Robert A. Heinlein

HVĚZDNÁ PĚCHOTA
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Recenze

Hvězdná pěchota patří bezesporu k nejkontroverznějším Heinleinovým literárním počinům, a proto myslím, že nebude naškodu tuto novelu trochu rozebrat.

Bohatý mladík Juan Rico se nechá naverbovat ke kosmickým mariňákům. Prochází tvrdým vojenským výcvikem, jeho život a jeho hodnoty se od základu změní, jeho psychická i fyzická výdrž je vedena až na okraj možností. Rico se musí podvolit přísným vojenským řádům, a musí výcvik přežít. Postupně zjišťuje, že služba je vlastně dobrá, a na konci se rozhoduje stát se důstojníkem z povolání.

Společně s vybranými se účastní bitev proti broukům. V knize se ale nejedná o prostoduchou a přímočarou akci. Celý děj knihy je protkán úvahami, proč vlastně lidé bojují, co je to válka a co je vlastně život. Heinlein vychází z předpokladu, že lidé vždy bojovali a vždy bojovat budou. Vždyť živočišný druh, který ztratí svou agresivitu je odsouzen k záhubě.

Heinlein se zde drží také svých výroků: lidé, kteří odmítají podporovat a bránit stát, si nezaslouží státní ochranu. Proto plnoprávné občanství přidělil veteránům. Ale pozor, ve Hvězdné pěchotě neexistuje žádná branná povinnost. Všichni se přihlásili do armády dobrovolně. Účast v armádě je totiž podmínkou získání plného občanství; toho se dostane daňovým poplatníkům po odkroucení dvou let služby, jež může být v případě nouze libovolně prodloužena.

Přidělit svrchovaná práva veteránům ale není samoúčelné. Je to jakási pojistka, že o státní záležitosti se budou starat občané, kteří byli ochotni ve vojenské službě nasadit za stát život. Znamená to, že kladou prospěch celku před svůj vlastní prospěch (alespoň většinou). Námitka, že se do armády dobrovolně dostanou podvratné živly, neobstojí. Plat vojáků a armádních důstojníků je tak malý, že by se to darebákům prostě nevyplatilo. I kdyby se ke vstupu do ozbrojených sil přece jen rozhodli, po krátké době by určitě rychle odpadli (samozřejmě se ztrátou možnosti kdykoliv nabýt plného občanství). Proto byl vstup do armády neobyčejně ztížen, ale odchod z ní učiněn neobyčejně jednoduchým.

Veteráni nejsou a nemusí být ani inteligentnější ani zkušenější než obyčejní daňoví poplatníci. Zkrátka jen jim nebude jedno, jak se svým draze vykoupeným právem budou zacházet (v dnešní době si většina lidí myslí, že všechno, co je zadarmo, nemá žádnou hodnotu - potažmo i volební právo nebo svoboda. Vzpomeňme si, kolik lidí nechodí k volbám a svého práva se tak dobrovolně vzdává. Význam svobody je pro mnoho lidí zcela relativní. Viz výrok Gabriela Lauba: "Co je to svoboda? Dá se to jíst?").

Dalším důležitým momentem je otázka samoregulace násilí. V Heinleinově světě se nikdo nebouří. Jedinci se sklony k násilí jsou v armádě, a výhledem vojáka je ve válce smrt. Jen málo z nich se vrátí ze služby, aby mohli realizovat svá práva. A ostatně i v míru o odchodu z armády rozhoduje vláda. Každý sice může kdykoliv odejít, ale s jednou podmínkou: už NIKDY nebude moci volit. Žádnou další možnost už nedostane. A vláda je složena z veteránů, lidí potenciálně agresivnějších, vlčáků, kterým ale blaho celku není ukradené. Uhlídat pořádek v takové společnosti je lehčí.

Heinlein byl kvůli Hvězdné pěchotě označen za militaristu, popřípadě fašistu. Kniha není militaristická ani fašistická ani nacionalistická. Kdo to prohlásí, přiznává tak, že ji nečetl. Kniha je antimilitaristická a snaží se spíš seriózně klást otázku proč lidé vůbec bojují. Není vlastně celá lidská historie historií válek?