<<< Literární doupě
Literární doupě

Bohumil Hrabal

BAMBINO DI PRAGA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Vuol vedere Praga d´oro? - Hrabal H.
 
 
cena původní: 372 Kč
cena: 368 Kč
Vuol vedere Praga d´oro? - Hrabal H.
Pábitelé - Hrabal Bohumil, Somr Josef, Sidonová Magdalena
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 192 Kč
Pábitelé - Hrabal Bohumil, Somr Josef, Sidonová Magdalena
Bohumil Hrabal - Kaplan Jan
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 88 Kč
Bohumil Hrabal - Kaplan Jan

 

   1    

 

 

Bambino di Praga

Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů,
románský oblouk leží před mřížovím,
úroveň města značně stoupla
vždyť celé bývalo o několik metrů níž.
Soustřeďuji se při močení na sirku,
ona se zdráhá, točí na místě,
ale proud moče ji strhává proti vůli
a šup do útrob kanálu.
Vždy, když tak močím, myslím na lidstvo.
Občas nám bohové namočí do očí a jedeme.
Býti mrtev není víc než mrtvá mrtvola.
Vstupuji tedy do světla na ryneček,
mohl bych jít k sestřenici do pivovaru,
nebo bytná že počká s lahví vína,
nebo za učedníkem do průjezdu.
Procházím Michalskou pod nápis Železné dveře,
do dává sílu jako železité víno,
tam učeň končí mou svobodu a volbu tím,
že ji naplnil,
stále mrká a má jantar v očích,
to bych tak chtěl mít,
ráno si trhat víčka násilím,
vybírat si surový cukrkandl,
také bych nezahodil karbunkul nebo bředa,
když už nelze otočiti hlavu,
jako hypnotizovaný bych se na to díval,
ale já nemám nic,
jen s tím učněm chodím tančit,
vodíme se za ruce jako blbci
a spolu tancujeme, protože je málo ženských,
vypravuje mi taky, jak ke to těžké,
dát pero do hodin
a že jednou tovaryšovi vyskočilo pero z pendlovek,
rozmetalo patery hodiny rozložený po stole,
dalo to mistrovi švihu do krku,
že byl jak hrdlička,
tři dni chodili po dílně čtvernožky,
než našli všechna ta kolečka a šroubečky.
Kráčívám potom nazdařbůh pražskými ulicemi,
potkávám deset lidí za sebou s protézou,
jindy tucty gázu kolem hlavy,
nebo hrbatí mají slet.
Dnes si všímám žen, jsou krásné,
bože ta móda k zbláznění,
každá jako by ho tam ještě měla,
hned bych si běžel přivonět pro štěstí,
rozum tvrdí: to skutečné je neskutečné,
ale já myslím, že tam mají takový šprajc,
lešení, aby ty prsy trčely do očí.
A pak ta chůze, ta oscilace osobnosti,
to je to, co přivádí do kriminálu.
Myslím, že se neudržím a kousnu.
Ještě, že si lze představiti:
krev zvolna stéhá po stehnech, po lýtkách
do střevíců. To erekce teprve utichá.
Člověk velkoměsta musí mít šatník představ,
aby pro krásu nespáchal vraždu z vilnosti.
Lze ale taky jeti elektrikou na Hrad,
po schodech nahoru opřít se o zábradlí
a na všechny strany rozhodit pohledy,
které se roztříští o měděné pláty,
věžičky metají kozelce na místě
a vedle mne stojí otec s dceruškou:
Tamhle to je Jakub a copak je tamhle to?
To bysme rádi věděli?
A zlaté rouno vlásků odpovídá:
To je Svatý Vít.
Šílenec vyskakuje: To není možné,
ty si děláš legraci, to je Tejn,
Ty mi to děláš schválně před lidma blbe blbá"
A já jsem pravil: Pane ta dívčinka má pravdu!
My stojíme na věži tejnskej
a tamhle to je Svatý Vít!
A hladím dívenku po proudu
a stříkám jí do očí iluzi pravdy.
Co je pravda? Avšak otec dupe: To je atentát!!!
Naposledy a definitivně prohlašuji:
Svatej Tejn je pochovanej tady
a Svatej Vejt je pochovanej tam!
A holčička s jásotem volá: ano je to tak,
tak jsi mi to tatíčku učil!
Ale on již jezdí po ochoze
na kolečkových bruslích,
visí a mlátí do pískovcových kvádrů:
Hovno! Prdééél! Svatej Tejn je dole
a Svatej Vejt je tady, tady, tady!
Ale já už mám po pravici měděného kohouta
a před sebou takový shup zahrad,
kudrlinek v kameni
a naproti mně jiní šílenci hledí na moji věž,
míří na mne prstem, jako by ukazovala četníkům:
Tamhleten to je!
