John Grisham

PŘÍPAD PELIKÁN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

Taxík prudce zastavil na rohu Páté Avenue a Padesáté druhé ulice. Gray rychle zaplatil a vyskočil se svým zavazadlem, jak mu přikázala. Řidič za nimi houkal a nadával a Grantham si pomyslel, jak je to pěkné být zase zpátky v New Yorku.

Bylo skoro pět hodin odpoledne, na Páté Avenue bylo plno chodců, což asi právě chtěla. Dala mu přesné příkazy. Leťte tímto letem z National na La Guardia. Vezměte si taxík do hotelu Vista ve Světovém obchodním středisku. Jděte do baru, dejte si skleničku nebo dvě a dávejte pozor, jestli vás někdo nesleduje. Za hodinu jeďte taxíkem na roh Páté Avenue a Padesáté druhé ulice. Pohybujte se rychle, noste tmavé brýle a dávajte pozor na všechno, protože jestli vás sledují, zabijí nás oba.

Trvala na tom, aby si to všechno zapsal. Byl to nesmysl, trochu přehnané, avšak měla takový hlas, že jí nedokázal odporovat. Vlastně ani nechtěl. Řekla mu, že je ráda, že je naživu, a že už nebude riskovat. Pokud s ní chce mluvit, musí udělat přesně to, co mu říká.

Napsal si to. Prodíral se davem a šel po Páté směrem k Padesáté deváté, k hotelu Plaza, po schodech nahoru a přes halu zase ven do Central Parku. Nikdo ho nemohl sledovat. A pokud je tak opatrná, nemohl nikdo sledovat ani ji.

Chodník u Central Parku byl plný lidí. Když se blížil k Šesté Avenue, šel ještě rychleji. Byl napnutý a bez ohledu na to, že se snažil vypadat rezervovaně, se strašně těšil na setkání s ní. V telefonu byla klidná a metodická, avšak se stopou strachu a nejistoty. Je jen studentka práv, řekla, možná, že neví, co dělá, a za týden bude pravděpodobně mrtvá, pokud ne dříve, ale v každém případě je třeba tu hru hrát tímto způsobem. Vždycky předpokládejte, že vás někdo sleduje, řekla mu. Přežila sedm dní sledování čmuchaly, tak musí dělat, co mu říká.

Řekla mu, aby vešel do hotelu St. Moritz na rohu Šesté Avenue, což učinil. Rezervovala pro něho pokoj na jméno Warren Clark. Zaplatil za pokoj hotově a vyjel výtahem do devátého patra. Teď měl čekat. Seďte a čekejte, řekla mu.

Přes hodinu stál u okna a díval se, jak se v Central Parku stmívá. Zazvonil telefon.

"Pan Clark?" zeptal se ženský hlas.

"Ano."

"To jsem já. Přijel jste sám?"

"Ano. Kde jste?"

"O šest pater výš. Jeďte výtahem do osmnáctého, pak sejděte dolů do patnáctého. Pokoj 1520."

"Dobře. Hned?"

"Ano. Čekám na vás."

Znovu si vyčistil zuby, zkontroloval účes a za deset minut stál před pokojem 1520. Cítil se jako studentík před první schůzkou. Takovou trému neměl od svého prvního fotbalového zápasu na střední škole.

Ale on je přece Gray Grantham z Washington Postu, tohle je jen další zpráva pro noviny, a ona je jen další žena, tak se, proboha, vzpamatuj, hochu.

Zaklepal a čekal. "Kdo je to?"

"Grantham," řekl do dveří.

Cvakla zástrčka a dveře se pomalu otevřely. Vlasy byly pryč, ale ona se usmála a byla to jeho dívka. Pevně mu stiskla ruku. "Pojďte dál."

Zavřela za ním dveře a zastrčila je. "Chcete se něčeho napít?" zeptala se.

"Jistě, co máte?"

"Vodu s ledem."

"Výborně."

Šla do malého obývacího pokoje, kde hrála televize bez zvuku. "Tady," řekla.

Položil si zavazadlo na stůl a sedl si na pohovku. Stála u baru a on na okamžik obdivoval její džínsy. Byla bosá. Měla na sobě příliš velké tričko, posunuté u krku ke straně, takže vykukovalo ramínko podprsenky.

Podala mu vodu a sedla si na židli u dveří.

"Děkuji," řekl.

"Jedl jste?" zeptala se.

"To jste mi nepřikázala."

Zasmála se tomu. "Promiňte. Už jsem toho moc prožila. Objednáme si něco z restaurace."

Přikývl a usmál se na ni. "Jistě. Dám si totéž, co vy."

"Mám chuť na pěkný mastný sýrový hamburgr s hranolky a studeným pivem."

"Výborně."

Vzala telefon a objednala jídlo. Grantham šel k oknu a díval se na světla aut na Páté Avenue.

"Je mi dvacet čtyři let. Kolik je vám?" Seděla teď na pohovce a upíjela ledovou vodu.

Sedl si na židli, která stála nejblíže k ní. "Třicet osm. Jednou ženatý. Rozvedený před sedmi lety a třemi měsíci. Žádné děti. Žiji sám s kočkou. Proč jste vybrala St. Moritz?"

"Měli volné pokoje a přesvědčila jsem je, že je pro mě důležité platit v hotovosti a nepředkládat žádný průkaz totožnosti. Líbí se vám tu?"

"Je to tu pěkné. Ale už trochu vyšlé z módy."

"Tohle přece není dovolená."

"To je v pořádku. Jak dlouho si myslíte, že tu zůstaneme?"

Pozorně se na něho dívala. Před šesti lety mu vyšla kniha o skandálu s displeji HU, a i když se moc neprodávala, našla jeden výtisk ve veřejné knihovně v New Orleansu. Vypadal o šest roků starší než na fotografii na přebalu knihy, ale věk mu neubral na přitažlivosti, jen mu přidal pár šedin nad ušima.

"Nevím, jak dlouho tu zůstanete vy," řekla. "Moje plány se mohou změnit každou minutu. Mohu na ulici spatřit nějaký obličej a odletím na Nový Zéland."

"Kdy jste odjela z New Orleansu?"

"V pondělí v noci. Jela jsem taxíkem do Baton Rouge, což se dá snadno zjistit. Letěla jsem do Chicaga a tam jsem si koupila letenky do čtyř různých měst, včetně Boise, kde žije moje matka. Na poslední chvíli jsem nastoupila do letadla na La Guardia. Nemyslím, že mě sledovali."

"Jste v bezpečí."

"Snad pro tuto chvíli. Budou nás honit oba, až ten článek vyjde. Pokud vyjde."

Gray rachtal kostkami ledu a prohlížel si ji. "To záleží na tom, co mi řeknete. A také na tom, kolik z toho může být ověřeno z jiných zdrojů."

"Ověřování je vaše věc. Řeknu vám, co vím, a pak už to záleží na vás."

"Dobře. Kdy si začneme povídat?"

"Po večeři. Raději bych se do toho dala až s plným žaludkem. Nespěcháte, že ne?"

"Samozřejmě, že ne. Mám celou noc, zítra celý den, a další den, a ještě další. Podívejte se, to, co říkáte, je největší senzace za posledních dvacet let, takže zůstanu s vámi, dokud budete ochotna se mnou mluvit."

Darby se usmála a podívala se jinam. Přesně před týdnem čekali s Thomasem na večeři v baru restaurace U skopce. Thomas měl na sobě černý, hedvábný blejzr, džínsovou košili, červenou kašmírovou vázanku a silně naškrobené khaki kalhoty. Boty bez ponožek. Košili měl rozepnutou a vázanku povolenou. Když čekali na stůl, mluvili o Panenských ostrovech, Díkůvzdání a Gavinu Verheekovi. Moc pil, což nebylo neobvyklé. Později se opil, a to jí zachránilo život.

V uplynulých sedmi dnech prožila rok a teď si opravdu povídala s živým člověkem, který si nepřál její smrt. Překřížila nohy na konferenčním stolku. Nebylo nepohodlné mít ho tady v pokoji. Uvolnila se. Jeho obličej říkal: "Důvěřuj mi." A proč ne? Komu jinému by mohla důvěřovat?

"Na co myslíte?" zeptal se jí.

"Byl to dlouhý týden. Před sedmi dny jsem byla jen obyčejná studentka práv, dřela jsem, abych byla mezi nejlepšími. A teď se na mě podívejte."

Díval se na ni. Pokoušel se zachovat klid, nechtěl být jako vyvalený studentík, ale díval se. Vlasy měla tmavé a velmi krátké, docela pěkně učesané, ale víc se mu líbila dlouhovlasá verze ze včerejšího faxu.

"Povězte mi o Thomasu Callahanovi," řekl.

"Proč?"

"Nevím. Patří přece do toho příběhu?"

"Ano. Dostanu se k tomu později."

"Dobře. Vaše matka žije v Boise?"

"Ano, ale nic neví. Kde je vaše matka?"

"V Short Hills, New Jersey," odpověděl s úsměvem. Chroupal ledovou kostku a čekal na ni. Přemýšlela.

"Co se vám líbí na New Yorku?" zeptala se.

"Letiště. Nejrychlejší cesta odtud."

"Byli jsme tu s Thomasem v létě. Je tu větší horko než v New Orleansu."

Najednou si Grantham uvědomil, že to není nějaká roztoužená studentka, ale truchlící vdova. Ta ubohá dívka trpí. Nedívá se, jaké má vlasy, jak je oblečený nebo jaké má oči. Trápí se. Čert aby to vzal!

"Je mi líto Thomase," řekl. "Už se na něho nebudu ptát."

Usmála se, ale neřekla nic.

Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Darby prudce sundala nohy ze stolku. Potom se zhluboka nadechla. Nesou jídlo.

"Jdu tam," řekl Gray. "Uklidněte se."