Robert A. Heinlein

OBČAN GALAXIE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2

THORBYHO RÁNY SE ZACELILY – Ty povrchové rychle, no a ty niterné pomalu. Starý žebrák kdesi sehnal další matraci a strčil ji do druhého rohu. Čas od času se však stalo, že se Baslim probudil a ucítil teplý ranec choulící se k jeho zádům. Tehdy věděl, že chlapec měl další zlý sen. Baslim spal lehce a nerad se o postel dělil. Nikdy však Thorbyho nenutil, aby se vrátil do té své.

Thorby občas křičel ze spaní, úzkostně sténal, ale nevzbudil se. Jednou Baslima vytrhlo ze spaní Thorbyho naříkání.

„Mami, mami!“ Potmě přelezl k jeho slamníku a sklonil se k němu. „No tak, no tak, synku, už je to dobré.“

„Tatínku?“

„Spi, synku, vzbudíš maminku.“ A dodal: „Budu u tebe, nemusíš se bát. Už nekřič. Nechceme přece vzbudit maminku… viď.“

„Ano, tatínku.“

Stařec čekal, takřka bez dechu, až už byl celý zdřevěnělý, prochladlý a začal ho bolet pahýl. Jakmile byl přesvědčen o tom, že chlapec usnul, přelezl zase do své postele.

Tato příhoda přiměla staříka k tomu, aby vyzkoušel hypnózu. Toto umění se Baslim naučil před mnoha lety, kdy měl ještě dvě oči, dvě nohy a žádný důvod k žebrání. Nikdy však hypnózu neměl rád, ani jako prostředek terapie. Vyznával filozofii respektu k lidské individualitě, která měla až náboženský charakter.

Hypnotizování druhých se s jeho přesvědčením neslučovalo.

Tohle však byla výjimečná situace. Bylo mu jasné, že Thorbyho odebrali rodičům velice záhy a že si na ně tedy nemohl uchovat jedinou vzpomínku. Hochův obraz vlastního života byl změtí útržků vzpomínek na pány – dobré i na ty špatné.

U každého se zas a znovu snažil zbavit se svého cejchu ničemy. Z tohoto obrazu jasně vystupovaly postavy několika těchto pánů, které přesvědčivě a hrubě vykresloval jazykem ulice.

Časoprostorové souvislosti však tento obraz postrádal. Dějištěm vždy byla nějaká farma, domácnost či překupnický tábor, nikdy to nebyla konkrétní planeta nebo hvězda (o astronomii měl jen velmi matnou představu a galaktografií byl netknut). Čas byl prostě jen 'předtím' nebo 'potom', 'krátce' nebo 'dlouze'.

Ačkoliv každá planeta měla svůj vlastní den, rok, svůj osobitý kalendář a díky vědě se sjednotily v termínech standardní vteřiny definované radioaktivním rozpadem, standardního roku převzatého ze soustavy rodiště lidstva a standardního vztažného roku, okamžiku prvního skoku z této planety, Sol III, na její satelit, negramotný Thorby přesto nebyl tímto způsobem schopen datovat ani jednu událost. Pro něj byla Země mýtem a 'den' dobou mezi dvěma spánky.

Baslim tak nedokázal odhadnout mladíkův věk. Podobal se nemutované formě plemene pocházejícího z planety Země a blížil se pubertě. Jakýkoliv odhad se však vždy zakládal na nepodložených předpokladech. Vandořané a Italoglyphové také vypadali jako původní rasa, ale třeba zrovna Vandořané potřebovali k vývinu k dospělosti trojnásobnou dobu.

Baslim si vzpomněl na zvláštní příběh o dceři zástupce konzula, jejíž druhý manžel byl pravnukem toho prvního a stejně je přežila oba. Mutace se nemusí nutně projevit ve vzezření člověka. Bylo docela dobře možné, že tenhle chlapec je ve standardních vteřinách 'starší' než Baslim. Vesmír je hluboký a lidstvo se adaptovalo různými způsoby v rozmanitých podmínkách.

Ale to je jedno, byl mladý a potřeboval pomoc.

