Až jednou na velikém sněmu
ptačím v čase
mezi skřivánkem a sovou bude
jednohlasně
přištěbetáno jaro, já se tam vrátím. Zatím
vábím a
chytám na vějičky slov pěknost
toho všeho tam u nás, ať se chytí,
co se chytí. Ty můj
kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty
má věčnosti.
Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých
vlasech
dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb a je
pří-
sadou mé krve. Ty můj kraji! Jsi tam, kde
Vysočina
nabírá dech a pole skládají slib chudoby.
Potulné
jaro kličkuje dlouho rozestlanou ornicí, sněhy i
dešti
a ospalé barvy se vyčkávavě protahují. Zemë koktá
a
kucká, ale jednoho dne přece jen vykukující ku-
kačka zjistí, že
vše je připraveno, bezpečno - a to už
všichni ptáci se rozlétnou
s mírou melodií v zobáč-
cích a začnou stehovat obžůrky hnízd.
Roztržky koře-
nů a rozmilovanost větvoví bude bez konce! Z
pučnic
vyhlédne paroží a z bodličí první houba, kolínko
usí-
nající Zimuly. Pomněnky budou okouzlovat rybky
a stydlivě
říkat: "My jsme žabí korálky!" Šedivé hrud-
ky zamrskají ocásky
a ulétnou. Na pedály strání stoupne
ráno, lesy smírně a vznešeně
zahučí a pak kdeco i s tím
posledním chcípáčkem bude zpívat
svítáníčko. Mísečky
víček, zneklidnëné tíhou světla, rozkmitá
pomrkávání
dětí do zubatého slunce, z otloukaného proutku
vynutí
kluci písničku a bosorky šlahouny ostruží a malení
při-
píchnou k zemi jarní bídu sedmikrásky. Ocilky jarni-
ček
rozkřesaji rosu. "Já jsem Podvečírka!" "Tëší mě!"
"Dovolte,
moje jméno je Chlebíček!" "Jsem Třeslice!"
Kdepak jsou jen
křtitelničky těchto jmen? Jedno pro
srdce a druhé pro svët.
Slyšeli jste to? Já ano! Tiše!
Ještë něco! Klubání Kuřátek je
slyšet až sem, až sem
do té hromady kamení. Tráva pláče, tráva
někde u nás
pláče za pozdvihování rána. Já se tam vrátím, já se
tam
vrátím!
