Robert A. Heinlein

FRIDAY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIX.

Vesmírná loď létající nadprostorem je neobyčejně zajímavá věc. Abyste pochopili princip jejího pohonu, museli byste velmi dobře ovládat vlnovou mechaniku a mnohorozměrnou geometrii. Já takové vzdělání nemám a asi nikdy mít nebudu, i když by mne možná i teď docela bavilo si tyhle věci prostudovat. Na obyčejných raketách není nic zvláštního, stačí znát Newtonovy zákony. Pokud jde o antigrav, ten byl záhadou jen do té doby, než ji vyřešil dr. Forward. Dnes se s ním můžete setkat na každém kroku. Jak ale může loď vážící okolo stovky tisíc tun (jak říká Kapitán) dosáhnout téměř osmnáctisetnásobku rychlosti světla, aniž by vás to probudilo ze spánku anebo rozlilo polévku?

To vám nevysvětlím. Tahle loď má největší pohonné jednotky, jaké jsem kdy viděla. Přesto mi druhý zástupce hlavního inženýra Tim Flaherty pověděl, že se vybijí už v polovině každého skoku a po zbytek cesty se využívá pouze 'parazitní' energie (lodní vytápění, kuchyně, pomocné služby atd.).

Připadá mi to jako porušení zákona o zachování energie. Učili mě nejenom pravidelně se koupat, ale taky počítat s tím, že ani kuře zadarmo nehrabe. Řekla jsem mu to. Trochu podrážděným tónem mě ujistil, že je to právě zákon o zachování energie, díky kterému to takhle běhá. Co vložíte, to dostanete zpátky – jako u lanovky.

Tak nevím. Nejsou tam žádná lana, lanovka to být nemůže. Ale funguje to.

Ještě nepochopitelnější je způsob lodní navigace. Vlastně tomu neříkají navigace, dokonce ani ne astrogace. Jmenuje se to „kosmonace“. Techničtí důstojníci si ze mě trochu utahují a tvrdí, že důstojníci na můstku (není to opravdový můstek) zabývající se kosmonací jsou tu jen pro parádu, protože všechnu práci místo nich dělá počítač. Druhý důstojník, pan Lopez, zase naopak říká, že počítač dělá všechno za techniky a ti jsou tu jen proto, že na tom trvají odbory.

Když neznáte matematiku, je to pro vás všechno jako přednáška v neznámém jazyce.

Zjistila jsem jednu věc: Kdysi v Las Vegas jsem se mylně domnívala, že při každém Velkém Okruhu letí loď po trase Země, Proxima, Hlídka, Fiddlerova Zelená, Les, Ledňáček, Prostřední, Říše a zpět k Zemi, neboť tak je to uvedeno v prospektech. Každá cesta se však plánuje zvlášť. Obvykle se loď zastaví u všech devíti planet, ale jediná stálá věc v jejich pořadí je Země na jednom konci a Říše, která je od Země vzdálena skoro sto světelných let (98.7+), na konci druhém. Ve zbylých sedmi zastávkách je možné přistát buď cestou tam nebo cestou zpět, a to při dodržení následujícího pravidla: cestou tam se musí vzdálenost od Země neustále zvětšovat a cestou zpět naopak zmenšovat. Není to zase tak složité, jak to vypadá. Jednoduše to znamená, že se vesmírná loď zbytečně nevrací – podobně jako byste se nevraceli vy, kdybyste plánovali nákup ve více obchodech.

Tohle pravidlo však ponechává dost prostoru pro manévrování. Devět hvězd, které jsou slunci těchto planet, leží téměř v jedné přímce. Podívejte se na náčrtek souhvězdí Kentaura a Vlka. Jak můžete vidět, při pohledu ze Země se všechny tyhle hvězdy nalézají buď v přední části Kentaura, nebo nedaleko v souhvězdí Vlka. (Vím, že Vlk nevypadá nejlépe, ale uvažte, že mu Kentaur už nějakou tu tisícovku let valchuje hřbet! Kromě toho jsem vlka v životě neviděla – toho čtyřnohého – a líp ho nakreslit neumím. Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem nikdy neviděla ani Kentaura.)

Takhle jsou ony hvězdy rozmístěny na noční obloze Země. Abyste je mohli vidět všechny, musíte být dost daleko na jihu, třeba na Floridě nebo v Hong Kongu, ale i tehdy pouhým okem rozeznáte nejvýše Alfu Kentauri.

Alfa Kentauri (Rigil Kentaurus) však opravdu září.