Duch napřed všechno rozčtverečkuje
a pak to teprve chápe anonymně,
jen dle vůně, která září z věcí,
hledím dojatě na ten kýč,
to zem si vzdychla, chtěla setřást asi tíži.
Scházím a Praha hydraulickým lisem klesá
do úrovně mých očí stále níž a níž,
otec kavka nade mnou vříská,
ale pro dívenku už navždy bude Týnský chrám zde,
myslím též na to,
že jsme zde byli naposledy spolu,
když jsem se na schodech ve tmě dotknul
tvého pohlaví a Ty jsi mi hrozila: Budeš bit!
Ale byl to jen slábnoucí den,
spíše předznamenání toho, co přišlo,
s nohama zdviženýma a páteří na schodu
jsi bila hlavou do zdi.
Ó kdyby mohly všechny obrazy procitnouti,
byl by z nich sloup
zasvěcený asijským kultům zvrhlé lásky,
kdykoliv jsem v kostele,
držím v roztržené kapse sebe sama a tedy jsem,
všichni svatí, jimž odříkání odťalo pohlaví
si je připínají, všechny zazděné svaté
sestupují s oltářů, vytrhávají svíčky
a zasunují si je co možná ke dnu,
zapalují a odpalují se navzájem,
odhazují šat a tančí tanec s plaménky v očích,
co to dalo trápení nemyslet na ten biftek mezi nohama,
aspoň na chvíli vymazat z mysli
muže s trčícím pohlavím,
Kristus jim napřed zašije ránu v rozkroku
a pak jim ukáže tu svou v srdci,
kde z nekonečnosti kapou vteřiny na karbid.
Tisíceré odpuštění za hanebný obraz,
který jsem právě teď stvořil,
mea culpa pravé nevěsty Kristovy,
buď pokoj křišťálům vašim,
avšak Vy, které jste přesně věděly,
že Bůh dlí jen v rozčísnutí stehen,
tedy Vy, které jste trpěly peklem i nebem,
Vás miluji, jsem z Vás,
ani tělo, ani duch, ale obé.
Škoda že nejsem Bůh,
každé z vás bych daroval věčnou menstruaci
a nezničitelného muže,
protože pro cikot idejí
jste promrhaly život.
Už se stmívá, domy jsou naparafínovány bleskem,
myslím, co asi dělá doma,
jestlipak si ten její ještě kupuje Guaral,
může to být jméno řeky v Africe,
nebo heslo válečných stezek,
taky když řekne jeden gonorhoé,
zní to jako verš z Homéra,
Maryskův most od Kampy vypadá jako vana,
chodci tam jezdí po zadnicích
na kolečkových soustavách,
v půlkruhu jsou razítka židovského nápisu,
dole ta Praha heká se zlámanými žebry,
oblouky mostní jeden za druhým se honí
z jedné strany na druhou
jak parfózní hafani,
až do dálky vidím červené veliké ruce,
jako by dopraly věčné velké prádlo,
že i ten její je do ní cvok,
lítala, sháněla, volala, prosila,
slyšel jsem na trati výkřik,
běžel jsem a hvězdy se mi třásly,
byl jen tak v kabátku a seděl v štěrku,
v aktovce kartáček na zuby a rezervní ponožky,
veliký kosmický žal mu tekl ze všech otvorů,
taková kašna z něj zbyla,
vodomet, který lze uchopit pouze za slzy,
ale co si ona beze mne počne,
co si on počne bez ní,
co si já počnu bez nich,
kdo by mu pral a vařil, když je tak hodný?
Ale Praha se již plní fialovými oběšenci,
ulice veřejně smaží sfumato,
v tramvajích visí lidé za ruce,
mixles pixles v převládájící mrkvi,
lodičky jezdí v šíleném snu,
paranoik chce podpáliti řeku
a nad městem stojí rozkročený
obrovský neviditelný býk,
je z něj k vidění toliko zanícené varle,
muži se podobají úplňkům bez měsíčků,
ženy se těší na tanec vnitřností,
některé včera sundaly měsíční pás,
dnes může milenec stříkati
jak o hasičském cvičení,
procházím Ungeltem a hledím na chrám Jakubův,
zde císař měl tři dny svatbu,
na rohu Malé Štuparské dostal můj bytný
takovou facku, až mu vypadl zub a omdlel,
to měl z toho, že byl detektiv,
a ožralí se prali a on chtěl spravedlnost,
je tam též baráček, kde jsem měl bydlet,
ale chodil by mi přes pokoj kouzelník,
rád bych taky viděl,
jak se císař dral do princezny,
která rovnala podkovy a z talířů cínových točila kornouty,
musí to být stejně pohled na císaře,
když střídá s císařovnou pozice,
stojím nad loubím,
kde Habsburk předeběhl smrt,
kde pěstoval markýzu della Strade,
jistě jí lízával hubičku v arkýři,
v tunelu Ungeltu oživuje jezdecká socha
staré kurvy a žlutýma očima se mne ptá:
Nechce se chlapeček pomilovat?
