Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

Z historie písma

Piktogramy
Historie
Sumerové
Klínové písmo
Egypťané
Fonetická abeceda
Údolí řeky Indu
Číňané a papír
Féničané
Řekové
Další písma
Uzlové písmo
Hláskové písmo
Význam psaného slova
Pergamen
Papyrus

Písmo je právem považováno za největší a nejdůležitější vynález v dějinách lidstva. Psané slovo dokázalo svrhnout vlády a změnit běh historie. Písmo dává nesmrtelnost myšlenkám, láskám, vášním i faktům.

Snad jen vynález kola se svým významem pro lidskou historii přibližuje vynálezu písma. Bylo to písmo, které umožnilo existenci a rozkvět tří největších monoteistických náboženství v dějinách: judaismu, křesťanství a islámu. Psané texty daly nevídané možnosti géniům a vědcům. Díky psanému slovu se můžeme obdivovat kráse Šalomounovy Písně písní či dílu básníka Li Po, ocenit Aristofanův humor či Einsteinovu genialitu. Písmo lze charakterizovat jako hromadné označení pro ryté, psané, kreslené, tištěné, ražené či jiné grafické znaky, které slouží k zaznamenání slov a myšlenek.

Piktogramy

První zobrazení, jakýsi předstupeň písma, pocházejí už z mladšího paleolitu, z doby patnáct až deset tisíc let př. n. l. Jde o takzvané výjevové obrazy, které se zachovaly v několika jeskyních. Lidé ze starší doby kamenné na nich zachycovali především lovecké výjevy. Z těchto maleb se pak vyvinuly zjednodušené, schematické obrázky lidí, zvířat, předmětů apod., které byly sestavovány do sérií a podávaly určitá sdělení. Tyto obrázky se nazývají piktogramy. Dodnes je používají některé eskymácké kmeny.

Historie

Základy skutečného písma sahají zhruba do období 4000 let př. n. l. Byla to zřejmě potřeba registrovat věci každodenního života, která byla původním podnětem pro vznik písemných záznamů. Ze 4. tisíciletí př. n. l. pocházejí například hliněné známky nalezené v Íránu, které sloužily jako platidla. Známka ve tvaru rohlíku s vytlačeným vzorem představovala ingot kovu, zatímco kulatá známka, rozdělená křížem na čtvrtiny, jednu ovci. Na ustálení určitého druhu písma měly vliv tradice a povaha jednotlivých národů i materiál, na který se psalo. Jako první psací plochy sloužily skalní stěny, kameny, kosti a želví krunýře. Následovaly hliněné tabulky a hliněné pečeti, papyrus, pergamen, stromová kůra, hedvábí, papír a nejnověji počítačové obrazovky, diskety a CD-ROM. Umění psát, kdysi vyhrazené jen určité vrstvě lidí, se stalo masovou záležitostí. Dnes umí psát asi 85 procent obyvatel světa. V americké občanské válce byl papír tak vzácný, že vojáci psali z fronty domů kolmo na napsaný text, aby ušetřili místo. Indové udělali z písma umění a psali nápisy icelé texty na zrnka rýže. Dnes jsou počítače vybaveny několika sty typy písma. Účel však zůstává stejný: sdělit názor, myšlenku, skutečnost nebo je uchovat pro budoucnost.

Sumerové

Po piktogramech byly dalším stupněm vývoje obrázkového písma ideogramy, kde obrázkový znak zastupoval konkrétní pojem, ideu (například pták s rozepjatými křídly znamenal "letět"). Takové písmo si jako první osvojili staří Sumerové. Koncem čtvrtého tisíciletí př. n. l. vytvořili Sumerové obrázkové a začátkem třetího tisíciletí klínové písmo. Psali na vlhké hliněné tabulky rákosovým stéblem seříznutým do trojúhelníkového tvaru. Toto písmo označujeme také jako piktografické. V první fázi to byly hlavně hospodářské seznamy a záznamy, například účetní záznamy chrámů, které zapisovali kněží, později přibyly historické přehledy a nakonec i literární díla. Piktografickým písmem se zaznamenával jen omezený okruh výrazů, dokázalo však vyjádřit i abstraktní pojmy. Ve starší době se texty zaznamenávaly ve sloupcích, když se začalo psát vodorovně, znaky se o 90 stupňů otočily.

Klínové písmo

V období 3500 a 2500 př. n. l. se písmo zdokonalilo a stalo se částečně hláskovým - fonetickým. Z obrázkových symbolů se staly znaky z klínových vrypů, jimž odpovídaly slabiky nebo hlásky. Toto takzvané klínové písmo později převzali Asyřané, Babyloňané a Peršané. Používali je lidé hovořící patnácti různými jazyky další tři tisíciletí. V prvním století našeho letopočtu klínové písmo zaniklo. Nejmladší známá tabulka psaná klínovým písmem pochází z Babylonu, je to astronomický almanach znázorňující postavení planet v letech 74 až 75.  

Egypťané

Řekne-li se Egypt, vybaví se většině lidí hieroglyfy, obrázkové písmo starých Egypťanů, jehož počátky sahají do 4. tisíciletí př. n. l. Egyptští písaři museli zvládat stovky, ba tisíce znaků. Hieroglyfy (asi 3000 znaků) rozluštil až roku 1822 francouzský egyptolog Jean-Fran ć ois Champollion. Pomohl mu nález takzvané Rosettské desky, na níž byly vedle hieroglyfů i nápisy v řečtině a v písmu démotickém. Z hieroglyfů se vyvinulo ve 3. tisíciletí př. n. l. písmo hieratické (takzvané kurzivní obrázkové), které používali kněží, a později - od 8. století př. n. l. - zjednodušené lidové písmo, takzvané démotické. Jednotlivé znaky obrázkového písma představovaly jednak ideogramy, obrazové znaky vyjadřující určitou věc či pojem, jednak fonogramy, znaky vyjadřující skupiny hlásek nebo části slov, a takzvaná determinativa, znaky blíže určující význam jiných znaků.

Fonetická abeceda

Nejnovější archeologické nálezy z jednoho smaragdového dolu na Sinaji dokazují, že tam byla použita fonetická abeceda už v patnáctém století př. n. l. Lidé, kteří byli autory tamějších nápisů, používali jeden znak pro jedno písmeno. Například obrázek čtverce, který představuje dům, znamená hlásku "b", protože výraz pro dům byl beit. Kdo byli tito dávnověcí pisatelé? Podle některých teorií to byli Izraelité, kteří pod Mojžíšovým vedením utíkali kolem roku 1250 př. n. l. z Egypta do země zaslíbené. Někteří vědci však argumentují skutečností, že podobné písmo bylo nalezeno ve třicátých letech dvacátého století v Kanaánu, mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, a je prý tedy velmi pravděpodobné, že tato hlásková abeceda byla dílem obyvatel Kanaánu.  Zvláštní hieroglyfické písmo vzniklo kolem roku 2200 př. n. l. i na Krétě. Obrázkové písmo znali rovněž Chetité, Mayové ve Střední Americe, Aztékové v Mexiku a Číňané, od nichž se v různých úpravách rozšířilo zejména do Japonska a Koreje.

Údolí řeky Indu

Ani takzvaná harappská kultura v údolí řeky Indu (2800 až 1900 př. n. l.) nepostrádala písemné znaky a záznamy. Jsou to známé ryté pečeti s obrázky a nápisy, které se dodnes nepodařilo vyluštit. Podle některých teorií mohly třeba sloužit podobně jako dnešní identifikační karty svých majitelů.

Číňané a papír

Zcela ojedinělý význam v historii písma a písemného projevu má starověká Čína. První písemné projevy se tam objevují už  ve druhém tisíciletí př. n. l. na kostech a želvích krunýřích. Nejstarší dochované čínské literární texty pocházejí z prvního tisíciletí př. n. l. Je to především slavná  Kniha písní  (10. až 6. stol. př. n. l.), soubory historických rozprav a dokumentů, kroniky, komentáře a filozoficko-etické nauky předních myslitelů, například Konfucia či Lao-c`. Kolem roku 105 vynalezli Číňané papír, který zhruba o tisíc let později zásadně ovlivnil rozvoj písemnictví celého světa. Čínští kaligrafové na něj psali štětci s bambusovými násadami a štětinami z podzimního hustého kuního kožichu. Pro sjednocení Číny měl psaný jazyk nesmírný význam. Ve třetím století př. n. l. se v Číně mluvilo osmi různými jazyky a nespočtem dialektů. V roce 200 př. n. l. byl vypracován standardní systém písma, kde znaky představují pojmy, nikoli konkrétní fonetická slova, a proto toto jednotné písmo mohou dodnes používat různé jazyky i dialekty.

Féničané

Hlásková písma evropských národů, ale i arabština a hebrejština mají základ ve fénickém písmu. Semitští Féničané v oblasti Středozemního moře vytvořili zhruba kolem roku 1300 př. n. l. první hláskové písmo. Jejich abeceda měla dvaadvacet písmen, což bylo značné zjednodušení ve srovnání třeba s čínským písmem, které má dodnes na padesát tisíc znaků (pro běžnou potřebu je třeba znát dva tisíce až čtyři tisíce znaků). Z fénického písma se mimo jiné vyvinula větev aramejská. Toto písmo pak převzali Židé, kteří si je upravili ve své čtvercové písmo, a před vystoupením Mohamedovým vzniká na základě aramejského písma ipísmo arabské.

Řekové

V Evropě převzali fénické písmo v devátém století př. n. l. Řekové. Nejstarší nápisy pocházejí z osmého století př. n. l. Doplnili znaky pro samohlásky, obrátili směr psaní na levopravý a vytvořili první úplné hláskové písmo na světě. Byly tak položeny základy pro vznik nejstarší evropské literatury.  Základy řeckého písma však mají mnohem starší a složitější kořeny. První písemné památky pocházejí z Kréty - ze středního minojského období. Byla to hospodářská evidence, psaná obrázkovým písmem na hliněné tabulky. Nápisy se objevovaly i na pečetidlech, ale toto písmo se zatím nepodařilo vyluštit.  Kolem roku 1900 př. n. l. vzniká tzv.  lineární písmo A, jehož znaky byly zjednodušené. Ani toto písmo se nepodařilo rozluštit. V pozdním minojském období, asi v polovině patnáctého století př. n. l., vzniká na základě lineárního písma A pro potřeby řečtiny takzvané lineární písmo B. To se roku 1952 podařilo rozluštit architektovi M. Ventrisovi a jazykozpytci J. Chadwickovi. Texty byly napsány řecky. Jednotlivé znaky označovaly slabiky. Toto písmo se používalo v Řecku v období mykénské civilizace, v 16. až 12. století př. n. l. V palácích byly objeveny hliněné tabulky, rozsáhlý archiv pochází z paláce v Pylu. Jsou to údaje o vlastnictví půdy a texty náboženského charakteru. Koncem třináctého století př. n. l. zaniká mykénská civilizace. V následujícím období přicházejí na řeckou pevninu nové kmeny. Teprve v devátém století př. n. l. navazují Řekové kontakty s obyvateli Přední Asie a od Féničanů přebírají hláskové písmo. Řecké písmo se udrželo v oblasti byzantské říše a vyšly z něj i dvě hlavní vývojové větve: východní (hlaholice, kterou odvodil Konstantin, a cyrilice, z níž se pak vyvinula azbuka) a západní větev, ze které se díky Etruskům vyvinulo ve starověkém Římě latinské písmo, takzvaná latinka. První památky psané latinkou pocházejí ze šestého století př. n. l. Toto písmo převzaly téměř všechny evropské národy (po krátkém období vlády hlaholice také my) a některé si ji pro svou potřebu doplnily diakritickými (rozlišovacími) znaménky - háčky, čárkami, kroužky atd. Později se latinka rozšířila i mimo Evropu.  

Další písma

Z dějin je známo asi čtyři sta různých druhů písma. Přibližně třicet až pětatřicet procent lidí dnes píše latinkou, dvacet procent indickými typy písma, deset procent slovansko-cyrilskými a zbytek ostatními druhy národního písma, například v Číně, Japonsku, Koreji, Etiopii, Řecku, Arménii či Izraeli. Vlastní písmo mají například i Gruzínci, Mongolové ve vnitřním Mongolsku či syrští křesťané.  Všechny texty ze severní Evropy z prvního tisíciletí př. n. l. jsou vytesány do kamenů nebo vyřezány do dřeva takzvaným runovým písmem. Čtou se zprava doleva. Staří Mayové používali ke psaní upravenou kůru stromů a psali na ni štětečky, které byly zakončeny pírky ptáků. Jejich písmo představovalo složité symboly.  

Uzlové písmo

V řadě oblastí vzdálených moderní civilizaci se dodnes používá takzvané uzlové písmo. V jihoamerické andské oblasti se užívalo uzlové písmo zvané  kipu až do šestnáctého století. Skládá se z hlavní šňůry, na kterou se připojují svislé šňůrky, které se liší barvou, délkou, počtem a tvarem uzlů. Předpokládá se, že kipu sloužilo jako mnemotechnická pomůcka pro statistické záznamy. Kečuové v Peru ho dodnes používají při sčítání dobytka.

Hláskové písmo

V šestém století př. n. l. se vyvinula z řeckého písma latinka. V devátém století n. l. uvádějí velký počet alfabetických znaků do svého písma Japonci, v patnáctém století Korejci. Z mnoha set jazyků užívaných ve světě jsou dnes Číňané jediní, kteří si uchovávají systém, v němž znak představuje pojem, ne slovo.  

Význam psaného slova

Od samého počátku vzniku písma je lidé používají k vyjádření pocitů a ke komunikaci s dalšími členy společnosti. Aristoteles ve čtvrtém století př. n. l. dokonce charakterizoval psaní jako způsob, jímž lze vyjádřit pocity a vášně duše. Nejnovější psychologické studie dokazují, že vypsat se z pocitů pomáhá odstraňovat depresi, posiluje imunitní systém a snižuje krevní tlak. Na světě však stále ještě existuje asi deset tisíc jazyků, které písemný projev neznají. Jedním z nich je například jazyk Haidů, kteří žijí na Ostrovech královny Charlotty nedaleko pobřeží Britské Kolumbie. Písmo neznají, ale tvrdí, že jim nechybí. Ostatně i Platon v pátém století př. n. l. upozorňoval na některé negativní stránky písemného projevu. Tvrdil, že písemná forma soustředí pozornost lidí na zprávu jako takovou a nebudou si uvědomovat sebe a vnitřní souvislosti. V té době to byly možná obavy oprávněné. Čtení bylo fyzicky náročné a vyžadovalo soustředěnou pozornost. Knihy představovaly papyrové svitky dvacet i více metrů dlouhé. Stránky neexistovaly, ty se objevily až s nástupem pergamenu  asi ve druhém století n. l. Mezery mezi slovy se začaly dělat teprve v sedmém století. Ještě dlouho po Platonovi sloužily písemné záznamy spíše jako pomůcka pro povzbuzení paměti. Lidé četli nahlas. Svatý Augustin, jeden z tehdejších světových učenců, byl doslova šokován, když viděl, že svatý Ambrož dokáže číst knihy potichu, v duchu.  Význam písma a psaného textu pro vývoj lidské civilizace dnes nikdo nezpochybňuje, ale většina z nás si ho ani neuvědomuje. Gutenbergův vynález knihtisku z poloviny 15. století umožnil masové rozšíření psaných textů. Braillovo písmo písmo zprostředkovalo psané projevy i pro nevidomé. Nejnovější generaci komunikačních prostředků představují e-mail a elektronické knihy. Základem však byly znaky, jejichž historie je stará mnoho tisíc let.

Pergamen

Název dostal podle řeckého antického města Pergamon na území starověké Mýssie (dnešní Bergama v Turecku). Jeho výroba tam byla dovedena k dokonalosti kolem roku 190 př. n. l. Tehdejší král potřeboval vhodný materiál, na nějž by se dalo psát, protože chtěl vybudovat knihovnu, která by byla důstojným konkurentem proslulé knihovně v Alexandrii. Pergamen je vyčiněná oslí, kozí nebo ovčí kůže, hladce obroušená, nakřídovaná a hlazená. Jako psací látka se používal na Blízkém východě zejména v Persii v šestém až pátém století př. n. l. Odtud se rozšířil do antického Říma a od čtvrtého století n. l. i do dalších zemí Evropy. Od šestého století byl vytlačován levnějším papyrem. Od čtrnáctého století začal v Evropě oběma - pergamenu i papyru - úspěšně konkurovat levnější papír.  Rozlišoval se pergamen jihoevropský (italský), pečlivě opracovaný pouze po jedné straně, a pergamen středoevropský, opracovaný po obou stranách. I v pozdějších dobách se pergamen občas používal jako psací látka pro významné dokumenty a privilegia a tuto funkci má ve výjimečných případech dodnes.

Papyrus

K výrobě listů z papyru, na které psali, používali Egyťané rákos, jenž rostl u Nilu - šáchor papírodárný, Cyperus papyrus, z čeledi šáchorovitých. Rozřízli stvol odshora dolů a získali tak dva dlouhé křehké pruhy. Ty se sušily a navzájem spojovaly, aby vznikly širší listy, které se slepovaly po dvou křížem, aby byly pevnější. Lepidlo se vyrábělo z pšeničné mouky. Listy se pak vyklepávaly kladívkem, sušily a leštily cedrovým olejem. Popsané se uchovávaly v amforách. Jako materiál, na nějž se psalo, se papyrus používal zhruba od roku 2500 př. n. l., i když nepopsaný svitek papyru byl objeven v hrobě pocházejícím ze třetího tisíciletí př. n. l. Na papyrus se psalo zaostřeným rákosovým perem. Tento způsob psaní převzali staří Římané, odtud se rozšířil po celém Středomoří, kde pak od šestého století n. l. papyrus postupně vytlačoval drahý pergamen. V papežské kanceláři se papyrus používal do první poloviny jedenáctého století.

© časopis 100+1, 10.5.2000