<<< Literární doupě
Literární doupě

Robert A. Heinlein

OBČAN GALAXIE

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Já, občan - kolektiv autorů
 
 
cena původní: 345 Kč
cena: 307 Kč
Já, občan - kolektiv autorů
Dveře do léta - Heinlein Robert A.
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 247 Kč
Dveře do léta - Heinlein Robert A.
Kompletní historie budoucnosti - Heinlein Robert A.
 
 
cena původní: 349 Kč
cena: 300 Kč
Kompletní historie budoucnosti - Heinlein Robert A.

 

   1   >

 

 

Kapitola 1

„POLOŽKA DEVADESÁT SEDM,“ ohlásil dražitel. „Chlapec.“ Chlapci se při vědomí pevné půdy pod nohama točila hlava a zvedal žaludek. Otrokářská loď, čpící ve svých útrobách – ostatně jako všechny otrokářské lodě – puchem stěsnaných nemytých těl, strachem, zvratky a starobylým bolem, s ním urazila více než čtyřicet světelných let. Přesto však – v ní byl aspoň někým, byl uznávaným členem skupiny. Měl nárok na svůj každodenní příděl jídla a na boj o to, aby ho mohl někde sníst v klidu. Měl tam dokonce kamarády. A teď byl zase úplná nicka, zase byl ubožákem určeným na prodej.

Na dražební špalek srazili další položku. Byly to dvě dosti si podobné blonďaté dívky, údajně dvojčata. Nabídka byla rázná, cena vysoká. Licitátor se se spokojeným úsměvem obrátil a ukázal na hocha. „Položka devadesát sedm. Sem s ním, nahoru.“

Ranami a štulci byl pobídnut na špalek, kam se strnule postavil a divoce se rozhlížel. Vstřebával pohled, který mu kotec dole nabídnout nemohl. Trh s otroky sousedil s kosmodromem, jenž byl součástí slavného náměstí Svobody, obráceného k pahorku korunovanému stále věhlasnějším Prezídiem Sargonu, středobodem Devíti světů.

Ale chlapec ho nepoznal, nevěděl ani, na jaké je vlastně planetě. Prohlížel si zástup. Nejblíže k otrokářskému špalku stáli žebráci, kteří loudili na každém kupci, který přebíral svůj nově nabytý majetek. Stranou, do půlkruhu uspořádaná, byla sedadla pro bohaté a privilegované. Po obou stranách této vybrané společnosti čekali sluhové, nosiči, strážci a řidiči, lelkující u vozů bohatých a palankýn a nosítek ještě bohatších.

Vzadu za magnáty a jejich družkami stáli prostí občané, pobudové a zvědavci, bývalí otroci a kapsáři, prodavači chladných nápojů a příležitostní kupci, kteří neměli nárok na sedadlo na galerii. Ti čekali na vhodnou příležitost ke koupi vrátného, příručího, řemeslníka, někdy i sluhy do domácnosti svých manželek.

„Položka devadesát sedm,“ opakoval dražitel.

„Pěkný, zdravý mladík, ideální páže či komorník. Račte si ho, prosím, dámy a pánové, představit v livreji svého domu. Podívejte se, prosím, na…“

Jeho slova zanikla v kvílení lodě přistávající na kosmodrom za jeho zády.

Starý žebrák Baslim Chromák namáhavě otočil své polonahé tělo a mžoural svým jediným okem přes okraj špalku. Baslimovi ten kluk vůbec nepřipadal jako poslušný sluha pro domácnost. Viděl v něm spíš pronásledované zvíře – špinavého, vychrtlého a potlučeného štvance. Na chlapcových zádech, pod vrstvou špíny, viděl bílé pruhy jizev, svědectví názorů bývalých majitelů. Podle chlapcových očí a křivky uší soudil Baslim, že je pravděpodobně nemutovaný, snad jen tím, že byl malý, vyděšený, mužského pohlaví a stále ještě nezkrocený. Hoch zachytil žebrákův zkoumavý pohled a odvrátil se.

Hluk se vytratil a zámožný dandy z první řady líně mával na vyvolávače svým kapesníčkem.

„Neplýtvej naším časem, ty ničemo. Předveď nám něco, co by se vyrovnalo tomu předtím.“

„Prosím, vzácný pane. Musím však postupovat podle katalogového pořádku.“

„Tak s tím pohni! Nebo sraz toho hladovýho smrada dolů a ukaž nám pořádný zboží.“

„K vašim službám, pane.“ Dražitel pozvedl hlas.