Thorby neměl z hypnózy strach, nevěděl totiž, co to slovo znamená, a Baslim mu ho ani nevysvětloval. Jednou po večeři mu stařík prostě řekl:

„Thorby, chci, abys něco udělal.“

„Jasně, tati, a co?“

„Aby sis lehl na postel. Já tě pak uspím a budeme si povídat.“

„He? Tys to myslel asi obráceně, ne?“

„Ne. Tohle je trošku jiný spánek. Budeš moci mluvit.“

Thorby o tom pochyboval, ale nebránil se. Stařík zažehl svíčku a zhasnul žhnoucí panely. Pomocí plamene soustředil jeho pozornost a začal odříkávat starobylé floskule monotónní sugesce, uvolňování, dřímoty… spánku.

„Thorby, teď spíš, ale zároveň slyšíš, co říkám. Můžeš mi odpovídat.“

„Ano, tati.“

„Vzpomeň si na loď, která tě přivezla sem. Jak se jmenovala?“

„Veselá vdova. Ale my jsme jí tak neříkali.“

„Vzpomeň si, jak jsi se do té lodě dostal. A teď jsi uvnitř, můžeš se tam porozhlédnout. Vzpomeň si na všechno, co tam bylo. Teď se vrať, kdes byl, než jsi vstoupil na tuto loď.“

Chlapec strnul, ale neprobudil se. „Já nechci!“

„Budu s tebou. Nic se ti nestane. Jak se to místo jmenuje? Vrať se tam. Prohlídni si ho.“

Po půl druhé hodině Baslim stále ještě dřepěl nad spícím chlapcem. Pot stékal vráskami jeho tváře a byl pěkně vyveden z míry. Aby chlapce dostal do doby, kterou potřeboval prozkoumat, musel ho nutit, aby procházel zážitky, které byly nechutné i pro Baslima, starého a na ledacos zvyklého.

Zas a znovu s tím Thorby bojoval, což mu Baslim nemohl vyčítat.

Měl teď pocit, že by mohl vypočítat všechny jizvy na chlapcových zádech a jmenovat darebáky, kteří byli za každou z nich odpovědni.

Dosáhl však toho, co si předsevzal: ponořit se hlouběji, než kam sahala chlapcova vědomá paměť, až do jeho raného dětství a nakonec až k traumatickému okamžiku, kdy byl jako malý chlapeček odejmut rodičům.

Nechal chlapce v hlubokém bezvědomí a koncentroval své roztříštěné myšlenky. Těch několik posledních okamžiků hledání bylo tak těžkých, že už pochyboval o své soudnosti, když chtěl odkrýt zdroj všech potíží.

No ale pojďme se podívat, co vlastně objevil.

Chlapec se narodil svobodný. Ale tím si byl jist od začátku. Jeho rodným jazykem byl anglický systém s přízvukem, jehož původ nebyl Baslim schopen určit. Byl zastřený dětským žvatláním. To ho zařazovalo do hegemonie Země, bylo dokonce možné (i když nepravděpodobné), že se narodil přímo na Zemi. Bylo to překvapení, myslel si, že mladíkovou mateřštinou je interlingua, protože jí mluvil lépe než ostatními třemi jazyky, které znal. Co dál? No, chlapcovi rodiče byli určitě mrtvi, jestli se dalo věřit zmateným a vyděšeným vzpomínkám, které vyšťoural ze zákoutí jeho lebky. Nebylo možné zjistit jméno jeho rodiny nebo je jakkoli identifikovat – byl to prostě 'tatínek' a 'maminka'. Baslim se tedy vzdal svého zpola zformovaného plánu – pokusit se dostat z něj pár slov o jeho příbuzných. No a teď, aby již ukončil tato muka, musel chlapce dovést k tomu, kvůli čemu tu námahu vůbec podnikali.

„Thorby?“

Chlapec zasténal a trhl sebou. „Ano, tati?“

„Stále spíš. Nevzbudíš se, dokud ti neřeknu.“

„Nevzbudím se, dokud mi neřekneš.“

„Až ti řeknu, tak se okamžitě probereš. Budeš se cítit dobře a nebudeš si pamatovat nic z toho, o čem jsme spolu mluvili.“

„Ano, tati.“

„Zapomeneš. Budeš se ale cítit dobře. Asi po půl hodině budeš znovu ospalý. Řeknu ti, aby sis šel lehnout, a ty půjdeš do postele a hned usneš. Prospíš celou noc. Budeš spát dobře a budeš mít krásné sny. Už nebudeš mít žádné zlé sny. Opakuj to.“

„Už nebudu mít žádné zlé sny.“

„Nikdy už nebudeš mít žádný zlý sen. Už nikdy.“

„Už nikdy.“

„Tatínek a maminka nechtějí, abys měl zlé sny. Jsou šťastní a chtějí, abys byl také šťastný. Když se ti o nich bude zdát, budou to vždycky jen šťastné sny.“

