Bohumil Hrabal

PROLUKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Když v Kersku nastaly deště, vrátilo se k nám s tím deštivým počasím štěstí. Zmáčená koťata už se nejen nechala pohladit, když lábala mlíčko, ale nechala se i vzít na ruku. Tak já, která jsem neměla děti, utírala jsem jedno koťátko po druhém, koťata se ke mně tulila, a vrcholem štěstí bylo, když mi všechna tři koťata seděla na klíně, předla, vducala mi hlavičky do mých dlaní a můj muž stál nad námi a díval se, usmíval se, na chvíli s těmi koťaty zapomenul na ten svůj strach, takový svatý obrázek to byl, svatá rodina, a což teprve, když chladné počasí donutilo koťata, aby jedno po druhém vešla do kuchyně, když se ohřívala u kamen, když jsem jim přenesla misky z kůlny do kuchyně, pak byla koťata naše. První šel vždycky mourovatý kocourek, který dostal jméno po Etanovi, druhý byl Cassius, černý kocourek, a třetí chodila kočička Mánička, která byla tak nějak zakrnělá a lekala se ze všech koťat nejvíc. Všechno, co tahle koťata měla dělat, určoval Etan, ostatní vždycky čekala, až co udělá ten Etánek. Taky když jsme zhasli a venku hučel déšť, první se na postel odvážil Etan a pomalu si lehl mému muži vedle hlavy, za ním na postel vyskočil Cassius a pak teprve Mánička, která spávala v nohách tak jako moravský básník, za kterým jsme jeden čas chodili a který s pýchou opakoval, že je z kovářské rodiny, že byl nejmladší, a šest jeho sourozenců spalo ve veliké posteli a on, že byl maličký, tak spával v nohách, tak jako naše Mánička. Ten vedoucí kocourek měl oči jako nebožtík Etan a taky jediný se díval do mých a mužových očí tak, až jsme klopili zraky. A tak když jsme se vrátili z Prahy, když už koťátka nedoufala, že nás uvidí, když jsme zahnuli autem do naší aleje, první nás šel uvítat Etánek a pak ti ostatní, první vešel do kuchyně ten Etan, první se taky odvážil vskočit nám na klín, vdout se do náruče, a pak teprve ti ostatní. A taky první začal lábat mlíčko a první začal jíst tenhle Etánek, a pak přestal uprostřed jídla, otočil se a podíval se na nás, jako by nám chtěl nejen poděkovat, ale taky nás v očích potěžkat. Každé z těch koťat mělo svoje místo, vedle muže sedal Etan a u mě Mánička, svou židli u kamen měl Cassius… A pak večer, když můj muž odešel do hospody, on musel jít každý večer do hospody a vracel se, když už jsem spala, já jsem mezitím četla časopisy, umývala nádobí, zametala, ale ať jsem dělala cokoliv, koťata dělala všechno se mnou… Tahle koťátka si nějak nedovedla hrát, nikdy neměla na hraní čas, jen když jsem jim uvázala papírovou holubičku na provázek a tahala za něj, tak si ta koťátka hrála, ale jen tak chvilku, spíš jen tak, aby mi udělala radost, jako že si hraju já a ne ty kočičky, protože ony byly smutné, pořád jen trnuly, že je tady necháme, že zůstanou samy…

… Můj muž navrstvil za kamna na cihly dvě prkna, takové rechny u horké zdi, a zase oba kocouři i Mánička měli svoje prkno, nikdy se ta koťata nervala, první prkno si vybral Etánek, po něm Cassius a to poslední zbylo na Máničku, která měla povahu jako Chaplin, (...)

(......)