„Byl jsem požádán o rychlejší jednání a jsem přesvědčen o tom, že by můj vzácný chlebodárce souhlasil. Budu upřímný. Tento krásný chlapec je mladý. Jeho nový majitel ho bude muset náležitě zaučit. Proto tedy –“

Chlapec ho téměř neposlouchal. Tento jazyk znal jen velmi povrchně a na tom, o čem šla řeč, stejně mnoho nezáleželo. Přehlížel dámy v závojích a elegantní pány a uvažoval, kdo asi bude jeho novým problémem.

„ – nízká zaváděcí cena a rychlá návratnost. Výhodná koupě! Slyšel jsem snad dvacet stellarů?“

Ticho začalo být trapné. Elegantní a – od sandálů na nohou po závojem zahalenou tvář – přepychově oblečená dáma se naklonila k dandymu, cosi mu pošeptala a zachichotala se. Dandy se zamračil, vytáhl dýku a dělal, jako že si čistí nehty.

„Řekl jsem pohni s tím,“ zavrčel.

Vyvolávač vzdychl. „Nezapomeňte, prosím, že jsem zodpovědný svému patronovi. Ale dobře, pojďme ještě níže. Deset stellarů – ano, řekl jsem deset. To je fantastická nabídka!“

Vypadal zdrceně. „Začínám snad nedoslýchat? Zvedl snad někdo prst a já ho přehlédl? Rozvažte to, snažně vás prosím. Zde stojí mladík plný života, čistý jak nepopsaný list, na který můžete vykreslit jakoukoli svoji ideu. Za tuto neuvěřitelně nízkou cenu si můžete dopřát němého sluhu a nebo si ho můžete přizpůsobit jakýmkoli svým představám.“

„Nebo jím nakrmit ryby!“

„Nebo jím nakrmit – Ah, vy jste žertéř, vzácný pane!“

„Nudíš mě. Jak si můžeš myslet, že za tenhle žalostný kus vůbec něco dostaneš? Je to snad tvůj syn?“

Dražitel se nutil do úsměvu. „Byl bych velmi rád, kdyby to můj syn byl. Velmi rád bych vás seznámil s původem tohoto mladíka –“

„Takže ho neznáš.“

„Ačkoliv o jeho původu mluvit opravdu nemohu, rád bych poukázal na tvar jeho lebky, na perfektně vykroužené křivky jeho uší.“

Licitátor chytil chlapce za ucho a zatáhl za něj.

Ten se otočil a udeřil ho do ruky. Dav se zasmál.

Muž svoji ruku rychle stáhl.

„Energický mladík! Zde pomůže jen lekce řádným koženým řemenem. Je to skvělá rasa, jen se podívejte na jeho uši. Někteří ji považují za nejlepší v celé galaxii.“

Ale dražitel se škaredě přehlédl. Ten mladý dandy byl ze Syndonu IV. Sňal si helmu a odhalil typické syndonské uši – dlouhé, chlupaté a zašpičatělé. Nahnul se dopředu a zakýval ušima.

„Kdo je tvým urozeným ochráncem?“

Starý žebrák Baslim se odtáhl od rohu špalku a chystal se vypadnout. Chlapec znervózněl a rozhlížel se. Cítil, že je něco v nepořádku, ale nechápal co. Vyvolávač zbledl – nikdo nikdy nezesměšnil Syndoňana… více než jednou.

„Můj pane,“ zajíkal se, „špatně jste mě pochopil.“

„Opakuj ten žvást o 'uších' a 'nejlepší rase'.“

Policie byla v dohledu, ale příliš daleko. Dražitel si olízl rty.

„Buďte milostiv, vznešený pane. Mé děti by zemřely hladem. Uvedl jsem zde pouze obecné mínění – ne svůj názor. Pokoušel jsem se jen vyvolat zájem o toho nevolníka… jak jste sám naléhal.“

Ticho přerušil ženský hlas: „Ah, nech ho být, Dwarole. Nemůže za to, jak má ten otrok vytvarované uši. Musí ho prodat.“

Syndoňan těžce dýchal. „No tak dělej.“

Dražitel se nadechl. „Ano, můj pane.“

Vzchopil se a pokračoval: „Uctivě prosím přítomné pány a dámy, aby strpěli chvilkové zdržení s méně významnou položkou. Nyní vás prosím o jakékoliv nabídky.“

Čekal a pak nervózně řekl: „Neslyším žádnou nabídku, nevidím žádnou nabídku. Bez nabídky poprvé… pokud nebude učiněna žádná nabídka, budu nucen vrátit tuto položku do základního souboru a poradit se se svým patronem, než budeme moci pokračovat. Bez nabídky podruhé. Ve svém souboru máme celou řadu vynikajících kusů, byla by škoda neukázat je. Žádná nabídka potřetí –“

„Tamhle máš nabídku,“ řekl Syndoňan.

„Co?“

Starý žebrák měl nad hlavou dva prsty.

Dražitel nevěřil svým očím. „Vy přicházíte s nabídkou?“

„Ano,“ zaskřehotal staroch, „jestli pánové a dámy dovolí.“

Licitátor se podíval směrem k sedadlům.

Kdosi ze zástupu vykřikl: „Proč ne? Peníze jako peníze.“

Syndoňan přikývl a vyvolávač rychle řekl: „Nabízíte za tohohle chlapce dva stellary?“

„Ne, ne, ne, ne, ne!“ vykřikl Baslim. „Dva minimy!“

Dražitel vztekle vykopl. Žebrák jen tak tak uhnul hlavou. Licitátor zařval: „Vypadni! Já tě naučím dělat si srandu z lidí, kterým nesaháš ani po kotníky!“

„Dražitel!“

„Pane? Ano, vznešený pane?“

Syndoňan řekl: „Říkal jsi 'jakékoliv nabídky'. Prodej mu toho chlapce.“

„Ale –“

„Jak jsem řekl.“

„Můj pane, nemohu prodat po první nabídce. Zákon mluví jasně: jedna nabídka ještě není dražba. Dokonce nestačí ani nabídky dvě, pokud držitel nestanovil minimální cenu. V případě, že tato není stanovena, nemohu tedy prodat dříve než třetí nabídce. Vznešený pane, tento zákon byl vydán na ochranu vlastníka, ne proto, aby chránil mne nebohého.“

Kdosi vykřikl: „Zákon je zákon!“

Syndoňan se zamračil. „Vyhlaš tedy nabídku.“

„Jak si přejete, dámy a pánové.“ Otočil se k davu.

„Slyšel jsem nabídku dvou minimů za položku devadesát sedm. Kdo dá čtyři?“

„Čtyři,“ oznámil Syndoňan.

„Pět!“ ozval se čísi hlas.

Syndoňan pokynul žebrákovi, aby šel k němu. Baslim se pohyboval po rukách a jednom koleni, pahýl druhé nohy vlekl za sebou. V pohybu mu bránila jeho miska na milodary.

Licitátor začal odříkávat: „Cena se zvyšuje na pět minimů poprvé… pět minimů podruhé…“

„Šest,“ vykřikl Syndoňan a mrkl do žebrákovy misky.

Sáhl do peněženky a nasypal mu hrst drobných.

„Poslední nabídka byla šest, kdo dá sedm?“

„Sedm,“ zaskřehotal Baslim.

„Tak tedy sedm. Vy tam vzadu, se zvednutým palcem. Nabízíte osm?“

„Devět,“ skočil mu do řeči žebrák.

Dražitel vykulil oči, ale nabídku přijal. Cena se blížila k jednomu stellaru, a to už byl pro většinu davu příliš drahý špás. Pánové a dámy neměli zájem o bezcenného otroka a nechtěli též kazit Syndoňanův žert. Dražitel odříkával: „Devět minimů poprvé… devět minimů podruhé… devět potřetí – prodáno za devět minimů!“

Srazil chlapce ze špalku žebrákovi téměř do klína. „Vem si ho a koukej vypadnout!“

„Jen pomalu,“ napomenul ho Syndoňan. „Nejprve vystav potvrzení o prodeji.“

Dražitel s velkým sebezapřením doplnil dosaženou cenu a jméno nového majitele do již připraveného formuláře pro položku devadesát sedm. Baslim vyplatil přes devět minimů, ale pak ho musel Syndoňan znovu podpořit, neboť cena kolku prokazujícího úhradu daně byla vyšší než cena prodejní.

Chlapec stál bez hnutí opodál. Věděl, že byl znovu prodán, a začínalo mu docházet, že ten staroch je jeho novým pánem. Ne že by to bylo důležité, nechtěl žádného pána. Zatímco se ostatní dohadovali o dani, rozloučil se se svou minulostí.

Aniž by se ten starý žebrák ohlédl, natáhl ruku, uchopil ho za kotník a přitáhl k sobě. Pak se Baslim s námahou zvedl, dal chlapci ruku okolo ramen a použil ho jako berlu. Hoch ucítil kostnatou ruku, která silně stiskla jeho loket, a podvolil se další nevyhnutelné periodě svého života. Když bude dostatečně trpělivý, tak si ho po nějaké době přestane všímat. Zatím to tak bylo vždy.

Jakmile v něm žebrák našel oporu, tak se s velkou noblesou uklonil.

„Můj pane,“ pronesl chraptivě, „já a můj sluha vám děkujeme.“

„To nic, nic,“ mával Syndoňan rozpačitě kapesníkem.

Do brlohu, kde bydlel Baslim, to bylo z náměstí Svobody méně než jednu li, tedy ani ne půl míle, ale ta cesta jim trvala déle, než by tato vzdálenost napovídala. Poskakování, kterým staroch s chlapcovou pomocí postupoval vpřed, bylo ještě pomalejší, než když se pohyboval po rukách a jednom koleni. Navíc byl tento postup často přerušován chvílemi, kdy se věnovali práci. To ale neznamenalo, že by se jí nevěnovali také, když se belhali vpřed. Chlapec, přesně podle starochových instrukcí, strkal mísu pod nos každičkému chodci.

Baslim toho dosáhnul, aniž by promluvil. Vyzkoušel už interlinguu, vesmírnou holandštinu, sargonštinu, půl tucet dalších řečí, žargon zlodějů, slang, hantýrku otroků, obchodní mluvu, a dokonce anglickou soustavu, ale všechno marně. Zdálo se však, že mu chlapec více než jednou porozuměl. Vzdal ale své pokusy o komunikaci a tlumočil mu svá přání posunkovou řečí a několika ranami. Jestliže by s chlapcem neměli ani slovo společné, tak by ho prostě učil – všechno má svůj čas, všechno. Baslim nikam nepospíchal, myslel daleko dopředu.

Baslim vedl chlapce ke starému amfiteátru, pod kterým se nacházel jeho domov. Když Sargon Augustus, za časů císařství, dekretoval stavbu nového amfiteátru, byla část toho starého zbořena. Během Druhé cetanské války práce zastavil a již nikdy nebyly obnoveny. Baslim vedl chlapce přímo k těmto ruinám. Cesta byla namáhavá a staroch teď musel jít po rukách. Svůj stisk však nepovolil. V jednom okamžiku držel chlapce pouze za bederní roušku. Hoch se ze svého jediného kousku oděvu téměř vykroutil, žebrák ho ale zavčas popadl za zápěstí. Pak šli ještě pomaleji. Jedním z vchodů sestoupili k temnému ústí zřícené chodby. Staroch popostrčil chlapce, aby šel první. Přelezli hromadu střepů a štěrku a vešli do černočerného, avšak neporušeného koridoru. Znovu dolů… a ocitli se v barácích, které sloužily účinkujícím starého amfiteátru, přímo pod bývalou arénou.

V temnotě došli až k bytelným dřevěným dveřím. Baslim strčil chlapce dovnitř, následoval ho a zavřel dveře. Vmáčkl prst do osobního zámku a dotknul se vypínače. Rozzářilo se světlo. „No, mladíku, a jsme doma.“

Chlapec vytřeštil oči a přemýšlel. Již dávno se vzdal jakýchkoli očekávání. To, co uviděl, však předčilo všechno, co si kdy představoval.

Stáli ve skromném a útulném obýváčku. Byl těsný, ale pěkný a čistý. Ze stropních panelů vycházelo příjemné tlumené světlo. Nábytku zde bylo pomálu, avšak přiměřeně. Chlapec se plaše rozhlížel. Jakkoli skromné, bylo to lepší než všechna ta místa na která si dokázal vzpomenout a ve kterých bydlel. Žebrák pustil jeho rameno, odhopkal k polici, kam položil misku, a vzal odtud cosi komplikovaného. Dokud ze sebe nestáhl své hadry a nepřipevnil si tu věc, nedokázal chlapec vůbec rozeznat, o co jde. Byla to umělá noha, ale tak dokonale vyvedená, že konkurovala dokonalosti masa a krve. Muž se postavil a vyndal z police kalhoty. Když si je natáhl, stěží byste hádali na mrzáka.

„Pojď sem,“ řekl v interlingue.

Chlapec se ani nehnul. Baslim to opakoval v několika dalších jazycích, pak ale pokrčil rameny, uchopil hocha za paži a odvedl ho do vedlejší místnosti. Byla to malá kuchyňka a umývárna v jednom. Baslim nalil do hrnce vodu, podal chlapci kousek mýdla a řekl: „Vykoupej se.“

Předvedl mu, co po něm chce. Chlapec zůstal nehybný ve své umíněnosti. Muž vzdychl, zvedl kartáč na mytí podlahy a začal dělat, jako by chlapce drhl. Jakmile se tvrdé štětiny dotkly hochovy kůže, přestal a opakoval: „Vykoupej se. Umyj se.“ Opakoval to v interlingue a anglickém systému.

Chlapec nejprve zaváhal, ale pak si sundal svou roušku a začal se pomalu mydlit.

Baslim pronesl: „Tak je to lepší,“ zvedl ten špinavý hadr a hodil ho do plechovky na odpadky. Připravil mu ručník a otočil se ke kuchyňské lince, aby připravil nějaké jídlo. Po několika minutách se otočil – chlapec byl pryč.

Beze spěchu přešel do obývacího pokoje, kde ho našel, jak se nahý a mokrý zoufale snaží otevřít dveře. Když ho hoch spatřil, zdvojnásobil své marné úsilí.

Baslim ho poplácal po rameni a ukázal palcem za sebe do menší místnosti.

„Běž se domýt.“

Obrátil se a šel zpátky. Chlapec se šoural za ním. Když se mladík umyl a osušil, Baslim dal maso, které upravoval, znovu na hořák nastavený na mírný stupeň. Otevřel skříňku a vyjmul z ní láhev a vatu.

Teď, když byl chlapec čistý, vyvstaly jeho jizvy a podlitiny. Na těle měl i řadu starých a novějších nezhojených ran, říznutí a oděrek.

„Nehýbej se.“ Chlapce to štípalo, začal se vrtět.

„Nehýbej se,“ opakoval Baslim příjemným, ale pevným hlasem a plácl ho. Hoch se uvolnil a škubal sebou, jen když se mu lék dotkl kůže. Staroch si starostlivě prohlížel hnisavý vřed na chlapcově koleně. Pak, tiše si mumlaje, šel znovu ke skříňce, a když se vrátil, dal chlapci injekci do zadnice. Předtím mu však ukázal, že když nezůstane v klidu, tak mu urazí hlavu. Když s tím byli hotovi, tak našel nějaký starý kus látky a nabádaje chlapce, aby se do ní zabalil, otočil se ke svému vaření.

Zanedlouho Baslim položil na stůl v obývacím pokoji dvě velké misky. Nejprve ho však spolu se židlí přenesl, aby chlapec mohl u jídla sedět na skříňce.

Přidal k nim hrst čerstvé zelené čočky a pár pořádných krajíců domácího chleba, tmavého a hrubého.

„Polévka je na stole, hochu. Pojď a vem si.“

Chlapec si sedl na skříňku, ale do jídla se nepustil a stále byl připraven k útěku.

Baslim přestal jíst. „Co je s tebou?“

Chlapec se rychle podíval na dveře a pak sklopil zrak.

„Ah, tak tohle je to.“ Vstal a přešel ke dveřím, přičemž se snažil klást umělou nohu správně pod sebe. Vmáčkl palec do zámku a otočil se k chlapci.

„Dveře jsou odemčeny,“ oznámil mu.

„Můžeš sníst svoji večeři, nebo můžeš odejít.“ Opakoval mu to několika způsoby a byl velmi rád, když se mu zdálo, že chlapec rozumí. Domníval se, že už věděl, který jazyk by mohl být jeho mateřštinou.

Nenaléhal však, vrátil se ke stolu, pomalu si sedl a zvedl lžíci. Chlapec sáhl po svojí a najednou vyskočil a letěl ke dveřím. Baslim jedl v klidu dál. Dveře zůstaly otevřeny a světlo se rozlévalo labyrintem.

Když Baslim po chvíli večeři dojedl, ucítil, že ho chlapec z úkrytu stínu sleduje. Natáhl se pro párátko a houpaje se na židli, čistil si zuby.

