Jack Higgins
překlad: Karel Šmejkal

SPOJKA Z BÍLÉHO DOMU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14

Nedlouho poté, co Helen Langová domluvila s Barrym, zatelefonoval Dillon Fergusonovi na Cavendish Square. „Zdá se, že volám pokaždé v tuhle nemožnou ranní hodinu, jen abych vám sdělil nějakou špatnou zprávu.“

„Povídejte.“

Dillon ho poslechl.

„To je ale blázinec,“ poznamenal Ferguson. „Šéf exekutivy? Kdo by to byl řekl?“

„Teď už na tom nezáleží,“ pronesl Dillon lhostejně. „Pěkně se usmažil a já ho ani trochu nelituju. Byl zodpovědný za spoustu ztracených životů a v případě Petera Langa i za prvotřídní zvěrstvo. I takový Heinrich Himmler by na něj mohl být hrdý.“

„Kde je teď Helen Langová?“

„Blake po ní pátrá. Dám vám vědět. Určitě ale není tady.“ Ferguson odložil sluchátko, zamyslel se a pak zavolal Hannah Bernsteinovou. Ta se ozvala překvapivě svěžím hlasem. Přece jen měla už za sebou čtrnáct let policejní praxe.

„Bernsteinová? To jsem já,“ představil se Ferguson. „Nechte si to vypravovat! Z Long Islandu se zničehonic stala taková moderní verze řecké tragédie. Je mi moc líto, šéfinspektorko, ale budu vás muset požádat, abyste co nejdříve přijela.“

„Samozřejmě, pane.“

„Ještě jedna věc. Včera večer mi ze Scotland Yardu volal komisař.“

„Nějaký problém, pane?“

„Jak pro koho. Z vás je nyní detektiv superintendantka ze zvláštního oddělení.“

„Och, bože,“ vydechla Hannah. „To se mládencům v závodní jídelně líbit nebude.“

„Budu naprosto otevřený,“ řekl jí Ferguson. „Zapomeňte na svůj cambridgeský doktorát z psychologie. Pokud já vím, tak jste ve službě také už čtyřikrát zabila.“

„Na to moc pyšná nejsem, pane.“

„Jestli to uklidní vaše zbožné židovské svědomí, superintendantko, pak jste vystupovala jako ozbrojená paže Boha a soudce Gideona. Ti lidé si totiž smrt zasloužili. Sama jste při tom byla zraněna a já vám povím, že jsem zatraceně hrdý na to, že pro mě pracujete. Každopádně, požádám Kima, aby usmažil míchaná vejce, a pak tu můžeme spolu počkat na další špatné zprávy od Dillona. Až sem dorazíte, povím vám všechny podrobnosti.“

Blake vešel do pracovny, kde Dillon stál vedle krbu a hovořil s prezidentem. Cazalet se otočil. „Nějaké novinky?“

„Myslíte ohledně Lady Helen Langové, pane prezidente? Jistě. Přiletěla sem z Gatwicku v jednom z jejich firemních Gulfstreamů a přistála ve Westhamptonu.“

„A dál?“

„V době, kdy jsem to všechno vypátral, byla už zase ve vzduchu. To bylo těsně před desátou večer.“

„Kam směřuje?“

„Zpátky do Gatwicku.“ Blake zaváhal. „Co si přejete udělat, pane prezidente?“

„Ohledně Lady Helen?“ Cazalet svraštil čelo. Dokonalý obraz zkušeného vysokého politika. „Jestli se tohle rozkřikne, tak se celý mírový proces zhroutí. Snažme se všechny ty zmatky nějak urovnat. Thorntonovu smrt můžeme označit jako nešťastnou náhodu. Pokusil se mě napadnout nějaký muž, Thornton ho pronásledoval a nakonec oba zahynuli. Brady, Kelly i Cassidy se už vysvětlení svých tragických konců dočkali. Co Tim Pat Ryan v Londýně?“

