Hermann Hesse
překlad: dr. Miloš Černý

SIDDHÁRTHA
Indická báseň
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Převozník

U této řeky chci zůstat, přemýšlel Siddhártha. Je to táž řeka, ke které jsem kdysi přišel na cestě k dětským lidem, vlídný převozník mě tehdy převezl, k němu chci jít, od jeho chýše mě kdysi vedla má cesta do nového života, který teď zestárl a je mrtvý - ať tam započne také má nynější cesta, můj nynější nový život.

Něžně pohlédl do proudící vody, do průhledné zeleně, do křišťálových linií její tajuplné kresby. Viděl stoupat z hlubin průzračné perly, viděl plavat vzdušné bubliny na hladině, v níž se zračila nebeská modř. Řeka na něho pohlížela tisícerýma očima, zelenýma, bílýma, křišťálovýma, nebesky modrýma. Jak miloval tuto vodu, jak ho okouzlovala, jak jí byl vděčný. V srdci slyšel promlouvat hlas, ten znovu probuzený, a ten mu říkal: Miluj tuto vodu! Zůstaň u ní! Uč se od ní! Ó ano, chtěl se od ní učit, chtěl jí naslouchat. Kdo by této vodě a jejím tajemstvím porozuměl, zdálo se mu, porozuměl by i mnohému jinému, mnohým tajemstvím, všem tajemstvím.

Z tajemství řeky však viděl dnes jen jedno, a to uchvátilo jeho duši.

Viděl: ta voda běžela a běžela, stále běžela, a přece byla stále zde, byla pořád a v kterékoli době stále táž a přece každým okamžikem jiná. Ach, kdo by to mohl pochopit, kdo by tomu rozuměl! Nerozuměl a nechápal to, cítil jen, jak se ozvalo tušení, vzdálená vzpomínka, božské hlasy.

Siddhártha se zvedl, v útrobách mu nesnesitelně hlodal hlad.

Odevzdaně putoval dále, stezkou vzhůru proti proudu, naslouchal proudění, naslouchal kručení hladu ve svých útrobách.

Když dorazil k přívozu, byl člun právě připraven a tentýž převozník, který přepravil kdysi mladého šramanu přes řeku, stál v člunu.

Siddhártha jej zase poznal, i on silně zestárl.

„Převezl bys mě?” tázal se.

Převozník, užaslý nad tím, že vidí tak vznešeného pána samotného putovat pěšky, vzal jej do člunu a odrazil.

„Vybral sis krásný život,” řekl host. „Musí to být krásné každý den na této vodě žít a po ní se plavit.”

Veslař s úsměvem pokýval hlavou: „Je to krásné, pane, je to, jak říkáš. Ale není krásný každý život, každá práce?”

„Může být. Tobě však závidím tu tvoji.”

„Ach, tebe by brzo přestala těšit. To není nic pro lidi v jemných šatech.”

Siddhártha se usmál. „Už jednou si mě dnes někdo prohlížel kvůli šatům, prohlížel nedůvěřivě. Nechceš, převozníku, ode mne přijmout ty šaty, které jsou mi na obtíž? Abys věděl, nemám žádné peníze, jimiž bych ti za převaz zaplatil.”

„Pán žertuje,” usmál se převozník.

„Nežertuji, příteli. Podívej, už jednou jsi mne ve svém člunu převážel přes vodu za boží odměnu. Učiň tak i dnes a vezmi si za to můj oděv.”

„A pán chce dál cestovat bez šatů?”

„Ach, nejraději bych vůbec necestoval. Bylo by mi nejmilejší, převozníku, kdybys mi dal starou zástěru a nechal si mne jako svého pomocníka; či spíše svého učedníka, protože se nejdříve musím naučit s člunem zacházet.”

Dlouho hleděl pátravě převozník na cizince.

„Teď tě poznávám,” pravil konečně. „Jednou jsi spal v mé chýši.

Už je to (...)

(......)