Hermann Hesse
překlad: dr. Miloš Černý

SIDDHÁRTHA
Indická báseň
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Díl první

Bráhmanův syn

Ve stínu domu, ve slunci říčního břehu poblíž člunů, ve stínu šálového lesa, ve stínu fíkovníku vyrůstal Siddhártha, krásný syn, mladý sokol, spolu s Góvindou, svým přítelem, synem bráhmanovým.

Jeho světlá šíje hnědla od slunce na říčním břehu, při koupání, při posvátných omýváních, při posvátných obětech. Stín padal do jeho temných očí v mangovém háji, při chlapeckých hrách, za zpěvu matky, při posvátných obětech, při výkladech jeho učeného otce, za rozprav s moudrými muži. Již dlouho se účastnil Siddhártha rozmluv moudrých, cvičil se s Góvindou v řečnických soubojích, v umění rozjímání, ve službách meditace. Již dokázal neslyšně vyslovovat óm, slovo slov, vyslovovat je neslyšně do nitra s vdechnutím, vyslovovat je neslyšně navenek s vydechnutím, s duší usebranou, s čelem obklopeným aurou přemýšlivého ducha. Již dokázal rozpoznávat ve svém nitru átman, nezničitelný, jednotný s všehomírem.

Radost proudila do srdce otcova nad synem, učenlivým, prahnoucím po vědění, viděl v něm vyrůstat velkého učence a kněze, knížete mezi bráhmany.

Blaženost proudila do prsou matky, když jej viděla kráčet, usedat, povstávat. Siddhárthu, silného, krásného, kráčejícího na štíhlých nohou, zdravícího je s dokonalou úctou.

Láska prochvívala srdce mladých bráhmanských dcer, když Siddhártha šel ulicemi města, se zářícím čelem, s královským pohledem, s útlými boky.

Nade všechny ostatní jej ale miloval Góvinda, jeho přítel, bráhmanův syn. Miloval Siddhárthovy oči a ušlechtilý hlas, miloval jeho chůzi a dokonalou uměřenost jeho pohybů, miloval vše, co Siddhártha činil a říkal, a nejvíce miloval jeho ducha, jeho vznešené a zářné myšlenky, jeho žhavou vůli, jeho vysoké poslání. Góvinda si uvědomoval: tento se nestane žádným obyčejným bráhmanem, žádným líným obřadníkem, žádným hamižným obchodníkem se zaklínadly, žádným ješitným, prázdným mluvkou, žádným zlým, úskočným knězem, a také žádnou dobrou, hloupou ovcí ve stádu mnoha jiných podobných. Ne, a ani on, Góvinda, nechtěl být něčím takovým, nechtěl být bráhmanem, jakých jsou desetitisíce. Chtěl následovat Siddhárthu, milovaného, skvělého. A stane-li se jednou Siddhártha bohem, zařadili se jednou mezi ty zářné bytosti, chce jej Góvinda následovat, jako jeho přítel, jako jeho průvodce, jako jeho služebník, jako jeho kopiník, jeho stín.

Tak milovali Siddhárthu všichni. Všem působil radost, všem byl potěšením.

Sám sobě si však Siddhártha radost nepůsobil, nebyl si potěšením.

Když bloudil po růžových cestách fíkové zahrady, posedával v modravém stínu háje meditací, omýval své údy v každodenní očistné lázni, obětoval v hlubokém šeru mangového lesa, se svými dokonale vytříbenými pohyby, všemi milován, radost všech, přec jen si nenesl žádnou radost v srdci. Doléhaly na něho sny a neodbytné myšlenky, vynořující se z vod řeky, světélkující z nočních hvězd, slévající se ze slunečních paprsků, doléhaly na něho sny a neklid duše, stoupající z kouře obětí, dýchající z veršů Rgvédu, kanoucí z nauk starých bráhmanů.

Siddhártha začal v sobě živit nespokojenost. Začal cítit, že ani láska jeho otce, ani láska jeho matky, a ani láska jeho přítele, Góvindy, jej nebudou vždy a po všechny časy obšťastňovat, kojit, sytit, uspokojovat. Začal tušit, že jeho ctihodný otec a jiní jeho učitele, že moudří bráhmani mu největší a nejlepší díl své moudrosti již sdělili, že své bohatství již vlili do jeho nastavené nádoby, a nádoba nebyla naplněna, duch nebyl upokojen, duše nebyla klidná, srdce se neztišilo.

Omývání bylo dobré, ale byla to jen voda, nesmývalo hřích, nehasilo prahnutí ducha, nezbavovalo srdce strachu. Oběti a vzývání bohů byly znamenité - ale bylo to vše? Přinášely oběti štěstí? A jak to bylo s bohy? Byl to skutečně Pradžápati, který stvořil svět? Nebyl to átman, on, jediný, všejediný? Nebyli bozi bytostmi, stvořenými jako já a ty, poddanými času, pomíjivými? Bylo to tedy dobré, bylo obětování bohům tím účelným a nejvyšším konáním? Komu jinému obětovat, komu jinému projevovat úctu než jemu, jedinému, átmanovi?

Kde bylo možno átmana nalézt? Kde bydlel? Kde tlouklo jeho věčné srdce? Kde jinde než ve vlastním já. V nejhlubším nitru, v nezničitelném, které každý nosil v sobě. Avšak kde, kde bylo toto já, toto nejvnitřnější, to poslední? Nebylo z masa a kostí, nebylo myšlením ani vědomím, tak učili ti nejmoudřejší. Kde, kde tedy bylo? Proniknout tam, k já, k sobě, k átmanu - byla snad jiná cesta, kterou by stálo za to hledat? Ach nikdo neukázal tuto cestu, nikdo o ní nevěděl, ani otec, ani učitelé a mudrci, ani posvátné obětní zpěvy! Všechno věděli bráhmani a jejich posvátné knihy, o všechno se starali a o více než o všechno, o stvoření světa, vznik řeči, potravu, vdechování, vydechování, řád smyslů, činy bohů - nekonečně mnoho toho věděli - ale mělo cenu toto všechno vědět? Když nebylo známo to jedno a jediné, to nejdůležitější, to jedině důležité?

Zajisté mnohé verše posvátných knih, zvláště v upanišadě Sámavédu, hovořily o tomto nejvnitřnějším a posledním, nádherné verše, „Tvá duše je celý svět“, bylo tu psáno, a bylo psáno, že člověk v spánku, v hlubokém spánku, sestupuje do svého nejhlubšího nitra a přebývá v átmanu. Podivuhodná moudrost bylo v těchto verších, všechno vědění těch nejmoudřejších bylo shromážděno v magických slovech, čistě, jako včelami nashromážděný med. Ne, nebylo možno dostatečně si vážit nesmírné sumy poznání, které tu bylo shromážděno a uchováno nesčetnými pokoleními moudrých bráhmanů. - Ale kde byli bráhmani, kde kněží, kde mudrci nebo kajícníci, kterým se podařilo toto hluboké vědění nejenom znát, ale žít? Kde byl znalec, který by to spočinutí v átmanu kouzlem probudil ze spánku do bdělého stavu, do života, chodem a během, slovem a činem? Siddhártha znal mnoho ctihodných bráhmanů, především svého otce, očištěného, učeného, nanejvýš ctihodného. Jeho otec zasloužil obdiv. Klidné a urozené bylo jeho chování, čistý jeho život, moudrá jeho slova, jemné a šlechetné myšlenky přebývaly v jeho čele. - Ale i on, tolik vědoucí, zdali žil v blaženosti, v míru, nebyl také on jen hledající, žíznící?

Nemusel také, žíznící, vždy znovu a znovu upíjet z posvátných pramenů, z obětí, z knih, z rozmluv bráhmanů? Proč musel, sám bezúhonný, každý den smývat hříchy, každý den usilovat o očištění, každý den znovu? Což v něm nebyl átman, netryskal v jeho vlastním srdci prazdroj? Právě ten bylo třeba najít, ten prazdroj ve vlastním já, ten bylo třeba si přivlastnit! Vše ostatní bylo hledání, byla oklika, bylo bloudění.

Takové byly Siddhárthovy myšlenky, taková byla jeho žízeň, takové bylo jeho trápení.

Často si přeříkával slova Čhándógja-upanišady:

„Arciť, jméno bráhmanovo je satjam - pravda, kdo toto ví, ten denně vstupuje do světa nebeského.” Často se zdál být blízko, ten nebeský svět, ale nikdy k němu zcela nedospěl, nikdy neuhasil poslední žízeň. A mezi všemi moudrými a nejmoudřejšími, které znal a z jejichž učení čerpal, mezi nimi nebylo ani jediného, který by k nebeskému světu zcela dospěl, který by uhasil věčnou žízeň.

„Góvindo,” pravil Siddhártha ke svému příteli, „Góvindo, milovaný, pojď se mnou pod fíkovník, budeme se cvičit v meditaci.”

Šli k fíkovníku, usedli, tu Siddhártha a dvacet kroků dále Góvinda.

Když se posadil, připraven vyslovit óm, opakoval Siddhártha šeptem verš:

„Óm je luk, a duše je šíp, Brahma je šípu terč, Jejž přesně strefit má.”

Když obvyklá doba k cvičení meditace minula, zvedl se Góvinda.

Přišel večer, nastal čas večerní lázně. Zavolal Siddhárthu jménem.

Siddhártha neodpověděl. Siddhártha seděl pohřížen, jeho oči byly strnule upřeny na cíl kdesi v dáli, špička jeho jazyka poněkud vyčnívala mezi zuby, zdálo se, že nedýchá. Tak seděl, pohřížen v meditaci, rozjímaje o óm, svou duši vyslav jako šíp na brahma. Kdysi táhli Siddhárthovým městem šramani, putující asketové, tři vyschlí, vyhaslí muži, ani staří, ani mladí, se zaprášenými a krvavými rameny, téměř nazí, ožehlí sluncem, obklopení samotou, cizí a nepřátelští světu, cizinci a vychrtlí šakalové v říši lidí. Za nimi horce vanul pach tichého utrpení, zničující služby, nelítostného sebepopírání.

Večer, poté co minula chvíle vnitřního zření, pravil Siddhártha Góvindovi: „Zítra časně zrána, příteli, půjde Siddhártha k šramanům.

Stane se šramanou.” Góvinda zbledl, neboť ta slova slyšel a v nepohnuté tváři svého přítele četl rozhodnutí, neúchylné, jako z luku vystřelený šíp. Vzápětí poznal Góvinda na první pohled: teď to začíná, teď se ubírá Siddhártha svou cestou, teď začíná klíčit jeho osud a s ním i osud můj. A byl bledý jako suchá banánová slupka.

„Ó Siddhártho,” zvolal, „dovolí to tvůj otec?”

Siddhártha se po něm ohlédl jako člověk, který procitne. Střelhbitě četl v Góvindově duši, četl strach, četl oddanost.

„Ó Góvindo,” řekl tiše, „neztrácejme slov. Zítra za rozbřesku začnu život šramanů. Již o tom nehovoř.”

Siddhártha vkročil do jizby, kde seděl jeho otec na rohoži z lýčí, postoupil za něj a zůstal tak, až jeho otec ucítil, že za ním kdosi stojí.

Bráhman řekl: „Jsi to ty, Siddhártho? Tak řekni, co jsi mi přišel říci.”

Siddhártha řekl: „S tvým svolením, můj otče. Přišel jsem, abych ti řekl, že se mne zmocnila touha opustit zítra tvůj dům a jít k asketům.

Má touha je stát se asketou. Kéž mi můj otec nebrání.”

Bráhman mlčel a mlčel tak dlouho, že v malém okénku hvězdy na své pouti změnily své postavení, než mlčení v jizbě skončilo. Němě a nepohnutě stál se zkříženými pažemi syn, němě a nepohnutě seděl na své rohoži otec a hvězdy táhly nebem. Tu pravil otec: „Nesluší se bráhmanovi říkat prudká a hněvivá slova. Ale v mém srdci se vzmáhá nevole. Víckrát již nechci slyšet tuto prosbu z tvých úst.”

Bráhman se pozvolna vztyčil, Siddhártha stál němě, se zkříženými pažemi. „Na co čekáš?” tázal se otec.

Siddhártha řekl: „Ty víš.”

Pln nevole vyšel otec z jizby, pln nevole vyhledal své lože a ulehl.

Když minula hodina a spánek dosud nesklížil jeho oči, vstal bráhman znovu, přecházel sem a tam, vyšel z domu ven. Malým okénkem nahlédl do jizby a viděl Siddhárthu stát se zkříženými pažemi, bez hnutí. Jeho světlé vrchní roucho se matně třpytilo. S neklidem v srdci se vrátil otec zpět na své lože.

Když minula hodina a spánek dosud nesklížil jeho oči, vstal bráhman znovu, přecházel sem a tam, vyšel před dům a spatřil na obloze měsíc. Oknem nahlédl do jizby a viděl Siddhárthu stát se zkříženými pažemi, bez hnutí, a na jeho nahých holeních se odráželo světlo měsíce. S těžkým srdcem vyhledal otec opět své lože.

A vyšel opět po hodině, vyšel opět po dvou hodinách, nahlédl malým okénkem a viděl Siddhárthu stát v záři měsíce, ve světle hvězd, v temnotě. A pokaždé hodinu za hodinou mlčky nahlédl do jizby, spatřil nehnutě stojícího a jeho srdce se plnilo hněvem, jeho srdce se plnilo neklidem, jeho srdce se plnilo pochybnostmi, plnilo se bolestí.

A v poslední hodině noci, dříve než nastal den, se opět vrátil, vstoupil do jizby, i viděl mládence stát a zdál se mu velký a cizí.

„Siddhártho,” pravil, „na co čekáš?”

„Ty víš.”

„Budeš stále tak stát a čekat, až nastane den, nastane poledne, nastane večer?”

„Budu stát a čekat.”

„Unavíš se, Siddhártho.”

„Unavím se.”

„Usneš, Siddhártho.”

„Neusnu.”

„Umřeš, Siddhártho.”

„Umřu.”

„A chceš raději umřít než poslechnout svého otce?”

„Siddhártha vždy poslechl svého otce.”

„Chceš se tedy vzdát svého záměru?”

„Siddhártha učiní, co mu jeho otec řekne.”

První paprsek dne vnikl do jizby. Bráhman viděl, že Siddhárthovi se lehce chvějí kolena. V Siddhárthově tváři neviděl žádné chvění, do dáli hleděly jeho oči. Tu otec poznal, že Siddhártha již teď nepřebývá u něho a doma, že jej již teď opustil.

Otec se dotkl Siddhárthových ramenou.

„Půjdeš do lesa,” pravil, „a staneš se šramanou. Nalezneš-li v lese blaženost, přijď a nauč mě blaženosti. Nalezneš-li zklamání, navrať se opět a budeme společně obětovat bohům. Nyní jdi a polib svou matku, řekni jí, kam jdeš. Pro mne však nastal čas jít k řece a podstoupit první omývání.”

Sňal ruku ze synových ramenou a vyšel. Siddhártha se zapotácel, když se pokusil vykročit. Ovládl své údy, poklonil se svému otci a šel k matce, aby učinil, jak byl otec řekl.

Když za ranního rozbřesku pomalu, na strnulých nohou opouštěl město, zvedl se u poslední chatrče stín, který se tam krčil, a připojil se k poutníkovi - Góvinda.

„Tys přišel,” řekl Siddhártha a usmál se.

„Přišel jsem,” řekl Góvinda.