Robert A. Heinlein

RUDÁ PLANETA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 4
Lowellova akademie

„Milá mami a tati,

nezavolal jsem vám hned po příjezdu ve středu večer, protože jsme vlastně přijeli až ve čtvrtek ráno. Když jsem pak zkoušel telefon, spojovatelka mi řekla, že Deimos už nad Jižní kolonií zašel, takže jsem hned věděl, že to bude trvat asi tři dny, než vám budu moci zavolat přes Deimos a dopis se k vám dostane dřív a ušetří vám čtyři a půl kreditu za hovor na účet volaného. Teď mě napadlo, že se mi tento dopis nepovede asi odeslat hned, a tak vám nejspíše dojde později, než bych vám mohl zavolat, kdybych volal, ale neumíte si představit, jak nás tu ve škole honí a jak málo času tu člověk má, stejně už jste asi slyšeli od Frankovy mámy, že jsme dojeli v pořádku, a koneckonců jsem vám stejně ušetřil čtyři a půl kreditu za hovor.

Už slyším Phyllis, jak říká, že se snažím naznačit, že bych měl ty ušetřené peníze dostat, ale to není pravda, já bych něco takového neudělal a navíc mám ještě pořád něco z kapesného na cestu a z peněz od narozenin a když budu šetřit, nebudu ani žádné extra peníze potřebovat, než se tu objevíte během Stěhování, i když jsou tu věci dražší než doma. Frank říká, že to je kvůli turistům, ať je trochu vyždímají, ale teď tu žádní nejsou a ani nebudou, dokud příští týden nepřistane Albert Einstein. Tak jako tak, kdybyste se o to ušetřené se mnou rozdělili půl napůl, stejně vyděláte dva a čtvrt kreditu.

Důvod proč jsme nepřijeli ve středu večer je, že řidič se bál, že by nás led nemusel udržet, a tak jsme přes den zůstali ve stanici Cynia a jen jsme se tak s Frankem poflakovali až do soumraku.

Nechali nás tady bydlet pohromadě a máme skvělý pokoj. Původně byl jednolůžkový a tak má jen jeden pracovní stůl, ale většinou berem to samé, takže můžeme používat prohlížečku dohromady. Tenhle dopis namlouvám do záznamníku v pracovním stole, protože dnes večer má Frank službu v kuchyni a já mám akorát trochu opakování z dějepisu a nechávám si ho na později, až tu bude i Frank. Profesor Steuben říká, že neví, co budou dělat, jestli jim takhle budou přibývat studenti bez nových prostor, možná věšet na věšáky, ale to asi žertuje. Dělá vtipy hodně a všichni ho mají rádi a bude nám smutno, až odletí Albertem Einsteinem a nastoupí nový ředitel.

To je zatím všechno, Frank se zrovna vrátil a musíme se začít šprtat, protože zítra máme písemku z dějepisu.

 

Váš milující syn,

James Madison Marlowe ml.

 

P.S. Frank mi zrovna řekl, že ještě taky nepsal domů a jestli byste nemohli zavolat jeho mámě, že je v pořádku a ať mu rychle pošle jeho foťák, zapomněl si ho doma.

P.P.S. Willis posílá pozdravy, zrovna jsem se ho ptal.

P.P.P.S. Řekněte Phyllis, že si tady holky barví vlasy do pruhů. Myslím, že vypadají jako šašci.

JIM

 

Kdyby profesor Otto Steuben, doktor věd, neodešel do důchodu, Jimova léta v Akademii by vypadala jinak. Ale on do důchodu odešel a odletěl si užívat bohatě zaslouženého odpočinku zpět do údolí San Fernando. Celá škola se s ním přišla rozloučit do Marsportu. Potřásl si se všemi rukou, trochu zaslzel, a pak je poprosil, ať se dobře postarají o Marquise Howea, který zrovna přiletěl ze Země a převezme Akademii po něm.

Když se Jim s Frankem vrátili z kosmoportu, uviděli, jak se ti, kdo přišli první, shlukují kolem nástěnky. Protlačili se dopředu a přečetli si papír, který vzbudil takový zájem:

 

MIMOŘÁDNÉ OZNÁMENÍ

 

Všichni studenti jsou povinni udržovat sebe i své pokoje ve spořádaném stavu po celý den. Dozor studentskými vedoucími se ukázal jako neúčinný, proto se jednou týdně bude konat oficiální prohlídka ředitelem. První proběhne v sobotu 7. dne měsíce ceres v deset hodin.