Aniž se otočil, řekl v jazyce, o kterém si myslel, že je chlapcův vlastní: „Půjdeš si to sníst? Nebo to mám vyhodit?“

Chlapec neodpověděl. „Dobře,“ pokračoval Baslim, „když nechceš, nutit tě nebudu, ale já musím zavřít dveře. Nemohu je nechávat otevřené, když zde svítí světlo.“ Pomalu se zvedl, přešel ke dveřím a začal je zavírat. „Poslední výzva,“ ohlašoval, „zavírá se na noc.“

Dveře již byly téměř zavřeny, když kluk zaječel: „Počkejte!“ a protáhl se dovnitř. Bylo to v tom správném jazyce.

„Vítej doma,“ řekl Baslim tiše. „Nechávám dveře odemčeny, kdyby sis to náhodou rozmyslel.“ Vzdychl. „Kdyby to bylo na mně, tak by nebyl zamčený nikdo.“

Chlapec však nereagoval, nahrbil se nad jídlem a začal hltat, jako by se bál, že mu ho někdo vezme. Očima těkal ze strany na stranu. Baslim si sedl a pozoroval ho.

Zběsilé tempo trochu polevilo, žvýkání a polykání se však nezastavilo ani na chvíli, dokud poslední kousíček masa, poslední sousto chleba, poslední zrnko čočky nebylo rozkousáno a snědeno.

U posledních soust se už ale přemáhal. Když je však spolykal, tak se narovnal, podíval se na Baslima a plaše se usmál. Baslim úsměv opětoval.

Znenadání se chlapcův úsměv vytratil. Zbledl a mírně zezelenal. Z koutku úst mu vytekl pramínek slin – a najednou mu bylo strašně zle.

Baslim vyskočil, aby zabránil nejhoršímu. „Bože na nebi, jsem to ale idiot!“ vykřikl ve své mateřštině.

Vběhl do kuchyně a vrátil se s několika hadry a kbelíkem. Otřel chlapci obličej a příkře ho uklidňoval. Nakonec setřel kamennou podlahu.

Za chviličku přinesl mnohem skromnější porci, vývar a kousíček chleba.

„Namoč si do toho chleba a sněz to.“

„Radši ne.“

„Jen jez, teď už ti špatně nebude. Mělo mě to napadnout když jsi tak vyzáblý. Neměl jsem ti dávat takovou chlapskou porci. Jez to ale pomalu.“

Chlapec vzhlédl a zatřásla se mu brada. Zvedl opatrně lžičku. Baslim ho sledoval, dokud nesnědl vývar a většinu chleba.

„Dobře,“ řekl Baslim nakonec. „No, jdu si lehnout, chlapče. Mimochodem, jak se jmenuješ?“

Mladík zaváhal. „Thorby.“

„Thorby, pěkné jméno. Mně můžeš říkat tati. Dobrou noc.“

Odepjal si nohu, doskákal k poličce, uložil ji do ní a odskákal k posteli. Bylo to skromné lože – několik tvrdých matrací v rohu místnosti.

Namáčkl se více ke zdi, aby chlapci nechal místo, a řekl mu: „Až půjdeš spát, zhasni světlo.“ Pak zavřel oči a čekal, co chlapec udělá.

Dlouho se nedělo nic. Poté ho slyšel, jak jde ke dveřím a zhasíná světlo. Baslim vyčkával, jestli ho neuslyší otevírat dveře. Neuslyšel. Místo toho ucítil, jak se prohnula matrace, když na ni chlapec lezl.

„Dobrou noc,“ řekl znovu.

„Dobrou.“

Již skoro spal, když si povšiml, že se chlapec strašně klepe. Sáhl za sebe a ucítil jeho vystouplá žebra. Thorby se rozvzlykal. Baslim se otočil a uložil si pahýl nohy do pohodlné polohy. Položil paži okolo chlapcových třesoucích se ramen a přitáhl si k sobě jeho hlavu.

„Už je to dobré, Thorby,“ řekl klidně. „Jsi v bezpečí, už je to pryč a nikdy se to nevrátí.“

Chlapec divoce vykřikl a přitiskl se k němu. Baslim ho objímal a jemně konejšil, dokud se neuklidnil. Pak se odmlčel a čekal, dokud si nebyl jist, že Thorby spí.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist