Frank Herbert
překlad: Karel Blažek a Jindřich Smékal

DUNA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA TŘETÍ
PROROK

Nikdo z žen, mužů nebo dětí nikdy nebyl s mým otcem důvěrně svázán. To, co se vůbec kdy dostalo nejblíže k přátelštějšímu vztahu s padišáhem imperátorem, byl vztah nabídnutý hrabětem Fenringem, imperátorovým společníkem z mládí. Hloubku přátelství hraběte Fenringa lze spatřovat především v jednom pozitivním počinu: utlumil podezření landsraadu po arrakiských událostech. Na úplatcích v podobě koření to stálo více než miliardu solárů, jak moje matka tvrdí, a byly v tom také další dary: otrokyně, čestné řády a tituly a odznaky hodnosti. Druhý největší důkaz přátelství hraběte měl negativní dopad: hrabě odmítl zabít člověka, i když to bylo v jeho možnostech a můj otec mu to nařídil. K tomu se však ve svém líčeni dostanu o něco později.

PRINCEZNA IRULÁN: PROFIL HRABĚTE FENRINGA

 

Baron Vladimir Harkonnen zuřil. Šel chodbou od svých soukromých komnat a v chůzi protínal pruhy světla, které toho odpoledne vrhalo slunce vysokými okny. Ve svých suspenzorech se vlnil a kroutil divokými pohyby. Přehnal se jako bouře kolem soukromé kuchyně, kolem knihovny a malého přijímacího salónu a vřítil se do služebního předpokoje, kde už vládla atmosféra večerního odpočinku.

Kapitán osobní stráže Iakin Nefud seděl v dřepu na pohovce na opačném konci pokoje, v ochablém obličeji měl strnulý výraz otupělosti ze semúty a obklopovalo ho lkavé kvílení semútové hudby. Poblíž něho sedělo jeho dvořanstvo a čekalo na rozkazy.

»Nefude!« zahřměl baron.

Muži se potácivě a polekaně zvedali, rovněž Nefud se postavil, ale ve tváři mu zůstal klidný výraz vyvolaný drogou, jejž však teď překrývala bledost, prozrazující strach. Semútová hudba utichla.

»Můj pane barone,« pozdravil Nefud. Jen díky vlivu drogy se mu hlas nechvěl.

Baron přeletěl pohledem tváře kolem sebe a spatřil v nich výraz zoufalého klidu. Obrátil svou pozornost opět k Nefudovi a zeptal se medovým hlasem: »Jak dlouho už jsi kapitánem mé osobní stráže, Nefude?«

Nefud polkl. »Od Arrakisu, můj pane. Téměř dva roky.«

»A vždycky jsi prováděl preventivní bezpečnostní opatření, aby mou osobu nikdo neohrozil?«

»Takové bylo moje jediné přání, můj pane.«

»Kde je tedy Feyd-Rautha?« zaburácel baron.

Nefud se stáhl. »Můj pane?«

»Ty si myslíš že Feyd-Rautha nepředstavuje pro mou osobu nebezpečí?« Jeho hlas zněl opět medovým tónem.

Nefud si zvlhčil jazykem rty. Z očí mu zmizelo něco ze semútové otupělosti. »Feyd-Rautha je v ubytovnách pro otroky, můj pane.«

»Zase s ženskýma, že?« Baron se chvěl, jak usilovně potlačoval vztek.

»Pane, on je třeba...«

»Ticho!«

Baron postoupil o krok do pokoje a povšiml si, jak Nefudovi muži couvli tak, že zvětšili od svého velitele odstup, aby se od hromosvodu baronova hněvu distancovali.

»Nevydal jsem ti rozkaz, abys vždy přesně věděl, kde se na-baron nachází?« otázal se baron. Přistoupil o krok blíž. »Neřekl jsem ti abys vždy přesně věděl, co Feyd-Rautha říká - a komu?« Další krok. »Neřekl jsem ti, abys mě informoval pokaždé, když půjde do ubytoven pro otrokyně?«

Nefud polkl. Na čele mu vystoupil pot.

Baron pronesl záměrně monotónním hlasem téměř bez důrazu: »Neřekl jsem ti tohle všechno?«

Nefud přikývl.

»A neřekl jsem ti, že vždycky máš zkontrolovat všechny mladé otroky, chlapce, které mi posíláš, a že tu kontrolu máš provádět ty sám... - osobně?«

Nefud znovu přikývl.

»Nepovšiml sis náhodou té ohavnosti na stehně mládenečka, kterého jsi mi poslal dnes večer?« zeptal se baron. »Je možné, abys...«

»Strýčku.«

Baron se prudce otočil a vrhl překvapený pohled na Feyda Rauthu, který stál ve dveřích. To, že se jeho synovec objevil zde a v tomto okamžiku - to, že vypadal, jako by spěchal, i když se to snažil ne zcela úspěšně skryt - to vše napovídalo hodně. Feyd-Rautha si na sledování barona vybudoval svůj vlastní informační systém.

»V mých komnatách je jedno tělo. Chci, abyste ho odstranili,« oznámil baron a položil ruku na střelnou zbraň, kterou měl pod pláštěm, a byl vděčný tomu, že má nejkvalitnější štít.

Feyd-Rautha pohlédl krátce na dva strážné, kteří stáli napravo u zdi, a přikývl. Ti dva se od ostatních oddělili, spěšně vyšli ze dveří a zamířili halou směrem k baronovu apartmá.

Tak tihle dva? pomyslel si baron. Ach, ten mladý netvorek se toho o konspiraci bude muset ještě hodně učit!

»Předpokládám, že jsi v ubytovnách otroků hladinu nijak nerozbouřil, Feyde,« poznamenal baron.

»Hrál jsem s hlavním cvičitelem otroků cheops,« bránil se Feyd Rautha a pomyslel si: Co se stalo? Toho kluka, kterého jsme mu poslali, strýc zřejmě zabil. Ale ten kluk byl pro svůj účel ideální. Ani Hawat by nevybral lepšího. Ten kluk byl určitě ideální!

»Hrál jsi pyramidové šachy,« opáčil baron. »Jak ušlechtilé. Vyhrál jsi?«

»Totiž... ach ano, strýčku.« A Feyd-Rautha se ze všech sil snažil ovládnout svůj neklid.

Baron luskl prsty. »Nefude, chceš se znovu těšit mé přízni’?«

»Sire, co jsem provedl?« chvěl se Nefud.

»To teď není důležité,« odfrkl baron. »Feyd porazil mistra otrokáře v cheopsu. Slyšel jsi to?«

»Ano..., sire.«

»Přeji si, aby sis vzal tři muže a zašel za mistrem otrokářem,« řekl baron. »Popravíš ho. Až to uděláš, přineseš mi jeho tělo, abych se přesvědčil, že jsi to udělal pořádně. Nemůžeme si dovolit zaměstnávat takové neschopné šachové hráče.«

Feyd-Rautha zbledl a postoupil o krok. »Ale, strýčku, já...«

»Později, Feyde,« přerušil ho baron a mávl rukou. »Později.«

Dva strážní, kteří před chvílí odešli do baronových komnat pro mrtvolu mladého otroka, prošli vrávoravým krokem podél otevřených dveří do předpokoje se svým nákladem, prohnutým mezi nimi, s rukama volně se klátícíma. Baron je sledoval očima, dokud se nedostali z dohledu.

Nefud se pohnul a postavil se vedle barona. »Přejete si, můj pane abych zabil hlavního cvičitele okamžitě?«

»Okamžitě,« potvrdil baron. »A až to uděláš, proveď totéž s těmi dvěma, co právě prošli kolem. Nelíbí se mi, jak to nebohé tělo nesli. Takové věci by měl člověk provádět ohleduplně. Také jejich mrtvoly si přeji vidět.«

Nefud namítl: »Můj pane, nic takového jsem...«

»Proveď, co ti tvůj pán poručil,« přerušil ho Feyd-Rautha. A pomyslel si: Teď už mohu jenom doufat, že si zachráním svou vlastní kůži.

Dobrá! řekl si baron. Teď už ví, jak svoje ztráty redukovat. A usmál se, ale jen pro sebe, a pomyslel si: A taky ví, co mi udělá radost, a bude se hodně snažit, aby od sebe odvrátil můj hněv. Ví, že si ho musím chránit. Koho mám jiného, kdo by po mně mohl převzít otěže, až jednoho dne budu muset odejít? Nemám nikoho jiného, kdo by byl tak schopný. Musí se však učit! A zatímco se bude učit, musím chránit sám sebe.

Nefud dal pokyn svým mužům, aby ho následovali, a pak v jejich čele proplul dveřmi.

»Doprovodíš mě, Feyde, do mých komnat?« otázal se baron.

»Jsem k tvým službám,« řekl Feyd-Rautha. Uklonil se a pomyslel si: Jsem jako v pasti.

»Až po tobě,« pronesl baron a pokynul rukou ke dveřím.

Strach, který Feyd-Rautha pocítil, se projevil pouze nejnepatrnějším zaváháním. Selhal jsem zcela? ptal se sám sebe. Zaboří mi otrávený nůž do zad... pomalu, přes štít? Má alternativního následníka?

Jen ať si vychutná tuto chvilku hrůzy, říkal si baron, když kráčel za svým synovcem. Zaujme moje místo, ale až tehdy, kdy budu chtít já. Nenechám ho odhodit, co jsem vystavěl!

Feyd-Rautha se snažil, aby nešel příliš rychle. Cítil, jak mu na zádech naskakuje husí kůže, jako by samotné jeho tělo odhadovalo, kam úder dopadne. Svaly se mu střídavě napínaly a uvolňovaly.

»Slyšel jsi, co je na Arrakisu nejnovějšího?« zeptal se baron.

»Ne, strýčku.«

Feyd-Rautha se přinutil neohlédnout. Z haly zabočil do křídla pro služebnictvo.

»Mají tam mezi fremeny nového proroka nebo jakéhosi náboženského vůdce,« řekl baron. »Říkají mu Muad’Dib. Skutečně velmi legrační jméno. Znamená “myš”. Říkal jsem Rabbanovi, ať jim jejich náboženství nechá. Budou se aspoň mít čím bavit.«

»To je velmi zajímavé, strýčku,« poznamenal Feyd-Rautha. Zabočil do soukromé chodby vedoucí ke komnatám jeho strýce a v duchu uvažoval: Proč mluví o náboženství? Chce mi tím něco naznačit?

»To je, že ano?« řekl baron.

Do baronova apartmá vstoupili přijímacím salónem, pak vešli do ložnice. Tam je přivítaly drobné známky boje - vychýlená suspenzorová lampa, polštář z lůžka na podlaze, cívka konejšivosti roztočená na nočním stolku.

»Byl to chytrý plán,« začal baron. Nechal si osobní štít nastavený na nejvyšší výkon. Zastavil se tak, že stál tváří v tvář svému synovci. »Ale ne dost chytrý. Řekni mi, Feyde, proč jsi mě neoddělal? Příležitostí jsi měl k tomu dost.«

Feyd-Rautha si vybral suspenzorovou židli, a když na ni sedal, aniž byl vyzván, odvrhl v duchu nepříjemné myšlenky.

Teď musím být drzý, pomyslel si.

»Učil jsi mě, že si svoje ruce nesmím zašpinit,« odpověděl.

»Ach ano,« rozpomenul se baron. »Když se zpovídáš imperátorovi, musíš být schopen pravdivě odpovědět, že jsi to neprovedl. Ta čarodějnice vedle imperátora uslyší, co říkáš, a pozná, zda mluvíš pravdu nebo ne. Ano, na to jsem tě upozorňoval.«

»Proč sis nikdy žádnou benegesseriťanku nekoupil, strýčku?« otázal se Feyd-Rautha. »S mluvčí pravdy po boku...«

»Ty víš, co mně vyhovuje a co ne!« utrhl se baron.

Feyd-Rautha si svého strýce pozorně prohlížel, když namítal: »Avšak taková benegesseriťanka by měla obrovskou cenu pro...«

»Nemám k ním důvěru!« přerušil ho vztekle baron. »A přestaň se snažit odvádět hovor jinam!«

Feyd-Rautha reagoval mírně: »Jak si přeješ, strýčku.«

»Vzpomínám si na jeden moment v aréně před několika lety,« pokračoval baron. »Tehdy to vypadalo, že poslali otroka, aby tě zabil. Bylo to tak doopravdy?«

»To už je strašně dávno, strýčku. Koneckonců...«

»Jen žádné vytáčky, prosím,« přerušil ho baron a jeho přiškrcený hlas prozrazoval, že krotí svůj vztek.

Feyd-Rautha se na něj zadíval a uvědomil si: On to ví, jinak by se neptal.

»Byl to podvod, strýčku. Zařídil jsem to tak, abych zdiskreditoval tvého mistra otrokáře.«

»Velmi šikovné,« uznal baron. »A taky odvážné. Ten otrok, ten gladiátor tě málem dostal, že?«

»Ano.«

»Kdybys byl tak vychytralý a inteligentní, jako jsi odvážný, bylo by z tebe něco skutečně impozantního.« Baron potřásl hlavou ze strany na stranu. A tak jako mnohokrát od toho hrozného dne na Arrakisu se přistihl, že lituje ztráty mentata Pitera. To byl inteligentní člověk, vychytralý a jemně rafinovaný. I když ani to ho nezachránilo. Baron znovu potřásl hlavou. Osud je někdy nevyzpytatelný.

Feyd-Rautha se rozhlédl po ložnici, pozorně si prohlížel známky po boji a v duchu se podivoval, jak se jeho strýci podařilo přemoci otroka, kterého tak pečlivě připravili.

»Jak jsem ho zdolal?« otázal se baron. »Ach, podívej, Feyde - dovol, abych si ponechal nějaké zbraně, které mě v pokročilém věku ochrání. Raději bychom měli tento čas využít k tomu, abychom uzavřeli vzájemnou dohodu.«

Feyd-Rautha na něho vytřeštil oči. Dohodu! To tedy znamená, že mě určitě ponechává svým následníkem. Proč by jinak nabízel dohodu? Člověk jedná o dohodě s rovnými nebo téměř sobě rovnými!

»Jakou dohodu, strýčku?« A Feyd-Rautha pocítil značné uspokojení, že to řekl vážně a věcně, že se v jeho hlase neozvalo nic z úlevy, která ho zaplavila.

Také baron si jeho sebeovládání povšiml. Přikývl. »Jsi z dobrého materiálu, Feyde. Dobrým materiálem já neplýtvám. Ty však stále nechceš pochopit, co pro tebe doopravdy znamenám. Jsi umíněný. Nechápeš, proč bych měl být chráněn jako někdo, kdo má pro tebe obrovskou cenu. Tady tohle...,« ukázal rukou na pozůstatky po zápase v ložnici, »to byla pitomost. Pitomosti neodměňuji.«

Tak k věci, ty starý blázne! pomyslel si Feyd-Rautha.

»Myslíš si o mně, že jsem starý blázen,« řekl baron. »Z toho tě musím vyvést.«

»Mluvíš o dohodě.«

»Ach, netrpělivost mládí,« povzdechl baron. »Co se dá dělat, tohle je tedy její podstata: Ty přestaneš s tím hloupým usilováním o můj život. A až budeš připraven na moje místo, ustoupím ve tvůj prospěch stranou. Stáhnu se do role poradce a tebe ponechám na trůnu.«

»Stáhneš se, strýčku?«

»Pořád si o mně myslíš, že jsem blázen,« odpověděl baron, »a tohle to jenom potvrzuje, že? Myslíš si, že se tě doprošuji! Posuzuj opatrně, Feyde. Ten starý blázen uviděl přes štít jehlu, kterou jsi implantoval onomu mladičkému otrokovi do stehna. Mírné stlačení a - bodnutí! Otrávená jehla v dlani starého blázna! Ách, Feyde...«