Třetí nejjasnější hvězda pozemského nebe. Ve skutečnosti jsou to vlastně hvězdy tři. Zářící hvězda je dvojčetem slunce, nedaleko ní je další, už ne tak jasná a kolem obou obíhá ve vzdálenosti asi jedné patnáctiny světelného roku malý, temný společník. Před lety byla Alfa Kentauri známá jako Proxima. Pak se někdo obtěžoval změřit vzdálenost k onomu nezajímavému třetímu ze sousedů a zjistil, že je o chloupek blíže, takže titul Proxima (Nejbližší) byl přidělen tomuto neužitečnému kusu hmoty. Později, když jsme založili kolonii na třetí planetě Alfy Kentauri A (dvojčete slunce), kolonisté nazvali svou planetu Proxima.

Nakonec všichni astronomové, kteří titulem Proxima ověnčili temnou hvězdu, vymřeli a kolonistům nestálo nic v cestě. Což je nakonec v pořádku, protože i když je dnes temná hvězda o kousek blíže, brzy zas bude o něco dále, stačí jen na pár tisíc let zatajit dech. Vzhledem k „balistické vazbě“ všech tří hvězd je totiž jejich průměrná vzdálenost od Země stejná.

Podívejte se teď na druhý náčrtek – ten s rektascenzí nahoře a světelnými lety po straně.

Jsem zřejmě jediná mezi stovkami pasažérů na lodi, která nevěděla, že naší první zastávkou nebude Proxima. Pan Lopez (ten, který mi ukazoval můstek) se na mne podíval, jako bych byla opožděné dítě, které se právě dopustilo dalšího prohřešku proti dobrým mravům. (To však koneckonců nevadí, protože moje inteligence ho nezajímá.) Neodvážila jsem se mu vysvětlovat, že mě na palubu šoupli na poslední chvíli, to by zničilo moje krytí. Zlatka Povětrná ostatně nemusí být žádný génius.

Loď na Proximě staví obvykle cestou tam i zpět. Pan Lopez mi vysvětlil, že tentokrát nemají pro Proximu dost nákladu a cestujících na to, aby se vyplatilo přistát. Proto musí náklad i cestující počkat do příštího měsíce, kdy odstartuje Maxwell, a my se na Proximě zastavíme až cestou zpět se zbožím a snad i pasažéry z ostatních sedmi přístavů. Vysvětloval mi také (stejně jsem to nepochopila), že let prostorem do vzdálenosti mnoha světelných let nestojí téměř nic – jen příděly pro cestující – ale každá zastávka u planety je příšerně drahá; a proto musí mít na závěrečném účtu své opodstatnění.

Při naší cestě poletíme tedy takto (viz opět druhý náčrtek): nejdřív na Hlídku, poté k Botanickému Zálivu, pak k Říši a dál po trase Prostřední, Ledňáček, Les, Fiddlerova Zelená, Proxima (až nakonec!) a pak domů k Zemi.

Nikterak mne to nezarmucuje, ba naopak! Svého „nejcennějšího nákladu v galaxii“ se zbavím ani ne za měsíc od startu ze Stacionární a celá další dlouhá cesta domů pro mne bude opravdový turistický výlet. Žádné starosti a samá zábava! Budu mít spoustu času na to, abych si prohlédla všechny kolonie, zatímco mne budou dychtivě obletovat vždy zdvořilí a voňaví mladí důstojníci. Jestliže Friday (alias Zlatka Povětrná) nedokáže z takového programu vykouzlit pořádný flám, můžete mne rovnou zpopelnit – budu totiž mrtvá.

Podívejte se teď na třetí náčrtek s deklinací nahoře a světelnými lety po straně. Trasa letu na něm vypadá docela rozumně, ale když se podíváte ještě jednou na druhý obrázek, zjistíte, že dráha od Botanického Zálivu k Hlídce, která na třetím náčrtku vypadá, jako kdyby protínala fotosféru Slunce planety Les, toto slunce ve skutečnosti míjí ve vzdálenosti mnoha světelných let. Ke znázornění trasy našeho letu jsou opravdu třeba tři rozměry. Chcete-li, můžete údaje z náčrtků a následující tabulky zadat vašemu terminálu a získat názorný, trojrozměrný hologram. Na můstku jeden takový máme – je fixovaný, takže si ho můžete prohlédnout podrobně. Pan Lopez, který tyhle náčrtky vlastnoručně nakreslil (až na Joe Kentaura a schlíplého vlka), mne upozornil, že třírozměrná kosmonace s plochými výkresy prostě nevystačí. Pomůže vám však, když si náčrtky představíte jako nárys, půdorys a bokorys na stavebním plánu budovy. Je to přesně to samé.

