Bohumil Hrabal

POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kafkárna

 

   1965

   Každé ráno vchází po špičkách do mého pokoje bytný, slyším jeho kroky. A pokoj je tak dlouhý, že by se k mé posteli ode dveří mohlo a vyplatilo jezdit na bicyklu. Můj bytný se nade mnou naklání, otáčí se a komusi do dveří dává znamení a říká:

   "Pan Kafka je tady."

   A třikrát píchá do vzduchu prstem a pak zase odchází a pomalu jde ke dveřím, kde mu asi bytná předává plechový tác s rohlíkem a hrnkem kafe, a můj bytný mi to přináší, a že se mu třesou ruce, ten hrnek jektá na podnose. Někdy si tak po takové probuzení myslívám, co kdyby ten můj bytný, když mě takhle budí, prohlásil, že tam nejsem. Hrozně bych se polekal, protože tohleto ohlašováni dělají se mnou už několik roků, na památku prvního týdne, kdy mi každý den nesli snídani a já jsem v posteli nebyl.

   Tenkrát pršelo jako v třetihorách. Řeka vlekla vodu stále v témže rytmu a já jsem v tom ustavičném dešti stál a nevěděl, zda mám ukazovákem zaklepat nebo odejít. Generálské listy štěbetaly v korunách stromů, několik lamp se prodíralo proutím a v dveřích pootevřených do pokoje se vysvlékalo tělo k spánku či lásce. Noční svítilnička hnala k ztroskotání stín na emailových dveřích. A já jsem se ptal, byl původ stínu sám, či byl tam s někým? Chvěl jsem se tenkrát, protože za noci studeně prší a šlápoty se ztrácejí v blátivém lijavci. Avšak dobré je bydlit v úzkosti a strachem slyšet své zuby, dobré je přivádět život do zkázy a ráno nanovo začít. Také je dobré loučit se navždycky a chválit neštěstí jak chytrák Job. Tenkrát jsem ale v tom ustavičném dešti stál a nevěděl, zda mám zaklepat nebo odejít, protože jsem neměl odvahu vypíchnout si žárlivé oko v mozku. Modlil jsem se, noci deštivá, nenechávej mne zde stát, ó noci deštivá, nenechávej mne zde napospas banálním krásám, nech mne aspoň klečet v blátě a dívat se na zamčený dům. Ráno jsem se potom zeptal: "Poldinko, máte mě ještě ráda?" Odpověděla: "Máte mě ještě rád?" Podruhé, až se probudím, zeptám se: "Papeži, spíš?" Jednou se třeba zrcátko, které nastavím k jejím ústům, jednou se neomží.

   Teď procházím Ungeltem, dívám se na jakubský chrám, kde císař Karel měl svatbu. Na rohu Malé Štupartské dostal můj bytný facku, ne proto, že je detektivem mravnostní policie, ale že odtrhával od sebe dva opilé chlapy. Tam v Ungeltě je baráček, kde jsem jeden čas bydlel v podkroví, ale přes můj pokojík chodil do svého pokoje slepý harmonikář. Tuze rád bych věděl, jak císař miloval tu princeznu, co rovnala podkovy a stáčela cínové tácy do kornoutku v prstech. Rád bych to věděl, a dívám se na loubí, kudy chodila markýza delta Strade, která měla prý tak hebkou kůži, že když pila vino červené, jako by to víno lila do skleněné trubičky.

   A vcházím do domu, kde bydlím. Za starých časů se v Týnském chrámě utrhl zvonící zvon, proletěl vzduchem, pak prejzovou střechou, pak prorazil strop a propadl se (...)

(......)