Bohumil Hrabal

MORYTATY A LEGENDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Legenda
o lamertzových jehlách

Když boeing sedm set sedm odjede na startovací plochu, každý cestující dostane filozofický obličej. Pak chvilinka ticha a už se rozeřvou rolsrojsovy motory, jako by tisíci býkům najednou přiskřípli ocasy do řezačky, a letadlo dopravní společnosti se s ohromným gustem rozjede a všecko se začne třást a chvět a všecko pádí pozpátku nazad a ty čtyři motory zvednou sto třicet tun materiálu a zvedne se i žaludek, který stoupá skrz jícen do úst a potom do mozku, ale boeing to pořád rve nahoru, po úhlopříčně dopisu, skrz mračna za sluncem do slunce.

Včera mi pan truhlář Benda povídal, že by do toho nikdy nesedl, protože takový aeroplán nemá trámy.

Na tyhle trámy jsem myslil, když se stroj dral do kopce mračen, a jak šaltoval, na chvilinku vyplivly dva motory. A každý cestující dostal kurcšlus, na chvilku mu vypadly pojistky. A boeing to rval vesele dál, zase na všechny čtyři motory, které zhltnou sedm set litrů paliva za hodinu.

Vedle mne sedí cestující a drží malinké autíčko, model z roku 1909, a to autínko dává na opěradlo křesla a ono pořád couvá a sjíždí nazpátek, směrem k letišti, které jsme opustili.

„Až tohle autíčko bude stát,“ povídá cestující, „tak poletíme už rovně a už se nám nic nemůže stát, protože nejvíc malérů bejvá po startu. Ovšem, tohle letadlo se jmenuje Dhaulagiri a kučírujou ho sami Indové, a ti už všechno lidský mají vyřešený metafyzicky.“

„Hm,“ povídám.

„Ano,“ povídá cestující, „ovšem výhoda tohohle letadla je, že když se zřítí, tak nemáte ani čas si nalámat do kalhot. Tak mi to řekl kapitán, aby mne utěšil. Ovšem! Víte, že pojišťovna na každý letadlo má zakalkulovanou jednu rakev?“

„Vážně?“ povídám.

„Vážně, vždyť v letecké společnosti jsme vyfasovali i takový fusekličky, jaký se dávají mrtvolám do rakve,“ povídá cestující a dál stavěl autíčko na opěradlo, a to autínko dál sjíždělo nazpátek a padalo do klína.

A boeing se vynořil z mračen a dál rval těch sto čtyřicet cestujících nad oblaka a ke slunci, které položilo boeingův stín na podlahu obláčků a ten stín, jak Dhaulagiri stoupala, ten stín se menšil a zmenšoval, až byl tak malinký, jako ten miniaturní boeing v cestovní kanceláři Na příkopech.

„Tak,“ povídá cestující, „teďka už máme vyhráno, už letíme rovně, prosím,“ a ukázal na autíčko, které stálo uprostřed opěradla, chvíli váhalo, ale teď trvale zůstalo uprostřed jak bublinka vodováhy. A cestující zvedl to autínko a uložil je do krabičky od anglických sirek. Potom si natáhl proužkované ponožky.

A krásné Indky roznášely stříbrné příbory a měly tečku na čele a řasy jak větvičky od vánočního stromečku a byly obtočené zeleným hedvábím jak sochy břečťanem.

„V iljušinech mají u dveří sekyrky,“ povídá cestující, „kdyby něco, abysme se prorubali. Moc lidí uhoří při nouzovým přistání. Moc.“

„Tady ale sekyrky nejsou,“ povídám.

„Nejsou, protože Indové už mají všecko vyřešený,“ povídá cestující, „takoví Indové jsou pořád ve stavu bóddhi, jsou sice živí, ale (...)

(......)