„Šťastné sny.“

„Teď už je všechno v pořádku, Thorby. Začínáš se probouzet. Probouzíš se a nevzpomínáš si na nic, o čem jsme spolu mluvili. Nikdy však už nebudeš mít žádné zlé sny. Vzbuď se, Thorby.“

„Jé, já jsem usnul. Mám zato, že jsem ti dal zabrat, tati. Nešlo ti to, eh?“

„Všechno je v nejlepším pořádku, Thorby.“

Trvalo více než jedno sezení, než ty duchy zkrotili. Noční můry se vytrácely a nakonec ustaly úplně. Baslim nebyl dostatečně zkušený na to, aby odstranil špatné vzpomínky, ty zůstaly. Dokázal Thorbymu jen vštípit několik sugescí, které zabraňovaly v tom, aby byl kvůli nim nešťastný. Ale Baslim by mu nevzal jeho vzpomínky, ani kdyby byl dostatečně zručný na to, aby to dokázal. Pevně věřil, že zážitky člověka patří jenom jemu a že ani ty nejhorší by mu neměly být odebrány bez jeho svolení.

Jak se Thorbyho noci uklidnily, tak se naopak staly rušnými jeho dny. Během jejich raného partnerství bral ho Baslim vždycky s sebou. Po snídani se odbelhali na náměstí Svobody. Baslim se usadil na dlažbu a Thorby stál nebo dřepěl vedle něho, díval se hladově a držel misku. Místo si vybrali vždycky tak, aby překáželi v cestě pěším. Nikdy však ne více, než, aby si za to vysloužili pouhé nesouhlasné mručení policie. Thorby se naučil, že žádný z obyčejných policajtů na náměstí nikdy nereagoval důrazněji než jenom mručením. Dohoda s Baslimem byla vždy pro podplacenou policii výhodná.

Pravidla této starobylé živnosti si Thorby osvojil rychle. Poznal, že muži doprovázející ženy bývají štědří, oslovit však musí vždy ženu, že je marné oslovovat ženy bez doprovodu (kromě těch bez závoje), že výsledkem dotírání na osamocené muže bývá někdy milodar, často však také kopanec, že astronauti, kteří slezli na hlínu, dávají slušně. Baslim ho vedl k tomu, aby neměl v misce mnoho peněz, aby tam nebyly ty největší drobáky ani mince vysokých hodnot.

Zpočátku byl Thorby pro tuhle práci přímo dělaný: malý, vychrtlý, boláky pokrytý, radost se na něj podívat. Bohužel, zakrátko už vypadal lépe. Baslim to napravoval líčidly, stíny pod očima a fingováním vpadlých tváří. Děsivé umělohmotné udělátko připevněné k jeho koleni naturalisticky simulovalo obrovský vřed, nahrazující boláky, které již dávno zmizely. Cukrová voda mu dodávala na atraktivnosti pro mouchy – lidé se odvraceli, hned jak vhodili mince do misky.

Hůře se již maskovaly důsledky jeho dobrého živobytí, ale protože teď rok či dva rychle rostl, zůstal hubený, ačkoliv měl dvě vydatná jídla denně a postel, na které mohl spočinout.

Thorby si však osvojoval další cenné zkušenosti ulice.

Jubbulpore, metropole Jubbulu a stejně tak Devíti světů, hlavní sídlo Sargonu, se pyšnilo více než třemi tisíci koncesovanými žebráky a dvojnásobným počtem pouličních prodavačů. Bylo zde víc náleven než chrámů a víc chrámů než v jakémkoli jiném městě Devíti světů. Ulice se hemžily nespočetnými davy zlodějů, umělců v tetování a piercingu, prostitutek, lupičů fasádníků, pokoutních veksláků, kapsářů, kartářek, teploušů, nájemných vrahů a větších či menších mizerů. Ti se chvástali, že v prostoru jednoho li mezi věží kosmodromu a koncem třídy Devíti může člověk za hotové peníze sehnat cokoli ze známého vesmíru, od hvězdoplánu po deset zrnek kosmického prachu, od zkompromitování něčího renomé po hábit senátora se senátorem uvnitř.

Thorby prakticky nebyl součástí podsvětí, jelikož měl právně uznaný status (otrok) a koncesovanou živnost (žebrák). Přesto v něm však byl a sledoval ho z žabí perspektivy. Pod ním na společenském žebříčku již nebyly žádné příčky.

Jako otrok se naučil lhát a krást stejně přirozeně, jako se jiné děti učí zdvořilému chování, ale ještě mnohem rychleji. Zjistil však, že tyto hanebné sklony se na rubové straně města vyvinuly do naprosté dokonalosti.

Když byl o něco starší, naučil se řeč a vyznal se, tak ho Baslim začal posílat na pochůzky, nákupy a někdy také, aby to zkusil na vlastní pěst, zatímco staroch zůstal na obvyklém místě. A tak upadl do špatné společnosti, jestli se vůbec dá upadnout z nulové úrovně.

Jednoho dne se vrátil s prázdnou miskou. Baslim se na nic nevyptával, ale chlapec začal vysvětlovat. „Podívej, tati, zvládl jsem to!“ Zpod bederní roušky vytáhl ozdobný šál a pyšně mu ho ukazoval. Baslim se ani neusmál, ani si ho neprohlédl.

„Kdes ho vzal?“

„Zdědil jsem ho!“

„No jasně. Ale po kom?“

„Po jedné paní. Moc pěkné paní, vznešené.“

„Ukaž, podívám se na rodový znak. Mmm… asi Lady Fadsica. Ano, myslím, že je pěkná. Ale jak to, že nejsi ve vězení?“

„Ale prosím tě, tati, to byla brnkačka! Ziggie mě vzal do učení. Umí spoustu triků. Je prima… měl bys ho vidět při práci.“

Baslim přemýšlel, jak má učit mravním zásadám zbloudilé kotě. Věděl, že s ním nemůže rozebírat termíny etiky v abstraktní rovině. Nic z chlapcova minulého prostředí, nic z jeho dnešního okolí mu takovou rozmluvu neumožňovalo.

„Thorby, proč chceš měnit živnost? V naší branži stačí platit provizi policii, poplatky spolku, ve svátek obětovat v chrámu a jseš bez starostí. Cožpak jsme někdy hladověli?“

„Ne, tati, ale podívej se na to. To muselo stát skoro stellar.“

„Řek' bych, že nejmíň dva. Překupník ti ale dá dva minimy – když bude mít rozdavačnou náladu. V misce bys donesl víc.“

„No… tak se do toho víc obuju. A je to větší legrace než žebrání. Měl bys vidět, jak se v tom Ziggie umí pohybovat.“

„Já jsem ho viděl. Je šikovný.“

„Je nejlepší!“

„Přesto si myslím, že se dvěma rukama by mu to šlo líp.“

„No, možná, ale ty potřebuješ jenom jednu a on mě učí, jak mám užívat obou.“

„To je dobře. Ale možná bys měl vědět, že můžeš být jednoho dne o jednu kratší, stejně jako Ziggie. Víš, jak přišel Ziggie o ruku?“

„He?“

„Znáš trest, myslím, když tě chytí?“

Thorby neodpovídal. Baslim pokračoval: „Jednu ruku za první přečin – to je cena, kterou Ziggie zaplatil za to, aby se naučil své řemeslo. Ano, je dobrý, protože je pořád na nohou a věnuje se své živnosti. Víš, co to stojí, když tě chytí podruhé? Už nejen druhou ruku. Víš co?“

Thorby polkl. „Nevím přesně.“

„Myslím, žes o tom už určitě slyšel, jen si to nechceš zapamatovat.“ Baslim si přejel palcem po krku.

„Tohle čeká Ziggiho příště – přijde o hlavu. Soudci Jeho Jasnosti soudí, že ten, kdo se nepoučil poprvé, nepoučí se ani podruhé, a tak ho nechají popravit.“

„Ale tati, mě nechytí! Já budu strašně opatrný… přesně jako dneska. Slibuju!“

Baslim si povzdechl. Ten mladík stále ještě věřil, že jemu se to nemůže stát.

„Thorby, přines své potvrzení o prodeji.“

„A na co, tati?“

„Dones ho.“

Chlapec pro něj došel a Baslim si ho prohlížel – „dítě mužského pohlaví, registrační číslo (levé stehno) 8KX40367“ – devět minimů a vypadni odtud, ty…! Podíval se na Thorbyho a náhle si uvědomil, že je o hlavu větší, než byl onoho dne.

„Podej mi propisku. Osvobodím tě. Už na to myslím delší dobu, ale zdálo se, že je ještě čas. Teď již ale nastal, zítra si dojdeš do Královského archivu a necháš to zaregistrovat.“

Thorbymu spadla čelist. „A proč, tati?“

„Ty nechceš být svobodný?“

„Uh… no… tati, já patřím rád tobě.“

„Díky, chlapče. Ale já to musím udělat.“

„Chceš mě odtud vyhodit?“

„Ne. Můžeš zůstat. Ale pouze jako svobodný. Víš, synu, pán je zodpovědný za svého otroka. Kdybych byl urozený a ty bys něco provedl, dostal bych pokutu. Ale protože nejsem… tak si musím dávat pozor na svoji ruku, stejně jako na nohu a oko. Myslím, že jinak už bych to nezvládl. Jestliže se tedy rozhodneš vyučit se Ziggiho řemeslu, raději tě osvobodím. Nemohu riskovat. Budeš to musit zkusit na vlastní triko, já už jsem ztratil příliš mnoho. Příště už by bylo lepší, kdyby mě popravili.“

Vykreslil mu to ve velmi temných barvách, nezmínil se o tom, že zákon je zřídkakdy tak nesmlouvavý. Ve skutečnosti byl otrok, v případě že pán neměl žádný jiný majetek, zabaven, prodán a výtěžku bylo užito jako náhrad škody. Byl-li pánem obyčejný občan, mohl být odsouzen též k bičování, seznal-li soudce, že je spoluzodpovědný za otrokův zločin. Baslim však vpravdě uvedl přesné znění zákona: Protože pán užívá veškeré svobody nevolníka, je proto odpovědný svou vlastní osobou za činy svého otroka, i trestem nejvyšším.

Thorby začal natahovat, poprvé od okamžiku, kdy se poznali. „Nepouštěj mě, tati – prosím ne! Já mám patřit tobě.“

„Je mi líto, synu. Řekl jsem ti, že nemusíš odejít.“

„Prosím, tati. Já už nikdy nic nešlohnu!“

Baslim ho vzal za rameno. „Koukni na mě, Thorby. Něco ti nabídnu.“

„He? Cokoli řekneš, tati. Dokud…“

„Počkej, ještě nevíš, o co jde. Zatím ty dokumenty nepodepíšu. Musíš mi ale slíbit dvě věci.“

„He? Jasně. Jaký?“

„Nespěchej. První je, že slibuješ, že už nikdy nikomu nic neukradneš. Ani bohatým paničkám na nosítkách, ani chudým lidem, jako jsme my. To první je příliš nebezpečné a to druhé… hm, to je ostuda, i když asi nevíš, co to znamená. Druhá věc je slib, že mi nikdy nebudeš v ničem lhát… v ničem.“

Thorby pomalu řekl: „Slibuji.“

„Nemám na mysli jen lhaní o penězích, které přede mnou schováváš. Myslím lhaní vůbec. Mimochodem, matrace není místem, kam se dávají peníze. Podívej se na mě, Thorby. Víš, že mám známé po celém městě.“

Thorby přikývl. Nosil od starocha zprávy různým lidem na různá místa. Baslim pokračoval: „Když něco ukradneš, tak se to dozvím… nakonec. Když mi zalžeš, tak na to přijdu… nakonec. Lhaní ostatním lidem je tvoje věc, ale říkám ti: Jakmile si lidé o někom řeknou, že je lhář, tak by mohl klidně oněmět, protože lidé neposlouchají vítr. Toho dne, kdy se dozvím, žes něco ukradl… nebo ten den, kdy tě přistihnu při lži… podepíšu tvé papíry a osvobodím tě.“

„Ano, tati.“

„Ale to není všechno. Vyhodím tě s tím, co jsi měl, když jsem tě koupil – kus hadru v pase a tucet modřin. Ty a já spolu skoncujeme. Potkám-li tě ještě někdy, plivnu na tvůj stín.“

„Ano, tati. Ach, to ti nikdy neudělám, tati!“

„Doufám, že ne. Běž spát.“

Baslim ležel, nespal a dělal si starosti, jestli nebyl příliš drsný. Ale, ksakru, svět je drsný a on ho musí naučit v něm žít. Zaslechl cosi jako myší hryzání. Ležel tiše a poslouchal. Za chviličku uslyšel, jak chlapec pomalu vstal a šel ke stolu. Pak zaslechl tlumené cinknutí mincí pokládaných na dřevo a chlapce, jak se vrací ke svému slamníku. Až uslyšel, že chlapec začal chrápat, tak teprve byl schopen usnout sám.