Jack Higgins

NA NEBEZPEČNÉ PŮDĚ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DVĚ

„Vskutku zvláštní člověk, ten Sean Dillon,“ poznamenal Ferguson.

„Zvláštní? To je slabé slovo, pane,“ ozvala se Hannah Bernsteinová.

Seděli na zadním sedadle Fergusonova daimleru a proplétali se hustým provozem West Endu.

„Narodil se v Belfastu, ale matka zemřela při porodu. Otec přijel pracovat do Londýna, takže chlapec chodil do školy tady. Neuvěřitelný herecký talent. Rok studií na Královské akademii dramatického umění a pár rolí v Národním divadle. Má také talent na jazyky. Ovládá snad všechny, od irštiny až po ruštinu.“

„To je jistě pozoruhodné, pane, ale skončilo to střílením lidí ve jménu Prozatímního křídla Irské republikánské armády.“

„Ano, jistě. Ale tam se dostal, protože jeho otec se na návštěvě Belfastu náhodně připletl do přestřelky a byl zabit britskou vojenskou hlídkou. Dillon učinil přísežný slib, absolvoval rychlokurs zacházení se zbraněmi v Libyi a nikdy se neohlédl zpět.“

„Proč ten ostrý přechod z IRA na mezinárodní scénu?“

„Deziluze a rozčarování. Když to musí být, Dillon je naprosto nelítostný a bezohledný. V životě dokázal zabít mnohokrát, ale ty zákeřné bomby, co vraždí ženy a děti? Řekněme, že to není jeho styl.“

„Pokoušíte se mi snad naznačit, že v něm je něco morálního?“

Ferguson se zasmál. „Určitě nikdy nekalkuloval na vítězství. Pracoval pro Palestince, ale také pro Izrael jako profesionální potápěč.“

„Samozřejmě za peníze.“

„Přirozeně. Náš Sean zbožňuje dary života. Za pokusem vyhodit do povětří Downing Street byly peníze od Saddama Husseina. A o osmnáct měsíců později letěl v malém letadle s léky pro bosenské děti do Sarajeva, naprosto zadarmo.“

„Co se to stalo? Že by k němu z mraků promluvil pánbůh?“

„A záleží snad na tom? Srbové ho dostali a vypadalo to s ním bledě. Jednal jsem s nimi a zachránil ho před popravčí četou. Když se vrátil, přišel za mnou s tím, že chce zapomenout na dřívější neshody a pracovat pro mě.“

„Promiňte, pane, ale to, co bylo, se přece nedá nikdy smazat a začít znovu s čistým štítem.“

„Má drahá vrchní inspektorko, v naší práci je mnoho příležitostí, kdy je užitečné udělat kozla zahradníkem. Když budete i nadále pracovat pro mě, musíte se tuto myšlenku naučit využívat.“ Vyhlédl z okna, právě když zabočovali do Grafton Street. „Jste si jistá, že tam bude?“

„Tak mi to řekli, pane. Jeho nejoblíbenější restaurant.“

„Výborně,“ ozval se Ferguson. „Pořádně mi vyhládlo.“

 

Sean Dillon seděl u baru Mulliganovy irské restaurace a měl před sebou tucet ústřic a polovinu lahve šampaňského. Sytil se dobrotami a přitom nahlížel do večerníku. Byl to malý muž, asi sto šedesát pět centimetrů vysoký a měl vlasy tak světlé, že se zdály téměř bílé. Oblečen byl do tmavých manšestrových džínsů a letecké bundy s bílou šálou kolem krku. Nejpozoruhodnější byly jeho oči. Průzračné a bezbarvé jako voda, co teče po kameni. Druhým nepřehlédnutelným rysem jeho osobnosti byl neustálý, lehce ironický úšklebek člověka, který nebere život příliš vážně.

„Tak tady ho máme,“ ozval se Ferguson.

Dillon zvedl oči a zasténal. „Dneska večer se jeden nikde neschová.“ Mladá servírka přistoupila blíž a Dillon jí irsky řekl: „Ten fajnovej pán je sice Anglán, děvče, ale matku - Bůh jí žehnej - měl Irku, takže mu dej taky ústřice a Guinnessův ležák.“

Děvče se na něho zamilovaně usmálo a odešlo. Ferguson se posadil a Dillon se podíval na Hannah Bernsteinovou. „A kdopak jste vy, slečno?“

„To je vrchní inspektorka Hannah Bernsteinová ze Zvláštního oddělení Yardu, moje nová asistentka, takže se ji nepokoušej zkorumpovat.“

„Tak kde mám to pivo?“

Hannah byla celá nesvá, když se Dillon postavil a usmál se na ni tak vřele a kouzelně jako ještě nikdo. Úsměv úplně změnil jeho osobnost. Čekala setkání s někým nepříjemným, ale teď...

Vzal ji za raku. „A co dělá hezká židovská dívenka v téhle hrozné společnosti? Dáte si sklenku šampaňského?“

„Myslím, že ne. Jsem ve službě.“ Trochu znejistěla a posadila se.

Dillon přistoupil k baru, vzal sklenku a nalil do ní šumivé víno. „Kdo je znaven šampaňským, je znaven životem.“

„Takových nesmyslných průpovídek je spousta,“ odpověděla Hannah, ale sklenku přijala.

Ferguson se rozesmál. „Dej si pozor, Dillone, před rokem dostala v supermarketu ozbrojeného grázla, když vybral pokladnu. Měl smůlu, že zrovna ten týden pracovala pro americkou ambasádu a měla v kabelce Smith & Wessona.“

„Přesvědčila jste ho o nevhodnosti jeho počínání?“ řekl Dillon.

Přikývla. „Tak nějak.“

Objevily se Fergusonovy ústřice a pivo. „Máme problém, Dillone, velké nepříjemnosti. Povězte mu to, inspektorko.“

V několika krátkých větách mu řekla všechno. Když skončila, vzal si ze stříbrné tabatěrky cigaretu a zapálil si staromódním zapalovačem. „Tak co si o tom myslíte?“ zeptala se. „Na beton víme jen jedno: Billy Quigley je mrtvej.“

„Ale stačil mluvit s generálem,“ zasáhla Hannah. „To znamená, že Ahern akci zruší.“

„Proč by to dělal?“ řekl Dillon. „Nemáte nic víc než informaci, že má v úmyslu zítra provést atentát na prezidenta - to je všechno. Kde? Kdy? Nemáte ani páru a já se vsadím, že jeho časovej rozvrh je pěkně našlapanej!“

„Samozřejmě, že je,“ řekl Ferguson. „Ráno je na Downing Street s předsedou izraelské a naší vlády, večer má koktajl na řece a spoustu věcí mezi tím.“

„A nechtěl by něco zrušit?“

„Obávám se, že ne.“ Ferguson zavrtěl hlavou. „Už telefonovali z Downing Street. Prezident to odmítá.“

„Znáte Aherna osobně?“ zeptala se Hannah.

„Ano,“ odpověděl Dillon. „Párkrát se mě pokusil zabít a potom jsme se sešli tváří v tvář při jednání o přiměří v Derry.“

„A jeho přítelkyně?“

Dillon zavrtěl hlavou. „Norah Bellová je všechno možný, ale ne jeho milenka. Sex není její parketa. Dokud jí IRA nezabila rodiče, byla to slušná dělnická holka. Teď by zabila - kdyby to šlo - i papeže.“

„A Ahern?“

„Divnej pavouk. Pro něj to vždycky byla hra. Je to perfektní manipulátor. Vždycky říká takovou průpovídku: Nemám rád, aby moje levá raka věděla, co dělá pravá.“

„A co to má znamenat?“ zeptal se Ferguson.

„Je nevyzpytatelnej. U něj je všechno jinak, než to vypadá.“

Následovalo krátké ticho, které prolomil Ferguson. „Na tom případu dělá spousta lidí, ale vyrazil jsem z nich jen dost špatnou fotku toho muže.“

„A ještě horší fotografii děvčete,“ doplnila Hannah Bernsteinová.

Ferguson polkl ústřici. „Ale kde ho máme hledat?“

„Počkejte, já mám nápad,“ řekl Dillon. „V Kilburnu je jedna protestantská hospoda, William of Orange. Tam bych se mohl poptat.“

„Tak na co čekáme?“ Ferguson spolkl poslední ústřici a vstal. „Jdeme.“

 

Hostinec se pyšnil freskou krále Williama, který vyhrál bitvu v Boyne, a vypadal jako typická hospoda v Belfastu.

„Vy dva byste se zrovna moc u baru nevyjímali,“ řekl jim Dillon, když daimler zastavil. „Potřebuju si promluvit s člověkem, který se jmenuje Paddy Driscoll.“

„Co je zač?“ zeptal se Ferguson.

„Řekněme poradce. Počkejte tady. Půjdu zadem.“

„Jděte s ním, vrchní inspektorko,“ rozkázal Ferguson.

Dillon si povzdechl. „Dobře, generále, ale velím já.“

Ferguson přitakal. „Dělejte, co řekne.“

Dillon vystoupil a šel po chodníku. „Jste ozbrojená?“

„Jistě.“

„Dobře. Svět je zlý, nikdy nevíte, co se může stát.“

Zastavil se před zadním vchodem, vytáhl zezadu z opasku walthera, přišrouboval Carswellův tlumič a zasunul zbraň za bundu. Zevnitř se ozývala hudba. Zadním oknem bylo vidět do kuchyně, kde seděl u stolu šedivý muž a sepisoval účty.

„To je Driscoll,“ zašeptal Dillon. „Jdeme.“

Náhlý průvan zvedl pár účtů ze stolu a Driscoll překvapeně zíral na Dillona a ženu za ním.

„Bůh žehnej všem tady,“ ozval se Dillon. „Paddy, těš se, na tuhle noc nezapomeneš do smrti.“

„Proboha, Sean Dillon.“ V Driscollově tváři se zračil živočišný strach.

„Plus vrchní inspektorka, kterou dobře znáš. Vidím, že jsme tě pořádně vylekali.“

„Co chcete?“

Hannah se opřela o dveře, Dillon si přitáhl židli a posadil se ke stolu proti Driscollovi. Vytáhl cigaretu a zapálil si. „Michaela Aherna. Kde je?“

„Ježišmarjá, Seane. Toho jsem neviděl léta.“

„A co Billy Quigley? Nevyprávěj, žes neviděl Billyho. Vím, že tady pravidelně popíjí.“

„Jasně, Billy chodí často, ale ten Ahern...“ Pokrčil rameny. „Nemám tušení, Seane.“

„Ale máš.“ Následoval bleskurychlý pohyb, Dillon vyškubl zbraň z bundy, zamířil a vystřelil. Ozval se tlumený výstřel a spodní část Driscollova levého ucha zmizela. Zaskučel, chytl se za ucho a snažil se zastavit krvácení.

„Dillone, proboha!“ vykřikla Hannah.

„Myslím, že on s tím nemá moc společnýho.“ Dillon zvedl walthera. „Teď to druhý.“

„Néé, povím ti to,“ sténal Driscoll. „Včera sem Ahern telefonoval. Nechal pro Billyho vzkaz. Předával jsem mu ho kolem pátý, když přišel na drink.“

„Co to bylo?“

„Měl se s ním sejít blízko Wapping High Street, v jednom skladu firmy Olivers. U Brick Wharf.“

„Jste zvíře, Dillone,“ řekla Hannah Bernsteinová, když brala za kliku.

„To jsem už slyšel.“ Dillon se otočil ve dveřích. „Ještě něco, Paddy. Ahern dneska večer zamordoval Billyho Quigleye. Víme to stoprocentně.“

„Božínku!“ zaúpěl Driscoll.

„Už je to tak. Bejt tebou, dal bych od toho ruce pryč,“ dodal Dillon a jemně zavřel dveře.

„Mám zavolat pro posily, pane?“ ozvala se Hannah Bernsteinová, když daimler zamířil podél Temže na Brick Warf.