 

Podepsán M. Howe, ředitel.

 

„No teda!“ vyhrkl Frank, „co na to říkáš, Jime?“

Jim naštvaně hleděl na oznámení. „Myslím, že dnes je šestého.“

„Jo, a co to má být? Myslí si snad, že tohle je polepšovna?“ Frank se otočil na jednoho staršího studenta, který byl vedoucím jejich patra.

„Andersene, co si o tom myslíš? Má na tohle právo?“

„Já?“ Mladík se napřed zamyslel a pak odpověděl: „Mám už jen jeden semestr do státnic, pak odsud vypadnu. Takže budu držet hubu a krok a nějak to přežiju.“

„Co? Tobě se to říká, ale mě tu čeká dvanáct semestrů. Jsem snad nějaký zločinec?“

„To je tvůj problém, kámo,“ a starší student odešel.

Zdálo se, že jednoho z chlapců v davu oznámení nevzrušuje. Byl to Herbert Beecher, syn Hlavního zástupce Společnosti a nováček na Marsu. Jeden ze starších žáků si všiml, jak se pošklebuje. „Čemu se křeníš, turisto?“ vyjel na něj. „Tys o tom věděl předem?“

„Samo.“

„Vsadím boty, že v tom máš prsty.“

„To ne, ale táta říká, že vám to tu procházelo dost dlouho. Říká, že Steubi byl měkota a nechal si školu dělat, co chtěla. Říká, že   –“

„Nám je houby po tom, co říká tvůj otec. Ztrať se!“

„Takhle o tátovi nemluv, nebo –“

„Padej, než ti jednu vrazím!“

Mladý Beecher se podíval na svého protivníka – zrzka jménem Kelly – a ten vypadal, že to myslí vážně, tak se vytratil.

„Může si to pošklebování dovolit,“ podotkl hořce Kelly. „Žije s rodiči. Tohle zasáhne jenom ty, co bydlí ve škole. Je to jasná diskriminace!“ Asi třetina studentů jen docházela, většinou synové zaměstnanců Společnosti, kteří pracovali v Syrtis Minor. Další třetinu tvořili stěhovaví kolonisté a zbytek děti pozemšťanů z vnějších stanic, hlavně lidí pracujících na atmosférickém Projektu. Ti se rekrutovali většinou z Bolivijců a z Tibeťanů, navrch pár Eskymáků. Kelly se otočil k jednomu z nich. „Co ty na to, Chene, necháš si to líbit?“

Široká tvář Asijce zůstala bez výrazu. „Nestojí to za rozčilování.“

„Cože? To jako že se nepostavíš za svá práva?“

„Tyhle věci netrvají věčně.“

Jim a Frank se vrátili do svého pokoje a pokračovali v diskusi. „Franku,“ zeptal se Jim, „co je za tím? Myslíš, že se o něco takového snaží i na dívčí škole?“

„Můžu zavolat Dolores Montezové a zeptat se.“

„Hmm… to nemá cenu. Asi na tom nezáleží. Otázka zní, co s tím budeme dělat my?“

„A co my vlastně můžeme dělat?“

„Nevím. Kdybych se tak na to mohl zeptat táty. Vždycky mi říkal, ať si nenechám šlapat po svých právech… ale teď by mi možná řekl, že se něco takového dalo čekat. Já nevím.“

„Hele,“ navrhl Frank, „proč se nezeptáme našich tátů?“

„Myslíš rovnou jim zavolat? Je dneska spojení?“

„Ne, nemyslím volat, to moc stojí. Prostě počkáme, až se tady objeví během Stěhování, to už bude brzo. Jestli začneme dělat problémy, měli by tu být naši, ať se za nás můžou postavit, jinak se daleko nedostanem. Zatím budeme držet hubu a poslouchat. Nakonec z toho možná nic nebude.“

„Teď mluvíš rozumně,“ postavil se Jim, „tak snad abychom uklidili, ne?“

„Tak jo. Mimochodem, Jime, zrovna mě něco napadlo. Nejmenuje se šéf Společnosti Howe?“

„John W. Howe,“ souhlasil Jim. „A co?“

„No, ředitel se taky jmenuje Howe.“

„Aha.“ Jim zavrtěl hlavou. „To ještě nemusí nic znamenat, je to běžné jméno.“

„Vsadím se, že to něco znamená. Doktor MacRae říká, že k získání teplého místečka u Společnosti člověk potřebuje strýčka. Říká, že Společnost je takový rodinný podnik, kde jeden druhému maže, a to o 'neziskové organizaci' je nejlepší vtip od vynálezu ženy.“

„Hm… nevím. Kam mám strčit tenhle krám?“

 

Druhého rána, během snídaně, jim rozdali letáky s „Oficiálním uspořádáním místností pro prohlídku“ a hoši museli předělávat, co udělali večer. Protože předpisy ředitele Howea nebraly v úvahu, že by dva žáci mohli bydlet na jednolůžáku, nebylo to lehké a do deseti to nestihli. Ředitel k nim ale stejně dorazil až o dvě hodiny později.

Strčil hlavu dovnitř a chtěl odejít, ale pak náhle vešel a ukázal na kombinézy, visící na háčcích u šatníku: „Proč jste neodstranili ty barbarské ozdoby ze svých masek?“

Když ztuhli překvapením, Howe pokračoval: „Vy jste se dnes ráno nedívali na nástěnku?“

„Eee… ne, pane.“

„Tak to napravte. Je vaší povinností vědět, co tam visí. Pobočníku!“

Jeden ze starších studentů se objevil ve dveřích. „Ano, pane?“

„Víkendové volno se pro ně ruší, dokud nebudou mít všechno v pořádku. Každý pět černých bodů.“ Howe se rozhlédl. „Je tu neuvěřitelný nepořádek a zmatek. Proč jste se neřídili podle stanoveného diagramu?“

Jima zjevná nespravedlnost výtky tak zarazila, až se zakoktal. Nakonec ze sebe dostal: „Tohle je původně jednolůžkový pokoj. Dělali jsme, co jsme mohli.“

„Nevymlouvej se. Když nemáte dost místa, abyste si věci slušně uložili, tak se toho, co je navíc, zbavte.“ Pak jeho pohled poprvé padl na Willise, který se při vstupu cizinců odsunul do kouta a zatáhl všechny výčnělky.

„Tělocvičné pomůcky se ukládají do skříněk nebo do tělocvičny,“ ukázal na něj. „Nesmí se povalovat v koutě.“

Jim se nadechl k odpovědi a Frank ho kopl do holeně. Howe odcházel ke dveřím a pokračoval v přednášce: „Já chápu, že jste byli vychováni daleko od civilizace a od dobrodiní slušné společnosti, ale udělám, co bude v mých silách, abych škody napravil. Mým cílem je, mimo jiné, aby tuto školu opouštěli civilizovaní mladí muži.“ U dveří se zastavil a dodal: „Až očistíte ty masky, hlaste se u mě v ředitelně.“

„Proč jsi mě kopl?“ vyjel Jim na Franka, jakmile byl Howe z doslechu.

„Ty blbečku, on si myslel, že je Willis míč.“

„Já vím, taky jsem ho chtěl opravit.“

Frank se zatvářil znechuceně. „To nemáš dost rozumu na to, aby ses do ničeho nemíchal? Chceš si Willise nechat, ne? Howe by přišel s nějakým předpisem, aby ti ho vzal.“

„To by nemohl!“

„Kecy, žádné nemohl! Mám pocit, že díky Steubimu nemohl náš přítel Howe zatím projevit svůj pravý talent. Mimochodem, co myslel těmi černými body?“

„To nevím, ale nezní to dobře.“ Jim sundal masku dýchacího přístroje a zadíval se na zářivé tygří pruhy. „Víš, Franku, nějak se mi nechce stát 'civilizovaným mladým mužem'.“

„To jsme teda dva!“

Rozhodli se ještě před čištěním masek rychle podívat na nástěnku, aby se nedostali do dalšího průšvihu. Došli do vstupní haly a zde nalezli nová nařízení:

 

OZNÁMENÍ STUDENTŮM

 

1. Ruší se zvyk malovat si masky dýchacího přístroje takzvanými identifikačními vzory. Masky budou bez ozdob a každý student si úhledně napíše své jméno na hruď a záda kombinézy písmem vysokým tři centimetry.

 

2. Studenti jsou povinni nosit košili a boty či přezůvky v libovolnou denní dobu a na všech místech kromě svých pokojů.

 

3. Je zakázáno mít na pokojích zvířata. V případech, kdy je zvíře zajímavé z vědeckého hlediska, je možno zvíře přechovávat a krmit v laboratoři biologie.

