<<< Literární doupě
Literární doupě

Ernest Hemingway

STAŘEC A MOŘE

kompletní kniha (e-book)

 

Stařec a moře - Hemingway Ernest
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 159 Kč
Stařec a moře - Hemingway Ernest
Hemingwayovy hlídky - Mort Terry
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Hemingwayovy hlídky - Mort Terry
For Whom the Bell Tolls - Hemingway Ernest
 
 
cena původní: 290 Kč
cena: 258 Kč
For Whom the Bell Tolls - Hemingway Ernest

 

    1   >

 

 

Byl už starý, vyjížděl sám v loďce na lov do Golfského proudu a teď tomu bylo čtyřiaosmdesát dní, co nechytil jedinou rybu. Prvních čtyřicet dní s ním jezdil chlapec. Ale po čtyřiceti dnech bez úlovku řekli chlapci jeho rodiče, že starý je už dočista a nadobro salao, což je nejhorší druh smolaře, a chlapec začal na jejich příkaz jezdit s jiným člunem, který ulovil tři pořádné ryby hned první týden. Chlapec byl smutný, když viděl, jak se starý každý den vrací s prázdnou loďkou, a vždycky mu šel pomoci odnést buď kotouče šňůry nebo hák s bodcem a harpunu a plachtu skasanou kolem stěžně. Plachta byla záplatovaná pytli od mouky a svinuta vyhlížela jako vlajka trvalé porážky.

Stařec byl hubený, vyzáblý a zátylek měl zrytý hlubokými rýhami. Na lících mu vyvstaly hnědé skvrny kůže, zrohovatělé na ochranu před odrazem slunce v tropickém moři. Ty skvrny mu sahaly po stranách obličeje až dolů a ruce měl zjizvené hlubokými zářezy od toho, jak se lopotil s těžkými rybami na šňůrách. Žádná z těch jizev však nebyla čerstvá. Byly tak staré jako výmoly v bezrybé poušti.

Všechno na něm bylo staré, až na jeho oči. Ty měly stejnou barvu jako moře a hleděly vesele a nezkrušeně.

„Santiago," řekl mu chlapec, když šplhali na břeh, kam pak vytahovali loďku. „Mohl bych jezdit zase s vámi. Vydělali jsme nějaké peníze."

Stařec kdysi naučil chlapce rybařit a chlapec ho miloval.

„Ne," odpověděl stařec. „Jsi na šťastném člunu. Zůstaň s nimi!"

„Ale vzpomeňte si, jak jste jednou nezavadil o rybu sedmaosmdesát dní a pak jsme tři neděle chytali kapitální kusy den co den!"

„Vzpomínám," přisvědčil stařec. „Já vím, že jsi ode mne neodešel proto, že bys pochyboval."

„To mi poručil táta. Jsem ještě kluk a musím ho poslouchat."

„Já vím," odpověděl stařec. „To je docela přirozené."

„Nemá zrovna moc víry."

„Nemá," řekl stařec. „Ale my máme. Viď?"

„Máme," potvrdil chlapec. „Můžu vás pozvat na Terasu na pivo? Pak odneseme věci domů."

„Proč ne?" souhlasil stařec. „Jako rybář rybáře."

Seděli na Terase a mnoho rybářů si dělalo ze starce legraci a on se nezlobil. Jiní, z těch starších, se na něho dívali a bylo jim smutno. Ale nedávali to najevo a hovořili zdvořile o proudu, o tom, v jaké hloubce za sebou dnes vláčeli šňůry, o stále pěkném počasí a o tom, co viděli. Rybáři, kteří měli toho dne štěstí, byli už zpátky, vyvrhli své martiny a odnesli je naložené v celé délce napříč přes dvě prkna, klopýtajíce dva a dva na koncích obou prken do rybárny, kde čekali na nákladní auto s ledem, aby je odvezlo na trh do Havany. Ti, kdo chytili žraloky, dopravili je do továrny na jejich zpracování naproti přes zátoku, kde je vyzdvihli na kladkostrojích, vyřízli jim játra, odřezali ploutve, stáhli kůži a jejich maso rozkrájeli na pruhy k nasolení.

Když vál vítr z východu, přinášel přes přístavní zátoku zápach žraloci továrny, ale dnes bylo cítit jen slabounké závany, protože se vítr stočil k jihu a pak utichl a na Terase bylo příjemně a slunečno.

„Santiago," ozval se chlapec.

„Copak?" odpověděl stařec. Držel v ruce sklenici a myslel na dobu před mnoha lety.

„Můžu vám jet opatřit na zítra sardinky?"

„Ne. Běž si zahrát baseball. Veslovat ještě dokážu a Rogelio rozhodí síť."

„Jel bych rád. Když s vámi nemůžu lovit, chtěl bych vám aspoň nějak po sloužit."

„Pozval jsi mě na pivo," řekl mu stařec. „Jsi už hotový mužský." „Kolik mi bylo, když jste mě po prvé vzal do člunu?"

„Pět, a málem jsi přišel o život, když jsem vytáhl rybu ještě moc živou a ona nám málem rozmlátila člun na maděru. Pamatuješ?"

„Pamatuju se, jak plácala a tloukla ocasem a jak praskla lavička u vesel, a na ty rány, když jste do ní bušil. Pamatuju se, jak jste mě hodil na příď na stočené mokré šňůry, jak se celý člun třásl, a na ty rány, když jste do ní bušil, jako když se poráží strom, a jak jsem byl celý od krve, která tak sladce páchla."

„Opravdu si to pamatuješ, nebo jsem ti to jenom vyprávěl?"

„Pamatuju si všechno od té doby, co jsme spolu byli po prvé."

Stařec se na něho podíval očima zanícenýma od slunce, důvěřivýma a láskyplnýma.

„Kdybys byl můj, vzal bych tě s sebou a vsadil bych všechno na jednu kartu," řekl mu. „Ale jsi tátův a mámin a jezdíš se šťastným člunem."

„Smím sehnat ty sardinky? Vím taky, kde opatřit čtyři návnady."

„Mně zbyly ještě dnešní. Dal jsem je do bedničky se solí."

„Nechtě mě, seženu vám čtyři čerstvé!"

„Jednu," namítl stařec. Nikdy neztratil naději a víru. Teď však v něm ožívaly, jako když se zvedá svěží vánek.

„Dvě," smlouval chlapec.

„Tak dvě," souhlasil stařec. „Ale neukradl jsi je?"

„Ukradl bych je," přiznal chlapec. „Ale tyhle jsem koupil."

„Děkuji ti," řekl mu stařec. Byl příliš prostý na to, aby uvažoval, kdy dospěl k pokoře. Ale věděl, že k ní dospěl, a věděl, že pokora není člověku k necti a není na újmu opravdové hrdosti.

„Při tomhle proudu to zítra půjde dobře," poznamenal.

„Kam pojedete?" zeptal se ho chlapec.

„Daleko do moře, abych se vrátil, až se změní vítr. Chci vyrazit před svítáním."

„Pokusím se ho přimět, aby vyplul taky dál," řekl chlapec. „To bychom vám mohli přijít na pomoc, kdyby vám zabralo něco opravdu velikého."

„Ten loví nerad moc daleko od břehu."

„To je pravda," připustil chlapec. „Ale já jako uvidím něco, kam on nedohlídne, třeba nějakého ptáka na číhané, a přiměju ho, aby vyplul dál chytit nějakou dorádu."

„To má tak špatné oči?"

„Je skoro slepý."

„To je divné," zamyslel se stařec. „Nikdy nelovil želvy. To je na oči mor."

„Ale vy jste u Moskytího pobřeží lovil želvy celá léta a máte oči dobré."

„Já jsem vůbec divný staroch."

„Ale jste teď dost silný na opravdu velkou rybu?"

„Myslím, že jsem. A pak znám spoustu triků."

„Odneseme věci domů," řekl chlapec. „Abych mohl vzít síť a vypravit se na ty sardinku."

Sebrali z člunu výstroj. Stařec nesl přes rameno stěžeň a chlapec nesl bednu se stočenými tvrdými pletenci hnědých šňůr, bodec s hákem a harpunu s násadou. Bednička s návnadou ležela na zádi loďky vedle kyje, jehož se užívalo ke zdolání velkých ryb, když byly přitaženy po bok člunu. Nikdo by byl starému nic neukradl, ale bylo lépe vzít plachtu a tlusté šňůry domů, protože jim škodila rosa a protože, i když by mu místní lidé docela jistě nic neukradli, stařec měl za to, že bodec a harpuna ponechané ve člunu by jen zbytečně někoho pokoušely.

Kráčeli spolu po silnici k starcově chatrči a vešli otevřenými dveřmi. Starý opřel stěžeň se svinutou plachtou o stěnu a chlapec složil bednu a ostatní nářadí vedle na zem. Stěžeň byl skoro tak dlouhý jako jediná jizba v chatrči. Chatrč byla postavena z tuhých listenů, jež chrání pupeny královské palmy a kterým se říká guano, a byla v ní postel, stůl, jedna židle a ohniště na hlinité podlaze, kde se vařilo na dřevěném uhlí. Na hnědých stěnách z překrývajících se listů houževnatě vláknitého guana visel barvotiskNejsvětějšího srdce Ježíšova a ještě jeden obrázek Panenky Marie Cobreské. To byly památky po jeho ženě. Kdysi na stěně visívala její tónovaná fotografie, ale sundal ji, protože si při pohledu na ni připadal příliš osamělý, a teď ležela na polici v koutě pod jeho čistou košilí.

„Co máte k jídlu?" zeptal se chlapec.

„Hrnec žluté rýže s rybou. Chceš trochu?"

„Ne. Najím se doma. Mám vám rozdělat oheň?"

„Ne. Rozdělám si ho později. Nebo tu rýži sním studenou."

„Smím si vzít síť?"

„Samozřejmě."

Ve skutečnosti tu žádná síť nebyla a chlapec si pamatoval, kdy ji prodali. Ale hráli tuhle smyšlenou hru každý den. Neexistoval ani hrnec žluté rýže s rybou a to chlapec věděl taky.

