Asijce. Nenávist se stala oblíbenou kratochvílí Ameriky.

A Nejvyšší soud byl samozřejmě snadným cílem. Počet vážných výhružných dopisů soudcům stoupl od roku 1990 desetkrát. Počet příslušníků policie Nejvyššího soudu se ztrojnásobil. Každému soudci byli na ochranu přiděleni nejméně dva agenti FBI a dalších padesát pilně zkoumalo výhrůžky.

"Nenávidí mě, viďte?" zeptal se hlasitě a hleděl upřeně z okna.

"Někteří ano," odpověděl Kline pobaveně.

Rosenberg to rád slyšel. Usmál se a zhluboka se nadechl. Osmdesát procent výhrůžek smrtí bylo adresováno jemu.

"Vidíte nějaké transparenty?" zeptal se. Byl skoro slepý.

"Vidím jich dost."

"Co je na nich?"

"Jako obvykle. Smrt Rosenbergovi. Dejte Rosenberga do penze. Odřízněte mu kyslík."

"Mávají těmi stejnými zatracenými hesly už celá léta. Proč si nevymyslí něco nového?"

Koncipient neodpověděl. Abe měl být v penzi už dávno, ale jednoho dne ho odtud vynesou na nosítkách. Jeho tři koncipienti připravovali většinu podkladů, avšak Rosenberg trval na tom, že zdůvodnění napíše sám. Dělal to tlustou fixkou a slova byla naškrábána na bílém papíře, jako když píše žák první třídy, který se učí psát. Pracoval pomalu, ale jmenován byl na doživotí, takže proč spěchat? Koncipienti jeho výroky přezkoumávali a málokdy našli chybu.

Rosenberg se dušeně zasmál. "Měli bychom Indiánům předhodit Runyana." John Runyan byl předsedou Nejvyššího soudu. Byl to tvrdý konzervativec, jmenovaný republikánským prezidentem a nenáviděný Indiány i jinými menšinami. Sedm z devíti soudců bylo jmenováno republikánskými prezidenty. Patnáct let čekal Rosenberg na demokrata v Bílém domě. Chtěl odejít, potřeboval odejít, ale nemohl strávit pomyšlení na to, že by na jeho milované místo zasedl pravičák typu Runyana.

Mohl čekat. Mohl tu sedět na svém invalidním vozíku, dýchat kyslík a chránit Indiány, černochy, ženy, chudé, tělesně a duševně postižené a životní prostředí až do sto pěti let. A nikdo na světě s tím nemůže nic udělat, ledaže by ho zabili. A ani to by nebyl tak špatný nápad.

Hlava velkého muže pokývla, zakolísala a spočinula na rameni. Už zase spal. Kline potichu odstoupil a šel studovat do knihovny. Vrátí se za půl hodiny, aby zkontroloval kyslík a dal Abemu jeho prášky.

Kancelář předsedy Nejvyššího soudu je v prvním poschodí a je větší a lépe vybavená než ostatních osm. Předsíň kanceláře se používá pro malé recepce a formální setkání a ve vnitřní kanceláři předseda pracuje.

Dveře vnitřní kanceláře byly zavřené. V místnosti seděli předseda Nejvyššího soudu, jeho tři koncipienti, kapitán policie Nejvyššího soudu, tři agenti FBI a K. O. Lewis, náměstek ředitele FBI. Nálada byla pochmurná a všichni přítomní se snažili nevšímat si hluku, přicházejícího z ulice dole. Bylo to těžké. Předseda a Lewis diskutovali o výhrůžkách smrtí z posledních dní a ostatní jen poslouchali. Koncipienti si dělali poznámky.

Za posledních šedesát dní zaznamenala FBI přes dvě stě výhružných dopisů, což byl nový rekord. Byl tu normální repertoár, jako "Vyhodíme soud do povětří", ale mnohé výhrůžky byly konkrétnější - uváděly jména, soudní případy a sporné otázky.

Runyan se nepokoušel skrývat svou úzkost. Z důvěrné souhrnné zprávy FBI četl jména jednotlivců a skupin, podezřelých z autorství výhrůžek. Ku-klux-klan, árijci, nacisti, Palestinci, černí separatisté, odpůrci potratů, nepřátelé homosexuálů. Dokonce IRA. Snad všichni, kromě rotariánů a skautů. Skupina z Blízkého východu, podporovaná Íránci, vyhrožovala Američanům krvavou odplatou za smrt dvou soudců v Teheránu. Neexistoval absolutně žádný důkaz o tom, že vraždy nějak souvisely se Spojenými státy. Nová domácí teroristická jednotka, známá pod jménem Podzemní armáda, zabila v Texasu federálního soudce bombou umístěnou v jeho autě. Nikdo nebyl zatčen, ale PA se k atentátu přihlásila. Byla také důvodně podezřelá ze spáchání několika bombových atentátů na kanceláře Unie pro občanská práva, ale odvedla velmi čistou práci.

