Bohumil Hrabal

INZERÁT NA DŮM, VE KTERÉM UŽ NECHCI BYDLET
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Krásná Poldi

Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku, a ne že neviděli, ale nechtěli vidět to, jak se slepec s větrem rval o svoje noviny jak trhací kalendář. Kampak se jen ten slepec poděl, kam zmizel?

Kam však zmizel i ten mrzák z Václaváku, kampak se jen poděl? Prodával u Čekana na chodníku mechanické hračky, to vždycky natáhl péro v plechové pinkalince a brouček pak vzletěl a mrzák jej chytal do rozpřažených paží a musel někdy za tou padající hračkou běžet až pod větve líp, běžet, jako by byl po pás v dlažbě, protože obě nohy měl amputované u samých kyčelních kloubů, takže si nemohl připevnit protézy. Kampak jen tenhle člověk zmizel, kampak se poděl?

A kampak zmizela i ta ženská s ujetými chodidly nad kotníkem, kampak se poděla? Ta ženská chodila Prahou vkleče a na lýtkách nosila obrácené pánské galoše, takže když napadl čerstvý sníh a ta žena kráčela od svatého Havla tím čerstvým sněhem proti mně, tím sněhem, po kterém ještě nikdo nešel, když jsme se minuli, tahle ženská měla jít podle šlápot se mnou, zatímco ona se mi vzdalovala. Kampak zmizela i tahle ženská?

Teď častokrát vidím velikou hvězdu, myslím si, že je to večernice. A on je to jazýček svářecí hubice, modrý a tesklivý plamínek, sestoupení svatého ducha, které dotykem se železem zčervená. Otvírám okénko v cáglágru a dívám se na chlapa, který stojí na hromadě válečného šrotu, svírá v prstech jitřenku a tahá za sebou hadičky a z hořáku prskají vánoční stromečky. Na Poldině huti beznadějní lidé zdvihají zablácenou naději. Kupodivu, život je pořád vynalézán a milován, i když staniolový mozek plodí zkřenčené obrázky a rozšlápnutý hrudník plivá neštěstí. Je to pořád ještě krásné, když člověk opouští jídelní lístek a sčítačku a rodinu a odchází za krásnou hvězdou. Pořád je život ještě nádherný, když má člověk iluzi, že je schopen vydupat na čtverečním metru celý svět. Když zbývá do konce brigády sto dní, koupím si skládací žlutý metr a každý den se odstřihne jeden centimetr, a když upadne z prstů ten poslední, člověk projde hrdlem láhve někam jinam, vstříc jinačím dobrodružstvím.

Ale krásná Poldi je taky výkřik, kterým trhá brigádník na cucky nápisy a hesla, za tři koruny padesát deset deka, protože člověk se vrací do potrubí mozku a zkoumá účet, za co se platí a proč se zaplatilo tolik, poněvadž kdo prsty do práce úrodné vloží, spasen je navždycky, protože život je věrnost třeskutým krásám, někdy i za cenu vlastního života. A noviny zatím krasopisně líčí, jak brigádník, když jde z práce, tančí si kozáčka a posílá v duchu děkovný telegram, zatímco on plivá dehet a kácí se na postel. Jinému žíznivá ocel proplouvá okem a obraz manželčin je pryč a valcíř se snaží směšnými krůčky od svého neštěstí odskotačit. To někdy pokrok jí pečené mládence a stříbrné sanitní auto si odváží člověka s podrážkami (...)

(......)