„Byl to gangster,“ poznamenal Dillon. „A všichni další gauneři v Londýně už léta touží zaujmout jeho postavení.“

„Přesně. A pokud jde o Cohana,“ Cazalet pokrčil rameny. „Nad tím parchantem prolévat slzy nebudu. Nejspíš toho měl příliš mnoho upito, a proto spadl z terasy svého hotelového apartmá.“ Blake se nejistě zeptal: „Takže podle vás, pane prezidente, k ničemu nezákonnému vlastně nedošlo?“

„Všechno to dost smrdí, Blaku. Nejenom pro Bílý dům, ale stejně tak i pro Downing Street. Všichni se snažíme o mír, a najednou takováhle věc…“

„Mohla by celý proces potopit,“ dopověděl Blake.

„Pak tu ale zůstává ještě ten Jack Barry.“ Dillon si zapálil. „Poslední živoucí svědek. Co když padne i on?“

„Tak to skutečně bude vypadat, jako kdyby se doopravdy nikdy nic nestalo,“ řekl Blake.

Cazalet promluvil až po malém odmlčení: „Poslední tedy zbývá osoba Lady Helen Langové. Pokud víme, zabila minimálně šest lidí.“

„Aha,“ ozval se Dillon. „Podle vás by tedy měla pykat za to, že z tohohle slzavého údolí odeslala na věčnost několik parchantů, kteří byli navíc přímo zodpovědní za řadu vražd i za ty děsivé okolnosti smrti jejího syna.“

„Porušila zákon tím nejhorším způsobem, jak jen může být porušen,“ trval na svém Cazalet.

„Za roky svých aktivit jsem určitě zabil víc lidí a mnohdy z horších důvodů,“ poznamenal Dillon. „Když o tom teď přemýšlím, tak i vy jste ve Vietnamu dostal pár medailí, pane prezidente, stejně jako tady Blake. Kolikpak mrtvol máte asi na svědomí?“

„Zatraceně, Dillone,“ odpověděl Cazalet. „Dobře tedy. To nám ale stále ještě neřeší základní problém – co s ní uděláme?“

„Je už přece mimo naši jurisdikci,“ připomněl mu Blake.

„Ano, ale stále ještě jsem za ni alespoň částečně zodpovědný.“

Cazalet zaváhal. „Dobře, spojte mě s brigádním generálem Fergusonem.“

Za malou chvilku se Ferguson ozval. „Pane prezidente.“

„Dillon mě ujistil, že většinu špatných zpráv už znáte. Co ale nevíte, je skutečnost, že Lady Helen Langová v Gulfstreamu opustila Long Island a nyní směřuje na Gatwick. To je pořádný zmatek, brigadýre. Raději vám povím, o čem jsme právě s Dillonem a Blakem Johnsonem hovořili.“

„Takže, pane prezidente, nikdy se nic takového nestalo,“ pronesl Ferguson hlasem, který se jasně nesl ze sluchátka. „Dobře, myslím, že to tady u nás dokážu zařídit. Co ale Lady Helen?“

„Doufám, že něco vymyslíte. Můžete si o tom promluvit třeba s premiérem, budete-li chtít. Ale teď od vás potřebujeme řešení. Něco vám řeknu. Pošlu Dillona i Blaka bleskově do Londýna. Mám tady letadlo, které je tam dopraví.“

„Nechte to na mně,“ ujistil ho Ferguson. „Zatím ještě nemám plán, ale určitě na něco přijdu.“ Cazalet se obrátil na Blaka a Dillona. „Slyšeli jste. Myslím, že to dokážeme udržet pod pokličkou.“

„Zůstanu ve spojení,“ ujistil ho Blake.

