Vítězslav Hálek

V MAĎARSKÉ ČARDĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Snad že přece křivdím tomu čardáši, snad že přece mu dobře nerozumím. Po serpentině přichází na pahorek děvče, snad slečinka, ale přece raději děvče; náš Cikán kapelník Miška, jakmile ji uviděl, vstává, a již hrajou čardáš na uvítanou. Že čardáš platí tomu děvčeti, jest jisto; celá kapela jen k němu se obrací, kapelník každý jeho krok doprovází okem a všecko jako by mluvilo: "Vítáme tě, děvče." Děvče tomu rozumí a odpovídá, děkuje svým způsobem: klopí hlavu, klopí oči, a přece zase očima všechněm povídá po čtverácku: "Děkuju vám." Děvče tu asi v té čardě není po prvé, snad že sem chodí tak dlouho již, co tu s kapelou hraje Miška, snad tu bývá každý den... Sedla si za stůl jako doma a sklepník, protože snad ji tu vídá častěji, ptá se jako s určitostí, má-li přinésti kávu. "Kávu." A co ten jde pro kávu, děvče opět nad stolem klopí hlavu a v hlavě té jest patrně jakási motanice, milá motanice, neboť na tváři, na očích jako když slunce vychází, a ten úsměv jednostejný jako by povídal: "Jak hodný je ten Miška; když mne uviděl, zahrál." 

Za chvilku podívala se na Mišku, Miška stále na ni hleděl číhavým okem - vždyť to věděla, že když se na něho podívá, zraky jejich setkati se musejí. A v tom jejím opět jako by stálo: "Jak hodný jsi, ty Miško; když jsi mne uviděl, zahrál jsi." 

Zatím sklepník přinesl kávu a Miška opět počal hrát čardáš, a postavil se tak před svou kapelu, že stál dívce tváří v tvář; neustále na ni hleděl, chtěl viděti každé hnutí, a při tom opět jako by to jeho oko povídalo: "Tento čardáš platí opět jenom tobě, víš, to je ten..." 

Mně ovšem a snad každému jinému nemaďarskému uchu zdál se čardáš ten býti jako každý jiný předtím, ale byl to přece jen jakýsi zvláštní, alespoň pro Cikána Míšku a pro to děvče. Ta přestala míchati kávu a zahleděla se do neurčita; pojednou zakryla si oči, či blažeností, či bolesti, já nemohl vědět. Ale blažeností, protože když ruce od tváře sňala, tvář ta zrovna zářila, jako vídáme na obtazích hlavy žen zářit blažeností. A počala tak polohlasem, pro sebe, ale že kdo chtěl, přece slyšeti mohl, popěvovati za čardášem. A tu bylo patrno, že ji ty Miškovy housle naplňují blažeností nesmírnou. A tu bylo dle jejího popěvování dále patrno, co všecko v tom čardáši jest slyšet a cítit; jaktěživ bych já to byl neslyšel z toho hraného čardáše, kdybych jej byl nevnímal skrze ten popěv děvčete. Zvláště pak když přišla k jistým tónům, kde se melodie rychlým tempem dovršuje, tu zářilo z její tváře zrovna nadšení, hlas její byl měkký, jako hedbávný, až tu pojednou hlavou zavrtí a očima jako naznačí, že nic krásnějšího nelze si mysliti, jako tento čardáš. A když to, pro sebe ovšem, naznačila, opět zakryla si rukama tváře a položila ruce i hlavu na stůl, aby ten čardáš snad déle zněl v její duši. 

Snad že přece křivdím tomu čardáši, snad že přece mu dobře nerozumím. 

Káva asi stydla; musila býti již dobře promíchána, ale míchala ještě neustále. 

Za chvíli přisedl Miška k ní a zatím rozmlouvali. A zatím (...)

(......)