Jsem uražen i naplněn soucitem,
šeptám: Nejde to, matko,
spadl jsem v mládí obkročmo na voj.
A vcházím do domova, bytná je již opřena,
vysvlékám kabát a stále ty záclony vlají,
jak prapory o Božím těle,
neviditelný svět ožívá,
naklánám se z okna a kamenná stěna chrámu
je vertikální dno nehlubokého jezera
čeřené moárami světla,
bytná na mne spustí asparágus vlasů
a vůni borůvek, jistě zas chlastala,
a já hledím na matku boží
přicementovanou i se synkem do zdi,
je tak přísná, vypadá jak markrabě Gero,
dole lidičky mají vztek, že musí zdravit
neznámého vojína, podvědomí stříká až sem:
Proč jsem rači volové nešli po druhé straně,
nadzvihnutými klobouky ukazují,
že ještě mají vlasy,
a žádná vevidí, že ty kosti jsou jeho,
bytná se vedle mne opírá
a Matka boží hned na nás napřažila
dělové hlavně očí,
zašeptala mi ta má blonďatá bytná:
Dejte mi jen takovou maličkou přátelskou hubičku,
a počala mi lízat chlupy na prsou
a chtěla mi otvírat nohy a srdce,
záclony vlály a já jsem viděl
veliké oči se klásti k spánku, viděl jsem mou, jak leží v polích,
v lebedě, a líže zem, že nemůže být jiná,
tu jsem řekl: Milostpaní, já mám jinou,
korunovaly mně hvězdy a věžička Marien Štorcha,
když mi bytná řekla: No jo, chlastat,
kurvit se a hlavně lajdat,
na to jste pašák, a vyběhla ven,
já jsem ulehl a zavřel oči,
myslel jsem na to, jak každé ráno
se plíží k polštářům a naklání se
a bytný ode dveří se ptá ustrašeně: Je tam?
a ona odpoví s uspokojením: Je!
a on mi nese kávu a ruce a podnos chrastí,
že čtu si potom v občanské legitimaci,
zda jsem to já,
usínám tak každý den,
myslím, že bych zešílel,
kdyby na otázku: Je tam?
odpověděla: Ne!,
noční záclony se vzdouvají,
aby propíchnuty bezvětřím klesaly,
nanovo tisíce kolibříků bere záclony v zobáčky,
vzpomínám si, jak jsem stoupal opuštěnou ulicí,
a v témže domě kdosi hrál malou školu zběhlosti,
a pokládal jsem kufry a hleděl vzhůru,
kde nikdo nešel a vše bylo nic,
jen klavír padal po kusech dolů
a záclony sjednávaly mír,
vstávám a dotýkám se těch záclon,
huspeniny mateřských prsů
dávno nepotřebných, rtuť stéká po střechách
a chrám je protkán oštěpy,
slyším laskání a vykláním se z okna,
dole čtrnáctikarátová hlava ženy
dává mlaskavé hubičky a volá:
Neucukávej, ty už mne nemáš rád?
a on má hlavu zvrácenou, tančí sambu,
je půlnoc, bubliny ticha stoupají k měsíci,
ona ulehá vedle chrámu do harampádí
na písek do tmy
a mládeneček dává důkaz, že je muž,
zavápněné obruče se přes ně kutálí,
přicementovaná Marie nemůže zacloniti synáčkovi oči,
hvězdy bez psychologie ji nepotěší,
bar Figaro, Rumania, Červený pavouk
zavírají,
někdo venku zvrací a tak šíleně řve,
že myslím, že blije rovnou na mne,
běžím k oknu a v prohlubni vidím dva muže,
stojí proti sobě a křičí:
Pane, já jsem Čechoslovák!
a na to taková facka: A co má být?
a nanovo: Pane, já jsem Čechoslovák!
a zase facka: Nu a co má tedy být?
žena nakukuje zpod loubí a plivá krev,
jako by před chvilkou volala:
Pane, já jsem Čechoslovák!
hledím stranou na náměstí
a tam zase pán v černém tahá louží
krásnou dámu v krásných květovaných šatech,
tříská ji hlava nehlava: Ty svině! Ty kurvo!
a ruce vztyčuje k nebi
dotýkaje se hodnot,
ona mu objímá nohy a on ji kope,
ona zůstává v louži ležet, 
a on se k ní naklání,
je vidět, že ji má rád, hladí jí vlásky
a ona se zdvihá, potácí se
jsou ožralí, ale věší se do sebe
a jdou na ryneček, dávají si hubinky
a on se obrací do prázdného náměstí¨
a volá na Mistra Jana:
To je vítězství člověka nad hmotou!
a jdou si stříknout pod svíčky,
Matka Boží z chrámu Týnského na to hledí,
ale nic nevidí,
dneska každý, kdo šel okolo,
dal jí flusa do tváře,
chrchlance jí kapou přes obočí
a navrch kbelíky pomejí,
zatímco ona nabízí své srdečko z diamantů,
nikdo nepřichází ani pro šutr.
Některé dny taky zabloudím až do Kotců,
na rohu si kupuju planetu vždy na jiný měsíc,
prodavačkám tečou barevné stuhy z nosu,
bylináři roste z temene slunečník,
při každém kýchnutí chce vzlétnout i s léčivem,
když srká polívku, zdá se,
že zvrací obrácený film,
často z těch nor se vypotácejí stařenky,
tváře mají zjízveny znameními zvěrokruhu,
místo očí mozaikovou síň
a zabité levharty,
vynášejí na světlo cetky,
při jejichž spatření zapíchá v hlavě,
tamta mává zelenými růžemi z peří,
ten krám je pokojík v šílencově mozku,
kráčívám tudy naboso s půllitrem piva,
kolem mne ujíždí Kristus na bicyklu,
málem by mě zajel,
báby mají k zadkům přilepený domeček
a v klokaních kapsičkách kytky,
holoubci se lísají pod krčkem,
andulky poletují v klecích,
jako metafory v Eluardově poezii,
peříčka přilnavá, zvláštní a dotěrná,
vypíjím pivo na počest stehlíků,
kteří od světla do světla zkoušejí:
Co kdyby mříž byla sen?,
za tři sta korun jsem se stal
na dedset měňavých vteřin Kristem,
stehlík mi vzlétá z ruky
a rodím svět,
vcházím do tržnice z Rytířské,
kde babičky prodávájí sedlou krev,
páchne to tu novorozeňaty, octem a kopím,
gram citlivosti a nůž se obrací proti sobě,
yslím na domácí porážku,
vepř špatně zapíchnutý se zaryl pod hnůj
a raději se utopil v močůvce,
než by znovu viděl svět se sekerou,
vracím se do kanceláře a říkají mi:
Hele, Plaváčku, my jsme chtěli pivo
a ty jsi zatím šel pro živou vodu!
a hned na mne: A kdy ti zase umře strýc Adolf?,
to i doma, když někdo pozvrací ulici,
hned na mne hledí: No jo, ten nemá starosti,
ten se může dávat do mouly,
v neděli jsem se přijel koupat,
hned na mne" To jste si zase v noci
dávali s bratrem do trumpety,
řvali jste jak paviáni,
a vedli reakční řeči,
ještě že nejsme u státní bezpečnosti,
to bychom vás museli zatknout!,
ale já jsem to nebyl a taky na co se jim bránit?,
říkám: To jsme slavili zahájení žní
a buďte rádi že nejste u státní bezpečnosti,
to byste se museli zastřelit,
abyste mne nemohli udat,
ale oni se s hnusem ptají:
To vám to tak chutná?
Dříve, to nás zde bylo víc,
ale pan Vančura už umřel
a panu Růžičkovi stačí panáček
a už vynáší peřiny do deště,
stele si na cestě do bláta a říká:
To je vláštní, čím vyšší poloha,
tím se líp dýchá!,
nebo si koupí bocník chleba,
na náměstí s ním praští a volá:
Tak budeš skákat, nebo nebudeš?,
za noci, když se zdecimuje, hraje na dvoře
na ariston, který zdědil,
vypadá to jak malá zpovědnice
a hraje pořád ten samý kus, až sousedé šílí,
házejí přes plot upomínkové cihly, hrnce
a nakonec mu dávají výprask,
zamknou na klíč a hodí jej přes vrátka,
pan Růžička leží a říká si:
To je zvláštní, čím je hudba stejnější, tím je pěknější,
a krev mu kape z nosu na dlaždičky,
nebo když u Marysků umírala teta,
někdo zamlátil o půlnoci na okna
a paní hned v sobotu na mne: Abych se
styděl, že tetu mohl ranit psotník,
a já jsem se chtěl bránit, ale paní Marysková
udělala takhle rukou: Mlčte!
Vyběhla jsem za vámi a jen jsme slyšela
z uličky příšernej chechtot,
nebo zvěrolékař se sklání nad paznehtem,
říká oučetnímu: Předepíšu vodičku
a tou vodičkou se budou natírat boláky,
hledí na mne, a: Pojďte sem!
Vezmete štěteček a semhle to vetřete!,
rozvírá volský pazneht, já kývám,
ale myslím si: Ne,
pak zase otvírá volům slintavé huby:
Na to předepíšu vodičku!
a n amne: Pojďte sem! A rači si vezměte topůrko,
aby vás nekousl, a vy mu vytřete hubu!
a já jsem zase kýval, ale divil jsem se:
Já přece nejsem kočí, já se jen dívám,
nebo blbec Thume, přisedl naprosti mně
a zakřičel: Ty seš pekař!,
bylo to tak přesné, že jsem řekl: Jáť jsem,
a hráli jsme celou noc čapáry,
nebo v synagoze, tam kde soupá k nebi
vinná réva kantorova hlasu
a shůry na plachetky močí Hospodin,
kde rabbi s kantorem na zádech
jezdí po napjatém laně
a vypouštějí ohňostroj,
tam ke mně přistoupil lesklý žid
a zašeptal mi: Vy ráčíte být taky z východu?,
řekl jsem sice: Ne, to já jen tak vypadám,
ale uháněl jsem domů jenom v karé
a hned jsem se smočil v zrcadle
a přečetl si křestní a domovský list,
taky když je mi smutno, sedávám na Kampě,
tam děti malují do asfaltu a dokazují,
že cesta dítěte, šílence a moderního umění je tatáž,
často se mi zdává o klobouku muže, 
který je namalován současně zepředu i zezadu,
ucho je skryté za profilem
je namalováno jako erb. 
To děvčátko nic neví o Picassovi ani Filasovi,
ale Picasso ví o děvčátku,
jehož se Karel ptá: Kdo namaloval toto?
Ten obličej s diamantovým pohledem?
Přívádějí dívenku s modrými řetězy vlasů 
a brání se: Ale to barevné tam není mé,
já jenom a vždy křídou, to tam domalovala
tamhleta ošklivá!
a smazala nohou ten poklad,
který měl viset v galerii. 
Maličký kudrnáč zacílí flintičkou na slunce,
a prásk! volá zběsile na lavičku: Broku, Broku, aportek! aportek!
tahá se pak s lavičkou:
Tak dáš mi to slunce nebo ne? Kuš!
Tam zase děvčátko dává do košíčku Kampu
a odnáší ji kousek dál,
aby pořád nebyla na jednom místě,
hledí na padající lupen a volá:
Bolely ho ruce, tak se už pustil!,
Tříletý chlapeček sedí na bobku před packardem
a nabízí mu jablko,
aby mu za to dalo auto pac,
cesta do ráje je tady otevřena celý den,
jen ty šílenosti vyvažují mechanismus
našich pravidelných životů,
jako by bylo něco proti povodni,
myslívám na něj, jak byl nemocen
a celý den hleděl na dva vyšité čápy,
ona se vracela a nemohla uškrtit plamínky,
celou noc přemyšloval, aby se učila zpívat,
chodila do kostela, hrála divadlo,
všechno jenom ne já,
ale já jsem byl divadlo, chrám i zpěv,
tak bolestivě padá u nás večer,
zdvihá se stále houstnoucí mrak v pohlaví,
modrá řeka valí svá sperma,
nejsou daleko ruce, které zapálí stoh,
ženy přece milují zločince
a na světce zvracejí z třetího poschodí,
jaké vzrušení, když stále hustěji
a hustěji se sjíždějí cyklisté
po tmavých serpentinách,
z hlavy jim šlehají hornické kahany,
přeříznut zrcadlem dělím nebe od země,
čekám, až oko zrodí dojetí,
mozek podá zprávu,
lodičky plují v nefritu
a každé zabrání vesel
vyhrabuje otýpku alpakových lžiček,
spící lodice defloruje obraz měsíce,
zlaté veslo líže řeku v rozkroku,
věžička jedna za druhou padají do vody
jak sklenice kořalky do zednických hrdel,
město čeká trpělivě se ztopořenou pyjí, 
rybáři se třpytí v sítích
a podél břehu vede slepý slepou
na radaru bílé hole lásky,
to je noc u nás doma
i v mém zjitřeném krvavém mase,
patře věcem unikám sám sobě,
naplňuji se tím, že se vyprazdňuji,
Rusáčci k nám přijeli, byli krásní tenkrát,
ostříháni dohola
připomínali řeholi krutosti,
koupali se nazí
a ženy se jim věsily na přirození,
oblékli si růžové dámské kombiné,
na hlavy římské helmy s chocholem
a tak vstupovali do vody a v ruce ještě rákos,
myslel jsem té chvíle na Chirika
a jeho helmaté setníky,
vzpomínám, že rozbili lavice v reálce
a z lihu si udělali nápoj
s příchutí žab a ještěrů,
v zahradě měli lazaret a pršelo,
marodi leželi v trávě a četli, 
večer hrála muzika a oni se lákali k tanci,
krásní, krásní, krásní,
bílé škrobové obvazy zářily ze tmy
jak fosforové ručičky,
žárovky se třepotaly v listí třešní,
Rusáček se strefoval do čárky nad a
v nápisu Směr Lysá a cestující
se na nádraží mohli zbláznit,
nebo mi vjel i s koněm do kanceláře,
se zeptat, kdy jede vlak na Budapešť,
zdvihli si za noci šraňky, 
vlak už vyjel ze Stratova,
strážník trati tahal koně za huby,
ale jiné povozky se tam nahrnuly,
zoufalý strážník běžel lokomotivě vstříc 
a kroužil červenou lucernou,
ale strojvedoucí to neviděl,
a tak flamendrcuk do toho vletěl,
mysleli jsme nejdřív, že jich je deset,
tolik noh a holinek a paží,
koně ulomili voje a třásli se u trati,
čichali mi k ruce,
ale ruka, ke které by chtěli vonět,
ta už chladla, 
raněné vezli v hitláku do nemocnice,
krev kapala na kolejnice
a ráno jsem se šel na to znovu podívat:
Byli přikryti plachetkou,
když jsem ji nadzdvihnul,
byl jsem zchvácen viděním smrti,
jen trupy bez kůže, vše sedřely popelníky,
když si je kuláčely před sebou,
myslil jsem zase na Picassa
a muže z anatomického atlasu,
dojímala mne k pláči
ruka s mosazným prstenem,
vidím tady pod Kampou, jak jedou povozky,
mladý Asiat stoupá po železničním náspu,
jde si taky pro svoji porci,
odkrývá rochetku
a otazník mu kyselí dětskou tvář,
že vidí to zdrcené čerstvé maso,
ale mne činí vidění smrti klidným,
odjíždím a na náspu sedí jiný Asiat 
a má v uchu hodinky,
tak rád bych věděl, co ho tak uchvacuje,
že tak s tím tikotem splývá,
do dálky se táhne rovina,
jitro stlouká máslo 
a docela u obzoru seskakuje jezdec,
kope koně do slabin a opět vyskakuje,
jen se noha kmitla
sedím na Kampě a tmí se,
zdvihám se a pojedu na Vyšehrad tančit,
ptám se děvčátka malířky,
zda jí mohu učesat vlasy,
usedá obkročmo na lavici
a já češu ty modré lokny,
sedí tak, že jednu nohu má pod sebou,
za tři roky již v ní začne svou práci parazitník,
obsahující látky štiplavé
s příchutí boraxu
a zaplaví její bytost neštěstím,
soustřeďuji svou pozornost
na biblickou práci,
ptám se, zda maluje pro potěšení nebo co, 
říká, že jen tak, jako když pták zpívá,
kdo by se taky chtěl trápit
chtěním kreslit?
Je mi to jasné, podvazuji jí mašličku,
má olovovou šíj a náhle mi dává políbení,
říkám: Ale, ale já nejsem velebný pán,
dělám si kolem políbení inkoustovou tužkou kolo,
přecházím Maryskův most,
kráčím podle Maryskových lázní
a vskakuji do dvacítky,
empirová Praha se projíždí po nábřeží,
domy se podobají olověným vložkám do akumulátorů,
na Karláku přestupuji na čtrnáctku,
když mi konduktérka proštipuje lístek,
říkám neznámé slečně: A nepoznala to,
konduktérka se vrací a prohlíží lístek:
A co jsem nepoznala?
Že máme lístek vedle sebe!
a ukázal jsem na dívku a smáli jsme se,
to už jsem vystupoval,
u Němečků svítili a na desce bylo napsáno:
Dnes taneční mistra Kociána,
to byla lázeň pro duše zmučené,
všichni už tam byli a mistr Kocián křičel:
Nekřičte tady, nejste na politické schůzi,
tleskl do dlaní: Páni, jděte pro dámy!
A kolo!, ale dámy byly jen tři a nás třicet,
uprostřed stála mistrová, a: Mistr churaví,
ale asi se ožral a upadl,
rypák mu svítí jak doutnává žárovka,
dává jen razítka a rady,
abychom nebyli syčáci, a hned na mne:
Kde máte dámu?
A já povídám: Tamhle!,
protože dveře se otevřely a v nich stál učedník,
nabízím mu rámě a prosím o tanec,
tančíme polku a on že měl regma v hlavě,
dává si ruku na temeno
a tiskneme se k sobě lépe než s tanečnicí,
ty dvě jsou sestry a mají žluté ponožky,
kárované bavlněné šaty
a v ruc eveliký kapesníček, když mitrová:
Zastavit a nacvičíme si figury tanga,
raz dva tři a nazpět,
stojíme kolem do sebe zavěšeni jako buzeranti,
musím přede všemi pro holičského učně
a říci mu dámo: Dámo, smím prosit? Uklonit se
a počkat, až mi řekne: Prosím.
Zavěšujeme se do sebe, děláme kolo
a on mi vypráví, jak uřízl ucho
a utekl z učení,
jsem rád, že se holím přístrojem,
nejde nám to, tak mistrová volá: Stát
a každá zvlášť a sám,
teď teprve to nabývá schizofrenie,
svoboda sama jen v rámci kroků tanga,
učitel tříská do klavíru,
nasládlé úsměvy víří, každá jinačí,
každý v jiných představách,
made všemi kraluje zahradnický pomocník,
stále stoupající rychlostí předbíhá všechny
kolo za kolem jak Zátopek,
s očima přivřenýma a pěnou u úst usedá:
ale ta dřina, to dá práce, hlava se točí!,
mistr si zatím dává panáčky v kuchyni
a jen se vrátí, už povykuje:
Kdo to tady kouřil?
A proč se netančí?
Hned pro dámy, co to je?
ale ono už to končí,
takhle se uvádí dáma na místo?
A hned a ještě jednou, zpátky!
Uvádím hodinářského učně ke stolu,
ukláním se a říkám: Dámo, děkuji vám,
on říká: Prosím a vycházíme do popelavé noci,
vypráví mi jak se rozešel s holkou,
že byla sprostá, protože mu lízala uši,
na Karláku se loučíme,
on jde k babičce na Žižkov
a já jdu na Václavák,
sedím na klandru a hledím na lípy,
miióny vlaštoviček se třepotají
kolem nónových reklam a každá barva jiná,
je zase kolem půlnoci,
černofialové ženy vyslýchají špekáčky na rožni,
u vchodu do Turandot stojí vrátný
aněkdo mu ukazuje peníze,
v Melantrichově kurvám a opilcům
visí salám z úst,
jsou všichni potřísněni acetylénovou lampou,
syčí to a praská a žvatlá,
u Šmelhausů v propadlišti mizí lidé
a zezdola stoupají utopení,
dnes byla záloha a opilí se již trousí,
muž si vede roztrhanou kurvu domů,
ona se k němu tiskne
a on jí za to říhá do tváře,
Kožná ulička září tmou jako svatá jeskyně,
hvězdy se snoubí s malachitovými střechami,
na kanále leží růže, kdopak ji ztratil?,
zdvihám ji aby ji nepoblili,
zdáli zas zaznívá šílený řev, už to začíná,
hodiny bijí o překot,
pak ještě jednou ty, které se zpozdily,
spáči se ovívají křídly spánku
a já usedám u jezírka na Staroměstském,
to ještě třeskutější mi krouží nad hlavou,
kráčím Pařížskou ve světle sodíkových lamp,
můj stín je zelený s fialovým lemem,
dáma nemůže spát, jde se psem k vodě,
nebo se jí něco stalo,
u Právnické fakulty člověk opřen o zídku zvrací,
tekutina mu visí z úst a leskne se sírou,
hvězdy se tetelí v čistotě
a člověk uléhá do vlastní šťávy,
chrochtá, je spokojen, vyřešil se, vykrátil,
po tanečních se již nelze divit ničemu,
svět je vybrakován,
jsem občan vesmíru,
dáma stále stojí u zábradlí,
snad vypadla z Ibsena,
živůtek jí vlaje,
bude oblečena, i když bude nahá,
opilec-člověk dává hlavu na zídku,
z rozšlápnuté tváře mu pryští žluť,
lze mysleti na popravy mečem,
rodí se právě jiný svět, pro který jsem ztracen,
vidím svou milou, přijíždí a je krásná,
byla na brigádě a Italové prý mají krásné oči,
držím ji za ruku a líbám ji,
vypráví mi, že ti Taliáni
ji chtěli vzít sebou do biografu,
ale ona že šla radči s třídním učitelem,
ten že by pro ni šel až na konec světa,
ptám se, kam půjdeme, zda do divadla?,
jdeme zatím na zmrzlinu, a ona se mne ptá,
zdali se také červenám, když uvidím sličnou dívku?,
ona když viděla krásného pána,
že jí tlouklo srdce a byla ruměná,
dříve by mi srdce řičelo,
ale teď mi to musí být jedno,
ať si zapaluje ohýňky, když ji to baví,
ať se směje, jako by ji sahali mezi nohy,
smíchem, při kterém stydne krev,
snesu i to, že se na mne muži dívají,
jako bych byl vykastrován,
musím ještě vyslechnouti,
že pan zubař pochválil její tělo
a že by si vydělala pěkné peníze,
že jí pan statkář nabídnul,
aby tam zůstala, paní že není doma,
ale ona že raději přijela za mnou.
