<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Hermann Hesse
překlad: Vratislav Slezák

STEPNÍ VLK
kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

Vydavatelova předmluva

Tato kniha obsahuje zápisky, které po sobě zanechal muž, jemuž jsme často přezdívali “stepní vlk”. I on sám sebe tak často nazýval. Je-li jeho rukopisu zapotřebí úvodního slova, to ponechme stranou; já se buď jak buď cítím povinen připojit k zápiskům stepního vlka několik stránek navíc, kde se pokouším zaznamenat své vzpomínky na něho: Vím toho o něm poskrovnu, a zejména mi zůstala neznáma celá jeho minulost a původ. Přesto na mne jeho osobnost zapůsobila silným, a jak navzdory všemu musím prohlásit, sympatickým dojmem.

Stepní vlk byl muž kolem padesátky, který před několika lety přišel jednoho dne do domu mé tety a hledal podnájem v zařízeném pokoji. Najal si nahoře v podkroví mansardu s přilehlou malou ložnicí, za několik dní se znovu dostavil se dvěma kufry a velikou bednou s knihami a bydlel u nás devět nebo deset měsíců. Vedl život tichý a pro sebe, a kdyby sousední poloha našich ložnic nebyla občas vedla k náhodným setkáním na schodech a na chodbě, byli bychom se asi vůbec neseznámili, neboť družný ten muž nebyl, naopak, jeho samotářství bylo tak velké, jak jsem to ještě u nikoho nepozoroval, byl to opravdu, jak sám sobě občas říkal, stepní vlk, cizí, divoký a také plachý, dokonce velmi plachý tvor z jiného světa, než je můj. Do jak hlubokého osamění se na základě svého předurčení, svého životního osudu dostal a jak vědomě toto osamění uznával za svůj úděl, to jsem se ovšem dověděl až ze zápisků, které tu zanechal; avšak již předtím jsem se s ním přece jen trochu seznámil při několika letmých setkáních a rozhovorech a shledal, že obraz, jaký jsem o něm získal ze zápisků, se v podstatě shoduje s představou, ovšem bledší a neúplnější, jaká vyplynula z naší osobní známosti.

Byl jsem náhodou přítomen ve chvíli, kdy stepní vlk poprvé vstoupil do našeho domu a najímal si byt u mé tety. Přišel v poledne, talíře ještě byly na stole a mně ještě zbývala volná půlhodina, než jsem znovu musel do kanceláře. Nezapomenu na zvláštní a velmi rozporný dojem, kterým na mne při prvním setkání zapůsobil. Vešel skleněnými dveřmi, u nichž předtím zatahal za zvonek, a teta se ho v pološeru předsíně ptala, co si přeje. Stepní vlk však čenichavě vztyčil svou ostře řezanou nakrátko ostříhanou hlavu, nosem nervózně zavětřil kolem sebe a pravil, aniž tetě odpověděl či pronesl své jméno:

“Ach, tady to pěkně voní.” A při tom se usmál a má teta, dobrák, se usmála také, avšak mně se taková slova na uvítanou zdála spíš podivná, a nějak jsem se proti němu zatvrdil.

“Vlastně,” řekl, “přicházím kvůli pokoji, co máte k pronajmutí.”

Až když jsme všichni tři stoupali po schodech do podkroví, mohl jsem si toho člověka podrobněji prohlédnout. Nebyl příliš velký, chodil však a držel hlavu jako lidé vysokého vzrůstu, na sobě měl moderní pohodlný zimník a vůbec byl slušně, jenže nedbale oblečen, tvář měl hladce oholenou a zcela nakrátko ostříhané vlasy, které tu a tam šedivě prokvétaly. Jeho chůze se mi zpočátku vůbec nelíbila, bylo v ní cosi namáhavého a nerozhodného, co se nehodilo k jeho ostrému, vášnivému profilu, ani k tónu a temperamentu jeho řeči. Až později jsem si všiml a dověděl se, že je nemocen a že mu chůze činí potíže. Se zvláštním úsměvem, který mi tehdy rovněž byl nepříjemný, si prohlížel schodiště, stěny i okna a staré vysoké skříně na schodech, a zdálo se, že se mu to všechno líbí a zároveň že mu to připadá nějak skoro směšné. Vůbec ten člověk působil dojmem, že k nám přichází odněkud z cizího světa, snad ze zámoří, a že se mu tu všechno zdá sice hezké, ale trochu komické. Byl, a to jinak označit nemohu, zdvořilý, ba přívětivý, a také s domem, pokojem, s nájemným i cenou za snídani a se vším ihned a bez námitek souhlasil, a přesto kolem něho byla jakási cizí, a jak se mi zdálo, nedobrá či nepřátelská atmosféra. Najal si pokoj, najal si k němu i ložničku, dal si vysvětlit všechno o topení, vodě, obsluze a domovním řádu, vyslechl vše pozorně a přátelsky, a přesto jako by při tom nějak vlastně ani nebyl; zdálo se, že si sám sobě připadá komický a nemůže se brát vážně, jako kdyby pro něho bylo něco podivného a nového najímat pokoj a hovořit s lidmi německy, zatímco je ve svém nitru zaujat vlastně docela jinými věcmi. Takový asi byl můj dojem, a nebyl by to býval dojem nikterak dobrý, kdyby jej různé podrobnosti neměnily a neuváděly na pravou míru. Především se mi od počátku líbila tvář toho muže; líbila se mi vzdor onomu výrazu cizoty, byl to možná trochu svérázný, smutný obličej, avšak i bystrý, velmi přemýšlivý, vyzrálý a oduševnělý. Navíc ještě, a to mě naladilo smířlivěji, v jeho zdvořilosti a přívětivosti, přestože mu zjevně působily určitou námahu, nebylo ani známky domýšlivé pýchy, naopak v nich bylo cosi téměř jímavého, cosi úpěnlivého, k čemu jsem našel vysvětlení až později a čím si mě ihned trochu naklonil.

Ještě než skončila prohlídka obou místností a další jednání, uplynula má polední přestávka a musel jsem se vrátit do obchodu. Rozloučil jsem se a zanechal návštěvníka tetě. Když jsem se večer vrátil, vyprávěla mi, že si cizinec pokoje pronajala v těchto dnech se nastěhuje, že má jen prosbu, aby se jeho příjezd policejně nehlásil, poněvadž prý pro něho, člověka churavého, jsou formality a čekání v policejních úřadovnách atakdále nesnesitelné. Přesně si ještě vzpomínám, jak mě to zarazilo a jak jsem tetu varoval, aby na takovou podmínku nepřistupovala. Připadalo mi, že ke všemu neobvyklému a cizímu, co z toho člověka vanulo, se tato nechuť vůči policii právě až příliš dobře hodí, ba že přímo budí podezření. Vyložil jsem tetě, že na tento poněkud zvláštní požadavek cizí osoby, jehož splnění by pro ni ostatně mohlo mít nepříjemné následky, nesmí za žádných okolností přistoupit. Jenže vyšlo najevo, že teta mu již slíbila to přání splnit a vůbec že si ji ten cizí člověk již získal a okouzlil ji; nikdy nepřijala nájemníky, k nimž by nemohla mít nějaký lidský, vlídný a tetičkovský či spíše mateřský vztah, čehož také leckterý dřívější nájemník dokázal bohatě využít. A v prvních týdnech tomu také bylo tak, že jsem novému nájemníkovi stále měl co vytýkat, kdežto teta ho pokaždé vroucně brala v ochranu.

Protože se mi ta záležitost s policejní přihláškou nelíbila, chtěl jsem se alespoň dovědět, co teta o cizinci ví, o jeho původu a úmyslech. A opravdu již leccos věděla, přestože se po mém poledním odchodu zdržel již jen chvilku. Řekl jí, že má v úmyslu pobýt v našem městě několik měsíců, navštěvovat knihovny a prohlížet si památky. Tetě vlastně ani příliš nevyhovovalo, že se chce nastěhovat pouze na tak krátkou dobu, ale zřejmě si ji už naklonil i vzdor svému poněkud zvláštnímu chování. Pokoje byly zkrátka pronajaty a mé námitky přišly příliš pozdě.

“Proč jen ale řekl, že to tu tak pěkně voní?” zeptal jsem se.

A teta, která často mívá velmi správná tušení, odpověděla: “To vím docela přesně. U nás to voní čistotou a pořádkem a vlídným a slušným životem, a to se mu líbilo. Vypadá, jako by tomu už nebyl uvyklý a jako by to postrádal.”

Nu proč ne, pomyslil jsem si. “Jenže,” řekl jsem, “není-li uvyklý pořádnému a slušnému životu, co se tu pak bude dít? Co budeš dělat, je-li nečistý a všechno zamaže a bude-li chodit po nocích domů opilý?”

“Však uvidíme,” řekla teta s úsměvem a já jsem přestal.

Mé obavy byly vskutku neopodstatněné. Nájemník nás neobtěžoval ani nám nezpůsobil škodu, třebaže pořádný a rozumný život nevedl, a dodnes na něho rádi vzpomínáme. Avšak v nitru, v duši, nás ten člověk oba, tetu i mne, velmi rozrušoval a zatěžoval, a po pravdě řečeno dávno jsem se s ním ještě nevyrovnal. V noci se mi o něm občas zdává a cítím, jak mě i pouhá jeho existence do základu zasahuje a znepokojuje, byt jsem si ho téměř zamiloval.

Za dva dny přivezl povozník věci našeho cizince, který se jmenoval Harry Haller. Jeden velmi krásný kožený kufr na mne udělal věru dobrý dojem a velký plochý lodní kufr zřejmě ukazoval na dřívější daleké cesty; byl alespoň polepen zažloutlými firemními nálepkami hotelů a dopravních společností různých zemí, i zámořských.

Pak se dostavil i on a tím započalo období, kdy jsem toho zvláštního člověka pozvolna poznával. Zpočátku jsem pro to ze své strany nedělal nic. Přestože jsem se o Hallera zajímal od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřil, neučinil jsem v prvních několika týdnech ani krok k tomu, abych se s ním setkal či s ním zapředl hovor. Na druhé straně však, a k tomu se musím přiznat, jsem toho muže již od samého začátku poněkud pozoroval, v jeho nepřítomnosti občas vstoupil do jeho pokoje a vůbec jsem ze zvědavosti trochu špicloval.

O zevnějšku stepního vlka jsem již podal několik údajů. Hned na první pohled působil výslovně dojmem významného, vzácného a neobyčejně nadaného člověka, jeho tvář byla plna ducha a v jeho mimořádně jemných a živých rysech se zrcadlil zajímavý, nanejvýš pohnutý, kromobyčejně jemný a citlivý duševní život. Když někdy za hovoru, což se nestávalo vždycky, překročil hranice konvenčnosti a ze své cizoty promluvil osobními, vlastními slovy, pak se mu našinec musil prostě podřídit; víc se napřemýšlel než ostatní a měl v duchovních záležitostech onu téměř chladnou věcnost, onu jistotu promyšleného vědění, jaká je vlastní pouze opravdovým lidem ducha, jimž chybí jakákoli ctižádost, kteří nikdy netouží zazářit nebo přesvědčit druhého či prosadit své.

Na jeden takový jeho výrok, který ani výrokem nebyl, vlastně jen pouhým pohledem, si vzpomínám ze závěru jeho zdejšího pobytu. Tehdy ohlásil v aule svou přednášku jeden slavný filozof dějin a kulturní kritik, muž evropského jména, a mně se podařilo přemluvit stepního vlka, aby tu přednášku navštívil, ač k tomu zpočátku vůbec neměl chuť. Šli jsme tam spolu a seděli v sále vedle sebe. Když řečník vystoupil na pódium, aby zahájil proslov, připravil mnohým posluchačům, kteří očekávali něco na způsob proroka, zklamání svými poněkud nadnesenými a samolibými způsoby. A když začal řečnit a úvodem pronesl několik lichotek na adresu posluchačů a děkoval jim za početnou účast, vrhl na mne stepní vlk kratičký pohled, pohled kritizující ten proslov a řečníka vůbec, ach, pohled tak nezapomenutelný a hrozný, o jehož významnosti by se dala napsat celá kniha! Ten pohled nikterak pouze nekritizoval a pouze neničil svou naléhavou, byť jemnou ironií toho slavného muže; to bylo to nejmenší. Ten pohled byl mnohem spíš smutný než ironický, byl dokonce propastně a beznadějně smutný; jeho obsahem bylo tiché zoufalství, které nabylo jaksi již rysů navyklosti. Svou zoufalou jasností nejen pronikal domýšlivého řečníka a ničivě ironizoval situaci oné chvíle, očekávání a rozpoložení publika i poněkud troufalý titul ohlášené přednášky - ne, pohled stepního vlka pronikal celou naši dobu, všechnu tu okázalou snaživost, celé to horlivé šplhání, celou tu povrchní hru domýšlivé, mělké duchovnosti - ach, ale ten pohled sahal bohužel ještě hlouběji, ještě mnohem dál než pouze po nedostatky a beznaděj naší doby, naší duchovnosti, naší kultury. Šahal až do samého srdce veškerého člověčenstva, v jedné jediné vteřině výmluvně vyjádřil veškeré pochybování myslitele, člověka možná vědoucího, o důstojenství, o smyslu lidského života vůbec. Ten pohled říkal: “Podívej, jaké jsme to opice! Podívej se, co je člověk!” a všechna sláva, všechna moudrost, všechny vymoženosti ducha, všechny snahy o vznešenost, velikost a trvalost lidského se hroutily a zbývala z nich jen pustá komedie!

Tím jsem však značně předběhl a vlastně proti svému záměru a vůli řekl v zásadě o Hallerovi již to podstatné, zatímco jsem původně zamýšlel jeho obraz odhalovat teprve postupně, až budu líčit, jak jsem se s ním ponenáhlu seznamoval.

Když jsem tedy ve svém výkladu tolik předjal, je zbytečné pokračovat o záhadné Hallerově “cizotě” a podrobně líčit, jak jsem pozvolna tušila poznával příčiny a důsažnost této cizoty, té kromobyčejné a strašné osamělosti. Je to tak lépe, neboť bych rád svou osobu ponechal co nejvíc v pozadí: Nechci tu předkládat zpověď či vyprávět povídky nebo se pouštět do psychologie, nýbrž pouze jako očitý svědek trochu přispět k obrazu onoho zvláštního člověka, který nám zůstavil rukopis o stepním vlku.