Baron potřásl hlavou a pomyslel si: Ono by to taky fungovalo, kdyby mě Hawat nevaroval. Ale jen ať si ten mládenec myslí, že jsem na ten úklad přišel docela sám. Svým způsobem jsem se vlastně o to zasloužil. Já jsem to byl, kdo zachránil Hawata z trosek Arrakisu. A je potřeba, aby ten mládenec získal k mé statečnosti více úcty.

Feyd-Rautha nic neříkal, bojoval sám se sebou. Myslí to strýc skutečně tak, jak říká? Skutečně chce odejít do ústraní? Proč ne? Jednoho dne jistě nastoupím na jeho místo, jestliže budu postupovat opatrně. Nebude přece žít věčně. Snad to byla hloupost, když jsem ten proces chtěl urychlit.

»Mluvíš o dohodě,« řekl Feyd-Rautha. »Jakými zárukami ji zpečetíme?«

»Jak si máme vzájemně věřit, že?« zeptal se baron. »Tedy, Feyde, pokud jde o tebe: Pověřím Hawata, aby na tebe dohlédl. V tomto jeho mentatským schopnostem důvěřuju. Rozumíš mi? A pokud jde o mě. budeš mi muset slepě důvěřovat. Ale já přece nemůžu žít věčně, že ne, Feyde? A snad bys měl nyní začít pokládat za možné, že znám spoustu věcí, které bys měl znát.«

»Já ti záruku poskytuju, a co mi poskytneš ty?« otázal se Feyd Rautha.

»Nechám tě žít,« odpověděl baron.

Feyd-Rautha se na svého strýce opět pátravě zahleděl. Nasazuje na mě Hawata! Co by říkal, kdybych mu prozradil, že ten podvod s gladiátorem, který ho stál hlavního cvičitele, naplánoval právě Hawat? Pravděpodobně by řekl, že lžu, abych zdiskreditoval Hawata. Ne, ten hodný Thufir je mentat, a tento okamžik předpokládal.

»No tak, co říkáš?« zeptal se baron.

»Co mám říkat? Samozřejmě že přijímám.«

A Feyd-Rautha si pomyslel: Hawat! Hraje toho třetího, když se dva perou..., je to tak? Přestoupil na stranu mého strýce proto, že jsem se s ním neradil ohledně toho pokusu s mladým otrokem?

»Dosud jsi nic neřekl na to, že nechám Hawata, aby na tebe dohlížel,« poznamenal baron.

Vztek Feyda-Rauthy se prozradil zachvěním chřípí. Po tolik roků signalizovalo jméno Hawat pro rod Harkonnenů nebezpečí... a nyní dostalo nový význam: představovalo nebezpečí dosud.

»Hawat je nebezpečná hračka,« poznamenal Feyd-Rautha.

»Hračka! Nebuď hloupý! Vím, co v Hawatovi mám, a vím, jak to, co v něm mám, ovládat. Hawat je hluboce emocionální typ, Feyde. Koho se člověk musí obávat, je ten, kdo žádné emoce nemá. Ale hluboké emoce... ach, je to tak, ty lze ohýbat, jak člověk potřebuje.«

»Nerozumím ti, strýčku.«

»Ano, to je přece dostatečně jasné.«

Pouze záchvěv víčka prozradil něco o podráždění, které Feydem Rauthou proniklo.

»A ty Hawatovi nerozumíš,« řekl baron.

Ani ty ne! opáčil v duchu Feyd-Rautha.

»Koho viní Hawat za to, že se dostal do situace, v jaké je?« otázal se baron. »Mě? Zcela určitě. Jenže on býval atreidským nástrojem a roky nade mnou vítězil, než zasáhlo Impérium. Takto to vidí on. Jeho nenávist vůči mně je nyní samozřejmostí. Věří, že mě může kdykoli porazit. Tím, že tomu věří, je poražen sám. Protože já zaměřuji jeho pozornost tam, kam chci - proti Impériu.«

Na čele Feyda-Rauthy se objevily úzké vrásky z náhlého napětí vyvolaného pochopením, ústa se mu stáhla do čárky. »Proti imperátorovi?«

Nechť se můj milý synovec pokusí poznat, jak to chutná, pomyslel si baron. Nechť si řekne: »Imperátor Feyd-Rautha Harkonnen!« Nechť se sám sebe zeptá, jakou to má hodnotu. Jistě to musí mít hodnotu života jednoho starého strýčka, který by mohl způsobit, aby se tento sen nenaplnil!

Feyd-Rautha si pomalu zvlhčil jazykem rty. Mohla by být pravda, co ten starý blázen povídá? Jde zde o víc, než se dříve zdálo?

»A co s tím má co dělat Hawat?« zeptal se Feyd-Rautha. »Hawat si myslí, že nás použije jako nástroj své pomsty na imperátorovi.«

»A až se to stane?«

»Hawat neuvažuje dále než ke své pomstě. Je to člověk, který musí sloužit jiným, ale o tom ani sám neví.«

»Od Hawata jsem se hodně naučil,« souhlasil Feyd-Rautha a cítil, jak ta slova znějí pravdivě, když je vyslovil. »Ale čím více se dozvídám, tím více si uvědomuji, že bychom se ho měli zbavit..., a brzy.«

»Tobě se nelíbí představa, že na tebe bude dohlížet?«

»Hawat hlídá všechny.«

»A možná že tě vysadí na trůn. On je prohnaný a inteligentní. Je nebezpečný, nevyzpytatelný. Ale já mu prozatím protilátku neodepřu. Meč je taky nebezpečný, Feyde. Ale máme pro něj pochvu. Hawat má v sobě jed. Když mu přestanu dávat protilátku, smrt ho zasune do pochvy.«

»Svým způsobem je to jako v aréně,« usoudil Feyd-Rautha. »Klamný výpad v klamných výpadech jiných klamných výpadů. Pozoruješ a uvědomuješ si, jak se gladiátor naklání, kterým směrem se dívá, jak drží nůž.«

Sám si uznale přikývl a povšiml si, že ta slova jeho strýce potěšila ale pomyslel si: Ano! Jako v aréně! A břitem je mozek!

»Nyní chápeš, jak mě potřebuješ,« řekl baron. »Ještě se k něčemu hodím, Feyde.«

Jako meč, kterým se vládne, dokud se příliš neotupí, pomyslel si Feyd Rautha. »Ano, strýčku,« řekl nahlas.

»A nyní,« protáhl baron, »půjdeme oba do ubytoven pro otroky. A já se budu dívat, jak ty vlastníma rukama zabiješ všechny otrokyně v křídle radosti.«

»Strýčku !«

»Budou jiné ženy, Feyde. Ale už jsem ti řekl, že u mě se nebudeš neuváženě dopouštět chyb.«

Feyd-Rautha v obličeji znachověl. »Strýčku, ty...«

»Ty moje potrestání přijmeš a vezmeš si z něho malé ponaučení,« přerušil ho baron.

Feyd-Rautha se střetl se zlomyslným, pátravým pohledem strýcových očí. A na tuto noc nesmím zapomenout, pomyslel si. Ani na jiné noci nesmím zapomenout.

»Ty neodmítneš,« naléhal baron.

Co bys mohl dělat, stařečku, kdybych odmítl?, ptal se Feyd-Rautha sám sebe. Ale věděl, že by mohlo následovat jiné potrestání, možná rafinovanější, ještě brutálnější, aby ho zlomilo.

»Já tě znám, Feyde,« řekl baron. »Ty neodmítneš.«

Dobrá, pomyslel si Feyd-Rautha. Teď tě potřebuju. To chápu. Dohoda je uzavřená. Ale nebudu tě potřebovat pořád. A... jednoho dne...