Když mi pan Lopez předával výtisk téhle tabulky, upozornil mě, že uvedená čísla nejsou příliš přesná. Když udaným směrem zaměříte teleskop, uvidíte sice správnou hvězdu, ale ve vědě a v kosmonaci potřebujete větší počet desetinných míst. Navíc musíte ještě provést tzv. korekci na „epochu“, což je slangový výraz pro skutečnost, že čísla je třeba přepočítávat s ohledem na vlastní pohyb hvězd. Nejpomaleji se pohybuje slunce Hlídky – jeho rychlost představuje v této části galaxie jen slabý průměr. Avšak hvězda Fiddlerovy Zelené (Nu[2]Luppi) se vesmírem řítí s vektorem 138 kilometrů za vteřinu – dost rychle na to, aby se Fiddlerova Zelená mezi dvěma návštěvami Forwardu v rozmezí pěti měsíců posunula o více než I.5 miliardy kilometrů. To může působit problémy a podle pana Lopeze dokonce připravit kapitána o práci, protože to, zda cesta vykáže zisk, závisí na tom, jak blízko cílové planety se velitel dokáže vynořit z nadprostoru, aniž by přitom o něco zavadil (třeba o hvěždu!). Je to stejné, jako kdybyste řídili energomobil se zavázanýma očima!

Já ale nikdy nebudu pilotovat vesmírnou loď a Kapitán van Kooten vypadá solidně a spolehlivě. Dnes při večeři jsem se ho na to zeptala. Pokýval hlavou a prohlásil „My ze zdrefíme. Jen jednou sme muzeu pozlat chlapce v modulu dolů, aby se ztavili v pekárně a zepdali se přitom na ceztu.“

Nevím, jestli čekal, že se budu smát nebo předstírat, že mu věřím, a tak jsem se ho zeptala, co v tom pekařství koupili. Otočil se k dámě po levici a dělal, že mě neslyší. (Pekárna tady na lodi vyrábí nejlepší pečivo, jaké jsem kdy ochutnala. Měli by ji zavřít na zámek.)

Kapitán van Kooten je jemný, rozšafný muž. Přesto si ho docela dobře dokážu představit, jak s pistolí v jedné a s šavlí ve druhé ruce zadržuje tlupu vzbouřených hrdlořezů. S ním se na lodi cítím v bezpečí.

Šizuko není jediná, která mne hlídá. Myslím, že jsem odhalila další čtyři a zajímalo by mne, jestli jich není ještě víc. Téměř určitě je, protože občas, když jsem se rozhlédla, neviděla jsem žádného z nich, přestože je zřejmě jejich povinností mít mě neustále pod kontrolou.

Jsem paranoik? Vypadá to tak, ale ujišťuji vás, že nejsem. Jsem profesionál, který zůstal naživu jen díky tomu, že vždycky zaslechl falešný tón. Na téhle lodi je kromě šesti set dvaatřiceti cestujících v první třídě asi šedesát důstojníků ve zvláštních stejnokrojích, uniformovaná posádka a pak zaměstnanci ředitelství letu, což jsou hostesky, průvodci, partneři k tanci, lidé starající se o zábavu atd. Ti se oblékají jako ostatní cestující, ale jsou mladí, usměvaví a jejich jedinou starostí je pečovat o blaho pasažérů.

Pokud jde o cestující: Na téhle lodi je pasažér první třídy pod sedmdesátku vzácností – například já. Mimo mne jsou tu ještě dvě dívky a jeden chlapec pod dvacet, dvě mladé ženy a jeden zámožný párek na svatební cestě. Všichni ostatní jsou zralí pro domov důchodců. Jsou velmi staří, velmi bohatí a extrémně zahledění do sebe – až na hrstku, která dokázala zestárnout, aniž zahořkla.

Žádný z těch třasořitků mne pochopitelně nehlídá, ale nehlídají mne ani ti mladí. Posádku, včetně muzikantů, jsem vyloučila během prvních osmačtyřiceti hodin. Z toho, že mě mají sledovat, bych snad mohla podezírat některé mladé důstojníky, nebýt ovšem skutečnosti, že všichni chodí do hlídek – obvykle na osm hodin z čtyřiadvaceti – a nemohou si tedy vzít další plný úvazek. Můj nos mne ale ještě nikdy nezklamal. Vím, že mne hlídají. Na Zemi jsem na takový zájem nebyla zvyklá, i když na druhou stranu je pravda, že tady na lodi je akutní nedostatek mladých dívek vhodných do postele – třicet mladých důstojníků proti čtyřem mladým osamělým dámám, když nepočítám sebe. Při takovém poměru sil by nezadané ženě muselo opravdu hodně páchnout z úst, aby za sebou netáhla průvod jak kometa chvost.

Když jsem podrobně probrala všechny tyhle kategorie objevila jsem pár nejasných případů. Jsou z první třídy? Obědvají v salónku Ambrózie, takže jsou. Obchodní cestující? Možná, i když podle prvního zástupce lodního pokladníka létají obchodní cestující druhou třídou – ne tak luxusní, ale stejně pohodlnou a za poloviční cenu.