Již na první pohled - když vešel tetinými skleněnými dveřmi, natáhl krk jako pták a pochválil, jak to v domě pěkně voní - byla mi podivnost toho muže nějak nápadná a mou první naivní reakcí byl odpor. Pocítil jsem (a teta, která oproti mně naprosto není intelektuál, cítila téměř přesně totéž) - pocítil jsem, že ten muž je nemocen, nějak na duchu, na mysli či povahou nemocen, a bránil jsem se tomu instinktem zdravého člověka. Tuto obranu časem vystřídala sympatie pramenící z velkého soucitu s tímto hluboce a neustále trpícím člověkem, jehož osamocenost a niterné umírání jsem mohl pozorovat. V tomto období jsem si stále více uvědomoval, že choroba tohoto trpícího nespočívá v nějakém nedostatku jeho povahy, nýbrž naopak v tom, že jeho přebohaté nadání a síly nedosáhly harmonie. Poznal jsem, že Haller je géniem strádání, že si v sobě, tak jak to mnohokrát řekl Nietzsche, vypěstoval svrchovanou, neomezenou, strašlivou schopnost utrpení. Současně jsem poznal, že základem jeho pesimismu není pohrdání světem, nýbrž pohrdání sebou samým, neboť jakkoli bezohledně a zničujícím způsobem dokázal mluvit o institucích a osobách, nikdy se z nich nevyjímal, vždy on sám byl první, na koho mířil svým šípem, on sám byl první, koho nenáviděl a popíral …

Zde musím vsunout jednu psychologickou poznámku. Ačkoli o životě stepního vlka vím velmi málo, mám všechny důvody se domnívat, že byl láskyplnými, avšak přísnými a velmi zbožnými rodiči a učiteli vychován v onom smyslu, který za základ výchovy klade “zlomení vůle”. Toto zničení osobnosti a zlomení vůle se však u tohoto žáka nezdařilo, na to byl příliš silný a nezlomný, příliš hrdý a plný ducha. Místo zničit jeho osobnost se podařilo naučit ho nenávisti k sobě samému. Proti sobě samému, proti tomuto nevinnému a ušlechtilému objektu zaměřoval po celý život veškerou svou skvělou, fantazii, celou sílu svého důmyslu. Neboť v tom byl navzdory všemu naveskrz křesťanem a naveskrz mučedníkem, že každé ostří, každou kritiku, každou zlobu a každou nenávist, jíž byl schopen, především a nejprve poštvával na sebe sama. Pokud šlo o ostatní lidi, o okolní svět, ustavičně podnikal svrchovaně hrdinné a opravdové pokusy, jak si je zamilovat, jak jim činit po právu, jak jim neubližovat, neboť “miluj svého bližního” mu vtloukali do hlavy tak pevně jako nenávist k sobě samému, a tak byl jeho život příkladem toho, že bez lásky k sobě není možná ani láska k bližnímu, že nenávist k sobě samému je totéž co přepjatý egoismus a vyvolá nakonec touž děsivou izolovanost a zoufalství.

Avšak je už načase, abych své myšlenky odsunul do pozadí a mluvil o skutečnostech. To první tedy, co jsem dílem svou špionáží a dílem z tetiných poznámek o panu Hallerovi zjistil, se týkalo způsobu jeho života: Brzy se ukázalo, že to je člověk žijící v myšlenkách a knihách a že nevykonává žádné praktické povolání. Vždy velmi dlouho ležel, často vstal až krátce před polednem a přešel v županu těch několik kroků z ložnice do své obytné světnice. Tento pokoj, velká a přívětivá mansarda s dvěma okny, už po několika dnech vyhlížela jinak než v dobách, kdy v ní bydlili jiní nájemníci. Zaplnila se, a časem byla stále plnější. Na zdech byly rozvěšeny obrazy a připevněny kresby, občas i z časopisů vystřižené obrázky, které se často měnily: Visela tu jižní krajinka, fotografie nějakého německého venkovského městečka, zřejmě Hallerova rodiště, a mezi tím barevné, svítivé akvarely, o kterých jsme se dověděli až později, že je maloval sám. Dále podobizna nějaké hezké mladé paní nebo dívky. Nějakou dobu visel na zdi siamský buddha, kterého posléze vystřídala reprodukce Michelangelovy “Noci” a pak portrét Mahátma Gándhího. Knihy naplňovaly nejen velkou knihovnu, nýbrž povalovaly se všude i po stolech, na hezkém starém. sekretáři, na pohovce, po židlích a po podlaze, knihy s vloženými papírky, které neustále vyměňoval. Knih ustavičně přibývalo, neboť si jich nejen nosil celé rance z knihoven, ale dostával je velmi často i v balících poštou. Člověk, který obýval tu světnici, mohl být učenec. K tomu patřil i doutníkový dým, který všechno zahaloval, a zbytky doutníků a popelníky. Povalovaly se všude. Knihy však většinou nebyly vědecké spisy, byla to ponejvíce díla básníků všech dob a národů. Nějaký čas se na pohovce, kde často vleže trávil celé dny, povalovalo všech šest tlustých svazků objemného díla “Žofiina pouť od Němenu do Saska” z konce osmnáctého století. Souborná vydání Goetha a Jeana Paula byla zjevně velmi používána, právě tak Novalis, ale i Lessing, Jacobi a Lichtenberg. Z několika svazků Dostojevského vyčnívalo plno popsaných lístků. Na velkém stole mezi tou spoustou knih a spisů často stávala kytice květin, také se tam povalovala krabice s vodovými barvami, vždy však plná prachu, vedle toho popelníky a také, abych nic nezatajil, všelijaké láhve s nápoji. Jedna slamou omotaná láhev bývala většinou naplněna italským červeným vínem, které si kupoval v jednom blízkém krámku, někdy bylo možno spatřit i láhev burgundského a také malaga, a viděl jsem, jak jedna tlustá láhev třešňovice se za opravdu krátkou dobu téměř vyprázdnila, ale pak zmizela v rohu pokoje, sedal na ní prach a zbytku v ní neubývalo. Nechci se ze své špionáže ospravedlňovat a také otevřeně přiznávám, že zpočátku všechny tyto příznaky života sice naplněného duchovními zájmy, avšak přesto značně zchátralého a neukázněného ve mně vzbuzovaly odpor a nedůvěru. Jsem nejen člověk měšťanský, který žije pravidelně a je přivyklý práci a přesnému rozdělení času, jsem také abstinent a nekuřák, a láhve v Hallerově pokoji se mi líbily ještě méně než ten ostatní malebný nepořádek.

Jak pokud jde o spánek a práci, tak i co do jídla a pití žil cizinec velmi nerovnoměrně a náladově. Leckdy vůbec nevycházel a kromě ranní kávy nevzal nic do úst, .čas od času nacházela teta jako jediný zbytek jeho stravy banánovou slupku, a jindy zase jídal v restauracích, brzy v dobrých a elegantních, brzy zas v předměstských hospodách. Jeho zdraví bylo zjevně chatrné; kromě churavosti nohou, na nichž se vlekl do schodů často opravdu s námahou, ho zjevně trápily i jiné poruchy, a jednou jen tak mimochodem prohodil, že už po léta pořádně netráví a nespí. Připisoval jsem to především jeho pití. Později, když jsem ho občas doprovázel do některého jeho hostince, byl jsem leckdy svědkem, jak rychle a rozmarně do sebe lil víno; opravdu opilého jsem ho však neviděl ani já, ani kdo jiný.

Nikdy nezapomenu na naše první osobní setkání. Znali jsme se jen tak, jak se znávají sousedé nájemníci. A tu jsem jednou večer přišel z obchodu domů a ke svému údivu spatřil pana Hallera, jak sedí na odpočívadle mezi prvním a druhým patrem. Posadil se na nejvyšší schod a poposedl stranou, abych mohl projít. Zeptal jsem se ho, není-li mu snad nevolno, a nabídl jsem se, že ho doprovodím až nahoru.

Haller se na mne podíval a já si všiml, že jsem jej probudil z jakéhosi snění. Začal se usmívat svým hezkým a bolestným úsměvem, z něhož mi tak často bylo těžko u srdce, a pak mě vybídl, abych si sedl vedle něho. Poděkoval jsem a řekl, že nejsem zvyklý vysedávat na schodech před dveřmi cizích lidí.

“Ach ano,” řekl a jeho úsměv se rozšířil, “máte pravdu. Ale počkejte okamžik, musím vám přece ukázat, proč jsem se tu na chvíli musel posadit.”

Přitom ukázal na síňku bytu v prvním poschodí, kde bydlela jedna vdova. Na malém vyparketovaném prostoru mezi schodištěm, oknem a skleněnými dveřmi stála u zdi vysoká mahagonová skříň nahoře se starým cínovým nádobím, a před ní na podlaze stály na dvou nízkých stojanech dvě rostliny ve velkých květináčích, jedna azalka a jedna araukárie. Květiny vypadaly pěkně a byly vždy čistě a bezvadně udržované, co i na mne už dříve příjemně zapůsobilo.

“Podívejte se,” pokračoval Haller, “tahle předsíňka s araukárií voní tak báječně, že nemohu projít kolem, aniž bych se na chvíli nezastavil. I u vaší paní tety to voní pěkně a panuje tam pořádek a nesmírná čistota, ale tohle místo s araukárií je čisté tak zářivě, je tak vyleštěné a vymyté a bez smítečka prachu, tak nedotknutelně čisté, že přímo září. Musím se tu vždycky nosem zplna nadýchnout - necítíte to také? Jak tady zápach vosku na podlahy a slabý nádech terpentýnu spolu s mahagonem, omytými květinovými listy a vším ostatním dohromady dává vůni, která je superlativem měšťanské čistoty, pečlivosti a přesnosti, plnění povinností a věrnosti v malém! Nevím, kdo tu bydlí, ale za těmi dveřmi musí být ráj čistoty a prachu zbavené měšťanskosti, pořádku a dojemně úzkostlivé oddanosti drobným zvykům a povinnostem.”

Protože jsem mlčel, pokračoval: “Nemyslete si, prosím, že mluvím ironicky! Drahý pane, nic mi není vzdálenější, než abych snad tu měšťanskost a pořádek zesměšňoval. Vždyť je to tak správné; já žiji v jiném světě, ne v tomhle, a nebyl bych asi schopen vydržet ani jediný den v bytě s takovými araukáriemi. Jenže ačkoli jsem starý a trochu směšný stepní vlk, přece jen i já jsem synem matky, i moje matka byla měštka a pěstovala květiny a bděla nad pokoji a schodištěm, nábytkem a záclonami a snažila se svému obydlí a životu dát tolik čistotnosti a pořádku, jak to jen šlo. Tohle mi ten pach terpentýnu a araukárie připomíná, a tak tu občas vysedávám, dívám se na to klidné zákoutí pořádku a mám radost, že něco takového ještě existuje.”

Chtěl vstát, šlo mu to ztěžka, a neodmítl, když jsem mu při tom trochu pomohl. Mlčel jsem, avšak jako se to předtím stalo mé tetě, podlehl jsem nějakému kouzlu, které ten člověk měl v sobě. Pomalu jsme stoupali do schodů a před svými dveřmi, již s klíčem v ruce, se mi ještě jednou podíval zpříma a velmi přívětivě do tváře a řekl:

“Jdete z obchodu? No, tomu já nijak nerozumím, žiji tak trochu stranou, trochu na okraji, víte? Ale myslím, že se zajímáte i o knihy a takové věci, vaše teta mi jednou pověděla, že jste vychodil gymnázium a byl dobrý řečtinář. Já jsem totiž dnes ráno našel u Novalise jednu větu, smím vám ji ukázat? Také z ní budete mít radost.”

Vzal mě s sebou do svého pokoje, kde to bylo silně cítit tabákem, z jedné hromady vytáhl knížku, listoval, hledal - “I tohle je dobré, velice dobré,” řekl, “jen si poslechněte tuhle větu: ,Člověk by měl být hrdý na bolest - každá bolest nám připomíná naši urozenost.’ Znamenité! Osmdesát let před Nietzschem! Ale to není ten výrok, který jsem měl na mysli - počkejte - už ho mám. Tedy: ,Většina lidí nechce plavat dřív, dokud to neumí.` Není to vtipné? Samozřejmě že nechtějí plavat! Narodili se přece pro zemi a ne pro vodu. A přirozeně nechtějí myslet, jsou stvořeni přece k tomu, aby žili a ne aby mysleli! Ano, a kdo myslí, kdo z přemýšlení dělá to hlavní, ten to s ním může sice přivést daleko, jenomže to právě vyměnil zem za vodu a jednou se v ní utrouní.”

Zajal mě, zaujal, a tak jsem chvíli u něho zůstal, a od té doby se nezřídka stávalo, že jsme spolu trochu hovořívali, když jsme se potkali na schodech nebo na ulici. Zpočátku, jako u té araukárie, jsem míval slabý dojem, že si ze mne tropí šprýmy. Ale nebylo tomu tak. Měl ke mně, tak jako k araukárii, přímo úctu, byl tak vědomě přesvědčen o svém osamění, svém plutí ve vodách a o své. vykořeněnosti, že ho docela všední měšťanské chování, třeba to, s jakou přesností jsem odcházel do své kanceláře, anebo výrok nějakého poslíčka či průvodčího v tramvaji skutečně a bez jakéhokoli posměchu uváděly v nadšení. Zprvu mi to připadalo dost směšné a přehnané, něco jako panský a zahalečský rozmar, hravá sentimentalita. Ale stále víc jsem pozoroval, že ze svého vzduchoprázdna, své cizoty a postavení stepního vlka náš malý měšťanský svět vskutku přímo obdivovala miloval jako něco pevného a jistého, jemu vzdáleného a nedosažitelného, jako domov a mír, k nimž si nijak nebyl s to prorazit cestu. Před paní, která k nám chodila uklízet, řádnou ženou, smekl vždy se skutečnou úctou klobouk, a když s ním teta někdy trochu rozprávěla nebo ho upozorňovala na potřebu vyspravit prádlo, na utržený knoflík na kabátě, naslouchal se zvláštní pozorností a zaujetím, jako kdyby nesmírně a beznadějně usiloval o to, vniknout nějakou skulinou do tohoto malého, poklidného světa a zdomácnět v něm, byt i jen na hodinku.

Již při onom prvním rozhovoru u araukárie se označil za stepního vlka, což mě také trochu zmátlo a zarazilo. Co to jenom je za výrazy?! Ale nejenže jsem si zvykl ten výraz připouštět, nýbrž jsem tomu muži i sám, ve svých myšlenkách, už brzy neříkal jinak než stepní vlk a ani nyní bych nevěděl o případnějším označení. Stepní vlk, zabloudivší k nám do měst a do stádního života - žádný jiný obraz ho nemohl pádněji vystihnout, jeho plachou osamělost, divokost, jeho neklid, stesk a život bez domova.

Jednou jsem měl možnost pozorovat ho celý večer na symfonickém koncertě, kde jsem ho k svému překvapení spatřil sedět nablízku; mě si on nepovšiml. Nejdříve hráli Händela, ušlechtilou a krásnou hudbu, avšak stepní vlk seděl ponořen do sebe, bez kontaktu s hudbou i svým okolím. Jako by tam nepatřil, seděl osaměle a cize a hleděl chladně, avšak starostlivě dolů před sebe. Pak přišla další skladba, malá symfonie od Friedemanna Bacha, a já jsem s údivem pozoroval, jak se můj cizinec po několika taktech začíná usmívat a oddává se hudbě, pohroužil se zcela do sebe a dobrých deset minut vypadal tak šťastně zahloubán a pohřížen v krásné snění, že jsem si spíš všímal jeho než hudby. Když skladba skončila, trochu se napřímil a jako kdyby chtěl odejít, pak však zůstal přece jen sedět a vyposlechl ještě i poslední dílo, Regerovy variace, hudbu, která na mnoho posluchačů působila trochu zdlouhavě a únavně. Také stepní vlk, který zpočátku naslouchal ještě pozorně a ochotně, se opět vzdal, ruce vstrčil do kapes a zahloubal se do sebe, tentokrát však nikoli šťastně a zasněně, nýbrž smutně a nakonec i popuzeně, jeho tvář byla vzdálená, šedá a vyhaslá, vypadal staře, nemocně a nespokojeně.

Po koncertě jsem ho znovu zahlédl na ulici a šel za ním; zachumlán do svého pláště kráčel s nechutí a unaveně směrem k naší čtvrti, zastavil se však před jednou staromódní hospodou, podíval se nerozhodně na hodinky a vstoupil dovnitř. Podlehl jsem okamžitému nápadu a vešel za ním. Seděl u maloměstského hostinského stolu, hostinská a číšnice ho zdravily jako známého hosta, i já jsem pozdravil a přisedl k němu. Seděli jsme tam asi hodinu, a zatímco já jsem pil své dvě sklenice minerální vody, dal si on přinést půl a pak ještě čtvrt litru červeného vína. Řekl jsem, že jsem byl na koncertě, on však nereagoval. Četl si vinětu na mé láhvi s vodou a zeptal se, nechci-li se napít vína; že mě zve. Když slyšel, že víno vůbec nepiji, nasadil znovu bezbranný výraz a řekl: “Ano, máte pravdu. Také jsem léta žil střídmě a měl dlouhý půst, ale teď jsem zase ve znamení Vodnáře, a to je znamení temné a vlhké.”

A když jsem se žertem chytil této narážky a naznačil, jak nepravděpodobné mi připadá, že by právě on věřil na astrologii, nasadil opět zdvořilý tón, který mě často zraňoval, a pravil: “Zcela správně, bohužel nemohu věřit ani v tuhle vědu.”

Nezapomněl jsem ani na jeden další večer. To jsem byl sám doma, teta byla pryč, a někdo zvonil u domovních dveří; když jsem otevřel, stála tam mladá, velmi hezká dáma, a jak se ptala po panu Hallerovi, poznal jsem ji: byla to slečna z fotografie v jeho pokoji. Ukázal jsem jí jeho dveře a vrátil se k sobě. Zůstala chvíli nahoře, brzy nato jsem je však oba zaslechl, jak scházejí ze schodů a vycházejí na ulici zabráni do laškovného hovoru. Velmi mě překvapilo, že poustevník má milenku, a takovou mladou, hezkou a elegantní, a všechny mé domněnky o něm a jeho životě byly zase samá pochybnost. Ale za hodinku se vrátil, sám, kráčel těžce a smutně, vlekl se do schodů a celé hodiny pak tiše sem tam pobíhal ve svém pokoji jako nějaký vlk v kleci, celou noc až skoro do rána se v jeho pokoji svítilo.

O tom vztahu nevím vůbec nic a chci jen dodat, že jsem ho s tou ženou viděl ještě jednou ve městě na ulici. Šli zavěšeni, on vypadal šťastně a já jsem znovu žasl, jaký půvab, ba dětinný výraz může občas mít jeho tvář, a chápal jsem tu ženu i to, jak má teta s tím člověkem cítila. Jenže i toho dne přišel večer domů smutný a zbědovaný, potkal jsem ho u domovních dveří, měl jako už tolikrát pod pláštěm láhev s italským vínem a s tou proseděl polovinu noci nahoře ve svém doupěti. Bylo mi ho líto; jenže co to také vedl za bezútěšný, ztracený a bezbranný život!

Tak, a už jsem toho napovídal dost. Není třeba žádnými dalšími zprávami a výklady dokazovat, že stepní vlk vedl život sebevraha.

Avšak přesto si nemyslím, že si vzal život, když tak znenadání a bez rozloučení, ale po zaplacení všech nedoplatků opustil naše město a zmizel. Nikdy jsme o něm již nic neslyšeli a stále ještě uschováváme několik dopisů, které mu došly. Nezanechal po sobě nic než rukopis, který sepsal za svého zdejšího pobytu a který mi v několika řádcích věnoval, s poznámkou, ať s ním podniknu, co se mi zlíbí.

