Ernest Hemingway

SBOHEM, ARMÁDO!
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA II

Rok nato byl samé vítězství. Obsadili jsme horu na druhé straně údolí a stráň porostlou kaštanovým hájem, a zvítězili jsme na jihu na pahorkatině za plání a v srpnu jsme přešli přes řeku a bydleli jsme v domě v Gorizii, kde na zahradě obehnané zdí byla studna a mnoho košatých stinných stromů a na stěně domu červené wistarie. Teď se bojovalo v horách hned před námi, ani ne míli odtamtud. Město bylo velmi hezké a náš dům byl velmi pěkný. Řeka tekla za námi a město jsme obsadili velmi hladce, ale hory vpředu nešlo dobýt a já byl velmi rád, že se Rakušané podle všeho chtějí jednou vrátit, jestli válka skončí, protože město nebombardovali tak, aby je zničili, ale jenom trochu, jak to bylo z vojenského hlediska nezbytné. Lidé tu žili dál a byly tu nemocnice a kavárny a dělostřelectvo v postranních uličkách a dva bordely, jeden pro vojsko a druhý pro důstojníky, a na sklonku léta chladné noci, boje v horách za městem, střelami poznamenaná ocel železničního mostu, demolovaný tunel u řeky, kde se před časem bojovalo, stromy okolo náměstí a dlouhá alej, která vedla k náměstí; to všechno a pak, že ve městě byly slečny, že tudy jezdil ve svém automobilu král a že se teď někdy podařilo zahlédnout jeho obličej a tělíčko s dlouhým krkem a šedivý vous jako kozí bradku; tohle všechno a nečekaně obnažené vnitřky domů, které v dělostřelecké palbě přišly o některou stěnu, dlažba a kamenná tříšť v zahradách a někdy na ulici a to, že na Carsu šlo všechno dobře, proměnilo podzim v něco úplně jiného než loňský podzim, kdy jsme byli na venkově. Také válka se změnila.

Dubový les na návrší za městem zmizel. Na jaře, když jsme přišli do města, byl les zelený, ale teď tu byly pahýly a přeražené kmeny a půda kolem rozervaná, a jednoho dne ke konci podzimu, když jsem si vyšel na místa, kde býval dubový les, uviděl jsem přes temeno hory letět mrak. Blížil se velice rychle, slunce zbledlo a zežloutlo a potom bylo všude šedivo, obloha zatažená a mrak se snášel podél úbočí hory a najednou jsme byli v něm a byl to sníh. Sníh se hnal šikmo ve větru, přikryl holou zem, pahýly stromů z něho trčely, sníh ležel na dělech a byly v něm cestičky, které se táhly k latrínám vzadu za zákopy.

Potom později jsem se dole v městě díval, jak sníh padá; koukal jsem z okna bordelu, toho pro důstojníky, kde jsem seděl s kamarádem a se dvěma sklenicemi, pili jsme láhev asti, a když jsme se podívali ven na sníh, který padal pomalu a těžce, věděli jsme, že to máme pro tenhle rok všechno za sebou. Hory nad řekou jsme nedobyli, ani jednu z hor nad řekou jsme nedobyli. To všechno jsme si nechali napřesrok. Kamarád uviděl, jak kolem po ulici jde kněz z naší jídelny a opatrně našlapuje v blátivé břečce, a zabušil na okno, aby přivábil jeho pozornost. Kněz se podíval nahoru. Uviděl nás a usmál se. Kamarád na něho kývl, aby šel dovnitř. Kněz zavrtěl hlavou a kráčel dál. Ten večer v jídelně, po spaghettách, které každý jedl velice hbitě a vážně tím způsobem, že zvedal spaghetti (...)

(......)