„Nejlépe minutu po minutě.“ Prezident se usmál. „Můžete vyrazit, pánové.“

 

Gulfstream vystoupal do šestnácti tisíc metrů a zamířil nad Atlantik. Lady Helen Langová, která se z minulosti znala se špičkami ministerstva zahraničních věcí, zatelefonovala na ministerstvo obrany a požádala o co nejrychlejší spojení s brigádním generálem Charlesem Fergusonem. Dokonce si vybavila i číslo kódu z dob působení svého manžela. Všechno zafungovalo překvapivě hladce, takže za okamžik již hovořila s pracovnou Fergusona na Cavendish Square.

„Kdo je tam?“ otázala se Hannah Bernsteinová.

„Tady je Lady Helen Langová.“ Helen se usmála. „Ach, já vás přece znám. Vy jste ta kouzelná policistka.“ Hannah stiskla knoflík hlasitého reproduktoru a zoufale zamávala na Fergusona. „Jsi tam, Charlesi?“ Ferguson se ozval: „Není to dobré, má drahá.“

„Charlesi, i když jsi naprosto nesnesitelný, měla jsem tě vždycky ráda. Alespoň projednou, prosím tě, poslouchej. Všichni zaplatili za to, čeho se dopustili. Šéf exekutivy byl jenom takový bonus. Já nevěděla, že právě on je tou Spojkou. Pokoušel se mě zastřelit a já ho dostala. Ne, že by na tom záleželo. Nakonec ho na kousíčky roztrhala jedna obrovitá exploze. Ten tvůj pan Dillon byl velice laskav. Pověděl mi, že už je po všem. Dokonce se mi pokusil pomoct. Je to velice hodný člověk.“

„To je, když zrovna nezabíjí lidi.“

„Můj drahý Charlesi, ty jsi přece celá léta dělal to samé.“

„Pověz mi, Helen, jak ses to dozvěděla?“

„Díky chudákovi Tonymu Emsworthovi. Trápil ho pocit viny a umíral na rakovinu. Měl doma ilegální kopie ze SIS, které celou tu záležitost popisovaly. Ukázal mi je těsně předtím, než zemřel. V těch záznamech byli všichni, ty, pan Dillon, ta půvabná policistka. I Barry a Synové Erinu.“

„Chápu,“ poznamenal Ferguson. „Takže, co teď?“

„Zpátky do Compton Place. Chystám se tam uvítat hosty, pana Jacka Barryho s přáteli. Určitě mému pozvání neodolá. Už jsem s ním mluvila. Slíbil mi, že přiletí, aby se se mnou setkal. Nemyslím, že by uvažoval o pravidelné letecké lince.“ Ferguson zkameněl. „To přece nemůžeš udělat, Helen.“

„Ale ano, můžu. On je tím posledním z celé řady a zároveň právě tím, který vlastně zmasakroval mého syna. Jestli se k nám chceš připojit, Charlesi, budeš vítán, ale i kdyby to byla ta poslední věc, kterou ve svém životě udělám, chci se mu podívat do očí.“ Fergusona zamrazilo. „Proč tohle říkáš?“

„Mé srdce, Charlesi, není vůbec dobré. Je překvapující, jak člověka taková whisky s pilulkami dokážou udržet při životě. Ať tak nebo tak, jestli ho nedostanu sama, pak věřím, že to dokáže pan Dillon.“

„Proboha živého, Helen.“

„Ne proboha, ale pro mě, Charlesi.“

Helen ukončila spojení. Hannah se otázala: „Co si o tom myslíte, pane?“

„Co bych podle vás měl dělat? Nemáme jediný důkaz, ani ohledně toho zastřelení Tima Pata Ryana, který by nám umožnil zatknout ji, třeba jenom pro podezření z trestného činu.“

„Takže?“

„Zajedu do Gatwicku, abych ji tam přivítal. Pak uvidíme.“

 

Docherty si právě v Doonreigh pochutnával na snídani, když zazvonil telefon. Ozval se Barry: „Mám dnes hrozně přející náladu. Chci, abys zaletěl na pobřeží severního Norfolku. Vesnice jménem Compton, dům se nazývá Compton Place. Rychle tam, rychle zpátky.“