Tady jsou fakta: Když jsem s Jerrym Madsenem a jeho přáteli šla do baru Černá Díra, všimla jsem si osamělého chlápka v rohu, jak pomaloučku usrkává svůj drink. Příští den ráno mě Jimmy Lopez vzal na plovárnu a v bazénu jsem narazila opět na stejného chlapíka. Pak jsem s Tomem hrála v herně One-Thumb – a na druhém konci místnosti si můj stín vykládal pasiáns.

Jednou nebo dvakrát to mohla být náhoda, ale po třech dnech jsem bezpečně věděla, že kdykoli se hnu z kajuty, i v dohledu je vždy některý ze čtveřice mužů. Obvykle sice stojí tak daleko, jak jen to prostor dovoluje, ale je tam.

Pan Sikmaa na mne udělal dojem tvrzením, že ponesu „nejcennější zásilku, jakou kdy kurýr vezl“. Nečekala jsem ale, že bude považovat za nutné nechat mne na lodi hlídat. Myslí si snad, že by se ke mně někdo mohl připlížit a ukrást mi tu věc přímo z pupku?

Nebo že by ti slídilové nebyli od pana Sikmaa? Že by něco prasklo ještě před odletem ze Země? Pan Sikmaa sice působil profesionálně obezřetným dojmem… ale co Mosby a jeho žárlivá sekretářka? Prostě nevím – a abych mohla hádat, na to politiku Říše neznám dost dobře.

Později: Obě mladé dámy patří k mému dozoru, ale sledují mne jen tam, kam se nemohou dostat muži – salón krásy, obchod s oděvy, dámská sauna atd. Nikdy mne neobtěžují, ale už mě to unavuje. Budu šťastná, až svůj balíček předám a budu se moci plně těšit z téhle nádherné cesty. Bohudík, to nejlepší přijde až po odletu z Říše. Hlídka je taková ledárna (doslova!), že se na ní neplánují žádné exkurze. Botanický Záliv je prý velmi příjemné místo a musím si ho prohlédnout, protože později se na něm chci usadit.

O Říši se mluví jako o bohaté a krásné planetě – ale stěhovat se tam nebudu. I když má pověst skvěle spravovaného státu, je to ve skutečnosti absolutní diktatura – podobně jako Chicagské Impérium – a té jsem si užila dost. V tom abych si v Říši zažádala o přistěhovalecké vízum, mi však brání ještě jedna důležitá okolnost: vím příliš mnoho. Oficiálně sice nevím nic, protože pan Sikmaa mi nikdy nic neprozradil a já jsem se ho na nic neptala – přesto však nemíním pokoušet osud přihláškou k pobytu.

Prostřední je další planeta, kterou si chci prohlédnout. Žít na ní by se mi ale nechtělo. Dvě slunce jí propůjčují zvláštní kouzlo, ale opravdovou atrakcí je teprve exilový Papež – atrakcí pro turisty, ne pro obyčejného přistěhovalce. Mše se tam skutečně slouží veřejně! Říká to Kapitán van Kooten a také Jerry tvrdí, že to viděl na vlastní oči a že si na mši můžu zajít i já – dokonce bezplatně, nepočítáme-li milodar, který se od slušně vychovaného pohana očekává.

Mám v úmyslu to udělat. Není to doopravdy nebezpečné a podobná příležitost se mi v životě už asi nenaskytne.

Samozřejmě, že prozkoumám i Ledňáčka a Fiddlerovu Zelenou. Obě planety musí být něco extra, jinak by si neúčtovali tak mastné ceny. Musím ale zjistit, jestli to není jenom trik, podobně jako na Edenu. Příčilo by se mi chtít po Glorii, aby vysolila takovou horentní sumu jen proto, abych pak na místě zjistila, že jsou mi ty planety odporné.

Les by podle všeho neměl být pro turisty nic moc – žádný komfort – přesto si ho chci prohlédnout velmi důkladně. Je to nejmladší kolonie – pochopitelně ještě ve stádiu srubů – a pokud jde o stroje a nářadí, úplně závislá na Říši a Zemi.

Ale cožpak to není právě ta nejvhodnější chvíle připojit se ke kolonii a každou minutu prožívat pocit nevýslovného vzrušení a štěstí?

Jerry se na to tvářil kysele. Řekl mi, že až si Les sama prohlédnu, určitě dojdu k názoru, že primitivní život v lesích je značně přeceňován.

Nevím. Možná bych tam mohla na čas přerušit let a pak stejnou lodí nebo některou z jejích družek o pár měsíců později pokračovat v cestě. Musím se informovat u Kapitána. Včera se v divadle Hvězdný Prach konalo hološou, které jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít – komedie se zpěvy Yankee z Connecticutu a královna Ginerva. Měl to prý být docela zábavný kus se starodávnou romantickou muzikou, plný bláznivých gagů a efektních scén. Opustila jsem své obdivovatele a šla do divadla sama. Lépe řečeno skoro sama, protože své strážce jsem opustit nemohla.

