Jack Higgins
překlad: Karel Šmejkal

SPOJKA Z BÍLÉHO DOMU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Norfolk
Ulster

15

V dodávce panovala povznesená nálada. Quinn seděl za volantem, vedle něho byl Barry, který právě všechny podrobně informoval.

„Žena, kterou navštívíme, se jmenuje Lady Helen Langová a je původně Američanka. Nenechte se však zmýlit jejím zjevem. Už zabila několik lidí. Navíc je tu jedno nebezpečí. Má velice velkého černého šoféra jménem Hedley.“

„Je to přece jenom obyčejný negr,“ pronesl opovržlivě Dolan a poplácal dlaní svou ArmaLite. „Postarám se o něj.“

„Už jsi jednou udělal chybu, která tě málem stála život,“ podotkl Barry. „Jak všichni víte, jsem veterán z vietnamské války, ale to samé je i Hedley. Byl členem námořní pěchoty, zvláštních jednotek. Dostal několik medailí. Ten chlap by mohl představovat ošklivou komplikaci.“

„Dobře, takže to je zlý negr,“ zahihňal se Dolan.

„Taky může znamenat tvůj pohřeb, starouši.“ Barry vytáhl topografickou mapu ve velkém měřítku a podal ji společníkům na zadním sedadle transitu. „Najděte si tam Compton Place. Hned na břehu moře. Je tam také vesnice Compton, ta je ale osm kilometrů daleko. Stejně je to jenom taková prdel světa, jakou občas najdete na venkově. Má sotva padesát obyvatel. Žádný problém.“ Mullen, obrovitý exemplář zlověstného vzhledu s vyholenou hlavou, pronesl: „To je přece procházka parkem, Jacku. Proč nás všechny do toho taháš? Vždyť bys to dokázal sám.“

„Protože mě ta ženská pozvala. Před třemi lety jsem totiž zabil jejího syna. Byl to britský důstojník pracující v ilegalitě. Proto také odrovnala Tima Pata Ryana v Londýně a všechny mé přátele v New Yorku. Teď chce mě. Je to skoro jako v těch starých kovbojkách, kde hrdina vyzve protivníka ke schůzce na ulici za svítání.“

„Ona musí být blázen,“ řekl Mullen.

„Pět mrtvých, všichni zastřeleni stejnou zbraní. To znamená, že tohle řemeslo ovládá. Dokonce jednoho večera na Park Avenue v New Yorku sejmula dva pouliční gaunery, kteří se pokoušeli znásilnit nějakou holku.“

„Odpráskneme ji,“ uzavřel diskusi Quinn. „Ji i toho černocha.“

„To tedy doufám,“ dodal Barry. „Nepřál bych si ji mít do konce života za krkem. A to bych určitě měl, kdyby se nám nepodařilo ji odrovnat.“ V hlase mu zaznělo cosi jako lítost. Sám si to nedokázal vysvětlit. Quinn poznamenal: „To bude brnkačka, Jacku. Než se naděješ, budeme na cestě zpátky.“

„Doufejme,“ povzdechl si Barry. „Prostudujte si mapu. Ujistěte se, že víte, kam jedeme.“

 

Bylo pozdní odpoledne, když mercedes v mlze a dešti projížděl Comptonem a sledoval silnici, jež se vinula venkovskou krajinou. Hedley zajel do dvora a vypnul motor. Lady Helen byla již z auta venku a odmykala dveře do kuchyně. Hedley ji následoval se zavazadly.

„Co teď?“

„Nejdřív se půjdu převléknout a pak se přichystáme.“

„Přichystáme na co, Lady Helen?“

„Na Jacka Barryho.“ Pozvedla ruku. „Však on přijde, nebojte se, tomu pokušení neodolá. Na druhou stranu, Charles Ferguson, pan Dillon, Blake Johnson…“

„Mohli by přijet jako první a já jenom doufám, že to tak dopadne.“

Helen vyhlédla oknem do mlhy. „Neblázněte, Hedley, jestli budou muset cestovat z Gatwicku skrz tuhle hrachovou polévku, tak jim to bude trvat celé hodiny. My se sejdeme za patnáct minut.“ V ložnici se odstrojila, ze skříně vytáhla kombinézu a oblékla si ji. Vyhledala měkké kotníkové boty a nakonec otevřela kabelku a vytáhla odtud Kolt .25. Vybila ho, na konec hlavně našroubovala tlumič a pak ho znovu nabila. Otevřela zásuvku a vzala si odtud čtyři další zásobníky a po dvou je zastrčila do kapes.