„Kolik lidí?“

„Čtyři, možná pět. Dnes odpoledne.“

Docherty zaváhal. „Já nevím. V severním Norfolku je hustý vojenský provoz.“

„Poslouchej, ty posero. Za tuhle práci ode mě dostaneš igelitovou tašku s tisícem liber v hotovosti. Tak si to rozmysli.“

„Dej mi chvíli času, Jacku,“ zažadonil Docherty. „Nech mě podívat se do mapy. Za chvíli se ti ozvu.“

„Za jak dlouho?“

„Do hodiny.“

Barry praštil telefonem a namísto toho, aby sáhl po kořalce, nalil si šálek čaje. Zapálil si cigaretu, postavil se k oknu a díval se, jak venku prší. Nebyl ani tak rozzlobený, jako spíš vzrušený. To tedy je ženská!

 

Prezidentské letadlo se vzneslo nad Westhampton. Dillon byl jako vždy poněkud překvapen luxusem vnitřního vybavení. Prostorné klubovky, stoly s deskami z javorového dřeva. Stevard, seržant Paul, patřil k vojenskému letectvu. Přinesl nejprve kávu pro Blaka, Bushmills pro Dillona a nakonec mobilní telefon.

„To je pro vás, pane Dillone. Brigádní generál Ferguson.“

„Jste dneska ranní ptáče, brigadýre.“

„Sklapněte a poslouchejte,“ napomenul ho Ferguson. „Mám ji na telefonu.“

„No a?“

„Dozvěděla se o tom všem od Tonyho Emswortha těsně před jeho smrtí. Měl u sebe tajnou kopii oficiálních záznamů. Všichni v ní figurujeme, včetně vás. Je tam také uvedený každičký zatracený detail ohledně smrti jejího syna, který Tajná zpravodajská služba ukrývala. Řekla mi, že zastřelila Thorntona předtím, než vyletěl v tom člunu do povětří. Nakonec prozradila Barrymu, že se vrací do Compton Place. Nalákala ho tam k sobě.“ Dillon přikývl: „Ano, to je celá ona. On je z nich všech vlastně poslední, víte? Thornton byl opravdu jenom taková prémie navíc. Myslí to celé vážně?“

„Řekla mi, že má špatné srdce,“ vysvětloval Ferguson. „Pomáhají jí whisky a léky. Drží se zuby nehty, Dillone. Taková skvělá žena, a musela si předsevzat, že se postará o tu bestii.“

„Hej, uklidněte se.“

„Víte, co řekla nakonec? Jestli ho nedostanu já, pak se o něj určitě postará pan Dillon.“

„Opravdu?“ otázal se Dillon ledovým hlasem.

„Bůh ví, co v Gatwicku udělám.“

„To vám můžu říct už teď,“ ujistil ho Dillon. „Neuděláte tam nic, protože Helen se tam neobjeví. Zavolejte šéfinspektorku.“

„Teď už to je superintendantka.“

Dillon oslovil Hannah: „Tak konečně se ti to podařilo. Kdybych řekl, že si to zasloužíš, pak bys mě obvinila z toho, že se k tobě chovám povýšeně.“

„Nech toho, Dillone.“

„Před naším odjezdem jsem se spojil s meteorology ve Westhamptonu. Předpověď pro Spojené království je dost špatná. Silná fronta, mlha, v Gatwicku nic moc. Právě proto jsem ujistil šéfa, že Lady Helen na Gatwicku nebude. Kromě toho si nemyslím, že by tam vůbec jet chtěla. Počítám, že přistane někde jinde.“

„Dobře. Podívám se na to.“

„To udělej. Promluvíme si o tom později.“

 

Barrymu zatelefonoval Docherty. „Oukej, udělám to. Použiju znovu letadlo Chieftain. Stejně jako posledně. V severním Norfolku mám spojení – nějakého Clarkeho. Provozuje tam leteckou školu v místě jménem Shankley Down, což je stará tankovací stanice z druhé světové války. Ta letecká škola zkrachovala. Od té doby létá s Cessnou 310 ilegálně do Holandska.“

„To je mi jedno, i kdyby lítal na Mars. Jsme tedy domluveni?“

„Ano, dohodl jsem se s ním. Shankley Down je od Compton Place necelou hodinu cesty.“

„Dobře. Naše dohoda tedy platí. Za dvě hodiny tam budu.“ Barry prudce položil sluchátko, pak ho znovu zvedl a vytočil číslo. Ozvalo se: „Tady Quinn.“

„Barry. Mám tu jednu rychlovku – soukromý let do Norfolku a hned zase zpátky.“

„Proboha, Jacku, do Norfolku?“

„Co máš na práci? To tam hodláš jen tak ležet jako stará opice ve svejch sračkách, protože ty staré slavné dny už jsou pryč? Dvě hodiny letu na jedno velice opuštěné letiště a dvě hodiny letu zpátky.“

„Co mezitím?“

„Uděláme něco, co umíme úplně nejlíp.“

Quinn byl náhle celý vzrušený. „Kolik nás bude?“

„Ty, já, Dolan, Mullen a McGee. Jdeš do toho se mnou?“

„U boha, to víš že jo.“

„Sejdeme se za dvě hodiny u Dochertyho v Doonreighu. Kdyby to ti ostatní chlapci nestihli, provedeme to sami dva. ArmaLity a ruční zbraně.“

„Budeme tam všichni, Jacku, přísahám. Ať žijí Synové Erinu.“

Přerušil spojení a Barry nevrle poznamenal: „Ať žijou,“ a tentokrát si místo čaje nalil pořádnou dávku whisky.

 

Na palubě Gulfstreamu Helen Langová naslouchala druhému pilotovi, který právě podával přehled o počasí nad Spojeným královstvím. „Takže nic moc,“ pronesla nakonec.

„No, do Gatwicku se nějak protlučeme, Lady Helen. Při zemi se sice válí dost hustá mlha, ale přistát dokážeme.“

„Co letiště v East Midlands, není tam jasnější počasí?“

Přikývl. „Tam by to rozhodně bylo lepší než na Gatwicku.“

Tohle vlastně zamýšlela celou dobu, takže nyní se usmála.

„Přistaňme tedy tam. Stejně jsem se chystala jet do Norfolku. Docela se to tedy hodí.“

„Jak si přejete.“

„Použijte rádio a domluvte přistavení limuzíny. Řidiče nepotřebujeme, o to se postará tady Hedley.“ Když pilot odešel z kabiny, Hedley promluvil: „Vy jste měla všechno takhle rozhodnuté ale už předem.“

„Samozřejmě.“ Vytáhla cigaretu. „Můžete mi připálit, prosím?“ Hedley jí posloužil a Helen se pohodlně opřela. „Lituji jen jedné věci. Že vám nedávám možnost výběru.“

„Neměl jsem na vybranou od prvního dne, kdy jsem vás potkal.“ Usmál se. „Přinesu vám šálek čaje.“

Když Barry dorazil do Doonreighu, Quinn s ostatními byli už na místě. Mačkali se všichni v Dochertyho kanceláři a kontrolovali ArmaLity a ruční zbraně. Docherty vypadal nešťastně. Jakmile se objevil Barry, proběhla mezi přítomnými vlna vzrušení doprovázená nervózním smíchem a poklepáváním na ramena.

„O co jde, Jacku?“ dotazoval se Quinn.

Barry, jako vždycky, přesně věděl, jak tuto situaci zvládnout. Měl tu před sebou skupinu lidí, kteří by si nezadali s kteroukoliv mafiánskou rodinou. Avšak, jako konečně všichni irští teroristé, i oni museli věřit, že jsou vlastně chrabrými bojovníky za svobodu.

„Soudruzi, už dlouho bojujeme bok po boku za ideály irské svobody a za tu dobu mnozí z nás padli. Nezřídka se tak stalo v důsledku zrady a podlosti. I když to mnozí z vás dosud nevěděli, měl jsem pobočku Synů Erinu v New Yorku a jednoho jejího člena navíc v Londýně. Čtyři z nich někdo zastřelil.“ V místnosti panovalo nyní absolutní ticho. „Osoba, která je za všechny tyto útoky zodpovědná, je žena. Stejná žena, kterou nyní v Norfolku navštívíme. Pomsta, o to půjde. Postaráme se o ni a obratem se vrátíme letadlem zpátky. Jestli se do toho někomu z vás nechce, řekněte to teď.“ Promluvil Quinn: „Jsme s tebou, Jacku, to přece víš.“

Barry ho poplácal po ramenou. „Jsi dobrý chlap. Tak, jdeme na to,“ a jako první vyšel z místnosti.

 

Fronta se šířila přes území Anglie jako vlna moru. Všude se válela hustá mlha. Ferguson a Hannah vyčkávali ve speciální bezpečnostní hale v Gatwicku.

Ferguson vyhlížel oknem na plochu. „Je tam nějaké ticho.“

Hannah zareagovala: „Podívám se na to.“ Vyšla z budovy, aby se po několika minutách vrátila. Tvář měla staženou obavami. „Momentálně je veškerý provoz přerušen, pane.“

„Zatraceně. Je vůbec některé letiště otevřené?“

„Ale ano. V Manchesteru a v East Midlands.“

„Zkontrolujte ten jejich let. Zjistěte, jestli nebyli odkloněni.“

Hannah opět zmizela. Zanedlouho zazvonil telefon. Ozvala se telefonní spojovatelka. „Máte tady hovor, brigádní generále.“ Hlas Helen Langové zněl docela klidně. „Drahý Charlesi, moc mě mrzí, že jsme se minuli. To počasí je hrozné. Právě jsme přistáli v East Midlands. Měli jsme štěstí, že jsme se sem vůbec dostali. Teď odjíždím do Norfolku. Je tady sice trochu mlhavo, ale není to tak hrozné. Hedley je velice dobrý řidič.“

„To je šílenost, Helen. Podívej, Dillon a Blake Johnson jedou za tebou. Nech to na nás, Helen.“

„Pánbůh ti žehnej, Charlesi.“ S tím přerušila spojení.

Ozval se Hedley: „Co bude teď?“

„To záleží na panu Barrym.“

„V takovémhle počasí se nikam do blízkosti Norfolku nedostane.“

„Na to bych moc nespoléhala, Hedley. Je to člověk nevyčerpatelných možností i nekonečné viny.“ Vysypala si na dlaň dvě tabletky ze skleničky. „Láhev, prosím.“ Hedley ji podal. „Sama se zabijete.“

„Pokud předtím zabiju Barryho, budu docela spokojená.“

 

Bylo pozdě odpoledne, když Chieftain v blízkosti Morecambe přeletěl anglické pobřeží. Hustě pršelo, ve výšce se převalovala oblaka mlhy, ale Docherty se vytrvale držel pod vrstvou oblačnosti. Barry seděl vedle něho.

„Dokážeme to?“

„Moc dobře to nevypadá, ale já myslím, že ano. Nakonec se vždycky můžeme vrátit.“

„Zkus to udělat a v okamžiku, kdy přistaneme, je z tebe mrtvola.“ Barryho úsměv vypadal docela strašidelně. „Víš, tahle schůzka, na kterou jedeme, je v celém mém životě nejdůležitější.“ Docherty pocítil strach. „Ježíši, Jacku, všecko bude přece v pořádku. Jenom mi dej šanci,“ zažebronil a nadále se soustředil na řízení letadla.

 

V mobilním telefonu se ozval hlas seržanta Paula. „Volá vás brigádní generál Ferguson, pane Dillone.“ Dillon odpověděl: „Tady jsem.“

„Je tu špatné počasí, mlha. Přistála v East Midlands a teď už jede po silnici do Norfolku.“

„Takže?“

„Poslyšte, prozradila mi, že jí Barry slíbil, že za ní přiletí. Samozřejmě se k ní dostane nějakým zcela ilegálním způsobem, a pravděpodobně přímo do Norfolku.“

„Chcete říct, že by také mohla být v Compton Place sama, až za ní přijde?“

„Asi tak.“

„Mohl byste zavolat vrchnímu konstáblovi do Norfolku a…“

„Nehloupněte, Dillone. Zkuste projednou zapomenout ten váš irský sklon k šibeničnímu humoru a buďte chviličku vážný.“

„No, v každém případě bude potřebovat nějakou pomoc,“ pronesl rozvážně Dillon. „Má tam sice starého dobrého Hedleyho se všemi těmi jeho zkušenostmi z Vietnamu, ale to všechno už bylo před hodnou řádkou let. Jestli přijede Barry, tak na něj stačit asi nebude. Natolik ho už znám.“

„Dillone, severní Norfolk je jednou z posledních skutečně venkovských oblastí Anglie. Dostat se tam po silnici by nám trvalo minimálně několik hodin a přitom víme, že Lady Helen je rozhodnutá ten svůj plán provést. Co s tím tedy můžeme dělat?“

„Především zjistěte, jestli bychom mohli přistát na Farley Field. Pak zavolejte kapitány letectva Laceyho a Parryho a řekněte jim, že jdeme do války.“

„Co tím ksakru chcete říct?“

„O pobřeží severního Norfolku něco vím. Má pěkně široké pláže, zvláště za odlivu. Mohli by mě tam odvézt letadlem a shodit padákem. Už jsme něco podobného v minulosti dělali. Nechte Laceyho, ať vypracuje podrobnosti.“

„Proboha živého, Dillone.“

„Ten s tím nemá nic společného. Požádám Blaka, aby nařídil pilotovi změnu kurzu na Farley. Zavolám vám.“ Blake se zeptal: „Farley?“

„No tak, Blaku, jistě si na Farley vzpomínáte. Je to přece mimolondýnská zkušební oblast pro RAF. Funguje to jako regulérní základna pro trysková letadla Lear, pilotovaná kapitány letectva Laceyem a Parrym. V minulosti jsme spolu zažili pár docela zajímavých chvilek. Teď tedy máme další problém.“

„Jaký?“

„Lady Helen chce dostat posledního člověka, který zůstal z celé té všivé záležitosti, Jacka Barryho. Proto se ho snaží vylákat ze skrýše. On tomu jistě neodolá, takže za ní určitě přiletí. Tím se však Lady Helen v Compton Place může ocitnout ve složité situaci. Je to řadu mil od nejbližší civilizace, hluboko uprostřed anglického venkova. Takže, přistaneme ve Farley. Mají tam kompletní vybavení. Jenom mě poslechněte.“ Znovu zavolal Fergusonovi. „Řekněte Laceymu, aby pro mě našel nějakou příhodnou pláž v blízkosti Compton Place. Jak jsem povídal, seskočím na ni s padákem. Lady Helen tak bude mít alespoň nějakou podporu. Jenom zařiďte, aby pro mě přichystali nezbytné vybavení a zbraně.“ Blake se natáhl po sluchátku. „Promiňte. Připravte to pro dva lidi.“

Dillon se zasmál a k Fergusonovi dodal: „Hej, mám tu jednoho bláznivého Američana středního věku, který tady funguje jako válečný korespondent pro jejich prezidenta, a ten se rozhodl jít do toho se mnou.“

„Jste blázni, oba dva,“ odpověděl Ferguson.

„Samozřejmě, že jsme, takže se s tím smiřte,“ přitakal Dillon a skončil hovor.

 

Chieftain přistál na staré vymleté přistávací ploše pro bombardéry v Shankley Down, odroloval směrem k rozpadajícím se hangárům a zastavil před Nissenovou chatou, z jejíhož komína vycházel kouř. Na odstavné ploše stála zaparkovaná Cessna 310, starý Ford Transit a vedle nich muž v letecké bundě.

Všichni pasažéři vystoupili. Docherty promluvil: „Hej, Clarku, vypadáš skvěle.“

„Kde jsou moje peníze?“ dožadoval se Clarke.

Docherty vytáhl tlustou obálku. „Dva tácy v hotovosti.“

Clarke se dotkl obálky prstem a Barry ho poplácal po rameni. „V pořádku?“

Clarke pohlédl na Ira a jeho přátele, ale nahlas nic neřekl.

„Jistě, fajn, cokoliv si přeješ. Klíčky jsou v transitu.“

Barry ho popleskal po tváři. „Hodný hoch. Vrátíme se.“

Hlavou pokynul svým společníkům. Nastoupili do auta, Quinn se posadil za volant a odjeli.

 

Gulfstream přistál ve Farley, zpomalil, a když konečně zastavil, vyskočili z něho Dillon s Blakem. Na ploše na ně již čekal Ferguson s Hannah po boku, za nimi stáli Lacey a Parry.

„Je všechno připravené?“ tázal se Dillon.

„Pojďme si to probrat,“ vyzval ho Ferguson.

Když vešli dovnitř, zjistili, že mají místnost sami pro sebe. Uprostřed stál skládací stůl s padáky, dvěma puškami AK47 a dvěma browningy s tlumičem.

Dillon poznamenal: „Vidím, že si pamatujete, čemu dávám přednost.“ Obrátil se k Laceymu. „Jak to vypadá?“

„Pojďte, ukážu vám to na mapě, pane.“ Lacey ho zavedl ke stolu. „Tohle je oficiální topografická mapa. Zde je Compton Place, v těsné blízkosti moře. Tady vidíte Horseshoe Bay. Ten záliv je pořádně široký, zvláště za odlivu. Ten bude dneska v noci. Mohli bychom počkat až na nejnižší bod, ale…“

„To nejde. Když vyrazíme hned, za jak dlouho tam budeme?“

„Za čtyřicet minut.“

„Myslím, že poletíme s vámi,“ oznámil Ferguson. „Až vás vysadíme, tak můžeme doletět na zásobovací základnu RAF v Bramley, která je vzdálená asi dvacet minut letu. Pak se vrátíme po silnici.“

„To je od vás hrozně pěkné.“ Dillon se znovu zadíval na mapu a pak se otočil k Blakovi. „Takže to bude Horseshoe Bay.“ Nato se oba vydali do rukou zbrojíře, postaršího seržanta, který s nimi s chladnou profesionalitou prošel jejich vybavení. Vybrali si každý jen jeden padák, po jedné pušce AK a browning se zásobníky.

Dillon poznamenal k Blakovi: „Hele, Blaku, od toho Vietnamu uběhlo už hodně vody.“

„Jdi se vycpat, Dillone, jo?“ odsekl Blake.

„Hej, já jsem přece kamarád!“

Oblékli se do parašutistické výstroje, navlékli si podpažní pouzdra na browningy a zkontrolovali pušky. Do místnosti vešli Ferguson s Hannah. „Lacey hlásí, že je stále ještě trochu mlha, ale nad Horseshoe Bay to bude horší. Na přistání v Bramley už to budeme mít dobré.“

„To máte štěstí, brigadýre.“ Dillon se ušklíbl na Blaka. „Jdeme na to.“

„Proč ne?“ odpověděl Blake, sebral do náručí svůj padák a vyšel z místnosti.