Ten chlap – říkám mu číslo tři, i když seznam cestujících tvrdí, že jde o „Howarda J. Bullfinche ze San Diega“ – se na mne přilepil a posadil se hned za mě… to bylo neobvyklé, neboť obyčejně se zdržovali tak daleko, jak jen to rozměry místnosti dovolovaly. Možná si myslel, že bych se mu při ztlumeném osvětlení ztratila z dohledu. Nevím. Jeho těsná blízkost mne zneklidňovala. Když královna zaťala do Amíka své drápy a odvlekla ho do budoáru, místo toho, abych myslela na zábavu v holotanku, snažila jsem se analyzovat a roztřídit všechny pachy, které jsem cítila – což v tak nabitém divadle nebylo nic jednoduchého.

Když hra skončila a svitla se opět rozsvítila, docupitala jsem ke krajnímu sedadlu zároveň se svým stínem. Pustil mne před sebe a já mu s úsměvem poděkovala, načež jsem vyšla předními dveřmi. Šel pořád za mnou. Východ vedl ke krátkému schodišti se čtyřmi schody. Klopýtla jsem a skácela se mu pozadu do náruče.

„Děkuji!“ řekla jsem. „Za tohle vás zvu na sklenku do baru U Kentaura.“

„Ach, to nestojí za řeč!“

„Trvám na tom. Vysvětlíte mi, proč mne sledujete, kdo vás najal a pár dalších věcí.“

Zaváhal. „To bude nějaký omyl.“

„Ale ne můj, Macu. Půjdeš dobrovolně…, nebo dáš raději přednost vysvětlení před Kapitánem?“

Trochu nervózně se zasmál (nebo to bylo cynicky?). „I když se mýlíte, je váš návrh velmi přesvědčivý. Trvám však na tom, že pití platím já.“

„V pořádku. Stejně mi to dlužíš. A nejen to.“

Vybrala jsem stůl v rohu, kde nás nemohli poslouchat ostatní zákazníci… tím jsem zároveň dosáhla toho, že nás mohlo slyšet Ucho. Jenže jakým způsobem se na lodi zbavíte Ucha? Takový způsob prostě neexistuje.

„Umíš odezírat?“ zeptala jsem se ho téměř šeptem poté, co nás obsloužili.

„Ne moc dobře,“ odpověděl stejně tiše.

„Dobrá. Budeme tedy mluvit tak potichu, jak jen to bude možné, a doufat, že okolní zvuky Ucho zmatou. Řekni mi, Macu, jednu věc: znásilnil jsi v poslední době ještě nějakou další bezbrannou ženu?“

Vyděšeně na mne zazíral. Myslím, že když někoho tvrdě zasáhnete na citlivém místě, nemůže se tvářit jinak, než vyděšeně. Vzdal však hold mé inteligenci a prokázal i svou, když odpověděl: „Jak jste mne poznala, slečno Friday?“

„Po čichu,“ odpověděla jsem. „Nejprve po čichu – seděl jsi moc blízko u mne. Když jsme pak vyšli z divadla, podrobila jsem tě i hlasové zkoušce. Klopýtla jsem na schodech a donutila tě tak, abys mě zachytil. To stačilo. Myslíš, že nás tady může Ucho slyšet?“

„Nejspíš ano. Možná ale, že zrovna teď nenahrávají a nikdo právě nemonitoruje.“

„Moc náhod najednou,“ zapochybovala jsem. Co kdybychom se spolu šli projít na promenádu? V takovém prostředí by Ucho mělo mít se sledováním potíže, jenže jestli má na sobě Mac zaměřovací maják, sledování může probíhat automaticky. Nebo jsem ho na sobě mohla mít i já. A co bazén Aquarius? Na plovárnách bývá dost špatná akustika, což by se nám teď hodilo. Ale ne, ksakru, potřebuju víc soukromí. „Nech toho pití a pojď za mnou.“

Šli jsme do mé kajuty. Otevřela nám Šizuko. Pokud mohu soudit, je na stráži čtyřiadvacet hodin denně s výjimkou doby, kdy obě spíme. Alespoň předpokládám, že spí také. „Co máme dnes na programu, Šizuko?“ zeptala jsem se.

„Lodní pokladník pořádá večírek, slečinko. V devatenáct nula nula.“

„Už si vzpomínám. Běž se teď trochu projít a vrať se asi tak za hodinu.“

„To je moc pozdě. Přijdu za třicet minut.“

„Řekla jsem za hodinu!“

„Jak si přejete, slečinko.“ odvětila pokorně, ale ještě před tím jsem stačila postřehnout Macovo sotva znatelné přikývnutí.

Bez Šizuko a s dveřmi na zástrčku jsem se ho tiše zeptala: „Jseš ty její šéf, anebo je to obráceně?“

„Jak se to vezme,“ odvětil, „nejlépe by to snad vystihoval termín 'nezávislý spolupracovník'.“

„Aha. Celkem profík. Máš tušení, Macu, kde je tady Ucho, nebo co bychom měli podniknout pro jeho zneškodnění? Nebo chceš, aby se tvoje špinavá minulost někde zaznamenávala na pásek? Pokud jde o mne, nevím o ničem, co bych musela skrývat, ale chci, abys ty mohl mluvit otevřeně.“

Namísto odpovědi ukázal prstem nad pohovku v předsíni, nad čelo postele a do koupelny. Pak se lehce dotkl svého oka a ukázal na bod, ve kterém se naproti pohovce stýkala stěna se stropem.

Přikývla jsem a přenesla dvě židle do rohu, který byl nejdále od pohovky a mimo dosah kamery, jejíž umístění Mac naznačil. Zapnula jsem terminál, nastavila ho na hudbu a vybrala pásek se zpěvem sboru města Salt Lake City. Možná, že i přes to všechno dokáže Ucho naše hlasy rozeznat, ale dost o tom pochybuji.

Usadili jsme se a pokračovali v rozhovoru. „Napadá tě, Macu, nějaký dobrý důvod, proč bych tě neměla rovnou oddělat?“

„Jen tak? Dokonce bez výslechu?“

„K čemu výslech? Znásilnils mě a oba to víme. Ale já tě přesto poslouchám. Víš o něčem, proč bych tě neměla za tvůj zločin na místě popravit?“

„Když se na to díváte takhle – ne, nevím.“

Ti chlapi mě přivedou do hrobu. „Nerozčiluj mě, Macu. Copak nevidíš, že tě zabít nechci a hledám pro to nějakou přijatelnou omluvu? Bez tvé pomoci to ale nezvládnu. Jak ses zapletl do tak hnusné záležitosti, jakou je hromadné znásilnění bezbranné a oslepené ženy?“

Seděla jsem a nechala ho, ať se potí, což také zjevně činil. Nakonec pronesl: „Můžu jen říct, že tenkrát jsem v tom byl tak namočenej, že kdybych se tomu znásilnění chtěl vyhnout, okamžitě by mě odpráskli.“

„Vážně?“ zeptala jsem se a pocítila vůči němu záchvěv pohrdání.

„Je to pravda, slečno Friday, ale na tom nesejde. Udělal jsem to, protože jsem to udělat chtěl. Protože jste tak sexy, že by jste svedla i stylitu. Nebo z Venuše udělala lesbu. Zkoušel jsem si namluvit, že jinak to prostě nešlo. Jenže šlo. Dobrá. Chcete, abych vám to pomohl naaranžovat jako sebevraždu?“

„To nebude třeba.“ (Tak sexy, že bych svedla i stylitu… co to proboha je, ten stylita? Musím si to zjistit. Vypadalo to, že to myslel jako lichotku.)

Nedal si svůj návrh vymluvit. „Na lodi nemáte kam utéct a mrtvola by vám jen překážela.“

„Ne, nemyslím. Najali tě přece, abys na mne dával pozor. Myslíš, že by mi mohli ublížit? Už ale stejně víš, že tě chci nechat běžet. Jenže než tě pustím, musíš mi ledacos vysvětlit. Jak jsi se dostal z toho požáru? Když jsem tě ucítila, dost mě to překvapilo. Předpokládala jsem, že jsi po smrti.“

„V ohni jsem vůbec nebyl. Utekl jsem dřív, než to vypuklo.“

„Fakt? Proč?

„Ze dvou důvodů. Předně jsem chtěl zdrhnout hned, jakmile zjistím to, po čem jsem pátral. A pak taky kvůli vám.“

„Nečekej Macu, že ti zbaštím takovou báchorku. Cos vlastně chtěl zjistit?“

„To jsem se nikdy nedozvěděl. Šel jsem po tom samém, po čem oni. Proč jste odjela na L-5. Slyšel jsem, jak vás vyslýchali, a poznal jsem, že nic nevíte. Tak jsem vzal fofrem roha.“

„To je fakt. Byla jsem jen pouhý poslíček. A od kdy se poslíčkům říká o čem je válka? Když mě mučili, jenom plýtvali časem.“

Ať se propadnu, ale vypadal ohromeně. „Oni vás mučili?“

„Chceš si hrát na neviňátko?“ odsekla jsem ostře.

„Cože? Ne, ne, bůh ví, že jsem vinen, to přiznávám. Vinen znásilněním. Neměl jsem ale ani tušení, že vás mučili. To je stupidní, to je už stovky let nemoderní. Slyšel jsem jen normální výslech. Pak do vás napumpovali drogu a vy jste pořád opakovala stejnou historku. Z toho jsem poznal, že mluvíte pravdu a rychle se vypařil.“

„Čím víc se od tebe dovídám, tím je mi to všechno nejasnější. Pro koho jsi pracoval, proč jsi to dělal, proč jsi zmizel, jak to, že tě vůbec nechali zmizet, co to bylo za hlas, který ti dával rozkazy – říkali mu Major – proč všechny tak zajímalo, co nesu – dokonce tak moc, že neváhali podniknout vojenský útok, zabít spoustu lidí, mučit mne a uříznout mi pravou bradavku? Proč?“

„Tohle že vám udělali?“ (Ať se propadnu, ale až do chvíle, kdy jsem se zmínila o újmě způsobené mé pravé mléčné žláze, se Mac tvářil naprosto apaticky. Vysvětlí mi už konečně někdo – hezky stručně a na grafech – co jsou ti muži vlastně zač?)

„Už je zcela zregenerovaná. Jak funkčně, tak vzhledově. Později ti ji ukážu. Když úplně odpovíš na moje otázky. Můžeš ji porovnat s tím, jak vypadala dřív. Teď ale zas do práce. Mluv.“

Z Maca vypadlo, že byl dvojitý agent. Říkal, že v tom čase byl zpravodajským důstojníkem polovojenské organizace najaté laboratořemi firmy Muriel Shipstone. Jako takový zcela sám pronikl do Majorovy organizace…

„Moment!“ skočila jsem mu do řeči. „Zahynul při požáru ten, co mu říkali Major?“

„Jsem si téměř jistý, že ano. I když asi jediný, kdo to ví určitě, je Mosby.“

„Mosby? Franklin Mosby? Ze Spojené Pátrací?“

„Doufám, že nemá bratry. Jeden stačí až až. Ano, ten. Ale Spojená Pátrací je jenom fasáda. Slouží jako krytí společnost Shipstone Unlimited.“

„Říkal jsi ale že jsi sám dělal pro Shipstone – pro jejich laboratoře.“

Mac vypadal překvapeně. „Však také celý masakr na Krvavý čtvrtek nebyl nic jiného, než interní bitka mezi pohlaváry, o tom ví každý.“

„Zřejmě jsem žila trochu v závětří,“ povzdechla jsem si. „Dobrá, dělal jsi pro Shipstone, nebo pro jejich část, a jako dvojitý agent jsi pracoval pro druhou část. Jenže proč šli po mně?“

„To nevím, slečno Friday; očekávalo se, že to zjistím. Domnívali se ale, že jste agentem Břicháče Bal–“

„Zadrž. Pokud chceš mluvit o zesnulém doktoru Baldwinovi, vynech prosím tě tu příšernou přezdívku.“

„Omlouvám se. Mysleli si, že jste agentem System Enterprises, to jest dr. Baldwina, a sama jste to potvrdila tím, že jste šla do jeho hlavního stanu.“

„Počkej ještě. Patřil jsi k té bandě, co mě tam přepadla?“

„Naštěstí ne. Dva z nich jste zabila, jeden zemřel později a ani ostatní nevyvázli se zdravou kůží. Jste jak divoká kočka, slečno Friday.“

„Pokračuj.“

„Bři… dr. Baldwin byl politicky nezávislý člověk s vlastními názory. Nebyl součástí systému. Když pak vypukl Krvavý čtvrtek…“

„Co s tím má co dělat Krvavý čtvrtek?“

„No přece všechno. Ať už jste nesla cokoliv, bylo to nakonec spojeno s jeho načasováním. Myslím, že Rada pro přežití – což je strana pro kterou pracovali Mosbyho pistolníci – dostala vítr a uklidila se dřív, než bylo všechno připraveno. Možná proto z toho nikdy nic moc nebylo. Urovnali si to v tichosti mezi sebou. Nikdy jsem ale neviděl rozbor.“

(Ani já ne, a asi nikdy neuvidím. Toužila jsem po tom usednout na pár hodin k terminálu s neomezenou úrovní služeb, který jsem kdysi měla v Pajaro Sands. Kteří, jestliže vůbec nějací, ředitelé byli zabiti při Krvavém čtvrtku a při tom, co následovalo? Jak reagovaly burzy? Mám za to, že odpovědi na opravdu důležité otázky se do učebnic dějepisu nikdy nedostanou. Šéf chtěl, abych získala informace, které by mne nakonec dovedly ke správným závěrům. Jenže zemřel a mé studium bylo náhle přerušeno. Alespoň prozatím. Ale stejně bych Sloní Mládě ještě někdy chtěla pořádně nakrmit!)