„Pětaosmdesát je šťastné číslo," řekl stařec. „Co bys tak říkal tomu, kdybych se vrátil s kusem, který by vydal přes tři metráky?"

„Vezmu si síť a půjdu na sardinky. Sednete si na slunce na zápraží?"

„Sednu. Mám tu včerejší noviny a přečtu si, jak dopadl baseball."

Chlapec nevěděl, jestli ty včerejší noviny nejsou taky smyšlené. Ale stařec je vytáhl zpod postele.

„Perico mi je dal v hospodě," vysvětlil chlapci. „Vrátím se, až seženu sardinky. Nechám vaše se svými u ledu a ráno se o ně můžeme rozdělit. Povíte mi pak o baseballu, až se vrátím."

„Yankeeové nemůžou prohrát."

„Jenže já mám strach z clevelandských Indiánů."

„Věř na Yankeee, synku! Mají přece v mužstvu slavného DiMaggia."

„Mám strach z detroitských Tygrů a z clevelandských Indiánů."

„Dej si pozor, nebo se začneš bát i Rudochů z Cincinnati nebo Běloponožkářůz Chicaga!"

„Vy to už prostudujete a řeknete mi, až se vrátím." „Neměli bychom si na pětaosmdesátku vsadit do posledního kola loterie? Zítra to bude pětaosmdesát dní."

„To bychom mohli," odpověděl chlapec. „Ale co spíš na sedmaosmdesátku? To byl váš největší rekord."

„Dvakrát se to nestane. Myslíš, že seženeš nějakou pětaosmdesátku?"

„Můžu si ji zamluvit."

„Jeden aršík. To je dva a půl dolaru. Od koho bychom si to vypůjčili?"

„To nic není. Dva a půl dolaru si vždycky někde vypůjčím."

„Myslím, že bych to taky dokázal. Ale nepokouším se o to. Člověk si začne půjčovat a skončí žebrotou."

„Držte se v teple, dědo," řekl chlapec. „Pamatujte, že máme září!"

„Měsíc, kdy táhnou velké ryby," odpověděl stařec. „V máji dokáže rybařit každý."

„Půjdu na ty sardinky," řekl chlapec.

Když se chlapec vrátil, stařec spal na židli a slunce už zapadlo. Chlapec stáhl s postele starou vojenskou pokrývku a přehodil ji přes opěradlo židle a starci přes ramena. Byla to zvláštní ramena, dosud mocná, třebaže velice stará. I jeho šíje byla dosud statná a rýhy nebyly tak vidět, když stařec spal a hlava mu padala dopředu. Košili měl tolikrát záplatovanou, že byla jako jeho plachta, a záplaty vyrudly sluncem do mnoha různých odstínů. Starcova hlava však byla velice stará, a když měl zavřené oči, byla jeho tvář bez života. Noviny mu ležely na kolenou a tíha jeho paže je tam přidržovala ve večerním větříku. Byl bos.

Chlapec ho tak nechal, a když přišel znovu, stařec spal ještě.

„Probuďte se, dědo!" promluvil na něho chlapec a položil mu ruku na koleno.

Stařec otevřel oči a chvíli se vracel z nějaké daleké, dálné cesty. Pak se usmál.

„Co je?" zeptal se.

„Večeře," oznámil chlapec. „Navečeříme se."

„Nemám zrovna hlad."

„Pojďte a najezte se! To nejde, rybařit a nejíst."

„Dělávám to," řekl stařec vstávaje, sebral noviny a složil je. Pak začal skládat pokrývku.

„Nechtě si tu pokrývku kolem sebe!" napomenul ho chlapec. „Nebudete rybařit bez jídla, co já budu živ."

„Tak žij hodně dlouho a dávej na sebe pozor!" odpověděl mu stařec. „Co budeme jíst?"

„Černé fazole s rýží, pečené banány a trochu dušeného masa."

Chlapec přinesl večeři v kovovém šálku o dvou miskách z Terasy. Dva příbory, nože a vidličky a lžíce, měl v kapse, každý příbor zabalená do papírového ubrousku.

„Kdo ti to dal?"

„Martin. Hostinský."

„Musím mu poděkovat."

„Už jsem mu poděkoval," řekl chlapec. „Vy už mu děkovat nemusíte."

„Dám mu maso z břicha příští velké ryby," prohlásil stařec. „Udělal tohle pro nás už častěji?"

„Tak se mi zdá."

„To mu musím dát něco víc než maso z břicha. Je od něho moc hezké, že tak na nás myslí."

„Posílá dvě piva."

„Já mám nejradši pivo v plechovkách."

„Já vím. Ale tohle je lahvové. Odnesu mu pak láhve zpátky."

„To jsi hodný," řekl stařec. „Dáme se do jídla?"

„O to vám právě říkám," odpověděl mu chlapec jemně. „Nechtěl jsem ty misky otvírat, dokud nebudete hotov."

„Už jsem," pospíšil si stařec. „Potřeboval jsem jen chvilku na umytí."

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist