Ernest Hemingway

STAŘEC A MOŘE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Občas někdo v některém člunu promluvil. Ale většina člunů plula mlčenlivě až na pleskání vesel. Rozptýlily se, jakmile vypluly z ústí zátoky, a každý si to namířil do té části oceánu, kde doufal narazit na ryby. Stařec si byl vědom, že popluje daleko, zanechal pach pevniny za sebou a vyrazil vstříc předjitřní vůni oceánu. Viděl ve vodě fosforeskovat chaluhy, když vesloval tou částí oceánu, které rybáři říkali veliká studně, protože se tu náhle otvírala sedmistysáhová hlubina, kde se shlukovaly ryby všeho druhu, stahované sem vírem, jenž vznikal nárazy proudu o srázné hradby na dne oceánu. Soustředili se tu mořští ráčci a ryby sloužící za vnadidlo a někdy v nejhlubších děrách hejna šípovitých hlavonožců, kteří v noci vyplouvali až pod hladinu, kde se jimi živily všechny kolem táhnoucí ryby.

Stařec cítil ve tmě nadcházející jitro, a jak vesloval, slyšel frčení, se kterým létavé ryby vyskakovaly z vody, a sykot jejich ztuha roztažených křídel, když se vznášely ve tmě pryč. Cítil k létavým rybám velkou náklonnost, byly to na oceánu jeho největší přítelkyně. Litoval ptáky, zvlášť drobné a útlé tmavé mořské vlaštovky, které věčně kroužily a vyhlížely a skoro nikdy nic nenalézaly, a myslel si:

„Ptáci mají těžší život než my, až na dravce a na ty, co jsou statní a silní. Proč vlastně udělali tak útlé a něžné ptáčky, jako jsou tyhle mořské vlaštovky, když vřava oceánu dokáže být tak ukrutná? Spousta vod je laskavá a velice krásná. Ale dokáže být tak ukrutná a vymrštit se tak náhle, a takovíhle ptáčci, kteří se vznášejí, hrouží do vln a shánějí potravu s tím svým tenkým smutným pípáním, jsou pro ni příliš něžní."

Myslel na moře vždycky v ženském rodě, jako na la mar, jak mu lidé říkají ve španělštině, když je milují. Někdy o té mořské spoustě mluví špatně i ti, kdož ji milují, ale říkají to vždycky, jako by hovořili o ženě. Někteří mladší rybáři, ti, co užívali bojí jako splávků pro své šňůry a měli motorové čluny, koupené, když jim žraloci játra vynesla hodně peněz, mluvili o moři v mužském rodě, říkali el mar. Mluvili o něm jako o nějakém soupeři nebo o zeměpisném názvu nebo dokonce jako o nepříteli. Ale stařec na tu vodní spoustu myslil vždycky jako na ženskou bytost, která člověku věnuje nebo odpírá velikou přízeň, a jestliže provádí divoké či zlomyslné kousky, je to jen proto, že nemůže jinak. Měsíc na ni působí jako na ženu, myslel si.

Vesloval vytrvale a nenamáhal se při tom, protože nepřekročil svou obvyklou rychlost a hladina oceánu byla hladká až na občasná zavíření v proudu. Nechal proud, aby ze třetiny pracoval za něj, a když začalo svítat, shledal, že se už dostal dál, než v tuhle hodinu doufal.

Zkoušel jsem ty hluboké studně celý týden a nic z toho nebylo, myslel si. Dnes se vypravím hloub do moře, kde jsou hejna tuňáků bonitos a albacore, a mezi nimi se snad najde nějaký pořádný kus.

Než se opravdu rozednilo, měl už vnadidla ve vodě a dal se unášet proudem. Jednu návnadu spustil do hloubky čtyřiceti sáhů. Druhou do (...)

(......)