 

4. Je zakázáno mít na pokojích jídlo. Studenti, kteří obdrží balíčky s jídlem z domova, si je uschovají u kuchařky a bude možno si od ní vyzvednout rozumné množství vždy po jídlech s výjimkou sobotní snídaně. V případě narozenin apod. je možno obdržet speciální povolení pro „sladké hostiny“ v době volna.

 

5. Studenti, jimž bylo z disciplinárních důvodů zrušeno víkendové volno, mohou číst, studovat, psát dopisy, hrát na hudební nástroje či poslouchat hudbu. Nesmějí hrát karty, navštěvovat pokoje ostatních studentů či opustit z jakýchkoliv důvodů areál školy.

 

6. Pokud si student přeje zatelefonovat, požádá o to písemně na oficiálním formuláři, načež mu budou zapůjčeny klíče od ústředny v hlavní kanceláři.

 

Podepsán M. Howe, ředitel.

 

 

Jim hvízdl. „Vidíš to, Jime?“ zeptal se Frank, „vidíš to? Máme snad ještě žádat o povolení se podrbat? Kdo si myslí, že jsme?“

„To teda nevím. Mimochodem, Franku, já žádnou košili nemám.“

„Půjčím ti triko, než si něco koupíš. Ale koukni se na třetí odstavec. Radši se začni starat.“

„Co tím myslíš?“ Jim si znovu přečetl příslušný text.

„Budeš se muset domluvit s učitelem biologie, jak to uděláte s Willisem.“

„Cože?“ Jima prostě nenapadlo, že by se paragrafe domácích zvířatech týkal Willise; nemyslel na něj jako na zvíře. „To přece nejde, Franku. Byl by hrozně nešťastný.“

„Pak bys ho měl poslat domů, ať se o něj postarají vaši.“

„To neudělám! Prostě ne!“ zatvrzele odmítl Jim.

„Co teda budeš dělat?“

„To nevím.“ Chvíli o tom přemýšlel. „Prostě neudělám nic. Budu ho schovávat. Pantáta Howe vůbec neví, že ho mám.“

„No… možná se ti to povede, pokud tě někdo nepráskne.“

„To by tady snad nikdo neudělal.“ Vrátili se do pokoje a snažili se smýt barvu z masek. Moc jim to nešlo, barva se zažrala do umělé hmoty, a tak se jim jen povedlo ji trochu rozmazat kolem. Po chvíli se ve dveřích objevila hlava a student jménem Smythe se zeptal: „Chcete, abych vám vyčistil masky?“

„Cože? To nejde, barva se zažrala.“

„Jste už asi tisící, kdo na to přišel. Ale z dobroty srdce a protože chci sloužit veřejnosti, nabarvím vám tu masku barvou stejnou jako původní – jednu za čtvrt kreditu.“

„Já tušil, že je v tom někde háček,“ zareagoval Jim.

„Chcete nebo ne? Rychle, zákazníci čekají.“

„Smitty, ty bys byl schopen prodávat vstupenky na pohřeb vlastní babičky,“ Jim vytáhl čtvrťák.

„Skvělej nápad. Co myslíš, kolik mám chtít za lístek?“ Vytáhl plechovku barvy a štětec a rychle pokryl Jimovu nádhernou kresbu barvou, která velmi dobře ladila s původní nahnědlou umělou hmotou. „A je to! Za pár minut to uschne. A co ty, Suttone?“

„Tak jo, upíre,“ souhlasil Frank.

„Takhle mluvíš se svým dobrodincem? Mám program na dívčím intru a místo toho tady mrhám cenným sobotním časem na vás dva.“ Smythe byl stejně rychle hotov s Frankovou maskou.

„Chceš říct, že mrháš časem, abys vydělal na svoje rande na dívčím,“ opravil ho Jim.