„Na tuhle práci tě najal Mosby, Macu? Abys mě tady na lodi hlídal?“

„Cože? Ne, s Mosbym jsem se setkal jen jednou, a to ještě pod falešným jménem. Na tuhle práci mě najal agent, který dělá pro kulturního atašé ambasády Říše v Ženevě. Vážně se nemám za co stydět. Staráme se o vás, jak nejlépe umíme.“

„Bez znásilňování to musí být dost nezáživné.“

„Ehm…“

„Jaké máš ohledně mne pokyny? A kolik vás tu je? Ty jim velíš, že?“

Zaváhal. „Slečno Friday, chcete po mně, abych prozradil tajemství svého zaměstnavatele. V téhle branži se takové věci nedělají, to nejspíš víte.“

„Nesmysl. Když jsi sem vešel, věděl jsi, že tvůj život závisí na tom, jak budeš odpovídat na mé otázky. Vzpomeň si na ten gang, co mne přepadl na Baldwinově farmě – vzpomeň si, co se jim stalo. Takže to hezky vyklop.“

„Na to jsem si vzpomněl už mockrát. Ano, velím jim… snad s výjimkou Tilly…“

„Kdo je Tilly?“

„Omlouvám se. Je to Šizuko – to je její krycí jméno. V UCLA se jmenovala Matilda Jacksonová. Všichni jsme čekali skoro dva měsíce v hotelu Sky High…“

„Říkáš 'my', takže vás bylo víc. Řekni mi jména. Tak, jak jsou zapsána v lodním seznamu. A nezkoušej na mě tu habaďůru s kodexem žoldáka, Šizuko je za pár minut zpátky.“

Žádné ze jmen, které udal, mne nepřekvapilo. Odhalila jsem je všechny už dřív. Nešiky. Něco takového by Šéf nikdy netoleroval. „Pokračuj.“

„Čekali jsme a Dirac odletěl bez nás. Pouhých čtyřiadvacet hodin před odletem Forwardu nás najednou vyzvali, abychom letěli s ním. Pak jsem dostal vaše barevné hologramy, abychom si vás mohli podrobně prohlédnout a když jsem uviděl vaši fotku, slečno Friday, málem jsem omdlel.“

„To byly ty obrázky tak mizerné? No nic, pokračuj.“

„Cože? Ne, byly docela dobré. Uvědomte si ale, kde jsem vás viděl naposledy. Myslel jsem, že jste uhořela. Já, ehm, dobrá… dá se říct, že jsem vám tak trochu ublížil.“

„Děkuji. To bych řekla. Dobrá, je vás sedm a ty jsi velitel. Tahle cesta ale není laciná. Macu, k čemu mi je sedm gardedám.“

„Myslel jsem, že to mi prozradíte vy. Nestarám se o to, proč podnikáte tuhle cestu. Můžu vám říct jen jaké jsou moje pokyny. Máme vás dopravit do Říše v perfektním stavu. Nesmíte mít ani škrábnutí. Jakmile dorazíme, na palubu se dostaví důstojník palácové stráže a od té chvíle jste jeho problém. Za doručení nám však nezaplatí dřív, než vás prohlédne lékař. Pak teprve dostaneme peníze a poženeme se domů.“

Přemýšlela jsem o tom. Vysvětlením mohla být obava pana Sikmaa o „nejcennější zásilku, jakou kdy kurýr vezl“ – něco mi tady ale nesedělo. Starý známý princip několikanásobného redundantního jištění byl pochopitelný – jenže zaměstnat sedm lidí na plný úvazek jenom proto, abych nespadla ze schodů a nezlámala si vaz? Na tom mi něco nevonělo.

„Nevím, na co bych se tě teď ještě mohla zeptat, Macu, a Šizuko – totiž Tilly – se už má vrátit. Popovídáme si později.

„Výborně. Proč mi pořád říkáte Macu, slečno Friday?“

„Je to jediné jméno, kterým jsem kdy slyšela někoho na tebe volat. Bylo to při oné nechutné události, které jsme oba měli tu čest se zúčastnit. Každopádně jsem přesvědčená, že nejsi 'Howard J. Bullfinch.' Jak chceš, abych ti říkala?“

„No ano. Při té akci jsem byl Mac. Ale normálně mi říkají Pete.“

„Jmenuješ se Petr?“

„Ne tak docela. Jmenuju se Percival. Ale neříkají mi tak.“

Skoro jsem se musela smát. „Nevím proč, Pete. Řada vážených a statečných mužů se jmenovala Percival. Myslím, že Titly je už za dveřmi a touží po tom, aby mne vykoupala a oblékla. Takže už jenom pár slov na závěr: Víš, proč ještě dýcháš? Proč už nejsi po smrti?“

„Ne.“

„Protože jsi mne nechal jít se vyčůrat. Tisíceré díky za to, že jsem se mohla vyčůrat ještě než jsi mne přivázal k posteli.“

Ušklíbl se. „Pěkně mě za to sjeli.“

„Vážně? Proč?“

„Major chtěl, abyste se v té posteli pomočila. Myslel si, že mu to pomůže vás zlomit.“

„Opravdu? Hnusný břídil. To byl ten okamžik, Pete, kdy jsem si řekla, že ještě nejseš úplně ztracenej.“