Právě teď tančím s bytnou waltz,
bytný je opilý a stále dělá nad námi kříž,
i na záchodě mi žehná, stále jen žehná,
jeho žena leží opilá ve veřejích,
domem táhne průvan a láká ven záclony, hledím z okna a strážník řídí dopravu,
má ruce namočeny až po předloktí do sádry,
bytný leze na stůl
a stále opakuje ten houstnoucí kříž,
je to veliký barokní obraz
zrodu po chaosu,
bytná sťata ve vodorovné poloze je fialová,
zlaté vlasy krvácejí odbarvením,
jako by slunce si zdřímlo
na prahu věčnosti,
bytný pořád čeří vzduch znameními soustrasti,
snad ví, co dělá,
kde by vzal ty svoje voči,
snad ví, co za tím vším svinčíkem vězí,
jak všechno končí a nic nezačíná,
anebo všechno začíná a nic nekončí,
jako máchající ruka se tam protrhává
a hmatá, vytrhává krvácející cucky,
dává k tomu k ústům pneumotorax,
ale je to strnulé po chlastu,
je z mého bytného najednou pekařský stroj,
ramena míchají těsto
a to už začíná být hotové,
v dálileží na trati přejetá,
pochůzkář myslí, že je to prase,
ale je to torzo bez rukou a nohou,
šat jístroj vyvlíkl, oči a ústa vydrolil
a střeva si namotal slavnostně
na loukotě jak fábory,
vidím taky, jak manžel
si sbírá svoji ženu po kouskách
do novin a jak tam u štreky stojí
a nedovede to pochopit,
ale ruce Kristovy nejsou uťaté od života,
bytný se ze stolu kácí
a prostor srčí tušením,
voda někde v baráku teče a jdu pro uhlí,
sklep je v prvním patře
a ve sklepě jsou rakve,
stovky rakví všech velikostí a cen,
je na ně zkroucený pohled, když se lesknou,
myslím, kdyby se nadzvihlo víko
a vystrčila se ruka a zeptala se: Prší?,
že bych omdlel,
teprve teď jsem si všimnul, že mi dali kaktus,
obrovský kaktus do pokoje,
kolínka jsou ovázaná mašličkami
z krepového růžového papíru, 
že stojím nejdříve s protrženými bubínky,
ale pak skákám a vřískám: Ale milostpaní, to je krásné, to je šílené,
ona však leží ve dveřích po porážce
a život a smrt
jsou identické patentky
Koh-i-noor Waldes,
jen obrazy stále houstnou a houstnou
a naplňují vzduch k zalknutí,
lze přistaviti žebřík
nebo sejíti do studny
a najíti obrazy roztříštěné sekyrou,
lze lapiti obrazy unikající z potopené lodi,
lapiti obrazy hrnoucí se ze šachty po výbuchu,
obrazy tvořící jezera na místě bitev,
křepčící obrazy kolem nemocnic,
lze si představiti, 
že za milión let budeme raději dýchati vodu,
za další milión kamení hor.
Vše bude zahuštěno, zapečetěno,
lapeno, převázáno,
už nikdo nebude nejasný, protože
svět bude nekonečná krychle, válec, koule,
zkamenělé obrazy budou její tunový obsah,
Bůh si bude špičatit tužku,
Kristus v bílých tenisových střevících
bude seděti s hlavou zvrácenou,
taky bude souzen za aforismy v vzpouře, 
když ještě cestoval kolem jezera,
teď vidím, že i jemu vybuchoval granát,
když kráčel mezi lidmi bez košíku,
a že dovedl jíti za svým až na pokraj pece,
dnes vidím, že to byl on,
který si nabarvil vlasy na zeleno a šel do opery,
že to byl on, který šel procházkou bulvárem
a vedl si langustu na provázku,
že to byl on, který ve Švýcařích prohlásil: 
Na Vaše přátelství, na Vaši společnost, 
na Vaši rodinu, na Vaši lásku: Hovno!,
že to byl on, který tančil v divadle nahý,
toliko s kornoutem na hlavě, 
že to byl všude on,
kdekoliv byl skandál
a kdekoliv se stříhalo na prapory svobody.
Že to byl asi i on,
který proti sobě
zdvihl rudý prapor krve.

Kdo ví?

 

   1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist