John Grisham

PŘÍPAD PELIKÁN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

I když je to krásná krize, procento jeho popularity stoupá a Rosenberg je mrtvý, jeho vlastní image čistý a nablýskaný, Amerika se cítí bezpečná, protože u kormidla stojí on, demokrati to mohou zabalit a on má znovuzvolení v příštím roce v kapse, je mu už z té krize a z těch neúprosných schůzek před svítáním nanic. Je mu nanic z F. Dentona Voylese, jeho samolibosti a arogance, z jeho přikrčené malé postavy, sedící naproti němu ve zmačkaném pršiplášti a dívající se z okna, když mluví s prezidentem Spojených států amerických. Přijde za chvíli, na další poradu před snídaní, na další napjaté setkání, při kterém Voyles řekne jen část toho, co ví.

Měl už dost toho, že ho nechávají v nevědomosti, že dostává jenom kousky a drobky toho, co se Voylesovi uráčí mu předhodit. Gminski mu předhodí další a on se má všemi těmi drobky nasytit a být spokojený. Ve srovnání s nimi neví nic. Ještě že má Coala, který čte všechny ty jejich papíry a všechno si pamatuje, takže ho nemohou podvádět.

A Coala má už taky dost. Má dost jeho dokonalosti i toho, že skoro nepotřebuje spát. Jeho geniality. Má dost jeho sklonu začínat den, když je slunce ještě někde nad Atlantikem, naplánovat každou zatracenou minutu každé zatracené hodiny až do doby, když je slunce už nad Pacifikem. Potom si Coal naloží bednu všeho, co se za den nashromáždilo, odveze si to domů, přečte to, dešifruje to, za pár hodin se vrátí a chrlí ze sebe všechny ty hrozně nudné nesmysly, které právě zhltal. Když je Coal unavený, spí pět hodin, avšak normálně jen tři nebo čtyři hodiny. Odchází ze své kanceláře v západním křídle každý večer v jedenáct hodin, čte celou cestu domů na zadním sedadle limuzíny a než stačí motor vychladnout, musí ho limuzína dovézt zpátky do Bílého domu. Pokládá za hřích přijít ke svému pracovnímu stolu později než v pět hodin ráno. A když on může pracovat sto dvacet hodin týdně, tak snad ostatní mohou pracovat alespoň osmdesát. Po třech letech této administrativy už nikdo nespočítá, kolik lidí Fletcher Coal vyhodil proto, že nepracovali osmdesát hodin týdně. Docházelo k tomu nejméně třikrát do měsíce.

Coal byl nejšťastnější ráno, když se napětí dalo krájet a když byla naplánovaná nějaká nepříjemná porada. Ta věc s Voylesem mu celý uplynulý týden dodávala dobrou náladu. Stál vedle stolu, probíral poštu, prezident listoval v Postu a kolem pobíhaly dvě sekretářky.

Prezident se na něho podíval. Dokonalý černý oblek, bílá košile, červená hedvábná kravata, snad trochu moc brilantiny na vlasech nad ušima. Má ho dost, ale dostane se z toho, až bude po krizi, on se bude moct vrátit k svému golfu a nechá Coala, aby si lámal hlavu s detaily. Říkal si, že měl také takovou energii a výdrž, když mu bylo třicet sedm, ale věděl, že to není pravda.

Coal luskl prsty, podíval se na sekretářky a ty šťastně vyběhly z Oválné pracovny.

"A řekl, že nepřijde, když tu budu já. To je legrační." Coal se zřejmě bavil.

"Asi vás nemá rád," řekl prezident.

"Má rád lidi, které může převálcovat."

"Myslím, že na něho musím být milý."

"Jděte na něho tvrdě, šéfe. Musí toho nechat. Ta teorie je tak slabá, až je to komické, avšak v jeho rukou by mohla být nebezpečná."

"A co ta studentka?"

"Prověřujeme to. Vypadá neškodně."

Prezident se postavil a protáhl se. Coal se přehraboval v papírech. Sekretářka ohlásila vnitřní linkou příchod Voylese.

"Tak já jdu," řekl Coal. Všechno uvidí a uslyší z jiné místnosti. Na jeho naléhání instalovali v Oválné pracovně tři kamery uzavřeného televizního okruhu. Monitory byly v malé, zamčené místnosti v západním křídle. Jenom on měl klíč. Sarge o té místnosti věděl, ale neobtěžoval se do ní vniknout. Zatím. Kamery byly neviditelné a údajně to bylo velké tajemství.

Prezident se cítil lépe, když věděl, že Coal se bude alespoň dívat. Přivítal Voylese u dveří vřelým stiskem ruky a vedl ho k pohovce ke krátkému, srdečnému, přátelskému rozhovoru. Na Voylese to neudělalo velký dojem. Věděl, že Coal bude poslouchat. A dívat se.

Avšak aby se přizpůsobil okamžité náladě, sundal si Voyles plášť a pečlivě ho složil na židli. Kávu nechtěl.

Prezident si přehodil nohu přes nohu. Měl na sobě hnědou pletenou vestu. Dědeček.

"Dentone," řekl vážně, "musím se omluvit za Fletchera Coala. Není moc taktní."

Voyles lehce přikývl. Ty pitomý parchante. V téhle místnosti je dost drátů na to, aby se s nimi dala popravit polovina všech byrokratů ve Washingtonu. Caol je někde v suterénu a poslouchá řeči o tom, že nemá dostatek taktu. "Někdy je to pěkný blbec, že?" zavrčel.

"To ano. Musím na něho dávat pozor. Je velmi bystrý a pracovitý, ale někdy to přehání."

"Je to hajzl a já mu to povím do očí." Voyles se díval do větráku nad obrazem Thomase Jeffersona, odkud jedna z kamer všechno sledovala.

"No, dobře. Postarám se, aby se vám nepletl do cesty, dokud tahle věc neskončí."

"Buďte tak laskav."

Prezident pomalu upíjel kávu a uvažoval, co má říct dál. Voyles byl známý svou málomluvností.

"Potřebuji od vás malou laskavost."

Voyles se na něho díval nehybnýma očima, ani nemrkl. "Ano, pane."

"Potřebuji veškeré informace o té zprávě o pelikánech. Je to nesmyslný nápad, ale, sakra, je tam nějaká zmínka o mně. Jak vážně to berete?"

To je legrace. Voyles měl co dělat, aby se neusmál. Pan prezident a pan Coal mají nahnáno z té zprávy o pelikánech. Dostali ji v úterý pozdě večer, lámali si s ní hlavu celou středu a teď, ve čtvrtek brzy ráno, jsou na kolenou kvůli něčemu, co bylo míněno jen o poznání vážněji, než kanadský žert.

"Prošetřujeme to, pane prezidente." Byla to lež, ale co může prezident vědět? "Sledujeme všechny stopy, všechny podezřelé. Kdybych tu zprávu nebral vážně, nebyl bych vám ji posílal." Na opáleném čele se objevily husté vrásky a Voylesovi bylo do smíchu.

"Co jste zjistili?"

"Nic moc, ale teprve jsme začali. Dostali jsme to před necelými dvěma dny, a já jsem na to okamžitě nasadil čtrnáct agentů v New Orleansu, aby se v tom začali hrabat. Je to všechno rutina." Lži zněly tak dobře, že skoro slyšel, jak se Coal zalyká vzteky.

Čtrnáct agentů! Byla to taková rána pod pás, že se prezident narovnal na židli a položil kávu na stolek. Čtrnáct fízlů někde mává služebními odznaky, vyptává se, a je jen otázkou času, kdy se to provalí. "Říkáte čtrnáct. To vypadá na vážnou věc."

Voyles byl neúprosný. "My bereme vážně všechno, pane prezidente. Jsou mrtví už týden a stopa pomalu chladne. Sledujeme všechny stopy co nejrychleji. Mojí lidé pracují ve dne v noci."

"To všechno chápu, ale jak vážná je ta historie s pelikány?"

To je ale legrace. Zpráva se ještě ani nedostala do New Orleansu. New Orleans ještě ani nebyl kontaktován. Nařídil Ericu Eastovi, aby poslal jednu kopii do tamní kanceláře, aby se trochu poptali. Je to falešná stopa, jako stovky jiných, za kterými se honí.

"Pochybuji, že na tom něco je, pane prezidente, ale musíme to prověřit."

Vrásky se uvolnily a objevil se náznak úsměvu. "Nemusím vám snad říkat, Dentone, jak by mi ten nesmysl mohl uškodit, kdyby se to dostalo do novin."

"Při vyšetřování se neradíme s novináři."

"Já vím. Nerozebírejme to. Byl bych rád, kdybyste to mohl zastavit. Myslím, sakra, je to přece absurdní, a mně by to mohlo velice uškodit. Víte přece, o čem mluvím?"

Voyles byl surový. "Chcete na mně, abych ignoroval jednoho z podezřelých, pane prezidente?"

Coal se nahnul k obrazovce. Ne, říkám ti, abys zapomněl na tu zprávu o pelikánech! Skoro to řekl nahlas. On by to Voylesovi pěkně vytmavil. Řekl by mu to hezky po lopatě, pak by tomu skrčkovi jednu vrazil, kdyby byl příliš drzý. Ale je tady schovaný v zamknuté místnosti, mimo akci. A na okamžik si uvědomil, že je tam, kam patří.

Prezident poposedl a znovu si přehodil nohu přes nohu. "Podívejte se, Dentone, víte přece, o čem mluvím. V rybníce jsou větší ryby. Tisk sleduje vyšetřování, chtějí za každou cenu nějakého podezřelého. Znáte novináře. Nemusím vám snad říkat, že s tiskem nejsem právě zadobře. Ani můj tiskový tajemník mě nemá rád. Cha, cha, cha. Zapomeňte na to na chvíli. Zastavte to a hoňte se za opravdovými podezřelými. Celá ta věc je vtip, ale mohlo by mě to dostat do velmi nepříjemné situace."

Denton se na něho tvrdě podíval. Byl nemilosrdný.

Prezident opět poposedl. "A co ten Khamel? To vypadá dost nadějně, ne?"

"Možná."

"Ano. Když už mluvíme o číslech, kolik mužů jste nasadil na Khamela?"

Voyles řekl: "Patnáct" a skoro se rozesmál. Prezident překvapeně otevřel ústa. Na nejdůležitější figuru ve hře patnáct a na tu zatracenou věc s pelikány čtrnáct.

Coal se zasmál a zavrtěl hlavou. Voyles se zamotal do svých vlastních lží. Dole na straně čtyři středeční zprávy udávají Eric East a K.O. Lewis číslo třicet, ne patnáct. Klid, šéfe, šeptal Coal do obrazovky. Hraje to na vás.

Avšak prezident zdaleka nebyl klidný. "Tak dobře, Dentone. Jen patnáct? Myslel jsem si, že lo je významné podezření."

"Možná o něco víc. Tohle vyšetřování vedu já, pane prezidente."

"Já vím. A děláte dobrou práci. Nechci se vám do toho vměšovat. Jenom si přeji, abyste zvážil, zda by nebylo užitečnější trávit čas něčím jiným. To je všechno. Když jsem četl ten spis o pelikánech, bylo mi na zvracení. Kdyby se to dozvěděl tisk a začal se v tom šťourat, ukřižují mě."

"Takže vy mě žádáte, abych z toho vycouval?"

Prezident se nahnul dopředu a divoce hleděl na Voylese. "Nežádám, Dentone, já vám nařizuji, abyste toho nechal. Na pár týdnů jděte od toho. Věnujte svůj čas něčemu jinému. Jestli to vyplave ještě jednou, podíváte se na to znovu. Pamatujte si, že jsem tu pořád ještě pánem."

Voyles změkl a podařilo se mu trochu se usmát. "Jsem ochoten se s vámi dohodnout. Váš sekerník Coal mi zavařil v tisku. Vrhli se na mě kvůli tomu, že jsme nedokázali ochránit Rosenberga a Jensena."

Prezident slavnostně přikývl.

"Zařiďte, ať mě ten váš pitbulteriér nechá na pokoji, a já zapomenu na tu teorii o pelikánech."

"Já žádné dohody neuzavírám."

Voyles se ironicky ušklíbl, ale zůstal klidný. "Dobře. Zítra pošlu do New Orleansu padesát agentů. A pozítří dalších padesát. Budeme mávat odznaky po celém městě a uděláme všechno možné, abychom vzbudili pozornost."

Prezident vyskočil a šel k oknu, které vedlo do růžové zahrady. Voyles seděl bez hnutí a čekal.

"Tak dobře, tak dobře. Jsme dohodnuti. Fletchera Coala dokážu zvládnout."

Voyles vstal a šel pomalu k pracovnímu stolu. "Nevěřím mu, a pokud ho během tohoto vyšetřování ještě jednou za sebou ucítím, dohoda neplatí a prošetříme tu zprávu o pelikánech s veškerým důrazem, kterého jsme schopni."

Prezident napřáhl ruku a procítěně se usmál. "Platí."

Voyles se usmíval, prezident se usmíval a v malé místnůstce vedle zasedací místnosti vlády se na obrazovku usmíval i Fletcher Coal. Sekerník. Pitbulteriér. To se mu líbilo. To jsou slova, ze kterých rostou legendy.

Vypnul obrazovky a zamkl za sebou. Ještě deset minut budou mluvit o prověřování jmen na seznamu a on bude poslouchat ve své kanceláři, kde má zvuk, ale ne obraz. V devět má poradu personálu. V deset jedna výpověď. A ještě musí něco napsat na stroji. Většinu dopisů a pokynů jednoduše namluvil na diktafon a předal pásku sekretářce. Ale občas považoval Coal na nutné uchýlit se k podvrhům. Tyto vymyšlené spisy-fantómy vždycky hojné kolovaly po západním křídle, byly hrozně rozporuplné a většinou se dostaly do rukou tisku. Protože nebyl známý jejich autor, povalovaly se skoro na každém stole. A Coal křičel a obviňoval. Za tyto podvrhy, které vždy pocházely z jeho psacího stroje, už vyhodil pár lidí.

Byly toho čtyři hustě psané odstavce na jedné stránce a byl v tom souhrn všeho, co věděl o Khamelovi a jeho nedávném letu z Washingtonu. A bylo tam lehce naznačeno spojení s Libyjci a Palestinci. Coal se sám musel obdivovat svému dílu. Jak dlouho bude trvat, než se to dostane do Postu nebo do Timesů? Sázel se sám se sebou, které noviny to dostanou první.

 

Ředitel je v Bílém domě, odtamtud letí do New Yorku a vrátí se zítra. Gavin se utábořil před kanceláří K.O. Lewise, dokud se neobjevila v programu volná chvilka. A byl uvnitř.

Lewis byl podrážděný, ale byl gentleman, jako vždy. "Vypadáte vyděšeně."

"Právě jsem ztratil svého nejlepšího přítele."

Lewis čekal na pokračování.

"Jmenoval se Thomas Callahan. Byl to ten člověk z univerzity v Tulane, který mi přinesl tu zprávu o pelikánech. Ta kolovala, pak ji poslali do Bílého domu a bůhví, kam ještě. On je teď mrtvý. Roztrhala ho bomba, kterou mu dali včera večer v New Orleansu do auta. Byla to vražda."

"To je mi líto."

"Tady nejde o lítost. Ta bomba zřejmě byla určena pro Callahana a tu studentku, která zprávu napsala. Jmenuje se Darby Shawová."

"Viděl jsem její jméno na tom spisu."

"Správně. Chodili spolu, a tak čekali, že budou v autě oba, a že vyletí do vzduchu. Ale ona to přežila, dnes ráno v pět hodin mi někdo volá, a byla to ona. Je k smrti vyděšená."

Lewis poslouchal, ale v duchu už to pouštěl z hlavy. "Nevíte přece jistě, že to byla bomba."

"Řekla mi, že to byla bomba. Udělalo to bum, auto se rozletělo na kousky. A je jisté, že je mrtvý."

"A vy si myslíte, že existuje nějaké spojení mezi jeho smrtí a tou zprávou?"

Gavin byl právník, necvičený v umění vyšetřovat, a nechtěl vypadat naivně. "Mohlo by být. Myslím, že ano. Vy si to nemyslíte?"

"To je jedno, Gavine. Právě mi telefonoval ředitel. Škrtáme Pelikána ze seznamu. Nejsem si vlastně jistý, jestli na něm někdy byl, ale už s ním nebudeme ztrácet čas."

"Ale můj přítel byl zabit bombou."

"To je mi líto. Jsem si jistý, že to úřady tam dole vyšetřují."

"Poslyšte, Lewisi, žádám vás o laskavost."

"Poslyšte, Gavine, nerozdávám laskavosti. Honíme teď až moc králíků, a když ředitel řekne dost, tak dost. Můžete si s ním promluvit, ale neradil bych vám to."

"Snad na to jdu špatně. Myslel jsem si, že mě vyslechnete, a že se alespoň budete tvářit, že vás to zajímá."

Lewis chodil kolem stolu. "Gavine, vypadáte špatně. Vemte si dnes volno."

"Ne. Půjdu do své kanceláře, počkám hodinu, přijdu sem zpátky a řeknu vám to znovu. Můžeme to zkusit za hodinu znovu?"

"Ne. Voyles to řekl velmi jasně."

"Ta dívka také, Lewisi. On byl zavražděn a ona se teď skrývá někde v New Orleansu, bojí se i svého stínu, volá nám o pomoc, a my máme moc práce."

"To je mi líto."

"Nic vám není líto. Je to moje chyba. Měl jsem tu zatracenou věc hodit do koše."

"Posloužila dobrému účelu, Gavine." Lewis mu položil ruku na rameno, jako kdyby čas vypršel a on už měl dost těch žvástů. Gavin se mu vytrhl a namířil si to ke dveřím.

"Ano, měli jste si s čím hrát. Měl jsem to spálit."

"Na spálení to bylo příliš dobré, Gavine."

"Nevzdám se. Za hodinu jsem zpátky a dáme se do toho znovu. Tentokrát jsme na to šli špatně." A Verheek za sebou práskl dveřmi.

 

Vešla do obchodu bratří Rubinsteinových z Canal Street a ztratila se mezi regály s pánskými košilemi. Nikdo ji nesledoval. Rychle si vybrala tmavomodrou bundu, malé pánské číslo, neutrální letecké brýle proti slunci a anglickou šoférskou čepici, také pánskou, ale malé číslo, takže jí seděla. Zaplatila kreditkartou. Zatímco prodavač u pokladny vyplňoval formulář, odtrhla visačky a oblékla si bundu. Byla jí volná jako věci, které nosila na fakultu. Nacpala si vlasy pod límec s kapuci. Prodavač ji diskrétně pozoroval. Vyšla na Magazine Street a zmizela v davu.

Zamířila zpátky na Canal Street. Z autobusu se vyrojil náklad turistů a hrnul se do Sheratonu. Připojila se k nim. Šla k řadě telefonů u stěny, našla číslo a zavolala svou sousedku, paní Chenovou. Viděla nebo slyšela někoho? Brzy ráno někdo klepal na dveře. Byla ještě tma a probudilo ji to. Nikoho neviděla, jen slyšela to klepání. Její auto pořád stojí na ulici. Je všechno v pořádku? Ano, díky.

Dívala se na turisty a vyťukala přímou linku Gavina Verheeka. Přímá linka znamenala jenom méně dohadování. Po třech minutách, kdy odmítala uvést své jméno a opakovala jeho, ji spojili.

"Kde jste," zeptal se.

"Ráda bych vám něco vysvětlila. Zatím neřeknu ani vám, ani nikomu jinému, kde jsem. Tak se mě neptejte."

"Dobře. Myslím, že pravidla určujete vy."

"Děkuji. Co říkal pan Voyles?"

"Pan Voyles byl v Bílém domě a byl nedosažitelný. Pokusím se s ním promluvit později."

"To je dost slabé, Gavine. Jste v kanceláři už skoro čtyři hodiny a neudělal jste vůbec nic. Čekala jsem od vás víc."

"Buďte trpělivá, Darby."

"Trpělivost by mě mohla zabít. Jdou po mně, že, Gavine?"

"To nevím."

"Co byste dělal, kdybyste věděl, že máte být mrtvý, že lidé, kteří se vás snaží zabít, už zavraždili dva soudce Nejvyššího soudu, odpravili obyčejného profesora ústavního práva a mají miliardy dolarů, které zřejmě neváhají použít na zabíjení. Co byste dělal, Gavine?"

"Šel bych na FBI."

"Thomas šel na FBI, a je mrtvý."

"Děkuji, Darby. To není fér."

"Nezajímá mě, jestli je to fér, nebo jestli zraním něčí city. Mě spíš zajímá, jestli budu v poledne ještě naživu."

"Nechoďte do svého bytu."

"Nejsem blbá. Už tam byli. A nevím jistě, jestli hlídají jeho byt."

"Kde má rodinu?"

"Jeho rodiče žijí v Naples, na Floridě. Myslím, že univerzita se s nimi spojí. Nevím. Bratra má v Mobile. Chtěla jsem mu zavolat a všechno mu vysvětlit."

Spatřila obličej. Kráčel mezi turisty u recepce. Držel v ruce složené noviny a snažil se vypadat, že sem patří, jako hotelový host, avšak jeho chůze byla poněkud váhavá a oči pátraly kolem sebe. Obličej byl dlouhý a hubený, s kulatými brýlemi a lesklým čelem.

"Poslouchejte, Gavine. Zapište si to. Vidím nějakého muže, kterého už jsem viděla dříve, před nedávnem. Asi před hodinou. Sto osmdesát sedm až sto devadesát centrimetrů, hubený, třicet let, brýle, vysoké čelo, tmavé vlasy. Je pryč. Je pryč."

"Kdo to, hergot, je?"

"Sakra, nebyli jsme si představeni."

"Viděl vás? Kde, k čertu, jste?"

"Jsem v hale jednoho hotelu. Nevím, jestli mě viděl. Jdu pryč."

"Darby! Poslouchejte. V každém případě se mnou zůstaňte ve styku, ano?"

"Pokusím se."

Záchody byly za rohem. Vešla do poslední kabiny, zamkla za sebou dveře a zůstala tam hodinu.