„Smitty, co si myslíš o těch nových pravidlech našeho řídi? Máme se podvolit, nebo se tomu vzepřít?“

„Vzepřít? A proč?“ Smythe sbíral své nástroje. „V každém nařízení tkví nová obchodní příležitost, když je člověk dost chytrý, aby ji viděl. Když máte problémy, přijďte za Smythem – otevřeno 24 hodin denně.“ U dveří se zastavil. „O těch vstupenkách na pohřeb nemluvte. Kdyby se toho bábi domákla, chtěla by z toho pro sebe podíl, než natáhne bačkory. Je to holka spořivá.“

„Franku,“ poznamenal Jim, když Smythe odešel, „na tom člověku se mi něco nelíbí.“

„Pomohl nám z bryndy,“ pokrčil rameny Frank. „Pojď do ředitelny, ať nás vyjmou ze seznamu potrestaných.“

„Máš pravdu. Tohle mi připomíná něco, co říkával doktor: 'Každý nový zákon otevře nový způsob podvádění.'“

„Nemyslím, že to tak bylo vždycky. Táta říká, že doktor je starý blázen. Jdeme.“

Před ředitelnou čekala dlouhá fronta. Nakonec je začali posílat dovnitř ve skupinách po deseti. Howe se zběžně podíval na jejich masky a pak začal s přednáškou.

„Doufám, že to pro vás bude užitečnou lekcí nejen v pořádnosti, ale i ostražitosti, mladí pánové. Kdybyste si všimli, co visí na nástěnce, byli byste všichni připraveni k prohlídce. Co se týče přestupku samotného, chci, abyste si uvědomili, že jde o mnohem více než jen ty divošské a dětinské vzory, kterými jste si pokrývali masky.“

Udělal přestávku a přesvědčil se, že mu věnují pozornost. „Není důvodu, proč by se lidé v koloniích měli chovat hrubě a vulgárně, a jako ředitel této instituce hodlám dohlédnout na to, aby byly napraveny veškeré přehmaty, k nimž mohlo dojít ve vaší výchově doma. Hlavním účelem vzdělání, možná snad i jediným účelem, je budování charakteru – a toho lze dosáhnout jedině disciplínou. Rád bych si myslel, že jsem k tomuto obzvláště dobře vybaven; než jsem přišel sem, byl jsem po dvanáct let vychovatelem ve Vojenské akademii ve Skalistých horách, výjimečně kvalitní škole, která produkuje skutečné muže.“

Znovu přestal, aby nabral dech nebo snad aby dal svým slovům čas zapůsobit. Jim sem přišel, aby se dostal ze seznamu provinilců, ale ředitelovo povýšené chování a hlavně jeho narážky na špatnou úroveň výchovy v koloniálních rodinách ho tak vytočily, že se neudržel. „Pane Howe?“

„Cože? Ano, co chceš?“

„Tohle nejsou Skalisté hory, tady je Mars. A tohle není vojenská akademie.“

Chvíli se zdálo, že překvapení a zlost dovedou pana Howea k záchvatu násilí či dokonce k mrtvici. Pak se ovládl a se zjevným sebeovládáním řekl:

„Jak se jmenuješ?“

„Marlowe, pane. James Marlowe.“

„Bylo by pro tebe mnohem, mnohem lepší, Marlowe, kdybys byl na vojenské akademii. Vy ostatní můžete jít,“ obrátil se ke zbytku, „víkendové volno je vám vráceno. Marlowe ještě zůstane.“

Když ostatní odešli, Howe začal: „Marlowe, na světě není nic urážlivějšího než domýšlivý chytrák, nevděčný fracek, který nezná své místo. Ty si tady užíváš dobrodiní kvalitního vzdělání, které ti ve své dobrotivosti poskytuje Společnost. Není tedy na místě, aby sis střílel z člověka, kterého Společnost určila k dohledu nad tvou výukou a k péči o tebe. Je ti to zřejmé?“

Jim neřekl nic.

„Tak co je, promluv,“ ozval se ostře Howe. „Zachovej se jako chlap. Přiznej svou chybu a omluv se!“

Jim pořád mlčel. Howe chvíli bubnoval prsty na desku stolu, nakonec oznámil: „Tak dobře. Jdi do svého pokoje a rozmysli se. Máš na to celý víkend.“

Když se Jim vrátil do pokoje, Frank si ho prohlédl a pak obdivně zakroutil hlavou. „Páni! Ty teda miluješ dobrodružný život.“

„Někdo mu to říct musel.“

„To teda jo. A co teďka plánuješ, spácháš harakiri nebo jen odejdeš do kláštera? Starej Howie se po tobě bude vozit každej den. Vlastně je nebezpečný s tebou jen bydlet.“

„Kruci, jestli to vidíš takhle, Franku, klidně si najdi jiného spolubydlícího.“

„Klídek, klídek! Já tě v tom nenechám. Budu s tebou až do konce. 'S úsměvem na rtech hoch padl.' Jsem rád, žes' mu to řekl. Já k tomu neměl odvahu.“

Jim sebou hodil na postel. „Nemyslím, že tady dokážu vydržet. Nejsem zvyklý, že se mnou lidi mávají a vysmívají se mi a to ještě bez důvodu. A teď to budu dostávati i s nášupem. Co mám dělat?“

„Nemám páru.“

„Za starýho Steubiho tu bylo tak fajn. Myslel jsem, že se mi tu bude líbit.“

„Steubi byl bezva. A Howe je dokonalej hajzl. Ale co můžeš dělat jinýho, než držet hubu a krok, nechat ho vyřádit a doufat, že ho to přejde?“

„Hele, nikomu se to takhle nelíbí. Možná bychom ho mohli zastavit, kdybychom se dali dohromady.“

„Pochybuju. Jsi jediný, kdo se odvážil promluvit, ani já jsem se tě nezaslal, a to jsem s tebou na sto procent souhlasil.“

„Co kdybychom všichni napsali rodičům?“

„Neudělali by to úplně všichni,“ zavrtěl Frank hlavou, „a někdo by to vyzvonil. Pak bys byl vážně v kaši, napařili by ti ponoukání ke vzpouře nebo něco takového. Stejně,“ pokračoval, „co bys napsal do dopisu, aby to dokázalo, že tu Howe dělá něco, nač nemá právo? Já vím, co by řek' můj táta.“

„Co by řekl?“

„Rád mi vyprávěl, jak tvrdá byla škola, do které chodil nahoře na Zemi. Myslím, že je na to trochu pyšný. Kdybych mu řekl, že nás Howe nenechá schovávat si sladkosti na pokoji, vysmál by se mi. Řekl by –“

„Kruci, Franku, tady nejde o sladkosti, tady jde o celkový přístup.“

„Jasně, jasně, já vím. Ale zkus to vysvětlit mýmu tátovi. Můžeme akorát mluvit o maličkostech. Muselo by se to hodně zhoršit, abys o tom mohl říct rodičům.“

Frankův názor se v průběhu dne potvrdil. Jak se to rozneslo, jeden student za druhým se u nich zastavili, někteří Jimovi potřásli rukou, že to řediteli dal, jiní byli zvědavi, jaký exot se odvážil postavit autoritě. Ale jedno bylo brzy zřejmé. Nikdo neměl rád nového ředitele a všem se zajídala jeho nařízení, ale nikdo se nechtěl přidat k něčemu, co viděli jako předem ztracenou věc.

Jeden z nejstarších studentů to vyjádřil nejlépe: „Pober trochu rozumu, Marlowe. Ten chlap by se nedal na učení, kdyby ho nebavilo vozit se po lidech. Je to povolání malých Napoleonů.“

„Steubi takový nebyl!“

„Steubi byl světlá výjimka. Většina jich zbožňuje pravidla už jenom proto, aby je mohli vyžadovat. Je to přírodní zákon, stejně jako mráz po západu slunce. Musíš si na to zvyknout.“

V neděli vyrazil Frank do Syrtis Minor – do pozemského sídliště, ne do blízkého města Marťanů. Jim zůstal na pokoji v de facto domácím vězení, předstíral, že se učí, a bavil se s Willisem. Frank přišel zpátky k večeři a vrazil Jimovi balíček: „Mám pro tebe dárek.“

„Ty seš teda kámoš. Co je to?“

„Podívej se.“

Bylo to nový remix dávného Madonina hitu Who's that girl? nahraného v Americe a přímo ze Země přivezeného Albertem Einsteinem. Jim byl blázen do těhletěch starých, archívních písniček a Frank na to pamatoval.

„Páni!“ Jim šel k pracovnímu stolu, zasunul disk do přehrávače a chystal se ho pustit. Frank ho zastavil.

„Raději počkej. Zrovna bude večeře.“

Jim se váhavě podvolil, když se ale vrátil, přehrál si píseň za večer tolikrát, že Frank nakonec trval na tom, že se taky musí učit. Těsně před večerkou si ji pustil ještě jednou.

Internát tonul ve tmě možná patnáct minut, když se znovu rozeznělo Who's that girl?, Frank se překvapeně posadil: „Co blbneš? Koukej to vypnout!“

„To nejsem já,“ bránil se Jim. „To je Willis. Musí to být on.“

„No tak ho zastav. Umlč ho. Hoď na něj polštář.“

Jim rozsvítil. „Willisi, hej, Willisi! Nech toho kraválu!“ Willis ho snad ani neslyšel. Stál uprostřed místnosti, mával očními stvoly do taktu a oddával se rytmu. Jeho provedení bylo naprosto skvělé, včetně kvílivého dívčího sboru.

Jim ho zvedl: „Willisi! Zmlkni!“

Willis dál vyhrával na celé kolo.

Dveře se rozletěly a v nich stál ředitel Howe. „Přesně jak jsem čekal,“ zvolal vítězně, „žádné ohledy na práva a pohodlí ostatních. Vypněte to. A na měsíc máte domácí vězení.“

Willis hrál dál a Jim se ho snažil zakrýt tělem. „Neslyšeli jste můj rozkaz? Řekl jsem, ať to vypnete!“ Dorázoval k pracovnímu stolu a otočil knoflíkem hlasitosti. Poněvadž byl přístroj vypnutý, jen si zlomil nehet. Potlačil zaklení a vrazil si prst do pusy. Willis se dostal k třetímu refrénu.

Howe se otočil. „Co jste s tím udělali?“ vyštěkl. Když nedostal odpověď, přistoupil k Jimovi. „Co to schováváš?“ Odstrčil Jima stranou a nevěřícně se zadíval na Willise. „Co je tohle?“

„Um, to je Willis,“ odpověděl ztrápeně Jim hodně nahlas, aby ho bylo slyšet.

Howe nebyl úplně blbý a tak mu pomalu došlo, že ta hudba vychází z divně vypadající chlupaté koule.

„A co je to 'Willis', smím li se zeptat?“

„No, je to… hopsák. Marsovský tvor.“ Willis zrovna dohrál píseň, přidal vláčným hlasem good night a umlkl – na chvíli.

„Hopsák? To jsem nikdy neslyšel.“

„No, ne moc lidí ho vidělo, dokonce ani mezi kolonisty. Jsou vzácní.“

„Ne dost vzácní na můj vkus. Něco jako marsovský papoušek, řekl bych.“

„To ne!“

„Co myslíš tím 'To ne'?“

„Není jako papoušek. On umí mluvit, přemýšlet – je to můj kamarád.“

Howe už se vzpamatoval z překvapení a vzpomněl si, proč sem přišel. „To je jedno. Viděl jsi můj příkaz o zvířatech?“

„Ano, ale Willis není zvíře.“

„Co je to tedy?“

„No, nemůže být zvíře. Zvířata nejsou rozumná, je to majetek. Willis nikomu nepatří, je to… prostě je to Willis.“

Willis si vybral zrovna tuto chvíli, aby pokračoval s tím, co uslyšel po poslední písni. „Páni, když tak poslouchám tuhle hudbu,“ řekl Jimovým hlasem, „už si ani nevzpomenu na toho hajzlíka Howea.“

„To já na něj nedokážu zapomenout,“ pokračoval Frankovým hlasem.

„Kdybych tak měl kuráž říct mu, co jsi mu řekl ty. Víš co? Já si myslím, že je střelený, opravdu. Vsadím se, že když byl malý, tak byl ohromný zbabělec a to ho vevnitř pokřivilo.“

Howe zbělel. Frankova amatérská psychoanalýza se trefila přesně do černého. Zvedl ruku, jako by chtěl udeřit, pak ji znovu spustil, nejistý, koho. Willis rychle zatáhl všechny výčnělky a proměnil se v hladkou kouli.

„A já říkám, že je to zvíře,“ prohlásil Howe divoce, když se sebral. Popadl Willise a zamířil ke dveřím.

Jim se za ním rozběhl. „Hej! Pane Howe! Nemůžete mi vzít Willise!“

Ředitel se otočil. „Tak nemůžu? Vrať se do postele. Ráno se hlas u mě v ředitelně.“

„Jestli Willisovi něco uděláte, tak… tak –“

„Tak co?“ zastavil se. „Tvému milovanému mazlíčkovi se nic nestane. A teď se vrať do postele, než ti jednu vrazím.“ Otočil se a odešel, aniž se přesvědčil, zda byl jeho příkaz vyplněn.

Jim zíral na dveře a slzy mu tekly po tvářích, otřásaly jím vzlyky vzteku a frustrace. Frank k němu přišel a položil mu ruku na rameno. „Neber si to tak, Jime. Říkal, že Willisovi neublíží. Pojď zpátky do postele a vyřiď si to s ním ráno. Přinejhorším pošleš Willise domů.“

Jim setřásl jeho ruku. „Měl jsem ho sežehnout,“ mumlal, „měl jsem ho na fleku sežehnout.“

„Co bys z toho měl? Chceš strávit zbytek života v lapáku? Nenech se vyprovokovat, kámo; jestli se necháš naštvat, uděláš nějakou blbost, a pak tě má.“

„Já už jsem naštvaný.“

„Já vím a nemám ti to za zlé. Ale musíš se přes to přenést a začít myslet hlavou. Hlídal si tě, sám jsi to viděl. Ať už dělá nebo říká cokoliv, musíš si zachovat chladnou hlavu a přechytračit ho, jinak tě má.“

„Asi máš pravdu.“

„Určitě ji mám. Přesně tohle by ti řekl doktor. A teď padej do postele.“

Ani jeden z nich toho té noci moc nenaspal. K ránu se Jimovi zdálo, že Howe byl sbalený Marťan a on se jej snažil rozbalit – i když věděl, že je to hloupost.

 

Před snídaní se na nástěnce objevilo nové oznámení:

 

DŮLEŽITÉ NAŘÍZENÍ

 

Všichni studenti, kteří vlastní osobní zbraně, je odevzdají v hlavní kanceláři k úschově. Budou navráceny na požádání v případě, že dotyčný student vychází z areálu školy a přilehlého osídlení. Zbraně nebudou nadále nošeny v oblastech, kde nehrozí skutečné nebezpečí výskytu marsovské fauny.

 

Podepsán M. Howe, ředitel.

 

Jim a Frank to dočetli současně. „Tak tohle je vrchol,“ Jim obrátil oči v sloup. „Máme právo nosit zbraň. Doktor říká, že je to základ všech svobod.“

Frank předpis chvíli studoval. „Víš, co si myslím?“

„Co?“

„Myslím, že se bojí tebe osobně.“

„Mě? Proč?“

„Kvůli včerejší noci. Měl jsi v očích vraždu a on to viděl. Chce ti vytrhnout jedové zuby. Určitě by mu bylo úplně fuk, kdyby si všichni ostatní nechali své pistole.“

„Fakt si to myslíš?“

„Fakt. Otázka zní, co teď uděláš.“

Jim o tom chvíli přemýšlel. „Své pistole se nevzdám. Táta by to nechtěl, tím jsem si jistý. Stejně mám zbrojní pas, takže si ji nechat můžu.“

„Já si ji teda taky nechám. Ale pak musíme něco vymyslet, než k němu půjdeš.“

To něco se naskytlo během snídaně – student jménem Smythe. Frank se o tom s Jimem šeptem dohodl, pak po snídani Smythe odchytili a pozvali k sobě do pokoje. „Hele, Smitty,“ začal Jim, „ty jsi chlap, co se vyzná, viď?“

„No… možná. Oč jde?“

„Viděls tu ranní vyhlášku?“

„Jasně. Kdo by ji neviděl? Všichni na to nadávají.“

„A ty svoji pistoli odevzdáš?“

„Už jsem to udělal, před snídani. Na co tady potřebuju zbraň? Stačí mi můj mozek.“

„V tom případě po tobě nepůjdou. Teď řekněme, že by si někdo u tebe schoval dva balíčky. Když je neotevřeš, nebudeš vědět, co v nich je. Myslíš, že bys věděl o nějakém bezpečném, ale opravdu bezpečném místě, kde bys je mohl schovat, ale abys byl schopen nám je rychle vrátit?“

„Asi byste nechtěli, abych se o těch, ehm, balíčcích, někomu zmínil?“

„Přesně. Nikomu ani muk.“

„Hmm… tenhle druh služeb není zrovna levný.“

„Jak moc?“

„Nemyslím, že bych to mohl udělat pod dva kredity týdně.“

„To je moc,“ vložil se ostře Frank.

„No – jste mí přátelé. Udělám to za paušál osmi kreditů až do konce roku.“

„Ještě moc.“

„Tak šest, ale níž nejdu. Musíte mi kompenzovat riziko.“

„Platí,“ řekl Jim, než mohl Frank pokračovat ve smlouvání.

Smythe odešel s balíčkem a Jim se šel hlásit k řediteli.