Teď už dýchala docela namáhavě, proto vytáhla skleničku s léky, vysypala dvě tablety do dlaně a po krátkém zaváhání přidala další dvě. Zašla do koupelny, nalila si skleničku vody a všechno spolkla.

„K čertu s tím,“ zamumlala. „Copak teď záleží na nějakém předávkování. Vždyť je to nakonec jedno.“ Sešla do přízemí a nalezla Hedleyho, jak v kuchyni připravuje čaj. Měl na sobě teplákovou soupravu. Podal jí šálek. „Připraven do války, Hedley?“

„No, už to je nějaký čas.“

„Myslím, že některé věci člověk nezapomíná.“ Usmála se. „Vždycky jste byl dobrý přítel.“

„To nebylo nic těžkého, když šlo o vás.“ Napil se čaje. „Sakra, vždyť já se dokonce naučil pít tohle namísto kávy, jen abych vás potěšil.“ Odložil šálek. „V každém případě, jestli tuhle záležitost hodláte dovést do úspěšného konce, pak navrhují, abychom se stáhli do stodoly.“ Tam však nepoužila kolt, i když ho měla zastrčený v malém pouzdře u pasu. Hedley jí podal devítimilimetrovou pistoli Browning opatřenou na hlavni tlumičem. S cvaknutím do jeho pažby zasunul zásobník s dvaceti náboji.

„S tímhle v ruce se opravdu cítím jako starý válečník,“ poznamenala.

„To také jste, věřte mi. Nohy od sebe, pistoli do obou rukou.“

Pustila se do střelby na terče, které se jí podařilo naprosto rozcupovat. „Bože můj. Co teď, Hedley?“

„To je docela jednoduché. Počkáme, kdo sem dorazí první.“

 

Transit zabočil do borovicového lesíku, odkud bylo normálně vidět na celou usedlost Compton Place. Nad zemí se však válely kotouče mlhy, hnány větrem, takže teprve po chvíli se otevřel pohled na krajinu. Byl tam dům a pole a za tím vším moře. Pak mlha znovu klesla.

„Ten transit nechte tady,“ nařídil Barry. „Klíčky schovejte pod kobereček. Dál už půjdeme pěšky.“

„Jsme s tebou, Jacku,“ ozval se Quinn.

„To je dobré vědět. Jak jsme říkali ve Vietnamu, můžeš teď vyrazit na špici.“

Když se vydali po svahu dolů a začali se přibližovat k hospodářským stavením, rozpršelo se. Hedley seděl na schodech vedoucích ve stodole do patra, v ruce AK47 s tlumičem a nočním viděním. Zamířil na Quinna a stiskl kohoutek. Ten se náhodou právě v té chvíli otočil, aby něco řekl Barrymu, takže kulka minula jeho srdce a zasáhla ArmaLite. Quinn zavrávoral dozadu.

„Kriste Ježiši.“

„K zemi!“ zvolal Barry a všichni ho bez váhání poslechli.

Připlížil se ke Quinnovi. „Jsi v pořádku?“

„Myslím, že ano.“

„Poznal jsem ten zvuk. Je to puška AK s tlumičem. Ve Vietnamu jsem ji slyšel až moc často.“ Potichu promluvil i k ostatním. „Je tam a čeká na nás. Buďte opatrní. Teď se rozestupte a jdeme kupředu.“

Lear klesal a klesal, stále obklopený mlhou, až ve třech stech metrech konečně pronikl oblačností a pod ním se objevila Horseshoe Bay. V počínajícím šeru bylo podél břehu vidět lámající se příboj.

Kapitán Lacey se ozval v interkomu: „Není to moc dobré. Odliv je teprve asi v polovině. Radši bychom se měli vrátit.“ Dillon s Blakem, oba ve výsadkových kombinézách, s padáky na ramenou, podpažními pouzdry na pistole a puškami AK zavěšenými přes prsa, pohlédli na Fergusona a Hannah.

Promluvil brigádní generál: „Rozhodnutí je na vás, pánové.“

„Ále, ksakru.“ Dillon zatáhl za páku a otevřel výsadkové dveře. „Kdopak by chtěl žít věčně?“ Ušklíbl se na Blaka. „Hrome, ty jsi starší. Můžeš jít první.“

„Jsi velice laskav,“ pronesl Blake, a jak Lacey proletěl výšku dvou set šedesáti metrů, vyskočil po hlavě ven. Dillon se vrhl bezprostředně za ním.

Nebe bylo neklidné, nad obzorem se válela mlha a večerní světlo pomalu zhasínalo. Dillon si byl vědom, že Blake je někde před ním, takže po výskoku zůstal chvíli volně padat a nechal sebou pohazovat ve vzduchové brázdě za letadlem. Pak trhl za kroužek padáku, vzhlédl a uviděl letadlo, jak prudce stoupá.

Pod ním už Blake přistával na písku, přímo na okraji příboje. Dillon, poněkud za ním, se ocitl asi ve dvou metrech velmi slané vody. Vynořil se a začal se prodírat kupředu, i když ho mokré hedvábí výrazně omezovalo v pohybu. Stiskl pojistku pro rychlé uvolnění padáku, vyklouzl z padákových popruhů a začal se brodit ke břehu.

Blake mu přišel naproti.

„Jsi v pořádku?“ Dillon přikývl. „Jdeme na to.“

Přešli pláž, na chvíli se zastavili v borovém lesíku a pak vyrazili směrem k domu. Když se ocitli na dohled, oba se zastavili. Ozvala se náhlá exploze a vyvalil se oblak dýmu.

„Řekl bych, že to byl kouřový granát,“ poznamenal Dillon. „Pojďme.“ Vyrazili dolů po svahu.

 

Barry zůstal poněkud stažený zpět. Napověděl mu to nějaký instinkt. Quinn vedl zbývající členy skupiny směrem ke stodole. Hedley zacílil na Mullena a prostřelil mu hlavu. Pak směrem k útočníkům hodil kouřový granát. Ti sebou mrskli k zemi a zasypali první patro stodoly palbou ze svých zbraní. Hedleyho, který ležel nad schody s hlavou přitisknutou k zemi, zranila jedna střela na pravém rameni.

Lady Helen se přikrčila vedle něho. „Jste v pořádku?“

„To je jen škrábnutí, nemějte obavy.“

Na opačné straně se ozval Barry: „Dej se do toho, Quinne.“

Quinn se narovnal: „Kupředu,“ vyzval ostatní. Ti se zvedli a následovali ho. Lady Helen, skrytá za Hedleyho tělem, pozvedla svůj browning, dvakrát vypálila a doslova smetla Quinna. Zbytek útočné skupiny se stáhl. Helen se sehnula nad Hedleym.

„Pojďme dovnitř.“

Dolan a McGee se odplížili zpět. Barry zavelel: „Dobře, chlapci. Do té stodoly. Nemají kam utéct.“

„Bože, Jacku, to je špatný sen,“ oponoval Dolan. „Jak někdo vstoupí do vrat, přijde o hlavu.“ Barry na něj namířil berrettu. „Kurva, buď tam půjdeš, nebo ti tu hlavu ustřelím sám. No tak, nahoru po těch schodech!“ Dolan, celý vyděšený, vyrazil kupředu. Ve stejném okamžiku se na dvoře objevil Blake a zasáhl Dolana sprškou střel. Ten se zapotácel a padl na kamenné dláždění.

Blake se přikrčil a Barry se bleskově přisunul po bok McGeeho. „Jen neměj strach, dokážeme to.“ Dillon se objevil na opačné straně dvora, vystřelil z pušky a zavolal: „Jsi tam, Jacku?“

Barry mu odpověděl: „Takže to jsi ty, Seane. Vždycky si chodil pozdě.“

Blake vystřelil přibližně směrem, odkud se ozýval Barryho hlas. Vzápětí následovala palebná odpověď. Blake ucítil, jak mu přes levou paži projel rozpálený pohrabáč, a skácel se dozadu. Dillon také vystřelil, celkem třikrát, a podařilo se mu zasáhnout McGeeho do obličeje.

Následovalo ticho, orámované deštěm a mlhou. Barry se proplížil kupředu, otevřel vrata od stodoly a vklouzl dovnitř. Uviděl Helen, jak se na mlatě snaží odtáhnout Hedleyho do bezpečí. Kolem nich se snášely chumáče sena.

„Jsem tady,“ zvolal.

Helen se obrátila a pustila Hedleyho na zem. Barry měl už ruku se zbraní napřaženou, když bez váhání vytasila svůj kolt.

Barryho berretta se zasekla. Horečně zalomcoval závěrem a znovu namířil. V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Helen jakoby zalapala po dechu, zavrávorala pozpátku a klesla na kolena. Barry vytrhl prázdný zásobník, vrazil do zbraně nový a zvedl hlaveň. Otevřenými vraty vtrhl do stodoly Dillon.

„Ne!“ vykřikl a vypálil. Jedna kulka škrábla Barryho v obličeji a ten se zaječením uskočil.

V okamžení se však Barry znovu vzpamatoval a střelbu opětoval, čímž Dillona doslova přišpendlil k zemi, načež zadním vchodem zmizel. Rozhostilo se ticho. Dillon se zvedl a vydal se po schodech nahoru.

Ležel tam Hedley, rameno zalité krví. Vedle něho byla Lady Helen, s úplně šedým obličejem. Dillon k ní poklekl. „Co se stalo?“

„Moje srdce, pane Dillone. Už nějakou dobu jsem tu vlastně na dluh. Dostali jsme je?“ Dillon zaváhal. „Prosím, musím to vědět!“

„Jak to tak vypadá, zlikvidovali jsme celou tu bandu, s výjimkou samotného Barryho.“

„Jaká škoda.“ Zavřela oči.

Za malou chvíli do dvora vjel landrover letectva, v němž seděli Charles Ferguson a Hannah Bernsteinová.

 

Dillon přecházel od jednoho těla k druhému. Quinn, který dostal několik zásahů, stále ještě žil, ale moc času mu nezbývalo. Dillon ho oslovil: „Ježíši, Quinne, už jsem tě neviděl celé věky.“

„Dillone?“

„Je po všem, tví kolegové jsou mrtví.“

„Co Jack?“

„Och, ďábel se o svoje vždycky postará. Dostal se z toho, jak je jeho zvykem.“

„Parchant jeden.“

„Kampak asi tak mohl jít?“

Quinnovi se podařil křivý úsměv. „To tě bude stát cigaretu.“

Dillon vytáhl stříbrnou tabatěrku. I přes všechno předchozí potápění byly cigarety uvnitř stále suché. Jednu Quinnovi nabídl a zapálil mu ji svým zapalovačem Zippo.

Quinn začal povídat. „Přiletěli jsme do Doonreighu s Dochertym v Chieftainu. Pamatuješ si na něho ze starých dob?“

„Jistě.“

„Přistáli jsme na jedné staré rozjezdové ploše nedaleko odsud. Jmenuje se to tam Shankley Down a provozuje to nějaký chlap jménem Clarke. Tam na nás měl Docherty čekat.“ Hlas měl náhle velice unavený. „Ten prachant Jack vždycky myslel hlavně na jednu věc. Aby se dostal zpátky do Ulsteru, my ostatní jsme mohli jít k čertu.“ Quinn nyní začínal již pomalu blouznit. „Zpátky do Spanish Head. Do svého úkrytu.“ Zhasínal nyní rychle. Dillon na něj promluvil: „Jen počkej, Quinne, pořád ho ještě můžu dostat. Vzpomínáš na tu moji specialitu? Jsem schopný lítat s čímkoliv, co má křídla. To Shankley Down. Bylo tam ještě nějaké jiné letadlo?“ Quinn přikývl. „Malé letadlo, ale se dvěma motory. Takový ten stroj, co musíš přelézt přes křídlo, aby ses dostal dovnitř.“

„Cessna 310,“ řekl Dillon.

„Dostaň ho, Dillone, hajzla jednoho zasranýho.“ Cigareta vypadala Quinnovi z prstů a hlava se mu naklonila na stranu.

Dillon vyhledal Fergusona, který právě hovořil do mobilního telefonu. Vypnul ho a oznámil: „Povolal jsem likvidační jednotku. Nemyslím, že by to v tomhle počasí stihli dřív, než za takové čtyři hodiny. Jak na tom je?“ Kývl hlavou směrem ke Quinnovi. Dillon mu odpověděl: „Mrtev, všichni čtyři jsou po smrti.“

„Někdo, koho bych měl znát?“

„No, budete štěstím bez sebe. Jsou to čtyři z vašeho seznamu nejhledanějších zločinců.“

Hannah Bernsteinová vytáhla z landroveru lékárničku a přiložila Blakovi na paži polní obvaz. Hedley si k ramenu tiskl další, zatímco se skláněl nad Lady Helen. Dillon k ní přiklekl a ona se usmála.

„Unikl nám, pane Dillone. To je škoda.“

Dillon ji uchopil za ruku, která byla velice chladná a klidná. „To si jenom myslí, že nám unikl. Dostanu ho kvůli vám, slibuji.“ Narovnal se a pomohl jí také na nohy. „Vezměte ji dovnitř,“ navrhl Fergusonovi.

Stáli tam, Hedley s Blakem, Ferguson s Lady Helen a Hannah s paží ovinutou kolem jejích ramen. Blake měl zjevně bolesti a ani Hedley nevypadal moc dobře.

„Je to hrozný zmatek, Charlesi,“ pronesla Lady Helen. „V novinách to moc krásně vypadat nebude.“

„To se do novin nedostane,“ ujistil ji Ferguson. „Likvidační jednotka odveze mrtvoly do Londýna, kde všechny skončí v jednom malém krematoriu. Ráno z toho bude jenom pár kilo šedivého popele, který pro mě za mě můžou vysypat třeba do Temže.“

„Máš k tomu dost moci, Charlesi?“

Převzal ji z objetí Hannah a přivinul k sobě. „Dokážu cokoliv.“

Dillon se ozval: „Nechám to tedy na vás. Já vyrazím. Vezmu si landrover.“

Ferguson zpozorněl: „Co to má znamenat?“

„Quinn mi prozradil, že přiletěli na letiště Shankley Down v Chieftainu, který pilotoval jeden můj starý známý jménem Docherty. Myslím, že Jack právě teď odtamtud startuje, jestli už není ve vzduchu.“

„Co s tím ale můžeš dělat?“

„To místo provozuje jeden člověk, nějaký Clarke, který tam má ještě Cessnu 310. Hodlám se v ní vydat za Jackem Barrym a pronásledovat ho třeba až k branám pekelným. Já vím, 310 je trochu pomalejší nežli Chieftain, ale myslím, že to zvládnu. Vím totiž, kam míří.“ Blake se nahlas ujistil. „Spanish Head?“

„Uhádl jsi.“

„Je přece šílené, aby se tam doopravdy vydal.“

„On je šílený.“

„Kde tam ale můžeš přistát, Seane?“

„Znám to místo docela dobře ze starých časů. Při odlivu jsou tam obrovské pláže.“

„V tomhle počasí?“ Ferguson se podivil. „Jste blázen.“

„Vždycky jsem byl, brigadýre.“

Ozvala se Hannah Bernsteinová: „Za těchto okolností bych měla radši jet s ním, pane.“

„K čertu pojedeš,“ odmítl ji Dillon.

„Něco ti řeknu, Dillone. Abys odsud mohl odjet, potřebuješ klíčky od landroveru, a ty mám já. Za druhé, v téhle zemi nemáš žádnou pravomoc, abys bez přítomnosti policisty mohl cokoliv dělat. A já ti nabízím detektiva superintendantku ze Speciální služby, protože Severní Irsko je součástí Spojeného království.“

„Ježiši Kriste, ty jsi ale kus tvrdé ženské.“

„Myslel jsem si, že to už dávno víš,“ pronesl Ferguson. „Jediné, co vám můžu říct, je – udržujte kontakt.“

Když Barry přijel do Shankley Down, Docherty a Clarke stáli v jednom ze dvou hangárů. Transit zabrzdil a Barry z něho vystoupil. Na obličeji v místech, kde ho zasáhl Dillon, měl stopy krve.

„Tak, jedeme,“ zavelel.

„Co ostatní?“ otázal se Docherty.

„Ti nepřijdou,“ ujistil ho Barry. „Jsou všichni mrtví.“

Ozval se Clarke: „Počkejte moment. Co tohle má znamenat?“ Barry vytáhl z kapsy berrettu a střelil ho mezi oči. Pak se k němu naklonil, prohledal mu leteckou bundu a našel obálku se dvěma tisíci librami. Když znovu vzhlédl, Dochertyho obličej vypadal vyčerpaně.

„Jacku?“

„Dopadlo to špatně. Posralo se to. Teď ale už pojďme,“ řekl a začal Dochertyho strkat směrem k Chieftainu.

Za malou chvíli už letadlo burácelo po rozjezdové dráze, aby se za okamžik vzneslo do skomírajícího světla.

 

O čtyřicet minut později Dillon s Hannah dorazili v landroveru na letiště. Dillon seděl za volantem. Zastavili vedle Clarkova těla a vysoukali se z vozu.

„Určitě jel tudy,“ poznamenal Dillon. „Zavolej mobilem Fergusonovi a řekni mu, že tu máš dalšího kandidáta pro tu jeho likvidační četu.“ Zašel do druhého hangáru, vylezl na křídlo Cessny, protáhl se přes levé sedadlo a zkontroloval přístroje. Hannah se k němu připojila a nastoupila také do letadla.

„Všechno oukej?“

„Nádrže jsou plné, jestli myslíš tohle. Podívej, touhle dobou je už na cestě a Chieftain je rychlejší, než jsme my. To Dochertyho místo v Doonreigh je asi šedesát kilometrů od Spanish Head a Quinn byl přesvědčený, že ten parchant zamíří právě tam. Dostihneme ho, když se nám podaří přistát na pláži, těsně pod těmi útesy, o kterých jsem hovořil.“

„Bude teď příliv, nebo odliv?“

„Cestou uvidíme.“ Pootočil klíčkem. „Jestli se ti to nelíbí, tak mě nech letět samotného.“

„Jdi k čertu, Dillone.“ Zabouchla dvířka kabiny, zapnula bezpečnostní pás a nasadila si rezervní sluchátka.

„Nalaď na pátý kanál, to jsou zprávy o počasí v Británii, a pak zjisti, co říkají o oblasti Ulsteru.“ Sám si nasadil sluchátka, nastartoval nejprve levý motor, pak pravý a nakonec začal pojíždět. Vyjel do deště a zaroloval na samý konec dráhy. Hannah na něj promluvila přes mikrofon.

„Jak dlouho?“

„Hodinu a půl, když bude zadní vítr, dvě, když bude foukat proti nám. Proč?“

„Podle zprávy o počasí začíná na tom pobřeží odliv o něco víc než za hodinu. Navíc se trhá mlha a svítí asi poloviční měsíc.“

„To zní zajímavě.“ Usmál se na ni, přidal plyn a vyrazil ke startu.

 

Když Chieftain nalétával na přistání v Doonreighu, začínalo se smrákat. Na ploše stroj popojel k Nissenově chatě. Předtím během letu se Barry naboural do Dochertyho baru a zlikvidoval dobrou polovinu láhve Paddyho whisky. Celou cestu seděl v kabině úplně sám. Ani se nepokusil zavázat si obličej, jenom si ho otřel neředěnou whisky. Když se Chiftain zastavil, otevřel venkovní dveře a vystoupil po schůdcích z letadla. Tou dobou se mlha již rozplynula, ale stále usilovně pršelo.

„Tak jsme zase zpátky na staré dobré zemi,“ prohodil.

Docherty, který vystupoval těsně za ním, mu připomněl: „Deset tisíc liber v igelitové tašce, jak jsi slíbil. Jacku.“

„Pořád na to zapomínám. Není to hrozné?“ Barry vytáhl berrettu a střelil ho dvakrát do srdce. Za okamžik byl již na cestě pryč.

 

Se soumrakem se obloha trochu vyjasnila, a když Dillon letěl přes Irské moře, svítil jim na cestu měsíc.

„Dokážeme to, Seane?“ zeptala se Hannah.

„Jenom neztrácej naději, děvče.“ Mezi těmi dvěma panoval zvláštní intimní vztah.

Letadlo teď letělo nízko, necelých pět set metrů nad zemí. Bylo vidět pobřeží, nad nímž se v měsíčním světle temně tyčily útesy Severního Irska. Dillon překontroloval mapu, kterou měl připevněnou na koleně, a provedl nepatrnou úpravu kursu doleva.

„Teď letíme správně. Je to přímo před námi.“ Sestoupil na dvě stě metrů. „Máme jediný problém. Tam dole je pořádný příboj.“ Přeletěl vrcholky útesů a pod ním se objevil zámek. „To je ono?“ otázala se Hannah.

„Spanish Head. Odjakživa.“

Znovu zamířil na moře a spustil podvozek: „Jdeme na to. Pomodli se, to by nám mohlo pomoct.“ Příboj vln s bílými čepičkami bušil do břehu tak daleko, že příliš pláže vidět nebylo. Dillon vyrovnal letadlo asi patnáct metrů nad hladinou a pak rychle klesl. Kola podvozku se zaryla do mokrého písku, pokrytého sotva půlmetrem vody. Cessna se ještě chvíli pohybovala kupředu a nakonec zamířila nosem k úzkému pruhu pláže a zastavila se.

Jak vypnul motory, rozhostilo se ticho. Při pohledu z kabiny vypadalo moře v měsíčním světle docela klidné. Dillon se usmál: „Hezký pohled.“

„Už mi to nikdy nedělej,“ vydechla Hannah. „Už nikdy. Mohli bychom vystoupit?“

„To je nápad. Jestli sebou nehodíme, namočíš si nohy, takže jdeme.“

Přešli úzký proužek pláže a našli pěšinku, která se mezi dvěma útesy šplhala někam vzhůru. Když konečně dosáhli vrcholu, otevřel se jim pohled na nedaleký zámek.

„Co teď?“ zeptala se Hannah.

„Myslel jsem, že je to snad jasné,“ odpověděl Dillon. „Jdeme do té vrátnice,“ a vyrazil jako první.

 

Starý John Harker byl v kuchyni vrátnice a čekal, až se mu začne vařit voda na čaj. Náhle na tváři ucítil průvan. Když se obrátil, zjistil, že v otevřených dveřích stojí Dillon a po jeho boku Hannah.

„Pamatujete si na mě?“ zeptal se ho Dillon.

„Ježíši Kriste!“ vydechl Harker.

„Už se tu jeho lordstvo ukázalo?“

„Před deseti minutami. Jak jste to věděl?“

„Já vím všechno. Tak, a jdeme. Vezměte svítilnu a proveďte nás parkem. Až dorazíme k zámku, řeknu vám, co dál.“

„Cokoliv si přejete.“ Harker zaváhal. „To je jeho konec?“

„Jestli to bude záležet na mně…“

„Díky bohu za to.“ Harker vzal z věšáku baterku. „Tajná chodba začíná za ostěním v knihovně a vede do přední haly. Jde se.“

Barry byl v pracovně vedle hlavní vstupní haly a naléval si právě velkou whisky. Trochu se napil a pak vyšel po schodech do knihovny v prvním patře. Tam zůstal stát, pocucával whisky a prohlížel si portréty svých předků na stěnách. Samý Francis, ale on tam chyběl. Zadíval se na jednoho válečníka v uniformě Konfederace. Zdálo se mu, jako by se na něj pobaveně usmíval.

„Parchant jeden,“ zamumlal. „Arogantní bastard, ale dobrý voják.“

Symbolicky portrétu připil, když vtom se otevřely dveře a vstoupil Dillon s Hannah. Dillon neměl zbraň, ale dívka držela v levé ruce walther.

„Seane, copak máš na své straně i ďábla?“

„Jenom někdy.“

Barry se usmál. „Bůh sám ví, jak ses sem dostal.“

„Podobně jako ty, já jenom přistál s letadlem na pláži.“

„Jaká byla situace v Compton Place, když jsi odjížděl?“

„Všichni mrtví, tedy všichni tvoji kolegové. Blake a Hedley jsou jenom lehce zraněni, nic víc.“

„A co Lady Helen?“ Dillon pokrčil rameny a Barry se znovu zeptal s patrnou mírou naléhavosti. „Je snad v pořádku, nebo ne?“

„Nemá zdravé srdce. Měla záchvat.“

„Kriste Ježíši,“ vydechl Barry. „Správně mě měla oddělat. Mně se zasekla zbraň, ale ona se v tom momentě sesypala na zem.“ Odpověděla Hannah Bernsteinová: „Jsem detektiv superintendantka Hannah Bernsteinová ze Speciální služby Scotland Yardu a musím vás varovat, že cokoliv…“ Barry po ní hodil sklenici, přikrčil se před výstřelem z její pistole a zmizel otvorem za dřevěným ostěním.

„Pojďme,“ vykřikl Dillon a rozběhl se ke dveřím. Hannah se držela těsně za ním.

Doběhli do vstupní haly, hlavní dveře zely dokořán. Na zápraží stál Harker s baterkou v ruce.

„Proběhl těsně kolem mne. Pak vyrazil po cestičce mezi stromy směrem k útesům.“

Dillon se znovu rozběhl, Hannah za ním. Nakonec se přidal i Harker.

 

Barry běžel s hlavou předkloněnou mezi stromy, berrettu v levé ruce. Teď už ani pořádně nevěděl, kam vlastně utíká. Obloha byla zamračená a na horizontu se ozývalo hřmění a objevovaly se blesky.

Helen Langová. Stále ji nemohl vypudit z hlavy. Proč jenom? Konečně narazil na stezku vedoucí k Mokré díře. Uviděl, jak se za ním žene Dillon, Hannah a za nimi i starý Harker s baterkou. Na obloze se co chvíli rozsvítil blesk a dole na pláži běsnily vlny, jež postupně zaplavovaly Cessnu. Barry klopýtal stále kupředu, až se ocitl u Mokré díry, z níž co chvíli se zaduněním vystříkl gejzír bílé vody. Na začátku schodů se zarazil, obrátil se, a když se objevil Dillon, napřáhl proti němu zbraň.

Dillon jediným pohybem odstrčil Barryho ruku stranou a narazil do něj tělem. „Na tohle jsem čekal už dlouho, ty pse,“ vykřikl Dillon, popadl jeho pravé zápěstí a sevřel mu ho jako v ocelovém svěráku. Když se ozvalo zapraskání kostí, Barry vykřikl. Dillon ho strčil hlavou napřed po schodech do podzemí a pak ho pustil. Ozval se poslední zoufalý výkřik a pak z Mokré díry vytryskla další fontána.

Starý Harker podržel baterku ve výšce: „Bůh nám pomoz, ale co vy jste to za člověka?“

„Někdy se na to taky ptám.“ Dillon se otočil k Hannah. „Spoj se s Fergusonem. Ať zařídí, aby nás Lacey a Parry s Learem vyzvedli.“

„Samozřejmě,“ položila mu ruku na paži. „Jsi v pořádku, Dillone?“

„Nikdy mi nebylo líp.“ Mokrá díra vychrlila další záplavu vody. „Ten Jack byl odporný parchant a teď si ho vzalo moře, takže to je opravdový konec.“ S tím se otočil a následoval Harkera po pěšině k zámku.

 

Následující odpoledne seděl Dillon, spolu s Hannah a Fergusonem, před soukromým pokojem na jedné londýnské klinice. Z pokoje vyšel Hedley, vyfešákovaný ve své šoférské uniformě, s rukou zavěšenou na pásce.

„Jak jí je?“ otázal se Ferguson.

„Moc dobře ne. Ptá se po panu Dillonovi.“

Dillon se zvedl, na chvilku zaváhal, ale pak vešel do pokoje. Seděla na posteli, podepřená polštáři. Do levé paže měla zavedenou infuzi a dále měla k sobě připojenou spoustu různých drátů. Vedle postele seděla sestra.

Dillon přistoupil k lůžku. „Lady Helen.“

Otevřela oči. „Dostal jste ho? Řekl mi to Charles.“

„Je to pravda.“

„Takže to je definitivní konec Synů Erinu, všech, dokonce i Spojky. A víte co?“ Zavřela oči a teprve po chvíli je znovu otevřela. „To všechno mi Petera zpátky nepřivedlo.“ Vzal ji za ruku. „Já vím.“

Znovu se usmála. „Pane Dillone, vy si o sobě myslíte, že jste zlý člověk, ale něco vám řeknu. Myslím, že jste jeden z nejmorálnějších mužů, které jsem za svůj život potkala. Nezapomeňte na to.“ Zavřela oči, ruka jí bezvládně sklouzla na pokrývku a jeden z přístrojů vydal divný zvuk. Sestra vyskočila ze židle a Dillon opustil pokoj.

Když se objevil, Ferguson i Hannah povstali. Brigadýr se otázal: „Odešla?“

„Ale ne do zapomnění,“ odpověděl Dillon. „Nezapomeneme na ni nikdy.“ Položil Hedleymu ruku na rameno. „Pojďme se projít do zahrady. Docela bych si dal cigaretu.“