Bohumil Hrabal

OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Podlezl jsem závory a na páté koleji stály osobní vagóny. A celý ten vlak byl rozstřílený, na prvním vagónu jsem si přečetl nálepku: Určení, státní dílny, výchozí stanice Krakow. Takhle vždycky zřídili partyzáni německé transporty těsně za frontou, ani jeden osobní vagón neměl zasklené okénko, každý byl prošpikován střelami, plechové stěny propsány rukopisem mašinkvérů, některé roz­tržené granátem, jiné nábojem horského dělíčka nebo ukořistěnou pancéřovou pěstí. Takové osobní vagóny to byly, jaké už dávno byly vyřazeny z provozu, do každého kupátka vedly z obou stran dveře a kolem celé stěny vagónu bylo dlouhé stupátko. Skoro u každých dveří byla hnědá zaschlá stopa krve. Nahlížel jsem do kupé a všude to bylo stejné. Na podlaze roztříštěné sklo, hřebínky, knoflíky vytržené i s látkou, celý rukáv vojenského mundúru, zakrvácené spodky, kapesník kdysi napojený krví, rozházené figurky šachů, schéma hry: Člověče, nezlob se, kulaté zrcátko, harmonička, sněhem zasypané dopisy, dlouhý fáč a pruhovaný dětský balónek. Zvedl jsem jeden dopis, zdobený otiskem vojenské boty plné cvočků. Mein lieber Schnucki Pucki! začínalo to psaní a končilo: Deine Luise. A otisk dívčích rtů. A v koutě se na mne smála rozšněrovaná vojenská bota s vyplazeným jazykem. Na podlaze leželi dva mrtví havrani. Když jsem přišel z nemocnice, byly takové mrazy, že v lesíčku za naším městečkem, kam se slétávala hejna vran a havranů, stromy byly ověšené těmi černými ptáky, třpytili se v dopoledním mrazivém slunci, a když jsem přišel k lesíčku, viděl jsem tisíce těch havranů po zemi, kolem každého stromu, jak přezrálé bosenské švestky… plný lesík mrtvých, i ti, co seděli na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem tenkrát podrážkou do kmenu stromu a z větviček a větví se sypal zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale byli tak lehouncí, jako by na mne spadla rádiovka.

A seskočil jsem z posledního stupátka toho vlaku na páté koleji a nahlédl do kanceláře. Pan výpravčí Hubička měl nohy na telegrafním stole, ruce založené v podpaží, hlavu bradou na hrudi a spal. Ale to jsem uměl i já, i já jsem usnul ve službě, když to na mne přišlo. To najednou přijde taková touha si zdřímnout, že je nejlepší hned při první příležitosti usnout. Ale ten spánek výpravčích ve službě je řízen nějakou zvláštní signální soustavou. Tělo hluboko spí, ale něco ve výpravčího hlavě je vzhůru. To stačí, aby volal telegraf, a správný výpravčí se okamžitě zvedne, pustí páčku přístroje, dá značku své stanice, a zase si sedne a tvrdě usne, ale když zpráva na bílé telegrafní pásce skončila, výpravčí se probudí, dá znamení, že rozuměl, a připojí telegrafním klíčem značku své stanice a zastaví přístroj, zase si sedne a spí dál. Nebo takový správný výpravčí postaví vjezdové návěstidlo a usne, ale slyší přicházející kroky, slyší, že lokomotiva přijíždějícího vlaku si dupla, vjela na izolovanou kolejnici, a v bloku dopravní kanceláře to jen tak ťukne, jako byste upustili (...)

(......)