Ferguson stáhl okno a vyhlédl. „Myslím, že ne, vrchní inspektorko. Jestli tam byl, už dávno zmizel. Uvidíme.“

Dillon s odjištěnou pistolí v levé ruce první prošel brankou, našel vypínač a pochmurnou budovu zalilo světlo. Vystoupili po schodišti nahoru. Billy Quigley ležel na zádech za psacím stolem. Dillon přistoupil blíž a schoval walthera do bundy.

„Je to on, pane?“ zeptala se.

„Bohužel,“ povzdechl Ferguson. „Postarejte se o to, vrchní inspektorko.“

Začala manipulovat s mobilním telefonem a Ferguson s Dillonem sestupovali po schodech. Generál vyšel na ulici, opřel se o zábradlí a rozhlížel se po Temži. Když se k němu Dillon připojil, objevila se i Hannah.

„Tak co si o tom myslíte?“

„Musel vědět, že Billy je informátor,“ začal Dillon.

Generál se otočil k Hannah. „To znamená?“

„Jestli má Dillon pravdu, pane, tak s námi Ahern něco hraje.“

„Ale co?“

„Jsou chvíle, kdy se dá jen čekat, generále. A tohle je jedna z nich,“ dodal Dillon. „Já to řeknu jednoduše. Teď je na tahu Ahern a má nás v rukou. Zítra ten tah udělá - a spíš dřív, než později. Teprve potom můžu dostat nějakej nápad, dřív ne.“

Dillon si zapálil cigaretu starým zapalovačem a zamířil zpět k vozu.

 

Následující den ráno, před devátou, Ahern přijel s dodávkou Telecomu k bráně parku naproti Marlborough Road. Norah jela za ním v luxusní Toyotě. U brány už čekal Ali Halabi v zelené vestě bez rukávů a džínsech. Přiběhl k vozu.

„Quigley se ještě neukázal.“

„Nastup si.“ Arab poslechl a Ahern mu podal jednu oranžovou firemní bundu Telecomu. „Je nemocnej. Má chronickou záduchu. Jak se vynervoval, dostal záchvat.“ Pokrčil rameny. „Ale nic se neděje. Budeš jen řídit dodávku, nic jinýho. Norah a já tě navedeme k místu. Tam pak jen vystoupiš, zvedneš poklop kabelový šachty a půjdeš pěšky přes park. Je všechno jasný?“

„Naprosto,“ přikývl Halabi.

„Dobrá. Jeď za náma a všechno klapne.“

Ahern vystoupil a Halabi usedl za volant. „Bůh je veliký,“ řekl.

„To určitě je, kamaráde.“ Ahern se obrátil a šel k Toyotě, která parkovala u obrubníku.

 

Norah udělala okruh kolem Buckinghamského paláce, zabočila na Grosvenor Place a zpět po Constitution Hill podél parku. Na Ahernův pokyn zaparkovala přímo naproti vzrostlému buku. Ahern vysunul paži z okna a zvedl palec. Když se rozjížděli, dodávka za nimi přirazila k obrubníku. Byl tu poměrně hustý provoz. Asi po padesáti metrech jí Ahern přikázal zastavit. Sledovali, jak Halabi vystoupil a šel za dodávku, kde otevřel zadní dveře. Vrátil se s hákem a otevřel poklop šachty.

„Chlapci to jde dobře od ruky,“ utrousil Ahern.

Vytáhl z kapsy malou bakelitovou krabičku dálkového ovládání a stiskl tlačítko. Dodávka se proměnila v mohutnou ohnivou kouli a tlaková vlna odmrštila dvě projíždějící auta přes vozovku.

„Tohle jsem věnoval tobě, děvče,“ Ahern poklepal Norah po rameni. „Billy jim řekl, že bude výbuch, tak ho mají.“

„Drahý gesto. Bez Halabiho druhou půlku peněz nedostaneme.“

„Dva a půl milionu liber je ve Švýcarsku, Norah, to za den není špatnej výdělek. Nebuď chamtivá. A teď mizíme.“

 

Pozdě odpoledne generál Ferguson ještě seděl ve své pracovně na Ministerstvu obrany, když vešla Hannah Bernsteinová.

„Nic nového?“ zeptal se.

„Vůbec nic, pane. I když to zní nepravděpodobně, zbylo z Halabiho dost, abychom ho identifikovali. Každopádně máme jeho otisky prstů. Vypadá to, že musel být na chodníku a ne v dodávce.“

„A ostatní?“

„Dva vozy zachytila tlaková vlna. První řídila lékařka,zemřela okamžitě. Muž a žena z druhého jeli na obchodní jednání. Oba jsou na oddělení intenzivní péče.“ Položila mu zprávu na stůl. „Quigley mluvil pravdu. Alespoň teď víme, že Ahern vyčerpal své schopnosti.“

„Myslíte?“

„Pane, viděl jste prezidentův časový rozvrh. Kolem desáté měl projíždět právě tudy. Ahern to musel vědět.“

„A výbuch?“

„Byl předčasný. Tyhle věci se stávají pořád a vy to víte, pane. Halabi byl jen amatér. Dívala jsem se do jeho spisu. Vystudoval tady v Londýně ekonomii a účetnictví.“

„Ano, to všechno dává smysl - alespoň mně.“

„Ale Dillonovi ne. Kde je?“

„Čmuchá kolem.“

„Ten by snad nevěřil ani vlastní babičce.“

„Mám dojem, že právě proto ještě žije,“ utrousil Ferguson. „Dejte si kávu, vrchní inspektorko.“

 

V ateliérovém bytě v Camdenu stál Ahern před koupelnovým zrcadlem a vtíral si do vlasů brilantinu. Učesal si je dozadu s pěšinkou uprostřed a potom si pečlivě nalepil tmavý knírek. Nasadil si brýle s rohovinovými obroučkami a porovnával svou tvář s fotografií na průkazce. Když vešla Norah, otočil se. Měla úhlednou černou sukni, bílou blůzku a vlasy vzadu stažené do uzlu. I ona byla v brýlích, jen trochu větších, s černými obrubami. Vypadala úplně jinak.

„Jak vypadám?“ zeptala se.

„Skvěle. A co já?“

„Bezva, Michaeli. Špičkově.“

„Dobrá.“ Vyšel z koupelny a zamířil ke skříňce s pitím. Sáhl po lahvi a dvou sklenkách. „To není šampus, Norah, ale dobrá irská whisky.“ Nalil a zdvihl svou sklenici. „Na naši zem.“

„Na naši zem,“ odpověděla starobylým přípitkem loajalistů.

Dopil do dna. „Ještě kufřík s příbory a můžeme vyrazit.“

 

Když Ferguson s Hannah Bersteinovou opouštěli Ministerstvo obrany, bylo kolem půl sedmé. Generál řekl řidiči, aby je odvezl do bytu na Cavendish Square. Dveře jim otevřel Kim, bývalý desátník, který sloužil Fergusonovi už léta.

„Pan Dillon na vás čeká, generále.“

„Díky,“ řekl Ferguson.

Když vstoupili do obývacího pokoje, stál Dillon u otevřeného francouzského okna se sklenicí v ruce. „Obsloužil jsem se sám, doufám, že vám to nevadí.“

„Kde jste byl?“ ozval se Ferguson.

„Kontroloval jsem své obvyklé zdroje. IRA v tom definitivně nejede, to můžete vyloučit. Je to vážně Ahern, a to mě znervózňuje.“

„Smím se zeptat, proč?“ řekla Hannah.

„Michael Ahern je jeden z nejdokonalejších organizátorů, co znám. Velmi chytrý, rafinovaný a nevyzpytatelný. Jak jsem řekl, nedopustí, aby jeho levá ruka věděla, co dělá pravá.“

„Takže vy si nemyslíte, že vystřílel všechen prach?“ řekl Ferguson.

„To by bylo příliš jednoduchý. Může vám to připadat překombinovaný, ale já si myslím, že všechno - počínaje Quigleyho zradou a smrtí a konče ,předčasným' výbuchem dodávky Telecom - bylo předem naplánovaný.“

„To myslíte vážně?“ zareagovala Hannah.

„Ano. Pokus nevyšel, takže to všichni můžeme pustit z hlavy. Ale já se podívám do prezidentova časového programu.“

Hannah mu podala kopii a generál si nalil drink. „Poprvé v životě doufám, že se mýlíte, Dillone.“

„Tady je to,“ vyhrkl Dillon. „Koktajlparty na Temži, na parníku Jersey Lily. Předseda vlády, prezident a premiér Izraele. Tady udeří, sem míří od samého počátku, to ostatní byla jen krycí clona.“

„Jste blázen, Dillone,“ řekl Ferguson a podíval se Hannah Bernsteinové do tváře. „Ach, bože můj,“ zašeptal.

Bleskurychle se podívala na hodinky. „Šest třicet, pane.“

„Správně,“ řekl. „Odchod. Nemáme mnoho času.“

 

Ve stejnou chvíli Ahern a Norah zaparkovali Toyotu v boční ulici u Cheyne Walk. Vystoupili a šli pěšky dolů směrem na Cadogan Pier. Tam byly desítky policejních aut a všude plno uniformovaných mužů. Na nástupním pontonu stála přenosná obloukovitá branka, vybavená elektronickým zařízením, kterou musel každý projít. Vedle ní postávali dva mohutní mladíci v modrých oblecích.

Ahern řekl: „Tajná služba, prezidentova tělesná stráž. Vsadím se, že ty obleky jsou ze stejného krámu.“

Norah i on měli identifikační štítky připevněné na klopách. Když přišli až k elektronickému zařízení, Ahern s úsměvem podal kufřík jednomu z agentů. „Promiňte, že obtěžuju, ale v tomhle kufříku je dvě stě nožů, lžic a vidliček. Aby ta věc náhodou nevybouchla.“

„Dejte mi to a projděte skrz,“ řekl muž v civilu.

Prošli brankou, zatímco muž otevřel kufřík a kontroloval příbory. V ten okamžik dorazilo několik limuzín.

„Sakra, člověče, to je izraelskej předseda vlády,“ vykřikl jeho kolega.

„Budete tady muset ten kufřík nechat, ale vy můžete jít.“

„Jak račte.“ Ahern přešel lodní lávku a Norah za ním. Na druhém konci vklouzl do dveří a podle plánu lodi, který si pamatoval, zamířil k toaletám.

„Počkej tady,“ řekl Norah a vstoupil do pánského záchodku, označeného číslem čtyři.

Uvnitř byl muž a myl si ruce. Ashem si je začal umývat také. Jakmile neznámý odešel, přiklekl k červenému kyblíku v rohu, hrábl do písku a vytáhl dva walthery s tlumiči, zabalené do igelitu. Jeden zasunul vzadu za opasek kalhot a druhý schoval do saka. Když vyšel ven, rozhlédl se, jestli není nikdo nablízku, a rychle podal jednu z pistolí Norah. Ta si ji okamžitě vsunula do kapsy v levém podpaží kabátku služebního kostýmu.

„Jdeme,“ řekl.

V tom okamžiku se ozval hlas se silným italským přízvukem: „Co to děláte, vy dva tam?“ Když se otočili, blížil se k nim chodbou šedivý muž v černém kabátě a proužkovaných kalhotách. „Kdo vás poslal?“

„Signor Orsini,“ řekl sebejistě Ahern. „Měli jsme být u studeného pultu na Francouzském velvyslanectví, ale na poslední chvíli nás poslal sem. Myslel, že budete potřebovat pomoct.“

„A měl pravdu.“ Vrchní číšník se podíval na Norah. „Vy se postaráte o jednohubky a vy o víno,“ ukázal na Aherna. „Nahoru po schodech a doleva. A koukejte makat,“ zatleskal a rychle zmizel.

 

Předseda vlády i prezident už byli na palubě. Posádka se chystala zvednout lodní lávku, když na nábřeží zastavil daimler s Fergusonem, Dillonem a Hannah. Generál spěchal jako první k lávce, ale do cesty mu vstoupili dva tajní.

„Generál Ferguson. Je tady plukovník Candy?“

Mohutný šedovlasý muž v černém obleku a proužkované kravatě přispěchal po palubě. „To je v pořádku. Děje se něco, generále?“

„Tohle jsou moji pobočníci, Dillon a vrchní inspektorka Bernsteinová.“ Nástupní lávku za ním už dali pryč a posádka odrážela Jersey Lily od břehu Temže. „Obávám se, že ano. Jde o tu dopolední explozi. Domníváme se, že to byla lest. Ahernovu fotografii máte, tak vyhlašte pro všechny své lidi pohotovost. Může být na lodi.“

„Provedu.“ Candy se beze slova otočil ke dvěma policistům v civilu. „Jacku, ty si vezmi na starost záď, George příď. Já se postarám o prezidenta. Uvědomte všechny naše lidi.“

Všichni tři se rozprchli. Ferguson poznamenal: „A my přidáme svou trošku do mlýna.“

Z přídě se večerním vzduchem nesla hudba jazzového kvarteta. Lidé, většinou přední politici a diplomaté, se bavili v hloučcích. Mezi nimi se procházely i tři ostře sledované osobnosti - prezident, předseda vlády a izraelský premiér. Číšníci a číšnice každému nabízeli víno a jednohubky.

„To je zlý sen,“ řekl Ferguson.

Plukovník Candy seběhl z lodního schodiště. „Asi za deset minut každý z velké trojky chce promluvit pár slov. Potom poplujeme kolem parlamentu a přistaneme u Westminster Pier.“

„Fajn,“ poděkoval Ferguson Američanovi, který odchvátal, a obrátil se k Dillonovi. „To je beznadějné.“

„Možná, že tady není,“ řekla Hannah. „Třeba jste se mýlil, Dillone.“

Zdálo se, že ji neposlouchá. „Musí mít únikovou cestu.“ Obrátil se k Fergusonovi. „Pojďme se podívat na záď.“

Šel první a razil si cestu mezi hloučky hostů. Když dorazil na konec parníku, naklonil se přes zábradí. „Je tady.“

„Jak to víte?“ zeptal se generál.

Dillon zatáhl za lano a z mlhy se vynořil nafukovací člun s přídavným motorem. „Tohle je jeho úniková cesta,“ prohlásil. „Nebo spíš byla.“ Natáhl se, uvolnil karabinu, která poutala lano k lodi, a člun zmizel v temnotě.

„Co teď?“ ozvala se Hannah,

Z reproduktorů se ozvalo: „Dámy a pánové, slovo má předseda vlády.“

Dillon řekl: „Není sebevrah, aby se cpal do davu.“ Zaklonil hlavu a podíval se na kormidelnu, která se tyčila nad třemi palubami. „No jasně, jak jinak?“

Vyrazil nahoru po schodišti, Hannah v patách a za ní s odstupem i Ferguson. Na první palubě nebyla ani noha a tak stoupal na další. Když byli tam, z reproduktorů se ozval předseda vlády: „Jsem hrdý, že mezi námi mohu uvítat prezidenta Spojených států.“

V tom okamžiku spatřil Michaela Aherna s Norah Bellovou, jak vcházejí do salonku a každý nese podnos, přikrytý bílým ubrouskem.

 

Lodní salonek byl prázdný. Ahern přikročil k oknu a podíval se dolů na přední palubu, kde před mikrofonem stál prezident a vedle něj britský a izraelský premiér. Otevřel okno a vytáhl zbraň.

Dveře za ním se tiše otevřely a vstoupil Dillon s odjištěným waltherem. „Michaeli, ty toho snad nikdy nenecháš, co?“

Ahern se prudce otočil, pistoli podél stehna. „Dillone, ty svině!“ Ruka se zbraní se zvedla.

Dillon ho zasáhl dvakrát do srdce a tlumené výstřely jím mrštily o stěnu salonku. Jeho komplicka zkameněla překvapením a jen svírala v rukou podnos.

„Jestli pod tím ubrouskem máš pistoli, kterou chceš použít, Norah, budu tě muset zabít. Ale protože to nikdo z nás nechce, tak buď hodný irský děvče a polož ten tác.“

Poslechla a velmi pomalu odložila podnos na nejbližší stolek. Dillon se otočil, přehodil si walthera do druhé ruky a promluvil na Fergusona a Hannah. „Tady jste, konec dobrý, všechno dobré.“

Norah za ním škubla sukní, vytáhla vystřelovací nůž z punčocháčů a vrazila mu ho do zad. Dillon zakolísal a upustil pistoli.

„Hajzle!“ zařvala, vytáhla z něho čepel a znovu ho bodla.

Dillon se dopotácel ke stolu, opřel se o něj a Norah zvedla nůž, aby ho zasáhla potřetí. Hannah poklekla, uchopila Dillonova walthera a střelila ženu doprostřed čela. Zároveň s ní se zhroutil i Dillon a zůstal nehybně ležet na zádech.

 

Bylo kolem půlnoci a na Londýnské klinice, jedné z nejproslulejších nemocnic světa, seděla v čekárně vedle Dillonova pokoje Hannah Bernsteinová. Byla unavená, což se za daných okolností dalo čekat, ale černá káva a cigarety jí udržovaly ve formě. Na konci chodby se otevřely dveře a k jejímu údivu z nich vyšel Ferguson v doprovodu prezidenta a plukovníka Candyho.

„Prezident se vrací na Americké velvyslanectví,“ oznámil jí Ferguson.

„Myslel jsem si, že po tom všem, co se stalo, bych ho měl navštívit.. Vy jste vrchní inspektorka Bernsteinová, že?“ Prezident ji vzal za ruku. „Jsem vám nesmíme vděčný.“

„Váš dík patří Dillonovi, pane. On to byl, kdo všechno prohlédl. Věděl, že jsou na palubě.“

Prezident přistoupil k prosklené stěně, za kterou ležel ve spleti hadiček a kapaček na nemocničním lůžku Dillon. Vedle něho stála ošetřovatelka.

„Jak je mu?“

„Jeho stav je vážný, pane,“ odpověděla. „Operace trvala čtyři hodiny. Bodla ho dvakrát.“

„Zajistil jsem profesora Henry Bellamyho, pane prezidente,“ řekl Ferguson. „Nejlepšího chirurga v Londýně.“

„To je dobře,“ přikývl prezident. „Jsem vaším dlužníkem, generále, vyřiďte to, prosím, svým lidem. Nikdy na to nezapomenu.“

Prezident zamířil ke dveřím a plukovník Candy zašeptal: „Díky bohu, že to takhle dopadlo, alespoň to můžeme udržet v tajnosti.“

„Já vím,“ řekl Ferguson. „Nikdy se to nestalo.“

Candy odešel a Hannah Bernsteinová řekla ustaraně:

„Před půlhodinou jsem viděla profesora Bellamyho. Přišel ho zkontrolovat.“

Ferguson se zamračil. „A co říkal? Bude zase v pořádku, že?“

„Bude žít, pane. Problém je v tom, že pan doktor neví, jestli bude Dillon to, co býval. Málem ho vykuchala.“

Ferguson ji vzal kolem ramen. „Jste v pořádku, má drahá?“

„Jestli nejsem rozrušená, protože jsem někoho zabila? Vůbec ne, generále. Já opravdu nejsem židovské děvčátko, jak říkal Dillon. Spíš židovka z krutých příběhů Starého zákona. Norah, ta vrahounská čubka, si smrt zasloužila.“ Vyndala cigaretu a zapálila si. „Ne, mně je líto jen Dillona. Odevzdal dobrou práci. Zasloužil si lepší osud.“

„Měl jsem dojem, že ho nemáte v lásce,“ řekl Ferguson.

„Pak jste se mýlil, generále.“ Podívala se prosklenou stěnou na Dillona. „Potíž je v tom, že ho mám ráda až moc. A v naší práci se tohle nikdy nevyplácí.“

 

Otočila se a odcházela. Ferguson zaváhal, pohlédl ještě jednou na Dillona a šel za ní.