Nebylo mi možno přezkoumávat zážitky, o nichž Hallerův rukopis hovoří, co do míry jejich opravdovosti. Nepochybuji, že jsou z valné většiny smyšlenkami, ne však jakožto libovolný výmysl, nýbrž jako pokus odít hluboce prožité duševní pochody do viditelných zážitků. Zčásti fantastické příběhy v Hallerově díle pocházejí zřejmě z posledního období jeho zdejšího pobytu, a nepochybuji o tom, že mají za základ i kus skutečného, vnějšího prožitku. V té době náš host opravdu změnil chování i vzhled, pobýval mnoho mimo dům, leckdy i celé noci, a jeho knihy ležely netknuty. Při nečetných setkáních, k nimž tehdy došlo, vypadal nápadně živě a omládle, několikrát dokonce radostně. Hned nato následovala ovšem nová těžká deprese, zůstával celé dny na loži, aniž žádal jídlo, a do té doby spadá i mimořádně prudká, ba brutální hádka s jeho znovu se objevivší milenkou, jež pobouřila celý dům a za niž se Haller druhého dne mé tetě omluvil.

Ne, jsem přesvědčen, že si život nevzal. Ještě žije, někde v cizích domech se na svých unavených nohou vláčí do schodů a zas dolů, upřeně hledí na blyštivě vydrhnuté parketové podlahy a araukárie jako ze škatulky, vysedává ve dne v knihovnách a po nocích v hospodách nebo leží na pronajaté pohovce, slyší, jak za okny žijí lidé a svět, a ví, že je z něho vyřazen, avšak nezabije se, neboť zbytek víry mu říká, že musí toto utrpení, toto zlé trápení vychutnat ve svém srdci až do konce a že toto utrpení je to, nač musí zemřít. Často na něho myslívám, nijakmi život neusnadnil, neměl vlohy k tomu, aby skýtal podporu tomu, co je ve mně silného a radostného, ba naopak! Ale já nejsem on a nevedu jeho způsob života, nýbrž svůj, život malý a měšťácký, avšak zajištěný a vyplněný povinnostmi. A tak na něho můžeme v klidu a přátelsky vzpomínat, já i má teta, která by o něm dovedla povědět víc než já, jenže to zůstává skryto v jejím dobrotivém srdci.

Co se tedy týká Hallerových zápisků, těchto podivuhodných, zčásti chorobných, zčásti krásných a duchaplných fantazií, musím prohlásit, že bych ty stránky, kdyby se mi byly náhodně dostaly do rukou a jejich pisatel mi nebyl znám, najisto rozhořčeně odhodil. Ale známost s Hallerem mi umožnila, abych jim částečně porozuměl, dokonce s nimi souhlasil. Byl bych na pochybách, zda o nich mám podat zprávu i ostatním lidem, kdybych v nich spatřoval pouhé patologické fantazie jednoho ubohého pomatence. Vidím v nich však něco víc, dokument doby, vždyť Hallerova duševní choroba je - a to dnes vím - ne vrtoch nějakého jednotlivce, nýbrž nemoc samotné doby, neuróza generace, k níž Haller přísluší, neuróza, která zřejmě nikterak nepostihuje jen slabá a méněcenná individua, nýbrž právě ta nejsilnější, nejduchovnější, nejnadanější.

Tyto zápisky - ať už v jejich základu tkví z reálného života kolik chce - jsou pokusem překonat tuto velkou nemoc doby nikoli obcházením a přikrášlováním, nýbrž tím, že nemoc sama je učiněna předmětem líčení. Znamenají doslova cestu peklem, hned úzkostnou, hned zas odvážnou cestu chaosem ztemnělého duševního světa, uskutečňovanou s vůlí prodrat se tím peklem, nastavit chaosu čelo a protrpět všechno zlo až do konce.

K tomuto pochopení mně poskytl klíč jeden Hallerův výrok. Když jsme jednou hovořili o takzvaných ukrutnostech středověku, řekl mi: “Ve skutečnosti to žádné ukrutnosti nejsou. Středověký člověk by si celý styl našeho dnešního života hnusil ještě daleko víc než jen jako ukrutný, příšerný a barbarsky. Každá doba, každá kultura, každý mrav a tradice má svůj styl, má svou sobě vlastní jemnost i drsnost, krásu i ukrutnost, a pokládá určité utrpení za samozřejmé a trpělivě snáší určité zlořády. Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by byl musel žít ve středověku, by žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti. Přirozeně ne každý to pociťuje stejně silně. Taková povaha jako Nietzsche musela protrpět dnešní bídu o celou generaci dřív - co musel zakusit osamocen a nepochopen on sám, to dnes zakoušejí tisíce.”

Na tato slova musím při četbě zápisků často myslet. Haller patři k těm, kteří se octli mezi dvěma dobami, kteří se dostali mimo veškeré bezpečí a nevinnost, k těm, jejichž osudem je prožívat všechnu spornost lidského života velmi intenzívně jako osobní utrpení a peklo.

Domnívám se, že v tom tkví smysl, který jeho zápisky pro nás mohou mít, a proto jsem se rozhodl podat o nich zprávu. Ostatně je nechci brát v ochranu ani je odsuzovat, to nechť každý čtenář učiní sám podle svého svědomí.

 

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist