Robert A. Heinlein

FRIDAY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXI.

Cestou k Botanickému Zálivu jsem tu myšlenku probírala ze všech stran a snažila se v ní objevit nějakou chybu. Vzpomněla jsem si na klasický případ J.F.Kennedyho. Jeho údajný vrah byl zabit (zavražděn) příliš rychle – nestačili ho ani předběžně vyslechnout. Pak tu byl ten zubař co odprásknul Huey Longa a sám si prohnal kuli hlavou o pár vteřin později. A dlouhá řada agentů ze studené války, co žili právě tak dlouho, aby splnili svůj úkol a pak „náhodou“ vběhli přímo pod kola rozjetého automobilu.

Na mysli mi neustále tanula jedna stará, téměř mytologická scéna: Na osamělé pláži dohlíží pirátský náčelník na ukrývání pokladu. Jáma je vyhloubena, bedna s kořistí spuštěna dovnitř, načež jsou ti, kteří jámu kopali, postříleni a jáma je zasypána jejich těly.

Ano, přeháním, ale jde o moje lůno, ne o vaše. Každý ve Známém Vesmíru ví, že otec dnešního Prvního Občana se na trůn vyšplhal po hromadách mrtvol a že jeho syn se na něm drží s o nic menší krutostí.

Poděkuje mi za mou službu? Nebo mne uvrhne do nejhlubšího žaláře?

Nic si nenamlouvej, Friday. Vědět příliš mnoho je hrdelní zločin. Alespoň v politice tomu tak vždycky bylo. Kdyby s tebou chtěli jednat poctivě, nebyla bys teď těhotná. Takže nutně musíš předpokládat, že až z tebe dostanou ten královský plod, nebudou se s tebou mazlit.

Bylo mi jasné, co musím udělat.

Jak to provedu, to mi zatím jasné nebylo.

To, že mé jméno nebylo při výletu na Hlídku na seznamu cestujících, mi teď už vůbec nepřipadalo jako omyl.

Příští večer při koktejlu jsem uviděla Jerryho a požádala ho o tanec. Byl to klasický waltz, takže se naše tváře dostaly dost blízko k sobě a mohli jsme mluvit bez obav. „Co dělá bříško?“ zeptal se.

„Ty modré pilulky zabraly,“ ujistila jsem ho. „Jerry, kdo o tom ví kromě nás dvou?“

„Asi se ti to bude zdát divné, ale měl jsem tolik práce, že jsem do tvé zdravotní karty nestihl nic zapsat. Poznámky jsou u mne v sejfu.“

„Tak? A co laboratorní technik?“

„Byl tak vytížen, že jsem testy provedl sám.“

„Výborně. Myslíš, že by se ty poznámky mohly ztratit? Třeba shořet?“

„Na lodi se nic nespaluje. Vadí to technikovi, který se stará o klimatizaci. Místo toho se papír drtí a recykluje. Neměj strach, maličká; tvoje choulostivé tajemství je u mne v bezpečí.“

„Seš kámoš, Jerry. Kdyby nebylo mé služky, miláčku, mohlo to dítě být tvoje. Vzpomínáš si na mou první noc na lodi?“

„Na to se nedá zapomenout. Dost mě to tehdy sebralo.“

„Mít s sebou služku nebyl můj nápad. Nasadila ji na mne má rodina a drží se mě jako klíště. Jeden by si myslel, že to udělali jenom proto, že vědí, že mi nemohou důvěřovat, což ty ostatně víš také. Napadá tě, jak bychom se jí mohli zbavit? Cítím se s tebou moc příjemně. Jsi muž, kterému se dá svěřit tajemství.“

„Hmm. Musím si to promyslet. Moje kajuta se nehodí. Abychom se tam dostali, museli bychom projít kolem asi dvou tuctů důstojnických pokojů a pak ještě společnou klubovnou. Podívej, jde sem Jimmy.“

Ano, samozřejmě, že jsem se ho snažila umluvit, aby nic neprozradil. Ale kromě toho jsem mu byla vděčná a cítila jsem, že mu něco dlužím. Jestliže mé již zdaleka ne nevinné tělo bylo tím, po čem toužil (a to bylo), jsem nejen svolná, ale dokonce to vítám. V poslední době jsem byla dost zanedbávaná a Jerry je přitažlivý muž. Nevadilo mi, že jsem těhotná (i když to pro mne byla úplně nová zkušenost), ale chtěla jsem svůj stav utajit (pokud si o něm už necvrlikali vrabci na střeše), než se rozhodnu, co dál.

Možná, že úplně nechápete vážnost situace, ve které jsem se ocitla. Snad bych se měla pokusit ji názorně vysvětlit. Jestliže přistanu v Říši, čeká mne asi smrt na operačním sále. Všechno proběhne v klidu, legálně a hladce. Pokud někdo nevěříte, že by se něco takového mohlo stát, pak žijete v jiném světě a nemá cena abyste četli tyto paměti. Vražda je odjakživa ten nejběžnější způsob, jak se zbavit nepohodlného svědka.

Možná, že to nebude můj případ. Všechno však nasvědčuje tomu, že ano – pokud přistanu v Říši.

Co kdybych zůstala na palubě? Přemýšlela jsem o tom… jenže v uších mi stále zněla Macova (nebo chcete-li Peteho) slova: „Jakmile dorazíme, na palubu se dostaví důstojník palácové stráže a od té chvíle jste jeho problém.“ Zřejmě mě ani nenechají přistát a předstírat onemocnění.

Ergo, z lodi musím zmizet ještě než dorazíme k Říši – to jest na Botanickém Zálivu. Jiná šance není.

Je to jednoduché. Prostě vyjdu z lodi.

No jasně! Sejdu po schůdcích na povrch a zamávám na rozloučenou.

Tohle ale není námořní loď. Nejblíže planetě je Forward vždy na stacionární oběžné dráze. U Botanického Zálivu to bude představovat vzdálenost asi třiceti pěti tisíc kilometrů. Dost dlouhá cesta, navíc v hlubokém vakuu. Jediná možnost, jak se dostat na povrch Botanického Zálivu, je doletět tam, podobně jako na Hlídku, jedním z výsadkových modulů.

Oni tě ale nenechají do modulu vůbec nastoupit, Friday. Na Hlídce jsi si cestu prosadila a to je znepokojilo. Podruhé se ti to nepodaří. Co se stane? Pan Woo nebo někdo jiný bude stát u přechodové komory se seznamem, na kterém opět bude chybět tvoje jméno. Jenže tentokrát s sebou bude mít ozbrojenou lodní stráž. Co uděláš?

No co, odzbrojím ho, srazím jim hlavy dohromady, překročím jejich bezvládná těla a posadím se. To bys zvládla, Friday. Pro takovou drsnou práci jsi trénovaná a geneticky uzpůsobená.

A co se stane potom? Výsadkový modul neodletí podle plánu. Zůstane v doku, dokud se neobjeví osm chlápků, kteří tě hrubou silou a s pomocí projektilů obsahujících uspávací látku vyvlečou z modulu. Pak tě zamknou v kajutě, kde zůstaneš tak dlouho, dokud si tě nepřevezme ten důstojník palácové stráže.

Tenhle problém nepůjde řešit násilím.

Takže zbývají sladké řečičky, sex–appeal a úplatek. Počkat! A co takhle zkusit to s upřímností?

Ha!

No jasně. Půjdeš rovnou za Kapitánem a povíš mu, co ti pan Sikmaa slíbil, jak tě pak podvedli a přiměješ Jerryho, aby mu ukázal lékařský nález potvrzující tvé těhotenství. Řekneš mu, že máš strach a že jsi se rozhodla na Botanickém Zálivu počkat na loď, která by tě místo do Říše dopravila zpátky na Zem. Je to milý, rozšafný staroušek, viděla jsi fotografie jeho dcer. Určitě se o tebe postará!

Co by na to řekl Šéf?

Poznamenal by, že sedáváš po Kapitánově pravici – proč? Dostala jsi jednu z nejhezčích kajut na lodi, a to na poslední chvíli – proč?

Našlo se místo ještě pro sedm dalších lidí, kteří nedělají nic jiného, než že na tebe dávají pozor – myslíš si, že Kapitán o tom neví?

Někdo vymazal tvé jméno ze seznamu cestujících na Hlídku – kdo?

Kdo vlastní Hyper Space Lines? Třicet procent patří společnosti Interworld, kterou zase ovládají různé skupiny od Shipstone. A zjistila jsem, že 11 procent vlastní tři banky v Říši. Zjistila jsem to díky tomu, že i další části společnosti Shipstone patří Říši.

Takže od sladkého starouška Kapitána van Kootena toho moc čekat nemůžu. Jako bych ho zrovna slyšela: „Ach, pletete se. Pan Sikmaa je můj starý přítel. Známe se už roky. Jo, slíbil sem mu, že se postarám o vaši bezpečnost. Proto vás taky nemůžu nechat letět na divokou a necivilizovanou planetu. Ale až poletíme zpátky, ukážu vám život na Ledňáčku – slibuju. Tak teď zas budeš chodná cholka a nebudeš dělat potíže, ano?“

Možná tomu dokonce bude i sám věřit.

Téměř jistě ví, že nejsem žádná „Zlatka Povětrná“ a nejspíš mu řekli, že mě najali jako náhradní matku (pravděpodobně mu neprozradili, že je to pro Královskou Rodinu, ale to si mohl domyslet). Bude si prostě myslet, že se chci vyvléct z řádné a poctivé smlouvy. Nemám v ruce žádný doklad, který by třeba jen slůvkem naznačoval, že mne podvedli.

Od Kapitána pomoc nečekej, Friday. Musíš se z toho dostat sama.

Pouhé tři dny před plánovaným příletem k Botanickému Zálivu dostaly události konečně spád. Hodně jsem přemýšlela, ale většinou mne napadaly jen samé hlouposti. Zbytečně jsem plýtvala časem úvahami o tom, co budu dělat, jestliže se mi nepodaří dostat se v Botanickém Zálivu z lodi. Jako například: „Slyšel jste dobře, Kapitáne! Zůstanu zamčená v kajutě, dokud neopustíme Říši. Jestliže vyrazíte dveře, abyste mě předal tomu důstojníkovi palácové gardy, nemohu vám v tom zabránit, ale najdete jenom mou mrtvolu!“

(Směšné. Stačí napustit uspávací plyn větracími otvory a je to.) Nebo – „Kapitáne, už jste někdy viděl potrat pletací jehlou? Zvu vás na tu podívanou. Pokud vím, člověk se při tom pěkně zakrvácí.“

(Ještě větší nesmysl. Potratem můžu vyhrožovat, ale nejsem schopná udělat to doopravdy. I když ta malá bradavice uvnitř není moje krev, přeci jen je to můj nevinný host.)

Snažila jsem se neztrácet čas podobnými planými úvahami a soustředit se na hledání východiska. Navenek jsem se chovala úplně přirozeně. Když kancelář lodního pokladníka vyhlásila termíny pro přihlášky na exkurze po Botanickém Zálivu, zapsala jsem se jako jedna z prvních. Na všechno jsem se dopodrobna vyptávala, nabrala si hromady prospektů a okamžitě zaplatila všechny nejlepší a nejdražší výlety.

Té noci při večeři jsem Kapitánovi nadšeně vyprávěla o všech vybraných exkurzích a zeptala se ho, co si o nich myslí. Opět jsem si postěžovala, že na Hlídce se mé jméno ztratilo ze seznamu a poprosila ho, aby na to tentokrát dohlédl. Jako kdyby kapitán obrovského křižníku neměl na práci nic lepšího, než napravovat problémy nějaké slečny Povětrné. Pokud jsem mohla soudit, neodpovídal vyhýbavě. Rozhodně mi nezakázal letět k povrchu. Mohl ale být ještě protřelejší než já. A já jsem se naučila lhát bez mrknutí už v děcáku.

Ten večer (lodního času) jsem v Černé Díře potkala své tři nápadníky: Dr.Jerryho Madsena, Jaime „Jimmyho“ Lopeze a Toma Udella. Tom je prvním zástupcem velitele lodního nákladu. Neměla jsem ani tušení, co to znamená; jistě jsem věděla jen to, že má o jednu frčku víc než ostatní. Tu první noc na palubě mi Jimmy s posvátným výrazem ve tváři prozradil, že Tom je vrchní správce.

Tom to nepopřel. Řekl jen: „Zapomněl jsi dodat 'vrchní stěhovák'.“

Dnes v noci, necelých dvaasedmdesát hodin před příletem k Botanickému Zálivu, jsem přišla na něco z toho, co Tom dělá. Do pravého výsadkového modulu stěhovali náklad pro Botanický Záliv. „Levý modul jsme naložili na Beanstalku,“ řekl mi. „Ale na Hlídce jsme museli použít pravý modul. Abychom zvládli Botanický Záliv, potřebujeme oba dva, takže teď musíme náklad přesouvat.“ Ušklíbl se. „Pěkně namáhavá práce.“

„To ti neuškodí, Tome. Stejně tloustneš.“

„Mluv jen za sebe, Jaime.“

Zeptala jsem se, jak vlastně modul nakládají. „Přechodová komora se mi zdá být dost mrňavá,“ podotkla jsem.

„Přechodovou komorou se náklad nestěhuje. Chceš vidět, jak to děláme?“

Takže jsem si s ním na příští ráno domluvila schůzku. A něco jsem se dozvěděla.

Nákladové prostory na Forwardu jsou tak obrovské, že člověk v nich trpí spíš agorafobií než klaustrofobií. A nákladové prostory v modulech nejsou o moc menší. Některé z přepravovaných zásilek mají rovněž úctyhodné rozměry, zejména stroje. Pro Botanický Záliv jsme vezli turbogenerátor od Westinghouse velký jako dům. Zeptala jsem se Toma, jak s ním proboha vůbec dokážou pohnout?

Zakřenil se. „Čáry a kouzla.“ Dva z jeho nosičů obepnuli turbogenerátor kovovou sítí, na kterou pak upevnili kovovou skříňku o velikosti kufříku. Tom vše překontroloval a zavelel: „Oukej, jděte na to.“

Parťák poslechl… a kovové monstrum se díky přenosné antigravitační jednotce, ne nepodobné těm, které se napevno montují do energomobilů, mírně vzneslo.

Pomocí rukou, provazů a tyčí protáhli tu věc s nejvyšší opatrností skrze obrovská vrata do nákladového prostoru pravého modulu. Tom zdůraznil, že i když se ta hora oceli navzdory lodní umělé gravitaci volně vznáší, její hmotnost zůstává stále stejná, takže by mohla člověka snadno rozmáčknout jak mouchu. „Nosiči jsou na sobě závislí a musí si navzájem důvěřovat. Odpovědnost sice nesu já, ale mrtvému by to bylo houby platné. Musí se postarat sami o sebe.“

Řekl mi, že ručí za to, že každá věc bude umístěna podle plánu a zajištěna proti posunutí. Zároveň si musí být absolutně jist, že po každém otevření jsou vrata do nákladového prostoru opět vzduchotěsně uzavřena.

Tom mne provedl prostory pro vystěhovalce. „Na Botanický Záliv letí víc kolonistů než kamkoli jinam. Až odtamtud odstartujeme, třetí třída bude téměř prázdná.“

„Jsou to všechno Australáci?“ zeptala jsem se.

„Kdepak. Většinou ano, ale asi třetina není. Jednu věc však mají společnou: všichni mluví plynně anglicky. Je to jediná kolonie s jazykovým požadavkem. Snaží se zajistit, aby celá planeta mluvila jediným jazykem.“

„Něco jsem o tom slyšela. Proč?“

„Mám pocit, že prý je pak menší pravděpodobnost válek. Možná je to tak… ale nejkrvavější války v dějinách byly vždycky války bratrovražedné. Jazyk v tom nehrál žádnou roli.“

Neměla jsem na to žádný názor, a proto jsem nic nepoznamenala. Opustili jsme modul přechodovou komorou pro cestující a Tom ji za námi zavřel. Pak jsem si vzpomněla, že jsem v modulu nechala šátek. „Neviděl jsi ho, Tome? Vím, že v prostorách pro vystěhovalce jsem ho ještě měla.“

„Neviděl, ale najdeme ho.“ Otočil se a odemkl dveře přechodové komory.

Šátek byl tam, kde jsem ho upustila – mezi dvěma lavicemi v prostorách pro vystěhovalce. Přehodila jsem ho Tomovi kolem krku a přitáhla si jeho tvář k sobě. Poděkovala jsem mu a projevila svou vděčnost tím, že jsem mu dovolila zajít tak daleko, jak si jen troufal – což bylo sice dost daleko, ale zase ne moc, protože byl pořád ještě ve službě.

Zasloužil si mé nejvřelejší díky. Ty dveře mají kombinační zámek a já ho teď umím otevřít.

Když jsem se vrátila z prohlídky nákladových prostor a výsadkového modulu, bylo skoro poledne. Šizuko se jako obvykle zabývala něčím strašně důležitým (samozřejmě si neodpustila zkoumavý pohled na můj trochu poničený účes).

„Dnes se mi nechce do jídelny,“ řekla jsem jí. „Mám chuť se osprchovat, vzít si na sebe domácí šaty a najíst se tady.“

„Co si slečinka dá? Objednám to.“

„Objednej pro nás obě.“

„I pro mě?“

„I pro tebe. Nechci jíst sama. Jen se mi nechce se strojit a trmácet do jídelny. Moc si nevybírej, jednoduše objednej menu,“ řekla jsem jí a šla do koupelny.

Zaslechla jsem, jak začíná vydávat potřebné příkazy, ale jen co jsem zavřela sprchu, už u mne stála s velkým huňatým ručníkem. Jeden menší měla ovinutý kolem boků, prostě dokonalá lazebnice. Když mě osušila a pomohla mi do šatů, zacinkal výtah z kuchyně. Zatímco Šizuko vyprazdňovala servírovací soupravu, přesunula jsem do rohu, ve kterém jsem předtím hovořila s Petem alias Macem, malý stolek. Šizuko povytáhla obočí, ale nic nenamítala a začala na něj pokládat oběd. Nastavila jsem terminál na hudbu a zasunula do něj pásku se starým dobrým rokenrolem.

Šizuko položila na stůl jen jeden podnos. Zblízka, aby má slova pronikla hudbou, jsem jí řekla: „Dej sem i svůj tác, Tilly.“

„Jakže, slečinko?“

„Tak dost, Matildo. Komedie skončila. Zařídila jsem to tak, že můžeme mluvit bez obav.“

Sotva znatelně zaváhala. „Dobrá, slečno Friday.“

„Říkej mi raději Marjo, nebo tě budu muset oslovovat slečno Jacksonová. Nebo mi prostě říkej Friday. To je mé skutečné jméno. Musíme teď obě vyložit karty na stůl. Mimochodem, služebnou hraješ výborně, ale pokud budeme v soukromí, nemusíš se obtěžovat. Po koupeli se umím utřít i sama.“

Skoro se usmála. „Starat se o vás je mi opravdovým potěšením, slečno Friday. Marjo, totiž Friday.“

„Vážně? Děkuju! Ale teď už jezme,“ řekla jsem a nalila jí do talíře plnou sběračku sukijaki.

Po několika soustech – nejlépe se přeci jen diskutuje při jídle – jsem se jí zeptala:

„Co z toho budeš mít?“

„Z čeho, Marjo?“

„Z toho, že mě vydáš té sebrance. Z toho, že mě v Říši předáš palácové stráži.“

„Mám to ve smlouvě. Proplatí ji mému šéfovi. Měla bych z toho mít provizi, ale na provize věřím, až když je utrácím.“

„Aha. Na Botanickém Zálivu zdrhám, Matildo. A ty mi pomůžeš.“

„Říkejte mi Tilly. Opravdu?“

„Opravdu. Protože ti zaplatím o hodně víc, než bys dostala od nich.“

„Vážně si myslíte, že mě přesvědčíte tak snadno?“

„Myslím. Máš totiž jen dvě možnosti.“ Mezi námi ležela velká naběračka z nerezavějící oceli. Uchopila jsem ji, sevřela spodní polokouli a stiskla ji tak, až praskla. „Buď mi pomůžeš, nebo tě zabiju. Co si vybereš?“

Zvedla poničenou naběračku. „Nemusíš se hned tak rozčilovat, Marjo. Něco vymyslíme,“ řekla a prsty přitom narovnávala zkroucenou ocel. „O co jde?“

Zírala jsem na naběračku

„'Tvá matka je zkumavka… ….a skalpel je můj táta.' Stejně jako tvůj. Proto mě najali. Proč chceš vlastně utéct z lodi? Když to uděláš, strašně to schytám.“

„Když to neudělám, oddělají mne.“ Aniž bych cokoli zatajovala, vyprávěla jsem jí o svém úkolu, jak jsem otěhotněla a proč si myslím, že návštěvu Říše těžko přežiju. „Takže na kolik si ceníš svou pomoc? Myslím, že se dohodneme.“

„Nehlídám tě ale jenom já.“

„Myslíš Peteho? Toho zvládnu. Ostatních tří mužů a dvou žen si podle mě nemusíme všímat. Ty a Pete jste jediní profesionálové. Který břídil ty ostatní najal?“

„To nevím. Nevím ani, kdo najal mne. Všechno zařizoval šéf. Dobrá, těch dalších si snad opravdu nemusíme všímat. Všechno závisí na tom, jaký máš plán.“

„Promluvme si o penězích.“

„Napřed o tvém plánu.“

„Ehm… myslíš, že bys dovedla napodobit můj hlas?“

Tilly odpověděla: „Ehm… myslíš, že bys dovedla napodobit můj hlas?“

„Řekni to ještě jednou!“

„'Řekni to ještě jednou!'“

Oddechla jsem si. „V pořádku, Tilly, zvládneš to. Podle Daily Forwardu se u Botanického Zálivu máme vynořit někdy zítra a pokud jsou výpočty stejně přesné jako na Hlídce, na stacionární oběžné dráze budeme asi tak pozítří v poledne, to jest za méně než osmačtyřicet hodin. Ve stejnou dobu také odstartují moduly. Takže zítra onemocním. Hrozná smůla, protože jsem se strašně těšila na pevný povrch a na všechny ty nádherné exkurze. Přesný časový rozvrh závisí na tom, kdy bude znám čas odletu modulů. To podle mne nebude dřív, než se po vynoření z nadprostoru podaří přesně předpovědět dobu, kdy se dostaneme na stacionární orbu. Ať už to ale bude kdykoli, v noci před startem – asi tak v jednu hodinu, to jsou chodby prázdné – uteču. Od té chvíle budeš vystupovat za nás obě. Nikoho nepustíš dovnitř, protože jsem moc nemocná.

Kdyby mne někdo volal terminálem, dej pozor, ať nezapneš video – já ho nezapínám nikdy. Pokud to zvládneš, budeš odpovídat i za mne. A když to nepůjde, tak prostě spím. Kdyby šlo do tuhého, až mě budeš napodobovat, předstírej, že jsi tak zmatená z horečky a léků, že dobře nevnímáš.

Snídani objednej pro nás obě. Svou obvyklou snídani pro sebe a čaj s mlékem a tousty s džusem pro nemocnou.“

„Jestli ti rozumím, Friday, chceš zmizet ve výsadkovém modulu. Jenže vstupní dveře, pokud se zrovna nepoužívají, jsou zamčené. To vím jistě.“

„Přesně tak, ale o to se nestarej, Tilly.“

„Dobrá, to není moje věc. Fajn, takže až zmizíš, budu tě krýt. Co mám říci Kapitánovi?“

„Takže Kapitán v tom jede taky. Myslela jsem si to.“

„Ví o tom. Ale rozkazy dostáváme od lodního pokladníka.“

„To dává smysl. Co kdybych tě jako svázala a dala ti roubík… můžeš se pak vymluvit na to, že jsem tě přepadla. Samozřejmě, že to nemůžu udělat doopravdy, protože od rána až do startu modulů mě musíš zastupovat. Mohla bych ale zařídit, aby tě svázal někdo jiný.“

„To by bylo alibi jako hrom! A kdo by měl být ten lidumil?“

„Pamatuješ na naši první noc na lodi? Přišla jsem pozdě a vedla si návštěvu. Podalas nám čaj a mandlové zákusky.“

„Doktor Madsen. Zvládne to?“

„Myslím, že ano. Když mu pomůžeš. Tu noc byl pěkně netrpělivý.“

Odfrkla si. „Třásl se na tebe jak pes na kost.“

„Ano, a pořád ještě třese. Zítra tedy onemocním a on mne přijde vyšetřit. Zůstaneš uvnitř jako obvykle. V ložnici budou zhasnutá světla. Pokud má dr. Jerry pořád stejné úmysly, a já si myslím, že má, přijme můj návrh a bude spolupracovat.“ Pohlédla jsem na ni. „Je to jasné? Přijde za mnou i pozítří ráno a sváže tě. Je to úplně jednoduché.“

Tilly se posadila a na dlouhou chvíli se zamyslela. „Ne.“

„Ne?“

„Udělejme to opravdu jednoduše. Nikoho dalšího do toho nebudeme zatahovat. Vůbec nikoho. Nemusím být svázaná, to by jen vyvolalo podezření. Řeknu jim asi tohle: Chvíli před tím, než moduly odstartovaly, jsi zjistila, že se cítíš lépe. Vstala jsi, oblékla ses a odešla z kajuty. Neřeklas mi, kam jdeš – jsem jen hloupá služebná, nikdy mi nic neříkáš. Možná jsi změnila názor a rozhodla ses přece jenom letět na exkurzi. V každém případě na tom nezáleží. Mým úkolem není držet tě na lodi. Mám na tebe dohlížet pouze tady v kajutě. Myslím, že ani Pete neodpovídá za to, že zůstaneš na lodi. Jestli se ti podaří utéci, jediný, kdo na tom shoří, bude pravděpodobně Kapitán. A to mě nijak zvlášť netrápí.“

„Myslím, že máš úplnou pravdu, Tilly. Předpokládala jsem, že budeš potřebovat alibi. Ale nejlépe se obejdeš bez něho.“

Pohlédla na mne a usmála se. „Doufám, že tě to neodradí od úmyslu dostat doktora Madsena do postele. Jenom si užij. Jednou z mých povinností bylo držet ti muže dál od těla, ale to myslím víš…“

„Domyslela jsem si to,“ přitakala jsem suše.

„Teď ale měním dres, takže to už neplatí.“ Po tváři ji náhle přelétl úsměv. „Až pozítří ráno přijde dr. Madsen za svou pacientkou a já mu povím, že jsi v pořádku a že jsi šla do sauny, nebo tak něco, možná bych mu měla nabídnout prémii.“

„Tak tuhle prémii mu nabízej jen když to pro tebe bude znamenat obchod. On to totiž obchodně bere,“ zachvěla jsem se, „tím jsem si jistá.“

„Co jsem slíbila, to dodržím. Je tedy všechno jasné?“

„Všechno, až na to, co za to chceš.“

„Přemýšlela jsem o tom, Marjo. Ty znáš okolnosti líp než já. Nechám to na tobě.“

„Neřekla jsi mi ještě, kolik ti vlastně měli zaplatit.“

„To nevím. Šéf mi to neřekl.“

„On tě vlastní?“ Pocítila jsem úzkost. Každý UČ by ji pocítil.

„Už ne. Anebo ne úplně. Jsem prodaná na dvacet let. Ještě mi jich zbývá třináct. Pak jsem volná.“

„Pak ale – ach bože, Tilly, uteč také!“

Položila mi ruku na rameno. „Jen klid. Díky tobě mě to také napadlo. To je hlavní důvod, proč nechci být svázaná. Na lodním seznamu mě jako prodanou nevedou. Proto taky můžu létat na pozemní exkurze, pokud je mohu zaplatit – a to mohu. Možná, že se tam dole uvidíme…“

Nadšeně jsem přisvědčila a políbila ji.

Pevně mne objala a polibek nabyl na vášnivosti. Z hrdla se jí vydral sten a ucítila jsem, jak mi rukou zajela pod šaty. Ihned jsem se odtáhla a pohlédla jí do očí. „Tak takhle je to teda, Tilly?“

„No jasně! Od té chvíle, co jsem tě poprvé koupala.“

 

Ten večer vystěhovalci, kteří měli v Botanickém Zálivu opustit loď, uspořádali pro cestující z první třídy divadelní představení. Kapitán mi řekl, že taková představení už mají tradici a cestující z první třídy na nich běžně přispívají vystěhovalcům do pokladny – není to však povinné. On sám se dnešního představení zúčastnil – to také patřilo k tradici – a já se ocitla na sedadle vedle něho. Využila jsem té příležitosti k tomu, abych poznamenala, že se necítím dobře. Dodala jsem, že možná budu muset zrušit objednané exkurze. Trochu jsem kvůli tomu hudrovala.

Řekl mi, že pokud se necítím být úplně zdráva, rozhodně bych neměla riskovat a vystavovat se záludnostem neznámé planety. Ale nemusím prý být kvůli Botanickému Zálivu, který mimochodem není nic moc, smutná. Zbytek cesty je prý překrásný. Takže budeš chotná cholka, nebo tě mám zamknout v kajutě?

Odpověděla jsem mu, že pokud můj žaludek nepřestane vyvádět, nebude nutné mne zamykat. Let na Hlídku byl příšerný – celou cestu mě pronásledovala mořská nemoc a nechtěla bych něco takového prožít znovu. Svůj přesvědčivý výkon jsem podepřela tím, že při večeři jsem se v jídle jen přehrabovala.

Představení bylo sice ochotnické, ale roztomilé. Sem tam humor, ale většinou sborový zpěv: Ulov mi klokana, Vandrácká, Botanický Záliv a jako přídavek Vytlučené okno. Líbilo se mi to, ale příliš by mne to nezaujalo, nebýt muže, který stál ve druhé řadě sboru a připadal mi povědomý.

Koukala jsem na něj a uvažovala: Copak jsi už jak ta pouliční štětka, Friday, že si ani nepamatuješ, s kým jsi vlezla do postele?

Připomínal mi profesora Federika Farnese. Jenže měl hustý plnovous, kdežto Freddie chodil vždy hladce oholen – což ovšem nic neznamená, protože na to, nechat si narůst vousy, bylo času dost a skoro všichni muži občas propadnou bradománii. Mně to ale znemožnilo poznat ho jen podle vzhledu. Ani jednou nezpíval sólo, takže zvuk hlasu mi nemohl pomoci.

Ani jeho pach mi nebyl nic platný. Ze vzdálenosti třiceti kroků bylo naprosto vyloučeno odlišit jej od tuctů ostatních. Měla jsem sto chutí zapomenout na dobré vychování, vstát, přejít taneční parket a zeptat se ho přímo: „Nejsi náhodou Freddie? Ten, co jsem se s ním vyspala loni v Aucklandu?“ Co kdyby řekl, že ne?

Jsem to ale hlupák. Úplně přece stačí, abych Kapitánovi řekla, že jsem mezi vystěhovalci asi zahlédla jednoho starého známého ze Sydney a zeptala se ho, jestli by to šlo ověřit. Takže jsem na program napsala „Federico Farnese“ a Kapitán ho předal pokladníkovi, který ho zase předal jednomu z asistentů. Ten zmizel a za chvíli se vrátil se zprávou, že mezí vystěhovalci našel několik jakoby italských jmen, že však žádné z nich, ať už jakoby italské nebo jiné, se ani vzdáleně nepodobá jménu Farnese.

Poděkovala jsem asistentovi, pokladníkovi i Kapitánovi a uvažovala o tom, jestli mám nechat prověřit i jména Tormey, případně Perreault. Nakonec jsem si řekla, že by to byla pošetilost. Betty ani Janet jsem určitě neviděla a ty přece vousy nenosí. Viděla jsem jenom tvář s plnovousem, což je stejné, jako bych neviděla vůbec nic. Zkuste muži nasadit bradu a nerozeznáte ho od Krakonoše.

Řekla jsem si, že všechny ty babské povídačky o těhotných ženách budou mít asi pravdu.