"A co ti portorikánští teroristé?" zeptal se Runyan, aniž by pozvedl oči.

"Samá lehká váha. Ti nám starosti nedělají," odpověděl K. O. Lewis nenuceně. "Ti už vyhrožují dvacet let."

"No, snad už je načase, aby něco podnikli. Je pro to správné klima, nemyslíte?"

"Zapomeňte na Portorikánce, šéfe." Runyan měl rád, když mu říkali šéfe. Ne nejvyšší soudce, ani pane nejvyšší soudce. Prostě šéfe. "Vyhrožují jenom proto, že vyhrožují všichni ostatní."

"To je moc legrační," řekl šéf bez úsměvu. "Moc legrační. Byl bych nerad, kdybychom některou skupinu vynechali." Runyan hodil svodku na stůl a třel si spánky. "Promluvíme si o bezpečnosti." Zavřel oči.

K. O. Lewis položil kopii zprávy na šéfův stůl. "Ředitel si myslí, že bychom měli přidělit každému soudci čtyři agenty, přinejmenším na nejbližší tři měsíce. Použijeme limuzín s ochrankou na cesty do práce a z práce, a policie Nejvyššího soudu zajistí ochranu a bezpečnost v budově."

"A co cesty?"

"To není moc dobrý nápad, alespoň ne teď. Ředitel si myslí, že by soudci měli zůstat v hlavním městě až do konce roku."

"Zbláznil jste se? Nebo se zbláznil on? Kdybych požádal své kolegy, aby se zařídili podle vaší rady, opustili by dnes večer město a cestovali by celý příští měsíc. To je absurdní." Runyan se zamračil na své koncipienty, kteří zhnuseně vrtěli hlavami. Opravdu absurdní.

Na Lewise to nezapůsobilo. Dalo se to čekat. "Jak si přejete. Byl to jenom návrh."

"Hloupý nápad."

"Ředitel v tomto ohledu neočekával vaši spolupráci. Na druhé straně však očekává, že ho budete předem informovat o všech cestovních plánech, abychom mohli zajistit bezpečnost."

"Chcete říct, že máte v plánu doprovázet každého soudce pokaždé, když opustí město?"

"Ano, šéfe. To máme v plánu."

"To nepůjde. Ti lidé nejsou zvyklí, aby jim někdo dělal chůvu."

"Ano, pane. A také nejsou zvyklí na to, aby se jim někdo lepil na paty. My se jen pokoušíme chránit vás a vaše ctihodné bratry, pane. Samozřejmě nikdo neříká, že musíme vůbec něco dělat. Zavolali jste nás vy, pane. Jestli si přejete, můžeme odejít."

Runyan se naklonil na židli dopředu, vrhl se na spisovou sponku a snažil se narovnat její záhyby tak, aby byla dokonale rovná. "A co tady kolem?"

Lewis si povzdechl a téměř se usmál. "Tahle budova nám nedělá starosti. Ta se dá zajistit snadno. Tady žádné potíže nečekáme."

"Tak kde?"

Lewis kývl hlavou k oknu. Hluk sílil. "Někde venku. Ulice jsou plné idiotů, maniaků a fanatiků."

"A všichni nás nenávidí."

"Zřejmě. Poslyšte, šéfe, máme velkou starost o soudce Rosenberga. Pořád ještě odmítá vpustit naše lidi do svého domu, nutí je, aby seděli celou noc v autě na ulici. Dovolí svému oblíbenému policistovi Nejvyššího soudu - jak že se jmenuje? Ferguson - aby seděl venku u zadních dveří, ale pouze od deseti večer do šesti ráno. Do domu se nedostane nikdo, kromě soudce Rosenberga a jeho ošetřovatele. To místo není bezpečné."

Runyan si čistil nehty sponkou na spisy a trochu se sám pro sebe usmíval. Rosenbergova smrt, jakýmkoli způsobem nebo jakoukoli metodou, by byla úlevou. Ne, byla by to příležitost k oslavě. Šéf by se sice musel obléct do černého a pronést oslavnou řeč, ale za zavřenými dveřmi by se se svým koncipientem chechtal. Runyanovi se ta myšlenka líbila.

"Co navrhujete?"

"Můžete s ním promluvit?"

"Zkoušel jsem to. Vysvětlil jsem mu, že je pravděpodobně nejnenáviděnějším mužem v Americe, že ho miliony lidí každý den proklínají, že by ho většina z nich ráda viděla mrtvého, že dostává čtyřikrát tolik výhružných dopisů, jako my ostatní dohromady, a že by byl pro vraha dokonalým a snadným terčem."

Lewis čekal. "A?"

"Řekl mi, abych mu políbil zadek a pak usnul."

Soudní úředníci se patřičně zasmáli, a tak si agenti FBI uvědomili, že humor je dovolený a připojili se.

"Tak co budeme dělat?" zeptal se Lewis chmurně.

"Chraňte ho, jak nejlépe umíte, dejte to písemně a nedělejte si s tím starosti. On se nebojí ničeho, včetně smrti, a když je to jedno jemu, proč byste si s tím měli lámat hlavu vy?"

"Když si dělá starosti ředitel, tak si dělám starosti i já, šéfe. To je hrozně jednoduché. Když někdo z vás přijde k úrazu, bude to pro FBI špatná reklama."

Šéf se zhoupl v židli. Rámus venku byl nesnesitelný. Tahle porada se už táhne příliš dlouho. "Zapomeňte na Rosenberga. Třeba umře ve spánku. Větší starosti mi dělá Jensen."

"S Jensenem jsou problémy," řekl Lewis a listoval v papírech.

"Já vím, že s ním jsou problémy," řekl pomalu Runyan. "Dělá nám potíže. Teď si myslí, že je liberál. V polovině případů hlasuje s Rosenbergem. Příští měsíc bude zastáncem nadřazenosti bílé rasy a bude podporovat segregaci ve školách. Potom se zamiluje do Indiánů a bude jim chtít dát Montanu. To je jako mít duševně zaostalé dítě."

"Léčí se na deprese, víte o tom?"

"Vím, vím. Vypráví mi o tom. Vidí ve mně otce. Co bere?"

"Prozac."

Šéf si šťoural sponkou pod nehty. "A co ta instruktorka aerobiku, se kterou se scházel? Trvá to ještě?"

"Ani ne, šéfe. Nemyslím, že stojí o ženy." Lewis byl mazaný. Věděl toho víc. Podíval se na jednoho ze svých agentů a potvrdil si ten šťavnatý klep.

Runyan to ignoroval, nechtěl to slyšet. "Spolupracuje?"

"Samozřejmě, že ne. V mnoha ohledech je horší než Rosenberg. Smíme ho doprovodit až k jeho bytu a pak nás nechá sedět celou noc na parkovišti. Dokonce ani nesmíme sedět v hale. Prý by to rozčilovalo ostatní nájemníky. Tak sedíme ve voze. Z budovy a do budovy vede deset jiných cest a je nemožné ho chránit. Rád si s námi hraje na schovávanou. Každou chvíli se vyplíží ven, takže nikdy nevíme, jestli je v budově nebo ne. U Rosenberga alespoň víme, kde celou noc je. Jensen je nemožný."

"Výborně. Když ho nedokážete sledovat vy, jak by to mohl dokázat vrah?"

Na to Lewis nepomyslel. Nepostřehl humornou stránku. "Ředitel si dělá o bezpečnost soudce Jensena velké starosti."

"Nedostává tak moc výhružných dopisů."

"Je na seznamu šestý v pořadí, jen o kousek za vámi, vaše ctihodnosti."

"Takže já jsem pátý."

"Ano. Za soudcem Manningem. Mimochodem, ten spolupracuje. Plně."

"Bojí se i svého stínu," řekl šéf, pak zaváhal. "Neměl jsem to říkat. Omlouvám se."

Lewis to ignoroval. "Po pravdě řečeno, spolupráce je celkem dobrá, až na Rosenberga a Jensena. Soudce Stone sice hodně nadává, ale dá na nás."

"Ten nadává každému, tak si to neberte osobně. Co myslíte, kam Jensen tajně chodí?"

Lewis se podíval na jednoho ze svých agentů. "Nemáme tušení."

Velká část davu se najednou spojila v jeden ohromný sbor a zdálo se, že všichni na ulici se k nim přidali. Šéf to nemohl ignorovat. Okna se třásla. Vstal a ukončil poradu.

Kancelář soudce Glenna Jensena byla v druhém patře. Byla obrácená do dvora a chráněná před hlukem ulice. Byla to prostorná místnost, ale nejmenší ze všech devíti. Jensen byl nejmladší z devíti soudců a byl šťastný, že vůbec nějakou kancelář dostal. Když ho před šesti lety ve věku čtyřiceti dvou let jmenovali, byl považován za přísného konstrukcionistu s hlubokým konzervativním přesvědčením, stejným, jako měl muž, který ho jmenoval. Jeho potvrzení senátem byla opravdová bitva. Před legislativním výborem podal Jensen špatný výkon. K citlivým problémům zaujímal obojaká stanoviska, a tak se do něho strefovali z obou stran. Republikáni byli v rozpacích. Demokraté cítili krev. Prezident dělal, co mohl, a tak byl Jensen potvrzen většinou jednoho velmi zdráhavého hlasu.

Ale dosáhl toho. Doživotně. Za těch šest let ve funkci nikoho nepotěšil. Průběh jeho schvalování se ho hluboce dotkl a on se zapřísáhl, že se bude chovat shovívavě. To republikány rozzlobilo. Cítili se zrazeni, zejména když v sobě objevil skrytou vášeň pro práva zločinců. S nepatrným ideologickým vypětím rychle opustil pravici, posunul se ke středu a potom k levici. Pak, když se právní vědci ještě drbali ve svých kozích bradkách, přešel Jensen zase rychle k pravici a spojil se se soudcem Sloanem v jedné z jeho protivných antifeministických námitek proti rozhodnutí soudu. Jensen neměl rád ženy. Byl neutrální k náboženství, skeptický ke svobodě slova, sympatizoval s odpůrci daní, byl indiferentní k Indiánům, bál se černochů, byl tvrdý k pornografii, měkký ke zločincům a poměrně důsledný, pokud šlo o ochranu životního prostředí. A k dalšímu rozladění republikánů, kteří kvůli jeho potvrzení cedili krev, projevil Jensen znepokojující sympatie k homosexuálům.

Na jeho žádost mu byl přidělen ošklivý případ zvaný Dumond. Ronald Dumond žil se svým mužským milencem osm let. Tvořili šťastnou dvojici, byli si navzájem zcela oddáni a byli spokojení se společným životem. Chtěli uzavřít sňatek, avšak zákony státu Ohio takový svazek nepovolují. Potom milenec dostal AIDS a zemřel příšernou smrtí. Ronald přesně věděl, jak ho má pohřbít, ale vtom zasáhla rodina jeho milence a zabránila Ronaldovi, aby se účastnil smutečních obřadů a pohřbu. Ronald, který byl žalem málem bez sebe, žaloval rodinu a dožadoval se odškodnění za citové a psychické strádání. Případ se potuloval šest let po soudech nižší instance a teď se najednou objevil na Jensenově stole.

Spornou otázkou byla práva "manželek" homosexuálů. Dumond se stal válečným pokřikem zastánců práv homosexuálů.

Pouhá zmínka o případu Dumond se stávala záminkou pro pouliční rvačky.

A teď měl ten případ Jensen. Dveře jeho vnitřní kanceláře zůstávaly zavřené. Jensen a jeho tři koncipienti seděli u konferenčního stolu. Už strávili nad případem Dumond dvě hodiny a nedostali se nikam. Dohodování je už unavilo. Jeden koncipient, liberál z Cornellu, si přál široké vyjádření, které by dávalo dalekosáhlá práva homosexuálním partnerům. Jensen si to přál také, avšak nebyl ochoten to připustit. Ostatní dva koncipienti byli skeptičtí. Věděli právě tak dobře jako Jensen, že bude nemožné dosáhnout většiny pěti hlasů.

Rozhovor se stočil na jiné záležitosti.

"Šéf si u tebe udělal čárku, Glenne," řekl koncipient z Duke. V soukromí ho nazývali křestním jménem. "Soudce" je takový divný titul.

Glenn si protřel oči. "To je novina."

"Jeden z jeho koncipientů mi sdělil, že šéf a FBI si dělají starosti o tvou bezpečnost. Říká, že nespolupracuješ a šéf je z toho celý pryč. Chtěl, abych ti to vyřídil." Všechny informace se předávaly prostřednictvím sítě koncipientů. Všechny.

"Očekává se od něho, že bude mít starosti. To je jeho práce."

"Chce ti přidělit další dva agenty a přeje si, abys jim povolil přístup do svého bytu. A FBI tě chce vozit do práce a z práce. A také chtějí omezit tvé cestování."

"To už jsem slyšel."

"Ano, to víme. Ale šéfův koncipient řekl, že si šéf přeje, abychom na tebe dělali nátlak, abys spolupracoval s FBI, aby ti mohla zachránit život."

"Chápu."

"A tak na tebe děláme nátlak."

"Děkuji vám. Jděte zpátky do sítě a řekněte šéfovu koncipientovi, že jste na mne nejen dělali nátlak, nýbrž že jste dělali všechno možné, a že já jsem ocenil váš nátlak i to všechno možné, ale že to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Řekněte jim, že Glenn si myslí, že už je velký kluk."

"Dobře, Glenne. Ty se nebojíš, že ne?"

"Ani v nejmenším."

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist