Hermann Hesse
překlad: Vratislav Slezák

DEMIAN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ŠESTÁ
Jákobův zápas

Co jsem se od toho podivného hudebníka Pistoria dověděl o Abraxasovi, nedokážu jen tak v krátkosti zopakovat. Co jsem se však u něj naučil důležitějšího, byl další krok na cestě k sobě samému. Byl jsem tehdy, ve svých přibližně osmnácti letech, trochu neobvyklý mládenec, ve stovce věcí předčasně vyspělý, v jiné stovce velmi zaostalý a bezmocný. Když jsem se občas porovnával s ostatními, jako jsem cítil hrdost a nadřazenost, ale stejně často sklíčenost a pokoření. Často jsem se pokládal za génia, často za polovičního blázna. Nepodařilo se mi podílet se na radostech a životě svých vrstevníků, a leckdy jsem se užíral výčitkami a starostmi, že jsem z toho všeho beznadějně vydělen, život že je mi uzavřen.

Pistorius, sám podivín, už dospělý, mě učil, jak si uchovávat odvahu i úctu k sobě samému. Dával mi příklad tím, že v mých slovech, mých snech, mých fantaziích a myšlenkách vždy nacházel něco cenného, vždy je bral vážně a s vážností také o nich se mnou hovořil.

„Vyprávěl jste mi,” řekl, „že máte rád hudbu proto, že v ní není morálka.

Připusťme. Jenže pak vy sám nesmíte být moralista! Nesmíte se srovnávat s druhými, a jestli z vás příroda udělala netopýra, nesmíte ze sebe chtít udělat pštrosa! Leckdy si připadáte jako podivín, vyčítáte si, že jdete jinými cestami než většina. To se musíte odnaučit. Dívejte se do ohně, zadívejte se do oblak, a jakmile se dostaví tušení a hlasy ve vaší duši se rozhovoří, odevzdejte se jim a jenom se propána neptejte, jestli se to taky líbí a je vhod panu učiteli či tatíčkovi či nějakému pánbíčkovi! Tím se člověk jen kazí.

Tak se jen dostanete na chodník mezi ostatní a bude z vás zkamenělina.

Příteli, náš bůh se jmenuje Abraxas, je bůh a je satan, má v sobě svět světla i temnoty. Abraxas nemá žádnou námitku proti jakékoli vaší myšlence, proti kterémukoli z vašich snů. Nezapomeňte na to. Ale opustí vás, stane-li se z vás jednou bezúhonný, normální tvor. Opustí vás a vyhledá si nový hrnec, kde by vyvářel své myšlenky.”

Ze všech mých snů byl onen temný milostný sen nejvěrnější. Přečasto se mi zdálo, jak pod tím ptačím znamením vstupuji do našeho starého domu, jak k sobě chci přivinout matku a místo ní v náručí držím tu velikou, napůl mužskou, napůl mateřskou ženu, z níž mám strach a ke které mě přesto žene nejžhavější touha. Tento sen jsem svému příteli nikdy nebyl s to vyprávět.

Nechával jsem si ho pro sebe, i když všecko ostatní jsem mu vysvětlil. Sen byl mým zákoutím, mým tajemstvím, mým útočištěm.

Kdykoli mě něco tísnilo, prosil jsem Pistoria, aby mi zahrál onu passacaglii od starého Buxtehuda. Ve večerně ztemnělém kostele jsem pak seděl docela ztracen v té podivné, vroucné, do sebe samé ponořené a sobě samé naslouchající hudbě, a ona mi pokaždé ulevila a naladila mě k tomu, abych dával víc za pravdu hlasům duše.

Občas jsme po doznění hudby ještě chvíli zůstávali v kostele sedět a dívali se, jak vysokými okny s lomenými oblouky prosvítá ještě slabé světlo (...)

(......)